Přiváti z Karibiku (3) – Neptun tě vidí
Co je na moři nejdůležitější? Pokud možno být zadobře s Neptunem. A jak? Samozřejmě dobré vztahy se skvěle navazují přes alkohol. Hned při prvním lodním přípitku jsme Neptunovi do moře nalili docela slušnou dávku (až by to je...
Week in Review–December 18th, 2016
The Week in Review is a collection of both all the goodness I’ve written during the past week around the internet, as well as a small pile of links I found interesting – generally endurance sports related. I’ve often wondered … Read More Here →
New Balance Fresh Foam 1080 v7 Review
The Fresh Foam 1080 v7 is once again filled with potential. Unfortunately the Fresh Foam cushioning still felt to firm and the upper, although slightly improved from last years model, still caused rubbing issues on the inside of my foot
Pražská 100: Punk či postmoderna?
Dosud jsem si myslel, že největší blbina, jakou lze ve spojení s běháním vymyslet, je 24hodinovka na okruhu. Vlastně ani nevím, proč mě tahle disciplína baví, ale mám 24hodinovku asi úplně nejradši. Nikdy jsem neuměl - zvlášť milovníkům trailu a hor - pořádně vysvětlit, v čem je její kouzlo. Proto jsem rád, že jsem okusil slavnou P100 a dostal do ruky silný protiargument. Posuďte sami ...
Jak jsem se zrovna já silniční pobíhač octnul na Pražské stovce? Ne náhodou, prostě jsem slíbil 12H a
MM, že se letos společně proběhneme. Dávno jim tiše závidím jejich společné trailové historky, úplně nejradši pak mám pohádku o vdechování polévky s pivem. Tentokrát jsme se ale domluvili, že půjdeme společně a chlapci mi nebudou utíkat ani do kopců, ani z kopců, ani z hospody. Prostě na mě musí počkat. Vyběhli jsme tedy v pátek ve 23:10 ze Spáleného Poříčí, hned po projevu a slavnostním ohňostroji, který dal už tak šílené akci ještě větší punc magořiny. Až do rána se běželo většinou na cestách, rychlost limitovala hustá mlha, led a samozřejmě tma. Občerstvovačky byly připravené v údolích, ve vesnických hospodách: běžec se tak na chvíli ocitl v civilizaci, ve vyhřátě knajpě, ale za chvíli už s drkotáním zubů a s plným žaludkem pelášil zpátky mimo civilizaci do kopců. Nádhera! Škoda jen, že v některých hospodách nejsou na takový nával zvyklý a mají jen jedny ruce ... Výborně vše organizované, stejně jako kontrolní stanoviště vybavené barevnými fixami, kde si zmrzlou rukou uděláte na papír klikihák a běžíte dál!
Některá kontrolní stanoviště mají zeměpisnou anebo vlastivědnou informační hodnotu, kdyby na to měl člověk čas a nebyla mu po zastavení hned zima, tak by se i leccos zajímavého dověděl. Oceňuji tak další skvělý rozměr Olafova pořadatelství a trasérského umění. Mrzí mě, že jsem si o závodě nepřečetl nic dopředu, akorát si matně pamatuji, že profil připomínal vidličku, s přimhouřením očí hodně ostrou pilu. Věděl jsem, že zkušení kamarádi mne do cíle dovedou. Problém jsem tak měl hlavně sám se sebou: v práci dlouhodobě turbulentní období, psychická příprava nulová, a tak jsem se celou první noc držel stranou, měl jsem všeho plné zuby, usínal a neustále si opakoval, jestli tohle opravdu běžím dobrovolně a z vlastní vůle? Ráno už bylo lepší. Kilometry pěkně naskakovaly - tedy pěkně ne - ale naskakovaly. S ustupující mlhou a světlem přišly i běhací pasáže, kde jsem se cítil opravdu fajn. O návštěvách hospod se nemá cenu rozepisovat, zase těch piv tolik nepadlo (4-5?). Kluci na rozdíl ode mne umí při běhání i mluvit, já umím akorát poslouchat a někdy se mi povede i něco málo usoustředit a zapamatovat. Má to velkou výhodu, protože historky můžu vyslechnout se stejným zaujetím i několikrát v roce!
