Zase sám, po setmění.
Roztátá vrstva sněhu příchodem noci znovu umrzala, nebe zářilo tmou a hvězdy poblikávaly zimním souhvězdím. Vítr se opíral do rozehřívajícího se těla, v jednom úseku běžící tělo brzdil málem až k zastavení, v druhém nutil do rychlého tempa.
Odmetené jen dvě dráhy, roztáté a prošlapané denními běžci. Uprostřed rovná nekončící čárá (oddělující trať), mířící vpřed, rychlá jako běžec sám.
Čepka naražená do očí, šátek zakrývající ústa tuhnul zmraženým dechem. Těžké oddechování, ztěžklý krok, lehká hlava a vznášející se myšlenky.
Byl to jen obyčejný den, jen pár kol a zase zpět mezi lidi. Do světla a tepla.
Takový byl plán.
Prudký nával větru se snažil přehlušit text písně, znějící ve sluchátkách:
“Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej a ven chodím radši sám … “ a ten hlas v hlavě, toužící po pohodlí, našeptávál a lákal domů.
Nohy se zastavily v cíli, uběhnuvší svojí porci kol. Ale ta bílá, nikdy nekončící čára si dál běžela tu svou. Mysl běžela s ní.
A tak se nohy znovu daly do pohybu, snad honící se za snahou dostihnout pádící myšlenky.
Oči se upnuly k té svítící přímce a krok za krokem dopadal o další kus dál. Byla mapou, ta bílá čára. Neomylně vedla vpřed. Uhranula, zhypnotizovala. Odvedla pryč únavu, zahnala touhu po světlu. Po horké vaně. Teplém pokoji.
Byla mlčenlivým společníkem. Nesoudila, nenamítala. Jen tu byla a vedla dál a dál.
Oči ji nespouštěly ze zřetele, stala se jediným přítelem této opuštěné noci.
Dopadající boty ji jen letmo hladily.
Nikdy nekončící bílou čáru …
Je tam stále.
Pro mě.
Pro Tebe.
Pro nás …
