Dnes začal únor a já ve zmrzlém sněhu dělám tlustou čáru za lednovou mizérií. Jednou za to může nelichotivý zdravotní stav, častěji děti, občas sněhová vánice, neodkladné povinnosti…a nakonec zjistíte, že půl měsíce jste proseděli (proleželi) doma za pecí. Abstineční příznaky na sebe nenechají dlouho čekat, a tak když ráno za svítání stojím na zastávce, místo čekání na autobus bych se nejraději rozeběhla směrem k lesu. Celá natěšená vzhlížím k poslednímu lednovému víkendu, až bude chlap zase doma a já si užiji nedělní běh… Hm, není mi přáno, místo běhu ho v neděli ráno vezu na autobus do práce…a když jsem pak zase sama doma s dětmi, přemýšlím, co s tím. Takhle mne to už nebaví.
Začíná nový měsíc a já začínám také…musím pozměnit plány, musím se naučit využít každou volnou chvilku, protože okolnosti se mění a každý den může přijít něco neočekávaného. A já nechci, aby se “leden” opakoval znovu. Mezi povinností A a povinností B mi zbývá po převlečení 30 minut čistého času na běh. Jdu do toho. Zaváhám jen vteřinku, ale příště do toho půjdu rovnou po hlavě.
P.S. Oblečení na převlečení si ve školce nechám až po víkendu. Snad mi to projde, když můžou děti…
🙂
🙂