Kolem 100.km - už (anebo teprve?) v sobotu v podvečer se s námi loučí H12, který si při seběhu
ukopl prst na noze a k tomu ho sekundárně zlobí kolínko, chápu, že se mu v tomhle nechce pokračovat. Na 109.km máme (MM a Karel B.) poslední občerstvovačku, po které bohužel dochází k nepříjemné situaci, protože kluci zatuhli a přešli do velmi rozvážného stylu chůze ... kdyby do chůze; ve tmě připomínali zombie z Thrillera a tak jsme dva kilometry z hospody šli asi 40 minut. Byla mi strašná zima, navíc jsem doma nahlásil (proč?), že dorazím kolem třetí ráno. Dohodli jsme se, že je opustím, takže došlo k nepředvídané situaci, že jsem maraton do cíle zůstal sám, přičemž jsem o trati nevěděl vůbec nic, neměl jsem ji ani v telefonu, ani v hodinkách, mohl jsem spoléhat jen na značení a na ostatní, které potkám. To jsem naštěstí netušil, i když mi to MM říkal, že poslední maraton dám za neuvěřitelných 9 hodin!! Kluci (MM a Karel B.) se později neskutečně zvetchali a dorazili v neděli kolem 11 dopoledne, neuvěřitelné!
Značení bylo naprosto perfektní: sice jsem místy nepochopil, proč není jednotné po celý závod, zřejmě se značení na Olafových akcí řídí nějakými okresními turistickými předpisy, ale bylo zcela srozumitelné. Zalaminované ukazatele doprovázené v noci malými reflexními proužky byly dokonalé. Jednou jsem zapochyboval, když na mne asi z 30 metrů proužky mrkly a posunuly se asi o 10 metrů ... srnka pak utekla a já se musel o kus vrátit. Stejně tak nastal kolem třetí ráno chaos kousek od Zbraslavi: krásně vyznačená - skoro až přeznačená - zatáčka u doutnajícího táboráku byla mírně podezřelá, po 100 metrech cesta nikam nevedla. Pěkná škodolibost zbraslavských "dobráků"! Za chvíli nás pobíhalo s různými "dývajsi" na ruce i v ruce asi 40. Protože všichni kromě mne věděli kam jít, ale každý šel jinam, tak jsem se chytil staršího bodrého turisty, jehož rychlost chůze odpovídala zhruba mému klusu. Vůbec nevím jak, ale asi po 1,5 hodině zbraslavského bloudění jsem byl zpátky na trase a přebíhal most Závodu míru. To už jsem samozřejmě věděl, že domů nedorazím včas, zvláště po té, co mě pan turista shovívavě upozornil, že teď stejně není kam spěchat, protože za řekou jsou tři z pr*ele výšlapy. Ty tam opravdu byly a byly opravdu takové jaké je tento bodrý muž popsal: možná měl se mnou slitování, anebo zapomněl, ale nezmínil prudké vracečky do údolí, dlouhé polo-koordinované pády v listí, po kamení a mezi větvemi. Je ale pravda, že by byla škoda ty vyhlídky v noci nenavštívit ...
Až do 125. km jsem si myslel, že Pražská stovka je lepší punková záležitost. To by bylo ale vůči Olafovi nespravedlivé. Olaf je totiž umělec, postmoderní umělec. O olafovinách a olafokilometrech panují historky, i když má "olafovina" možná u silničářů poněkud negativní nádech, stejně je to pojem, a člověk si to nedovede představit, pokud to na vlastní nohy nezkusí. Přeběhnout Brdy a nevystoupat na nejvyšší hory je nesmysl, ale ta trasa by možná aspoň dolů po svahu mohla vést jinudy, když už nemůže jít po cestě. Třeba sráz z volných kamenů, pocukrovaný umrzlým listím, bahnem a větvemi - wow! Naprostá svoboda volby: jestli obětovat bundu, kalhoty, kotník, anebo toho pod sebou, kterému zrovna pouštím uvolněný kámen na hlavu. Anebo: přeskakování potoku v Nazaretu (Jíloviště) byla fantastická zlomyslnost, na 800 metrech asi 40x přes potok tam a zpátky, po kamenech, v bahně po kotníky, po tmě, prostě proč ne? Moje chyba, že jsem to neběžel v dřevákách (pardon Salomonech), ale v silničních Hokách, mohl jsem si vzít rovnou gumáky. Na konci potoka, se člověk vyškrábe po čtyřech zpátky nahoru a nahoře zjistí, že sice dole našel cizí rukavice, ale nenašel kontrolu, která mu teď tedy chybí ... a jako na potvoru je na dohled hospoda, ve které jsem byl před 1,5 hodinou a nevzal si ani pití, protože přece se nebudu tahat s láhví na posledním půlmaratonu! Člověk má právo dělat po 25 hodinách běhu nějaké ty chybičky, ne? K tomu mi unavený mozek vytvořil iluzi, že běžím v Karlových Varech, nechápu proč, o to větší údiv mě čeká o několik desítek minut, když se najednou octnu ve Zbraslavi! Ale do Modřan, do cíle už je to jen coby kamenem ... bohužel hodně těžkým kamenem. Opravdu, s těmi největšími lahůdkami přišel Olaf až na konec, MM měl pravdu, že na třetí ráno ať zapomenu! Kromě již zmíněných vraceček už jen nějaké ty skály, skalky, 2km "technický" úsek přes pole, ano, tady po 145km se teprve ukáže, jaký je kdo atlet! Chci doběhnout s fazonou, na atleta jsem si nikdy nehrál a klouzat v bahně nehodlám - padat už určitě ne, přesto poslední kilometry většinou běžím, už se těším do postele ...
