Celý rok jsem doma u počítače shromažďovala informace o této trase. Přečetla jsem desítky příběhů lidí, kteří ji prošli, prohlédla stovky jejich fotek, a snila o tom, že jednou stejně jako oni udělám první krok vstříc Benátkám. Myšlenka přejít celé Alpy mě nadchla. Toulat se mezi alpskými štíty daleko od civilizace, to bylo přesně něco pro mě.
Chtěla jsem zapomenout na svět, na nic nemyslet a jít. Když však přišel dlouho očekávaný den odchodu, zmocnily se mě pochybnosti. Je něco takového vůbec v mých silách? Co když se zraním? Co když budu příliš vyčerpaná? Nebudu mít bolesti? Zvládnu nést měsíc na zádech dvacetikilový batoh?
Naposledy jsem se zastavila přede dveřmi a zaváhala, zda cestu přeci jen neodložit. Ne, tohohle snu se nevzdám. Dveře se zavřely…
Mnichov – start Mnichov
Mnichov – Mariánské náměstí, osm hodin ráno. Vedle mě stojí Matěj Kovalevský, jediný člověk, který měl odvahu jít se mnou. Vůbec ho neznám, jen jednou jsme se narychlo setkali, abychom si předali informace. Tento cizí člověk bude na celý měsíc mým jediným společníkem a přítelem, jediným člověkem, který mi může pomoci v těžké chvíli. Procházíme branou ven z náměstí a zahajujeme naši pouť.
Den 1. a 2.
Naše cesta nezačala zrovna idylicky. Je teprve první den a nás už stíhá prudký přívalový déšť, a to i v noci ve stanu. Ještě horší je však situace druhý den. Už od rána hustě a vytrvale prší, nebe je nekonečně šedé, bez náznaku zlepšení. Po několika hodinách putování v neutuchajícím slejváku se rozhodujeme počkat a schováváme se pod úzkým střešním převisem opuštěné lesní chaty. Míjí hodina, dvě, tři. Je pokročilé odpoledne, déšť nepřestává a nás se zmocňuje obava, že nedokončíme předepsanou denní etapu. Nelze jinak, musíme jít dál.
Ušli jsme sotva pár kilometrů a už máme další problém – chybné odbočení na špatně značených lesních cestách nás svedlo na sedm kilometrů dlouhou zacházku, která ve spojení s časovou tísní jasně určila, že etapu nelze dokončit. Do cíle v Bad Tölz nám zbývá dlouhých deset kilometrů a už se stmívá. Co teď? Hledat místo na stanování na rozbahněných loukách? Za nic na světě dnes nechceme spát ve stanu v nekonečném dešti, a tak hledáme jakékoli útočiště pod střechou. Jako náznak naděje se jeví dětský letní tábor, kterým procházíme v již pokročilém setmění. Prosíme personál o nocleh, ten s námi však nemá slitování a jejich verdikt zní jasně: „Nemáme pro vás místo, jděte si rozbalit stan.“ Nic horšího jsme si nemohli přát.
Krize třetího dne: stop, bus, lanovka a osm kilometrů pekla.
Pršelo celý den, celou noc a bez ustání lilo i třetí den. Po probdělé noci skládáme vodou nasáklý stan, jsme neodpočatí a všechno máme mokré. Dnešní etapa by měla končit v horské chatě Tutzinger, avšak desetikilometrové zpoždění z předchozího dne zcela znemožňuje etapu dokončit. Pokud se do pěti hodin odpoledne nedostaneme k lanovce, opět nám hrozí spaní v mokrém stanu. Máme krizi. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení, a tak navzdory ztrátě vlastní cti bereme stopa na dva kilometry a dalších deset kilometrů jedeme autobusem. Není to čestné a nejsme na to hrdí. Byl to však jediný způsob, jak dohnat zpoždění a vyhnout se další útrpné noci. I přes značný časový posun kupředu jsme chytili jednu z posledních lanovek a konečně se dostáváme do hor. Od suché a teplé chaty nás už dělí jen pouhých osm kilometrů hřebenové cesty. To není žádný problém, myslíme si, aniž bychom tušili, že to nejhorší nás teprve čeká.
Na fotce mlha vypadá hezky. Chodit v ní celý týden už ale tak poetické není… Dostáváme se na hřeben a klimatické podmínky vrcholí. K ostrému a hustému dešti se přidává vichřice, všude kolem se valí neprůhledná mlha a je nesnesitelná zima. Vyšlapané cesty se změnily v hluboká koryta proudící vody, jejich povrch se střídavě mění z rozmáchaného bahna na kluzké mokré skály, každý krok je nejistý a nebezpečný. Terén je členitý a skalnatý, doplněn mnoha žebříky, ocelovými lany, úchyty a skobami. Jít takovou cestu v dešti přímo svádí k neštěstí. A málem se stalo. V momentě, kdy jsem slezla po železném žebříku na úzkou skalní římsu se mi smekla noha na mokré skále, těžký batoh mě převážil a já padala zády do rokle. Na poslední chvíli se mi podařilo chytit se lana a ze zavěšení se vybalancovat zpět na cestu. Hrůza a úzkost mě polily od hlavy k patě. Teprve teď jsem si všimla, že podél celé cesty jsou rozestavěné pomníky lidí, kteří zde zahynuli ve špatném počasí. Jak málo stačilo, abych tento symbolický hřbitov rozšířila o jeden kříž!
