Přesně před týdnem a hodinou jsme dorazili do cíle Adventure Race Croatia. Za 99 hodin jsme ujeli zhruba 340 km na kole, 55 km na kajaku a obešli 145 km pěšky. Dokončili jsme na 14. místě a měli jsme se dobře. Díky kluci Jan Obuškevič, Honza Císař a Jirka Nakládal.
Všechno ostatní je čtení fakultativní.
Bylo to poněkud dětinské, vím to, ale jet na AR do zahraničí bylo jedno z mých velkých, jako fakt velikých, přání. Které jsem už tak trochu zařadila mezi ta, která se spíš nesplní. Jenže bacha na to, co si přejete! Aby se vám pak jednou nestalo, že jedete s Obuchem, Císim a Jirkou na Adventure race do Chorvatska. Poněvadž to už je můj sen.
Od chvíle, kdy si vyzvedávám vypůjčený bikebox, se v podstatě pořád něčemu divím. To je tak velký? To se nám vejde do auta? Tady budeme spát? To bude takový vedro? V takových vlnách se dá pádlovat? Brzy ale zjišťuju, že nejužitečnější bude aspoň chvíli mlčet a dělat jakoby nic. Třeba když se jdeme proběhnout. Na promenádě potkáváme několik k vzteku opálených lidí a Obuch s Císim se se všemi zastavují a objímají a vedou rozhovory typu Hi, nice to see you, ty nezávodíš v Lesothu?
Oh, we were talking about ty strašný kopce na Réunionu. But you know, vždycky si vzpomenu na ty vodopády na Fidži. By the way, do you remember, jak jsme nemohli najít tu kontrolu v kráteru na Marsu? Přemýšlím, jestli se mám zapojit a vyprávět, že jsem minulý týden byla na oblasťáku v Chrastavě a že to byl vodvaz. Ale vzhledem k tomu, že všichni ti borci mě plácají po zádech jako starého známého, tak se jen usmívám a nekazím to.
Moje přirozenost mi velí dva dny před závodem začít stresovat a rovnat si hromádky, ale na to jsem si vybrala špatný tým. Zatímco kolem chatek ostatních týmů závodníci kmitají, u nás je klid. A plznička. Pokaždé, když jdeme do bazénu, jdeme kolem chatky, kde bydlí druhý český tým – teda jako první český tým – Black Hill a lákáme je, aby šli s námi. Jenže oni pořád sáčkují manu a ladí řazení na kole a do bazénu nedorazí nikdy.
Ale i na nás dojde, v neděli už balíme i my. Rozmýšlíme logistiku beden A, B, bike boxu a kayak bagu tak, abychom v depu našli vždycky přesně to, co potřebujeme. Limituje nás především váha. Do každé bedny smíme umístit maximálně 20 kg, do bike boxu 12 kg. Takže do každé bedny čisté triko, dvoje ponožky, jedny šortky a zbytek docpat žrádlem a pitím převážně nulové výživové hodnoty.
Zavodní den začíná časně, v 5:30 dostáváme mapy a finální instrukce k závodu. Dostáváme asi 40 map, zapečetí nám telefon a dvě a půl hodiny do startu utečou neskutečně rychle. Před osmou ranní se řadíme na kolech na promenádu a čekáme na startovní výstřel. A všichni se smějou a mávají a halekají, ale já se na ně snažím nedívat, hlavně ať se teď nikdo nesměje na mě. Pohladím palmu před hotelem a v duchu ji prosím, ať na nás počká, že se vrátíme… Prásk.
PONDĚLÍ
Úvodní metry jedeme za vodičem pomalu, pěkně pohromadě. Když se vymotáme z centra, vodič mizí a závodní pole začne stoupat ke kostelíku Ivana Kristitelja nad Baškou. Úvodní etapa vede nejprve po širokých šotolinových cestách přes vršky kopců, potom střídavě stoupáme a klesáme k moři, pěšinka místy docela přiostřuje a já si odbydu i první tlačení, neboli styl „jízdy“, který je během závodu přejmenován na janču. Ráda bych se aspoň na oko vztekala, ale nic není výstižnější. I když se fakt snažím a to hlavně v situacích, kdy mě na některých singlech kluci donutí jet první a já teda jedu, ale držím za sebou špunt čtyř nebo pěti dalších týmů a odhaduju, že za tu dobu získávám spoustu nových mezinárodních přezdívek. Tak mě těch úvodních 60 kiláků unaví trochu víc než bych čekala. Ale uklidňuju se tím, že další kola už nebudou tak technická. Chachacha. Chachá. To jsem se od srdce zasmála.