Zatímco pořadatelská část Pražské 100 je spíše punková, undergroundová záležitost, trať splňuje všechny aspekty pop kultury: dramaturgie trasy je v podstatě nesmyslná a podobně jako popový koncert stojí na ústřední postavě (Olaf) či na příběhu (Trans Brdy). Není potřeba nic vidět (slyšet), stačí jen skutečnost, že jste u toho, u "olafoviny" a fantazie pracuje sama ... že to vždycky neladí? Nevadí! Brdy jsou přece krásné a Olaf je slavný pořadatel a nejlepší trasér, nevadí tedy, že z 32 hodin (cca průměrný čas startovního pole) běžím 20 hodin v naprosté tmě. Davy jsou ochotné strpět velké nepohodlí a trpět spousty hodin, aby splnily umělcovu vůli a pobavily se. A ten pološílený závěr? Na rockovém koncertě máte taky na závěr bengálské ohně, laserovou show, tempo hudby se zrychluje, hudba zesílí, napětí posluchačů se zvyšuje, stejně jako se zrychluje jejich tep. Není potřeba přemýšlet, jde o to si to pořádně užít. A tak jako rocková hvězda manipuluje publikem a křičí: "say: yeees!" a dav opakuje "yeeees!", tak Olaf může příští rok oznámit, že na čtyřicátém "přebrodíme Berounku, šnorchly jsou povinné" ... vůbec si nemyslím, že by přišlo méně lidí.
Olaf je opravdický umělec běhu, postmoderní umělec a tak ho prostě beru. Jeho akce nejsou pro každého a je možná opravdu otrávený, když dokončí pobíhači jako jsem já. Promiň, Olafe :-) moc Ti děkuju, že jsem mohl být letos u toho, vše v dobrém!
PS: díky moc H12, MM a KB za jejich skvělou společnost a navigaci, a největší díky DH za odvoz na start!
Jak jsem se zrovna já silniční pobíhač octnul na Pražské stovce? Ne náhodou, prostě jsem slíbil 12H a MM, že se letos společně proběhneme. Dávno jim tiše závidím jejich společné trailové historky, úplně nejradši pak mám pohádku o vdechování polévky s pivem. Tentokrát jsme se ale domluvili, že půjdeme společně a chlapci mi nebudou utíkat ani do kopců, ani z kopců, ani z hospody. Prostě na mě musí počkat. Vyběhli jsme tedy v pátek ve 23:10 ze Spáleného Poříčí, hned po projevu a slavnostním ohňostroji, který dal už tak šílené akci ještě větší punc magořiny. Až do rána se běželo většinou na cestách, rychlost limitovala hustá mlha, led a samozřejmě tma. Občerstvovačky byly připravené v údolích, ve vesnických hospodách: běžec se tak na chvíli ocitl v civilizaci, ve vyhřátě knajpě, ale za chvíli už s drkotáním zubů a s plným žaludkem pelášil zpátky mimo civilizaci do kopců. Nádhera! Škoda jen, že v některých hospodách nejsou na takový nával zvyklý a mají jen jedny ruce ... Výborně vše organizované, stejně jako kontrolní stanoviště vybavené barevnými fixami, kde si zmrzlou rukou uděláte na papír klikihák a běžíte dál!