Zbičovaní deštěm a vichrem docházíme celí mokří na chatu Tutzinger. Nemám sílu pokračovat dál v cestě a jsem pevně rozhodnutá druhý den jet domů. Vzdávám se. Nemám na to, je to pro mě příliš tvrdé. Ležím v suché a teplé posteli a zavírají se mi oči, nikoli spánkem, ale mdlobou.
4. den
Stejně tak, jako bájný pták Fénix vstává ze svého vlastního popela pokaždé, když shoří v prach, i já v bolestech vstávám z úplného vyhoření. V hlavě mi hučí rychlými, bolestnými tepy a na nohy se nemůžu ani postavit. Bolí mě úplně všechno. Vyhlížím z okna ven a vidím protrhané nebe. Je oblačno, ale neprší, vzduch je chladný a voní horami. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem doma toužila přejít celé Alpy. Celý rok jsem se na to těšila a připravovala se. Snad bych tomu přeci jen mohla dát ještě šanci, takhle rychle jsem se přeci nikdy nevzdávala. Znovu jsem v sobě obnovila své odhodlání. „Tak co, jdeme?“, ptá se Matěj. „Jdeme.“
Karwendelské Alpy Během dne opět pršelo, i když o poznání mírněji než předchozí tři dny. Jediný hotel široko daleko má plno a nám opět nezbývá nic jiného, než hledat místo na stanování. Situace je však zoufalá. Široko daleko jsou jen samé pastviny s dobytkem a na jedinou neoplocenou louku nás nepustil majitel. V tu chvíli se nad námi osud smiloval. Za městem nacházíme opuštěnou chatu s menším travnatým pozemkem a u ní muže chystajícího se právě k odchodu. Ptáme se, zda si u chaty můžeme na jednu noc rozbalit stan. „Pojďte se mnou“, pobídl nás a zavedl nás do chaty. Byl to rozestavěný penzion, který byl těsně před dokončením. „Tady máte postel s matrací, zde je kuchyň s plynovým sporákem a tady koupelna se sprchou. Ráno odejděte do dvanácti hodin.“ Mírníme naše nadšení a rozpačitě se ptáme na cenu. „Nic“, odpověděl muž a zmizel ve dveřích. Takové štěstí! Venku lije jako z konve, jsme v teple a suchu úplně prázdného penzionu a navíc nás to nic nestojí. Plyn syčí, polévka se vaří, ve světnici je útulno. Máme dobrou náladu.
Den 5. – 7.
Pršelo i další tři dny.
Šestého dne nás měla čekat cesta přes Birkkarspitze, nejvyšší vrchol Karwendelských Alp (2749 m). Horská služba však vydává zákaz vstupu na tuto trasu kvůli hrozícímu lavinovému nebezpečí. Etapu tedy musíme přemapovat a místo původních patnácti kilometrů nás čeká téměř čtyřicet s převýšením skoro tisíc výškových metrů nahoru i dolů. Tenhle den bude dlouhý…
Den 8. a 9.
Píše se den osmý a i dnes se prodloužila statistika deštivých dnů. Od začátku cesty nebylo jediného dne, kdy by nepršelo. Osmý den přeháněk a slejváků a taky hrozného lidského trápení, bolestí a nesnesitelné zimy. Není nic krásnějšího, než když chodíme po horách a provází nás slunce, a není nic bezútěšnějšího, než když nás ve dvou tisících metrech bičuje déšť s vichřicí. Jak strašně je člověk bezmocný a bezbranný proti zlovůli počasí!
Naděje na zlepšení se objevuje až devátý den. Po nebi plují velká bílá oblaka, tu a tam skrz ně vysvitne slunce. Najednou spatřujeme to, co jsme doposud pro úmornou dřinu v zimě a mokru nevnímali. Stojíme uprostřed nekonečného obzoru zasněžených štítů, hory před námi, hory za námi. Kolem nás se rozprostírá panenská zem neposkvrněná lidským žitím, tvrdá a nehostinná, ale také úchvatná a dechberoucí. Alpy jsou mocné a krásné, obrovské svou výškou i šíří a pohledy na ně v člověku vzbuzují pokoru před přírodou a před Bohem. Stoupáme do sněhem pokrytého sedla Geierjoch, kde se nám otevírá pohled na bílé vrcholky Tuxerských Alp a zamrzlé jezero Junssee. Jak ohromující!
Celý den bylo krásné horské počasí. Po dlouhé době se nám vrátila dobrá nálada a vnitřní síla. Sedíme v prosklené terase horské chaty Tuxer-Joch a kocháme se pohledem na Zillertalské Alpy v zapadajícím slunci, třetí velké pásmo hor, které leží na cestě mezi Mnichovem a Benátkami. Zdá se, že zlé časy jsou na pár dní zažehnány.
KONEC prvního dílu….autorkou cestopisu je Čtyřhranka – Markéta Dobešová
