Blogy

Nebo se staňte novými členy 🙂 Blíží se konec roku. Kromě vyhlížení prvního sněhu pro skialpy nebo běžky, kromě začátku nabíhání objemových kilometrů zimní přípravy, mnozí zažíváte časový a pracovní stres před koncem roku nebo připravujete domácnost na svátky. Nedivil bych se tedy, kdybyste v tom všem zapomněli, že s blížícím koncem roku je čas … Pokračování textu Nezapomeňte na členské příspěvky, prosím →

Vzhledem k tomu, že koliba v Bělském lese je dlouhodobě uzavřena a že od 1. 12. 2016 je uzavřena i restaurace U Bohuše, uskuteční se vyhlášení výsledků, občerstvení i losování tomboly po ukončení závodu od 12:00 v restauraci RACEK ve Výškovicích, což je asi 700 m od místa startu.  Za pochopení děkují pořadatelé.

Third time’s the charm! And so it was – the 3rd annual DCR Open house this past weekend.  This year I had folks from not only all across Europe, but also even the US join in!  Plus, we had more … Read More Here →

Když mě po velkém úspěchu ve Francii na ME na 24 hodin pozvali do O2 TV, byl jsem velmi příjemně překvapený. Domluvili jsme termín a já vyrazil do O2 arény na natáčení pořadu Tak určitě. Na mé premiérové televizní vystoupení se můžete podívat na Youtube. Když mě po velkém úspěchu ve Francii na ME na […]

Příspěvek Byl jsem hostem v pořadu Tak určitě v 02 TV Sport pochází z UltraMaratonec.cz

Protože Martinik je součástí Francie, byli jsme pořád jednou nohou doma. Teprve když jsme vyrazili na širé moře, obepluli první velký ostrov a zamířili k úzkému proužku pevniny na obzoru, ocitli jsme se doopravdy v cizích krajích. ...

Loni jsem nesepsala žádné ohlédnutí za uplynulým rokem a zpětně je mi to líto. Letos ho tedy přináším podrobné, se spoustou vertikálního členění, různými druhy písma a všemi těmi věcmi,...

Vím, že můj post bude znít šíleně, ale chtěl bych, abych si ho i po delší době pamatoval, přesně, jak jsem ho prožil... Začátek prosince je totiž tady v Povltaví ve znamení Pražské stovky... Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat:).

Mezi námi, je to takové moje malé trauma:) ... Otevřeně přiznávám, že to (zatím) není můj závod, na jehož dokončení nebo výsledku by mi bůhvíjak záleželo. Vždycky to schytám zleva/zprava, že ji "patřičně" neprožívám [buď ji beru jako svůj "trénink" nebo kamarádskou akci], jsem divnej, že nezávodím, že ji nejdu na doraz, že nejsem nadšený ze speciálních trasovacích lahůdek a vykřičníků v itineráři, nebo dokonce, že jsem si ji před dvěma lety dovolil kritizovat (!) :)... Prostě viděno skalními -- jsem srab a měkká hlava:).

Upřímně řečeno, je mi to jedno. Cením si nadšení organizátorů, to je mimo jakákoliv měřítka. Jinak se samozřejmě vždy řídím základním pravidlem šťastného návratu, s cílem se nezranit, neonemocnět -- prostě, abych si odnesl jen ty příjemné pocity. A to se mi i v případě mého druhého DNF podařilo. Naštěstí jsem v loni dokončil, tak nemusím toužit a spolu se zbytkem světa si říkat.. vidět Modřany.. a nezemřít:)!

Začalo to všechno velmi drsně. Jeden z posledních opravdu náročných pracovních týdnů. Možná právě proto ten horší.. Minimum spánku, dokončovací práce... Už to trvá hodně dlouho a radost z toho, že bude brzo konec se nějak nedostavovala:). Člověk je unavený, všechno mi trvá déle, pravděpodobnosti chyb se zvyšují geometrickou řadou. Navíc to v pondělí ještě rozčísla "Ona Dnes" se svým horoskopem, ve kterém mi jasně říká/předpovídá:) .. (část musím odcitovat).."V práci se vám nedaří..Nemáte potřebné štěstí a mrzí vás, že na ostatní to může působit tak, že jste se dostatečně nesnažili.." Pravda je, že jsem byl moc rád, že moje nejmilejší manželka, když viděla, jaký jsem zoufalec (=v jaký jsem p*deli), a že přijíždím že služební cesty v pátek odpoledne.. tak mi slíbila, že mě na start odveze. To bylo hrozně milé a navíc mi to vlastně umožnilo se zúčastnit. Vlak bych jinak těžko stíhal.. Nakonec jedeme na start ve třech TB, MM a já. V únavě a vrcholících zmatcích jsem si tak tak stačil připravit základní věci na závod, do auta nastupuji s nasazenou čelovkou (!), jistota je jistota. Díky kamarádům nacházím důvod, proč jsem tady, proč moje manželka bude trávit páteční večer tři hodiny v autě..:)