 |
| S Magdou Vančákovou na startu (foto: F. Fajt) |
Kolem 100.km - už (anebo teprve?) v sobotu v podvečer se s námi loučí H12, který si při seběhu
ukopl prst na noze a k tomu ho sekundárně zlobí kolínko, chápu, že se mu v tomhle nechce pokračovat. Na 109.km máme (MM a Karel B.) poslední občerstvovačku, po které bohužel dochází k nepříjemné situaci, protože kluci zatuhli a přešli do velmi rozvážného stylu chůze ... kdyby do chůze; ve tmě připomínali zombie z Thrillera a tak jsme dva kilometry z hospody šli asi 40 minut. Byla mi strašná zima, navíc jsem doma nahlásil (proč?), že dorazím kolem třetí ráno. Dohodli jsme se, že je opustím, takže došlo k nepředvídané situaci, že jsem maraton do cíle zůstal sám, přičemž jsem o trati nevěděl vůbec nic, neměl jsem ji ani v telefonu, ani v hodinkách, mohl jsem spoléhat jen na značení a na ostatní, které potkám. To jsem naštěstí netušil, i když mi to MM říkal, že poslední maraton dám za neuvěřitelných 9 hodin!! Kluci (MM a Karel B.) se později neskutečně zvetchali a dorazili v neděli kolem 11 dopoledne, neuvěřitelné!
Značení bylo naprosto perfektní: sice jsem místy nepochopil, proč není jednotné po celý závod, zřejmě se značení na Olafových akcí řídí nějakými okresními turistickými předpisy, ale bylo zcela srozumitelné. Zalaminované ukazatele doprovázené v noci malými reflexními proužky byly dokonalé. Jednou jsem zapochyboval, když na mne asi z 30 metrů proužky mrkly a posunuly se asi o 10 metrů ... srnka pak utekla a já se musel o kus vrátit. Stejně tak nastal kolem třetí ráno chaos kousek od Zbraslavi: krásně vyznačená - skoro až přeznačená - zatáčka u doutnajícího táboráku byla mírně podezřelá, po 100 metrech cesta nikam nevedla. Pěkná škodolibost zbraslavských "dobráků"! Za chvíli nás pobíhalo s různými "dývajsi" na ruce i v ruce asi 40. Protože všichni kromě mne věděli kam jít, ale každý šel jinam, tak jsem se chytil staršího bodrého turisty, jehož rychlost chůze odpovídala zhruba mému klusu. Vůbec nevím jak, ale asi po 1,5 hodině zbraslavského bloudění jsem byl zpátky na trase a přebíhal most Závodu míru. To už jsem samozřejmě věděl, že domů nedorazím včas, zvláště po té, co mě pan turista shovívavě upozornil, že teď stejně není kam spěchat, protože za řekou jsou tři z pr*ele výšlapy. Ty tam opravdu byly a byly opravdu takové jaké je tento bodrý muž popsal: možná měl se mnou slitování, anebo zapomněl, ale nezmínil prudké vracečky do údolí, dlouhé polo-koordinované pády v listí, po kamení a mezi větvemi. Je ale pravda, že by byla škoda ty vyhlídky v noci nenavštívit ...
Až do 125. km jsem si myslel, že Pražská stovka je lepší punková záležitost. To by bylo ale vůči Olafovi nespravedlivé. Olaf je totiž umělec, postmoderní umělec. O olafovinách a olafokilometrech panují historky, i když má "olafovina" možná u silničářů poněkud negativní nádech, stejně je to pojem, a člověk si to nedovede představit, pokud to na vlastní nohy nezkusí. Přeběhnout Brdy a nevystoupat na nejvyšší hory je nesmysl, ale ta trasa by možná aspoň dolů po svahu mohla vést jinudy, když už nemůže jít po cestě. Třeba sráz z volných kamenů, pocukrovaný umrzlým listím, bahnem a větvemi - wow! Naprostá svoboda volby: jestli obětovat bundu, kalhoty, kotník, anebo toho pod sebou, kterému zrovna pouštím uvolněný kámen na hlavu. Anebo: přeskakování potoku v Nazaretu (Jíloviště) byla fantastická zlomyslnost, na 800 metrech asi 40x přes potok tam a zpátky, po kamenech, v bahně po kotníky, po tmě, prostě proč ne? Moje chyba, že jsem to neběžel v dřevákách (pardon Salomonech), ale v silničních Hokách, mohl jsem si vzít rovnou gumáky. Na konci potoka, se člověk vyškrábe po čtyřech zpátky nahoru a nahoře zjistí, že sice dole našel cizí rukavice, ale nenašel kontrolu, která mu teď tedy chybí ... a jako na potvoru je na dohled hospoda, ve které jsem byl před 1,5 hodinou a nevzal si ani pití, protože přece se nebudu tahat s láhví na posledním půlmaratonu! Člověk má právo dělat po 25 hodinách běhu nějaké ty chybičky, ne? K tomu mi unavený mozek vytvořil iluzi, že běžím v Karlových Varech, nechápu proč, o to větší údiv mě čeká o několik desítek minut, když se najednou octnu ve Zbraslavi! Ale do Modřan, do cíle už je to jen coby kamenem ... bohužel hodně těžkým kamenem. Opravdu, s těmi největšími lahůdkami přišel Olaf až na konec, MM měl pravdu, že na třetí ráno ať zapomenu! Kromě již zmíněných vraceček už jen nějaké ty skály, skalky, 2km "technický" úsek přes pole, ano, tady po 145km se teprve ukáže, jaký je kdo atlet! Chci doběhnout s fazonou, na atleta jsem si nikdy nehrál a klouzat v bahně nehodlám - padat už určitě ne, přesto poslední kilometry většinou běžím, už se těším do postele ...