V odpolední výhni vyrážíme na první trek. Cesta se táhne přes celý hřeben, na který jsme se z Bašky dva dny dívali. A co se započalo na kole, dorazí prvních pár kroků v kamenné stráni. Já nejsem moc jižanský typ. Nehádám se, neumím vlnit bokama a nesnáším vedro. A tak je po mně, postihnou mě všechny defekty, které začínají na ú a souvisí se sluníčkem. Je to vlastně asi i omluvitelné, podél cesty se válí víc odpadlíků žebrajících o magnézium nebo vodu. Neomluvitelné ale je, že se tu právě zhmotňuje duch, ve kterém absolvuju v podstatě zbytek závodu.
Překonáme hřeben včetně nejvyššího vrcholu ostrova Krk Obzova, seběhneme k moři a čeká nás přeplavat úžinu. I když se dopředu dost děsím toho, co udělá plavání v oblečení ve slané vodě, tak se ukáže, že ochlazení je benefit momentálně mnohem významnější, než je zasychající sůl na různých tělesných záhybech. Celkem rychle doběhneme do města Krk, kde na nás čeká první kajakářská etapa. Na tu já se těším moc.
Jedu s Obuchem, Jirka dělá háčka Císimu.
Dostávám jediný úkol: jet stejnou frekvencí jako chlapci před námi. Jenže já tu frekvenci nejsem schopná dodržet ani kdybych pádlo do vody vůbec nedávala. Prvních deset kilometrů jenom zoufale počítám a furt blbě… Ale odmítám být břídil i v téhle disciplíně a jedu. A ono se to časem srovná. Čím déle jedeme, tím lépe se mi pádluje. Na konec kajakářské etapy přijíždíme s tmou a já i s ukázkovým drnčením zubů. Přesunuli jsme se tak na ostrovy Cres a Velký Lošinj.
ÚTERÝ
V noci nás čekají kratší etapy na střídačku pěšky a na kole, které už nikdy ve vzpomínkách neroztřídím. Druhý den ráno nás slunce šetří a zůstává pod mraky a dokonce lehce prší. Tady pokračuje ten vtip o technických trasách na kole. Mokré vápencové kameny mi dělají z bikové etapy další trek, poněvadž velkou část jedu na janču.
Charakter treků je pořád stejný. Stoupáme od moře a jdeme ostrou skalní hřebenovku, která požírá obuv, ale výhledy jsou parádní. I přesto ke konci cesty přes vrchol Televrina chybí málo, aby padlo jedno sposté slovíčko, které se mě kluci jali během závodu naučit říkat. Tříbí se tu týmy, se kterými se budeme potkávat. Jsou to hlavně Slovinci, se kterými se blíže seznamujeme při zastávce v bistru Joker. A k naší nelibosti jsou to také Poláci, kteří postrádají schopnost mluvit potichu a řvou na sebe i když jdou téměř ruku v ruce. Hned v úvodním treku je překřtíme na rádio, neboť se od nich ozývá nepřetržitá smršť informací, jako když kroutíte kolečkem a ladíte stanice. Těm se snažíme vyhýbat a po zbytek závodu se v podstatě jen modlíme, abychom odněkud neslyšeli volání „Maciej“!
Druhou noc načínáme už zase na kajacích a Obuch jasně velí, že budeme zpívat, abychom neusínali. A je tak striktní, že tuším, že s výmluvou, že se stydím a že před lidmi nahlas zpívat nedokážu, nepochodím. A tak zase dělám jakoby nic a… zpívám. A kdykoliv přestanu, tak se zezadu ozve „Takže už nic? Tak dobrou, já jdu spát.“ A tak zpívám tak dlouho, než usínám já. Naštěstí nás po pádlování čeká depo se spacákem. Tentokrát z vody lezeme promrzlí úplně všichni. Takže hodina ve spacáku je před následujícím trekem nádherná záležitost, přestože v běžném životě by si člověk na betonu tolik nepohověl.
STŘEDA
Druhá noc je za námi a my vyrážíme na trek ve společnosti rádia Polskie. Severní část ostrova Cres je zase úplně jiná a krásná. My na to jdeme docela intelektuálně a hádáme osobnosti. Ale po tom, co neuhodneme Slunečníka, za kterého se vydává Jirka, toho necháváme. Během dopoledne se rozfouká hrozný vítr. Nedokážu si představit, že v tomhle větru pádlujeme nebo jedeme na kole, když to jedním občas zacloumá i při chůzi. Ale nahlas už nic neříkám, protože kolem mě se tomu zase nikdo nediví.