Ve Spáleném Poříčí, postupně vidím řadu známých a začínám věřit, že se mi bude chtít společně s nimi bojovat na trati. Tedy upřímně -- nemám nijak rád zimní česká ultra:). Startuje se na noc, většinou je k tomu ještě mlha a já se svými zrakovými dispozicemi vidím absolutní h*vno:). O to víc mě často mrzí, že se běží místy, která bych rád viděl za světla. Když se pak rozední, tak už mám hodně unavené oči, jsem vykoukaný tak, že než se dám dohromady a potěším se výhledem na pár hezkých míst, tak už je zase tma:). [O to víc mě před roky nadchla Pradědova 100, která startuje zrána]. Prostě, letošní TransBrdy bych já mohl shrnout sloganem "Jak jsem z celých Brd, viděl skoro prd"..:)

Na startu dostáváme mapku asi 25 minut před startem, takže se mi ani pořádně nedaří si vybarvit si itinerář, na poslední chvíli ještě vyměním ponožky [blbě:)] a už se houfujeme na startu. Malá ucpávka je zároveň i tajnou kontrolou, aby nikdo neulil start a pak už to může pokračovat v normálním duchu.

Jdeme hodně odzadu, takže povětšinou předbíháme, ale opravdu pomalu a v klidu.. Drobné mrholí, sráží se mlha, namrzlé cesty jsou v některých místech jako kluziště.. Vidím úplný houbelec, pekelně se soustředím, abych si něco nezpůsobil:).. V jedné chvíli mi ujede noha, jdu do provazu:) a natáhnu si pěkně třísla. Chvíli se z toho vzpamatovávám -- kluky nakonec dohoním až těsně před hospodou... Naštěstí potom se projevil efekt pomalého běhu [který jak víme, léčí všechno:)] a už jsem zase mohl normálně fungovat. Nicméně, určitou krizi motivace jsem měl po většinu noci. Znám to, jakmile si člověk začne říkat "proč?", tak je to špatně.. Na obě strany -- když to přeperu, tak se nechuť do běhání a určité vyhoření může objevit později a výrazně silnější... a když to ukončím, tak je to předčasné a určitá pachuť nějakou dobu zůstává:).

V tomhle směru jsem měl velké štěstí. Při jednom seběhu (kolem 70km) jsem v hromadě listí zakopl pravým malíčkem o kámen. Bolest, mrcha, jak sviňja. Běžím s tím pár km, radši jsem pár kroků za klukama... Pak ale zjišťuji, že to s kopce a v terénu pro bolest skoro nejde.. Nakonec sedám na pařez, sundám botu a rekognoskuju terén..:)... TB mě potěšil, že na malíčku není skoro nic vidět, pomáhá mi jej přilepit k druhému prstu, ošetřím si při té příležitosti ještě nějaký puchýř.. a pokračujeme. Snažím se, co to jde.. Nejdřív si říkám že skončím na nejbližší kontrole v civilizaci, pro jistotu se ptám dvorního navigátora MM, jak si stojíme s naší polohou vůči civilizaci -- pak vidím to nadšení a odhodlání kamarádů a říkám nahlas, že s nimi půjdu pokud možno až do cíle.. Nicméně kolem 100 km se odpojím. Jak jsem si šetřil pravou nohu pro bolest v malíčku, tak jinak/špatně došlapuji, a proto se mi po 30 km začíná se výrazněji ozývat koleno:). Malý medvěd mi poradil směr k nejbližší vesnici, zapnu si navigaci, rozloučím se, dám jim svůj čip a jdu do civilizace.

A tady začíná krásný vánoční příběh. Jak jsem vyšel z lesů, opřel se do mě silný vítr. Jdu pomalu a citelně promrzám:). Tak si tak brblám a skuhrám, že jsem měl poslechnout hlas rozumu a skončit výrazně dřív.. Když v tom se vyloupnu se ve vesničce s příznačným názvem "Skuhrov"!:)... To je znamení! Jjo, hospoda nikde, všude tma, potkávám náhodného chodce, který mě směřuje k hospodě ve vedlejší vesnici. Ta rovinka podle silnice, i když je to méně než kilometr, je v protivětru hrozně, hrozně dlouhá. Přicházím k hospodě, kde se dozvídám, že je zavřeno [mají soukromou party] zmrzlý jako vrabec. Prosím majitelku, jestli by mě chvilku nenechala za dveřmi v chodbě, že jsem úplně promrzlý, že mám něco s nohou a že si potřebují zařídit dopravu do Prahy... Posunuli mě ke kamnům, dali teplý čaj -- a já si znovu uvědomil to krásné kouzlo Adventu, kdy jsou si lidé blíž a jsou na sebe hodní. Asi za hodinu pro mě přijíždí moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko:), která -- ačkoliv to není žádný fanoušek mého dlouhého pobíhání -- zase sedla za volant a zase další večer strávila tři hodiny v autě.. Kvůli mně:).

Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že moje odstoupení bylo správné rozhodnutí. Jak malíček, tak i koleno o sobě dávají sice vědět, ale pár dní klidu a jsem OK. Po ránu jsem na internetu nakoukl na výkony známých - Martina, Petra, Romana a dalších=super! Napjatě jsem sledoval heroický boj Karla a MM a jejich dobití Modřan. Je to velkolepé, jsou skvělí a mají můj obdiv. Těším se, až to s nimi oslavím -- bylo to fajn s nimi kousek popoběhnout.

Až teď mi dochází, jak šílené období je za mnou a co všechno se mi podařilo. Až teď. A také ted si znova uvědomuji, že mezi jedny z nejdůležitějších schopností patří "cut the loses" [umění zbavit se toho, co nejde správným směrem. Přiznaná ztráta se následně stává velkým ziskem :)] a nastavení priorit. Díky tomu se zase můžu radovat a objevuji tolik potřebnou adventní atmosféru, odchází stres a začíná mi příprava na další rok.

Zase se na to těším!

Příjemné adventní pobíhání! Všemu zdar! Ultra, našim kamarádům a nejbližším, zvlášť!

12:)

       V neděli 4.12.2016 jsem s Filípkem vyrazil na jeho druhou časovku od Bezruče a celkově jeho třetí etapu v letošním ročníku. Po dvou deštivých, mokrých a blátivých etapách to měla být konečně, krásná, zimní, sněhová etápka za odměnu. Z Ostravy jsme vyjeli sami spolu po vlastní ose, protože jsem tam chtěl být dříve, abych ho vypustil na trasu před desátou a abychom se nahoře setkali bez zbytečného čekání. Nejdříve jsem s autem zkoušel bruslit pod korýtkem, ale to nevyšlo. Naštěstí jsem pak zaparkoval pod Bezručem dole u zastávky, taky i tam předcházelo lehké bruslení. Času jsem měli dost, tak jsme se v klídku připravili a šli na start. Ještě jsme stihli na WC v hotelu a v teple dotáhnout tkaničky u bot. Pak už jsme se odebrali ke startovnímu oblouku. Potkali jsme se s Kačenkou, pochválili si dnešní azurové počasí a přesunuli se k čipovému stolečku. Vyběhli jsme spolu asi tak 23 minut před mým ostrým startem, počítal jsem, že bychom se mohli setkat na konci severní sjezdovky, anebo pokud Filda bude rychlejší, tak až na vrcholku. Loni to zvládl pod hodinu a dnes jsem mu předpovídal, že to bude určitě lepší, zřejmě pod 55min. Běžel jsem tedy s Filipem až do hangu do první třetinky. Snažil jsem se mu udělit poslední taktické rady o tempu, klouzání, dýchání a podobně, hlavně jsem ho pochválil, jak mu to šlape a pak se otočil zpět na start.
       Já jsem posléze vyrazil 10:16:40, začal jsem zlehka, soustředil se na hang, že bych ho zase drobnými krůčky vyhopsal celý. to se dokonce povedlo a navíc jsem měl pocit že nefuním úplně strašně. Nad hangem jsem se tedy docela rozběhl a po pár stech metrech věděl, že dnes celoběh už udělám. V rovinatějších místech jsem navyšoval tempo a stíhal borce před sebou. To je přesně ono, cítil jsem, že dnes to opravdu skvěle šlape, Ale na osobák jsem raději nemyslel, spíše jsem si užíval sluníčka, slušného podkladu, kvalitní obuvi a možná se i pokochal občasným pohledem po okolí. V lesíku pod Malchorem jsem opět někoho dotáhl, stále to skvěle běželo a rozvrhoval jsem si síly do severní sjezdovky. Těšil jsem se, že uvidím Filípka a že doběhneme spolu. Ale ten rubal jako tyger a byl už nahoře. Sjezdovka mi utekla jako voda, pak krátký závěrečný sprint a Vladěnka s krabičkou a je hotovo. Filda už čeká vydýchaný, pohladíme si společně hladící body, koukneme se až na Praděd, potom i na druhé straně na Fatry a Tatry a jdeme do Maratonu na malinovku. Zbytek oddílu potkáváme při seběhu, každému se snažíme zafandit a povzbudit. Užíváme si měkký, rychlý seběh, zarputilé a veselé tváře běžců i turistů. Doma později zjišťujeme výsledky a jsme moc spokojeni, že se nám tak krásně povedlo. Škoda jen, že jsme spěchali domů na oběd a nemohli jsme rozebrat příjemné pocity s partičkou VZS u píva. Tak určitě někdy příště.