Zatímco pořadatelská část Pražské 100 je spíše punková, undergroundová záležitost, trať splňuje všechny aspekty pop kultury: dramaturgie trasy je v podstatě nesmyslná a podobně jako popový koncert stojí na ústřední postavě (Olaf) či na příběhu (Trans Brdy). Není potřeba nic vidět (slyšet), stačí jen skutečnost, že jste u toho, u "olafoviny" a fantazie pracuje sama ... že to vždycky neladí? Nevadí! Brdy jsou přece krásné a Olaf je slavný pořadatel a nejlepší trasér, nevadí tedy, že z 32 hodin (cca průměrný čas startovního pole) běžím 20 hodin v naprosté tmě. Davy jsou ochotné strpět velké nepohodlí a trpět spousty hodin, aby splnily umělcovu vůli a pobavily se. A ten pološílený závěr? Na rockovém koncertě máte taky na závěr bengálské ohně, laserovou show, tempo hudby se zrychluje, hudba zesílí, napětí posluchačů se zvyšuje, stejně jako se zrychluje jejich tep. Není potřeba přemýšlet, jde o to si to pořádně užít. A tak jako rocková hvězda manipuluje publikem a křičí: "say: yeees!" a dav opakuje "yeeees!", tak Olaf může příští rok oznámit, že na čtyřicátém "přebrodíme Berounku, šnorchly jsou povinné" ... vůbec si nemyslím, že by přišlo méně lidí.
Olaf je opravdický umělec běhu, postmoderní umělec a tak ho prostě beru. Jeho akce nejsou pro každého a je možná opravdu otrávený, když dokončí pobíhači jako jsem já. Promiň, Olafe :-) moc Ti děkuju, že jsem mohl být letos u toho, vše v dobrém!
 |
| Brdy ve dne (foto: 12H) |
PS: díky moc H12, MM a KB za jejich skvělou společnost a navigaci, a největší díky DH za odvoz na start!
Krásná i při sportu
Mužům, tedy alespoň většině z nich zas až tak na vzhledu při výkonu nezáleží, jde jim hlavně o výkon. My ženy chceme být krásné za každé situace, sportu nevyjímaje. Není na tom nic špatného, naopak je obdivuhodné, když ženy u sportu voní, jsou upravené a je radost se na ně dívat :)!
Bohužel to ale není zadarmo a musíme pro to něco udělat, začít můžete ještě předtím, než za pohybem vyrazíte.
Vhodné oblečení
Oblečení je základ, opravdu platí, že šaty dělají člověka. Když na sobě budete mít outfit, který vám sedí, cítíte se v něm pohodlně, bude to na vás pozitivně působit, více se u cvičení uvolníte a mnohem více si danou sportovní aktivitu užijete. Vyberte si to, co sluší vám, ne figuríně, nebo holce z časopisu, zbytečně se tím pak budete trápit. Nebojte se barev a zajímavých střihů, být výrazná není provokace, naopak inspirace pro ostatní začínající sportovkyně.
Vůně
Upřímně, není nic horšího, než když člověk cítí sám sebe a tomu lze předejít celkem jednoduše deodorantem, ještě lépe antiperspirantem. Použijte ho před každou pohybovou aktivitou, budete se cítit svěže, odlehčeně a nebudete se bát pořádně zapotit. Na trhu je celá řada vhodných antiperspirantů určených pro aktivní sportovce. Investice do nich se vyplatí.