Nakonec se ukáže, že je jen pár lidí, kteří si to pádlování představit dovedou. A to první tři týmy, které do vln na kajacích vyrazily, včetně našich Black Hill. Všichni ostatní už máme etapu zrušenou a na druhý břeh nás doveze loď. Když se dozvíme, že českou posádku museli z moře zachraňovat, tak nám zatrne a dost na ně myslíme. Než na palubě usneme. Všichni až na Jirku, který bděle pozoruje vlny a každou hlásí. „Ta byla obrovská! A tahle, dívej. A teď. To jsou obrovské vlny!“ Nedívám, promiň.
Ocitneme se na konečně na pevninské části Chorvatska. Na tu jsme moc zvědaví, i když že se tam budeme pohybovat v úplně jiných nadmořských výškách. Hned na prvních 10 kilometrech etapy stoupáme 800 výškových metrů. Což bohužel ještě není ani třetina z toho, co nás jenom v téhle etapě čeká. Naštěstí jsou ale všechny cesty už sjízdné i pro mě. Jó, cesty jsou. Jenže teď je pro změnu nesjízdné počasí. Ani v noci vítr nepolevil a my jsme na náhorní plošině vystaveni totálnímu bočáku. Dívám se na kluky přede mnou, kteří v podstatě leží na větru. Císi mi zprava dělá větrolam, ale to by musel být jinačí pořízek, aby to mělo význam.
Třetí noc si žádá druhý spánek. Větru ujedeme někam do údolíček a nacházíme zavřenou terasu restaurace. Každý bereme jeden stůl a dáváme hodinku. Oblékám si všechno, co mám, což je v podstatě povinná výbava, ale i přesto mě po chvíli budí, jak drnčím zimou o dřevěný stůl. Chci okamžitě zmizet, ale nemůžu přece kluky vzbudit, že je mi zima. Tak si vytahuju NRC fólii, ale ta mrcha je složená do balíčku tak, že nejsem schopná ji nekontrolovatelně se třesoucíma rukama nějak rozumně rozbalit a dělám strašný kravál. Který nikoho nevzbudí. Ach jo. Schoulená pod půlkou fólie dospím i zbytek spánku a po budíčku jsme na tom všichni stejně. Snažíme se zahřát, funíme, poskakujeme, rozhazujeme rukama a vůbec, vypadáme spíš jako banda outsiderů na diskotéce.
ČTVRTEK
Jediné, o co se ráno snažíme, je stihnout dojet do depa tak, abychom ho do 7 hodin mohli zase opustit a abychom nemuseli zkracovat trasu. Já si to taky nepřeju! Ale už hrabu dost hluboko do zásob na to, abych sdílela klučičí nasazení. Ale musím uznat, že za to, jak Obuch mapuje a vede nás bez zaváhání, aspoň za to bychom si to zasloužili. Tím spíš je nám trochu líto, když přijíždíme do depa v 6:55 a víme, že 5 minut je na složení kol do beden a na přezutí na dlouhý trek moc málo.
A přece jsme si to asi zasloužili. Dozvídáme se, že celý závod je kvůli větru zkrácený. Závěrečné pádlování a poslední trek jsou zrušené a kolo je sloučené do jedné dlouhé etapy. Znamená to tedy obejít následující trek a potom se na kole přesunout asi 120 kilometrů do cíle. V ten moment to zní dost lákavě. Na oslavu jdu na záchod do hasičárny a rozhodnu se předělat si culík. Jenže když sundám gumičku, culík stále drží. Tak na to moc neplýtvám energií a vrátím ji tam, kde byla. Unavený Francouz mě ujistí, že takhle je to perfektní a pak se ještě dlouho směje. Nebo brečí, to nepoznám.
Vyrážíme na trasu, na kterou jsme se všichni těšili, protože by měla končit v lyžařském středisku s krásným výhledem. Jirka už nějakou dobu občas nesměle zahlásí, že ho trochu trápí puchýřky. No jo, puchýřky umí pozlobit. Kaňonem se vyhrabeme na hřebeny a jsme rázem přes 1 000 m.n.m. Pak ale na dlouhé hodiny zmizíme do lesa a to je bez mapy ubíjející.
Pořád někam zahýbáme a já mám pocit, že už jsme snad vymysleli novou světovou stranu, že už nejdeme ani na sever, ani na jih, ale přímo do pekla. Každý krok je jedna výčitka pro moje nohy a facka pro mysl. A i když se nakonec vyhrabeme na hlavní hřeben národního parku Risnjak, kde to je opravdu prudce krásné, tak už se nad tím moc neraduju. Vím totiž něco, co kluci zatím neví.