Sobota 3.12.2016

S Ondrou jsme se potkali v květnu při Pražském maratonu. Stáli jsme vedle sebe na startu. Zmínila jsem se mu o koloběhu, který mě již delší dobu lákal. Slovo dalo slovo, řeklo se, že je to výzva a tak tady teď v sedm hodin ráno celí rozespalí sedíme ve vytopeném autobuse, z něhož se nám vůbec nechce ven :-D :-D :-D.


V rámci rozcvičky si poklidně vyšlápneme na Říp. Nahoře obstaráme nezbytnou fotodokumentaci a vyslechneme si předzávodní rozpravu organizátorů. Jestliže nastane nějaký problém, máme si s ním poradit sami. V krajním případě, tedy pokud by se ho nepodařilo vyřešit ani ženě, si můžeme zavolat doprovodné vozidlo.


Protože jsem teď byla od Žatce přes týden nachlazená a stále se ještě necítím stoprocentně fit, je hlavním cílem absolvovat závod v pohodě. Vzhledem k tomu, že se zde jedná o naší premiérovou účast, bude to stejně především o získání zkušeností. Ambice dostanou prostor v dalších letech :-).


Ondra začíná na kole a já během. Klesání z Řípu dolů je místy docela dost strmé, navíc vede po úzké cestě, takže sem tam pouze jdeme, nebo i chvíli jenom stojíme a čekáme. Ale ten výhled tady absolutně nemá chybu! :-)


Dole se setkáváme s cyklisty a dále již pokračujeme společně. Postupně se začínám zahřívat.

Střídání probíhá pocitově. Nesledujeme hodinky, nemáme s sebou ani funkční tachometr. Některé dvojice si opravdu striktně hlídají dodržování několikaminutových intervalů. My ne. Je to v klidu, na pohodu :-).

Velmi potěší úžasná občerstvovací stanice. Zastavíme, dáme si teplý čaj, domácí koláč a jede se/běží dál ;-).



Počasí dnes vyšlo naprosto parádně! Nad hlavami nám po celou dobu krásně svítí sluníčko. Pohyb dopolední zmrzlou krajinou nemá chybu ❤️.

Jak se neustále střídáme, závod strašně rychle ubíhá. V Kralupech nad Vltavou si říkám, že můžeme mít za sebou možná tak dvanáct kilometrů... Dostává se mi však informace, že už jsme v polovině trasy :-D. A také, že nás ještě čeká druhý velký kopec.

Všichni ostatní spolukoloběžci jsou báječní lidé. Vzájemně se podporujeme. Užíváme si legraci a poznáváme nové lidi. Atmosférou a celým tímhle závodem jsem moc nadšená! :-)

Co se týká oblečení a dalšího vybavení, tak s sebou není potřeba tahat žádné zbytečnosti navíc. Opravdu stačí jen pití a tyčinka. My máme batoh, ze kterého samozřejmě téměř nic nepotřebujeme :-). To je to nabírání zkušeností.


V onom druhém větším stoupání se dostávám do ráže :-D. Kopec je perfektní. Trošku mi připomíná teplickou Doubravku. Hezky se vybíhá :-). Beru v něm všechny. Běžce i cyklisty.



Rozběhla jsem se skutečně pěkně. Zase mám tu chuť a radost! Baví mě to :-). Začínáme už i lehce závodit...



V samotném závěru už ani příliš nestřídáme. Dvojice, s nimiž jsme se po celou dobu neustále míjeli, jsme setřásli. Před námi je na dohled ještě jedna, která by se dala zvládnout... Jdeme do nich ;-). Cílová rovinka a je to tam!


Připadá mi neuvěřitelné, že jsme zdolali padesát kilometrů. Viděla bych to sotva na polovinu... Čekala jsem, že závod bude delší a náročnější a ona zatím taková pohoda :-D. Navíc, jak jsme se neustále točili, tak mám pocit, jako bych snad dnes skoro ani nebyla běhat :-D.

Bylo to příjemné a hodně fajn dopoledne. Děkuji za super zážitek! :-) Legendární Koloběh z Řípu do Prahy prostě nemá chybu a každý aktivní člověk by ho měl alespoň jednou za život okusit!

Až budete příště stát na startu nějakého závodu, pořádně se dívejte kolem sebe. Nikdy nevíte, kdo se vyklube z člověka stojícího vedle vás. Třeba právě zrovna skvělý parťák pro Koloběh ;-).

The Mizuno Wave inspire 13 is a hulking stability shoe that feels light. While it may take some time to properly break in, it is built to last longer than before