Vlasy
Každá z nás má jiný střih, jinou kvalitu a odolnost vlasů, ale jedno máme společné, před sportem je musíme upravit tak, aby nám nenarušovaly naši aktivitu. Není nic horšího, než když nám upocené vlasy neustále lítají do obličeje a obtěžují nás. Je celá řada způsobů, jak vlasy upravit, culík, drdol, čelenka, sponky, šátek. Hlavní je, aby vám to bylo pohodlné a při pohledu do zrcadla jste se poznala J Není vhodné je před sportem hodně lakovat lakem na vlasy, jakmile se začnou potit, pot s lakem na vlasy není zrovna nejlepší pro vaši pokožku.
Líčení
Některé z nás, si bez líčení připadají jako bez obličeje, nebojte se tedy přijít do fitness centra nalíčená. Vyhněte se make upu, který zanechává skvrny, a zabraňuje odvodu potu, díky ucpaným porům. Můžete se tedy zaměřit na oči a zvýraznit je voděodolnou řasenkou, na rty použijte lesk na rty, který je ochrání před popraskáním.
Sprcha
Zdá se být zbytečné připomínat, že po každém cvičení má následovat sprcha, ale ne všichni to dodržují. Řada z nás jezdí na cvičení autem, jsme líné dát si sprchu v cizím prostředí fitness centra a těšíme se na naší domácí sprchu, tento přístup ale není zcela správný. Přijedete domů a už se na vás budou sypat úkoly které vznikly za tu dobu, co jste nebyla doma a sprchu vypustíte z hlavy a těsně před spaním se v rychlosti opláchnete. Tomuto se vyhnete tím, že se budete sprchovat ve fitness centru, Vystřídejte studenou a teplou sprchu, poté se natřete tělovým mlékem a dejte si do vlasů masku a dopřejte svému tělu odpovídající péči.
Tělo je vaše vizitka a to jeho všechny části, nezanedbávejte ty zdánlivě nedůležité a dopřávejte mu komplexní péči. Vždyť v něm musíte žít celý život a čím více si ho budete hýčkat, tím více vám to ve stáří oplatí.
Jakub Stibal překonal halový klubovní rekord žáků
v běhu na 800 m časem 2:06,69, na Vánoční hale staršího žactva konané v sobotu dne 17. prosince v Ostravě. Překonal rekord, který držel Adam Hladký z roku 2015 časm 2:09, 91.
Pražská stovka 2016 – 151 km přes Brdy
151 km přes pohoří Brdy. Bylo to vlastně docela jednoduchý, jenom ukrutně dlouhý. Spousta času strávená venku v přírodě, a to je prý zdravé. Vyprávění o tom, jak jsem si došla pro...
Pražská 100
Pražská stovka
09.12.2017 - 11.12.2017
zapsáno s velikým zpožděním (03/2017)
Tak snad jen pár dojmů
-Krásná a dobře připravená akce. Díky Olafe a všichni kdo mu pomáháte.
-Krásné proběhnutí s kamarády (Karel, Honza, Petr, Pavel), díky moc kamarádi, dáváte tomu krásný druhý rozměr a za to vám děkuji.
-Trasa byla nejdříve pohoda a jak se blížila ku Praze, tak přitvrzovala, ale vlastně se mi moc líbila.
-Zase jako na Loučení jsem neměl hůlky, což byla chyba, zase jsem to řešil klackama, musím si nějaké hole koupit.
-Druhá noc a spánkový dluh, zase ohromný boj, budu muset vymyslet nějaké řešení
Pavlovo video
Sám jsem nefotil, tak tady je pár fotek z FB
Výsledek:
Členové klubu díl 22. – JAN BARDOŇ
Jan Bardoň a MK Seitl je spojení, které funguje už od nepaměti. Ani sám Honza, který bydlí v Ostravě – Porubě, si přesně nevybaví, kdy se stal člen našeho oddílu. Jaký je jeho postoj k běhání, sportu a životu takovému, posuďte sami :-)...(více)
December 2016
1. Štvrtok – 14. Streda: 0 km 15. Štvrtok: 11,02 km Po dlhšej pauze som opäť vybehol. Odbehol som 3 kolá ku Bráne. 17:33, 17:49, 18:26 