Až když začne být kolem mě moc radosti, tak se odhodlám. Melu něco o tom, že to závěrečné kolo už nedojedu, že nemám vůbec sílu, že je mi blbě. Což je pravda, ale ve skutečnosti bych jim chtěla říct, že mi vůbec nedává smysl pokračovat, že mi nechybí jenom síla, ale hlavně motivace. Jenže to nějak říct nejde. Kdo ví, možná to tak nakonec nebylo, možná to byla habaďůra, které jsem uvěřila. Ale bylo to strašně skutečný, přísahám.
Bojím se jejich přemlouvání, ale je to úplně naopak. Dostanu pozornost, pusu a slib, že to probereme v depu. A já v ten moment pochopím, jak je možné, že se nikdo ničemu nediví, že jsou všichni se vším v pohodě. Nejsou, ježišmarijá, vždyť tady se diví všichni všemu a furt. Jenom tomu není potřeba věnovat pozornost, dokud to nestojí bezprostředně přede mnou. A tak si nasadím sluneční brýle, přestože se sluníčko už schovalo za vršky, a všechno to vybrečím. Tenhle moment, tyhle pocity a kromě toho taky pár jiných životních failů a křivd a stýskání. Teď jsem panečku závodnice. Ale už vím, že to dokončím. A už o tom nepadne ani slovo.
Do posledního depa dorazíme kolem půlnoci. Čtvrtá noc. Můžeme si zalézt do restaurace, kluci si objednávají Ožujsko a já si dávám, ty bláho, já si dávám kakao a je to boží. Máme v plánu se dát trochu do kupy, lehnout si na hodinu a půl do spacáku a vyrazit. Sice zrovna nejsem moc ospalá, ale dobře si uvědomuju, jak mi všechno trvá strašně dlouho. Od rozhodnutí vyměnit si ponožky k samotnému činu uteče snad věčnost. Rozložíme spacáky v zadní místnosti, usínáme a probudí mě až zmatek. Obuch mačká vedle mě zběsile digitálky, ale vzhledem k tomu, že je má nastavené asi na 20 časových pásem, tak není schopen rozklíčovat, kolik je hodin. Na baru zjišťujeme, že jsme trochu zaspali a místo hoďky a půl jsme spali hodinu a třičtvrtě.
PÁTEK
Sjíždíme do míst, která nesou názvy jako Mrzla Vodica nebo Mrzlovodički, což jsou jména velmi popisná. Rozednění přichází, když se houpeme na krásném singlíku kolem Lokvarského jezera a při východu slunce se ocitneme na skok v Arizoně. Na prériích se válí mlha, v trávě se pasou mustangové a my navštěvujeme kovbojskou vesničku Roswell. Poslední ráno na trati, pro nás už vlastně páté ráno v závodě, jako obvykle čaruje. Škoda závěru, kdy musíme přejet silniční most na ostrov Krk a posledních asi 40 kilometrů dojet po silnicích. Ale jinak nás zpátky dostat nemohli. Už je toho moc na všechny a panuje taková ta atmosféra tak už to sakra dojedeme. Jako dojedeme, ale bude to ještě chvilku trvat, než se ocitneme na promenádě v Bašce…
A pak se to vždycky semele celé hrozně rychle. Jsme v cíli. Dostaneme pivo a burek a přijdou nás přivítat borci z Black Hill a jsou všichni děsně pěkní a Terka nám donese talíř jídla ze snídaně a tam je okurka! Kus okurky byl přesně to, co mi chybělo k dokonalé saturaci zážitky.
Abych nezapomněla, po závodě mám rovněž čest na vlastní oči poznat to, co Jirka tak familiárně nazýval puchýřky. A vyrazí mi to dech, neboť to jsou útvary, na kterých je skoro vidět zakřivení zeměkoule. Není divu, že první, co udělá je, že rozřeže značkové crocsy tak, aby se nedotýkaly nohou na místech kde má puchýře. A navíc se od té chvíle pohybuje po areálu pouze na kole. Mně zase zleniví jazyk. Jednak mi přijde, že nejsem schopná vymýšlet složitější souvětí a štve mě to.
A hlavně se mě každý ptá, jak jsem si to užila a já nevím, co se nosí. Jestli je to řečnická otázka jako How do you do a já mám říct Fine, thanks nebo jestli mám někomu říkat o tom, že jsem byla chvíli až tam, kam jsem se nikdy dostat nechtěla. Stejně mě mnohem víc těší poslouchat a dívat se. Jestli jsem se na začátku těšila z toho, že jsem tam a tehdy, tak je to nic proti tomu, co mě těší teď a tady a s nimi.
