Před časem mě nadchla odpověď jednoho velmi starého houslisty, kterého se ptali, co ho pořád nutí, aby tolik hodin denně usilovně cvičil — a on s vážnou tváří a nadšeně odpověděl, že stále vidí prostor pro zlepšení.. jen toho úsilí je potřeba do toho dávat každý rok výrazně víc:)..
Letos jsem zahájil svoje “závody” pěkným zlepšením na TGC — a na vrcholu své jarní přípravy jsem zamířil na 24h do Švýcarska. Na jejich “tankodromu” 🙂 jsem celkem zbytečně vystřílel svoje náboje a už to vypadalo, že letos nebude žádná šance na nějakou opravu, na překonání.. Jenže, jenže.. Ta moje romantická a westernová duše to nemohla nechat jen tak… “Nikdo nemůže hodit moji pušku na zem a říci abych utíkal..”. Navíc práva westernová odveta musí být stylová — kde jinde než ve Švýcarsku!!:)
Vím, vím.. takhle se neplánují osobní rekordy. Navíc, před důležitými závody bych neměl dělat žádné punkové akce, typu Trans Tatras apod. — ale to my, pocitoví pobíhači vůbec neřešíme:). Jednou to krásně shrnul Běžící Stín, když viděl moji “přípravu”, tuším před nějakým maratónem. Řekl moudře “Chápu, že skvělé pocity a ryzí punk mají pro tebe často větší hodnotu než výraznější zlepšení v cíli”… Je to tak:).
Prostě, přiznám to otevřeně — pokus o “vrácený” úder, pokus o zlepšení na 24h v Aare-Insel Brugg jsem pojal punkově (jak jinak).. :).. Navíc v kombinaci pánské jízdy se synem, který se ve slabé chvilce nabídl mi pomáhat.. A jako správný syn také podlehl kouzlu nechtěného a (ještě ve slabším momentu) souhlasil, že od půlnoci poběží 12h, takže v závěrečném zombie kroužení budeme trpět spolu:). Měl jsem tajné a velké přání. Chtěl jsem, aby můj syn viděl moje krize, aby mě viděl na kolenou, aby viděl, jak se (snad i úspěšně) s tím vším peru.. a jak se snažím do poslední chvíle bojovat… a třeba mi přitom pomohl..
Jak každý asi ví — u velkých přání často člověka vyděsí fakt, že se do detailu splní..:)
 |
| Všimněte si skvělého čísla .. “4 Jan”, aneb česky .. “Pro Honzu”:) |
Ve čtvrtek jsem ještě pilně pracoval a s organizátory po e-mailu řešil logistickou hádanku, že dva lidé stejného jména běží dva různé běhy. Dovolil jsem si upozornit na drobnou odchylku:) v datu narození, která by nás — tedy na dálku — mohla pomoci rozlišit:). Nakonec je všechno OK, na booking.com jsem na poslední chvíli zařídil ubytování asi v 7km vzdáleném Badenu a v pátek ráno jsme nadšeně vyrazili.
Přijíždíme k místu ubytování, bereme si klíč a jdeme se ubytovat. Otevírám dveře a slyším, jak říkám.. “A hele, někdo si tady zapomněl věci.. a ručník..”:) .. A pak mi došlo, že i když jsme měli mít samostatný pokoj, tak nás ubytovali s dvěma dalšími lidmi.. Pochopitelně jsou volné jen horní palandy:). V téhle chvíli se ozvala ta plánovací žena ve mně. V posledních dnech mám silný spánkový deficit, je potřeba se vyspat. Plán je jasný, jedeme obhlédnout trať (jak se na ostrov dostaneme, kde zaparkujeme a tak) a při té příležitosti někde najdu normální hotel. Spát je třeba!:)
Obojí se podařilo, nacházíme kousek v centru (s parkováním zdarma) útulný hotel. Stařík-majitel sice vypadá, že na něčem těžce jede:), protože jakákoliv věta, kterou řekl on nebo my v něm probouzela neskutečně veselí, ale bylo to hezké ubytování. “Vy se chcete ubytovat?” .. hoóóó hó, ha ha.. “Samozřejmě máme volno”.. Cha cha cha.. “Společný pokoj?” Hyhýýý.. ha ha.. Jen jsme do poslední chvíle si nebyli jisti, jestli je to tráva, houbičky, nebo jestli neolizuje nějaké žáby (v recepci měl totiž několik terárií)…:)
V sobotu ráno se přesunujeme na místo činu. Moc hezky okruh, kvalitní asfalt.. TB by se tetelil radostí:).. parkujeme pod jednou pouliční lampou. V noci to bude super místo a začínám se postupně chystat na závod. S Honzou si dohadujeme, jak se budeme dorozumívat, když v tom se zarazím a říkám.. “Hele.. já slyším koně!” Syn mírně vyděšený okamžitě reaguje. Kdepak. To pustili do reproduktorů muziku “We are the champions..”:). Je mu hned jasné, že původně dohodnutá dorozumívací taktika bude mít na mojí straně určité trhliny:). A tak jsme během závodu víc mávali rukama, ukazovali, než pokřikovali:).
Začátek závodu mě zastihl v neskutečné pohodě. Jsem tu, se svým synem, který ještě ani netuší, co je to maratónská distance:) a poté, co ho v dětství srazilo auto, má problémy s kolenem.. Přesto ale bude prvních dvanáct hodin pobíhat kolem mě na rovince, pomáhat mi .. a pak se přidá i na okruhu. Cvičně tak odhaduji, že než mu začal závod, tak se mnou spolu s odběhnutím na nákup udělal určitě 15-20 km navíc:).
Běží se mi krásně.. Dělá se horko, sice piji hodně (příště víc piva s sebou!!) ale stejně se nezastavuji na WC dříve než po 4-5 hodinách.. Běží se celou dobu v jednom směru, na co se také musím lépe připravit. [Neběžet zbytečně blízko u kraje, levá noha/kotník zbytečně dostávaly víc zabrat na nakloněném asfaltu a v drobných kamíncích]. Vlastně všechny rychlé mezičasy, které jsem měl z loňska, když jsem běžel na Kladně.. jsem postupně překonával s lehkostí. První 100 za 10:26, před půlnoci téměř 112 km.. Nádhera. Už jsem si říkal, kde jsou ty krize?:). Na 120-130km už mám hodinu a víc náskok proti svému osobnímu rekordu a svět vypadá krásně..
[Sice mě už od 55 km trápí občasná křeč v levém lýtku a kotníku (okraj dráhy), ale — nejsem žádná modelka:), protáhnu, vezmu sůl, magnézium a běžím dál.]
No, jak si tak přemýšlím o těch krizích, musím si dojít sednout na WC. Jak tak usilovně tlačím:) tak mě těžce zkroutí křeče do celého těla, do nohou.. co víc, nemůžu se odtud dostat:), takže se tam v křečích kroutím dobře 10 minut. Vylézám totálně down.. Nemůžu se pořádně pohnout, aniž by mě chytly křeče, je mi šílená zima.. Tak je to tady! Tolik sis to přál, tak teď máš krizi jako svinja:).. Říká ten škodolibec ve mně. Syn zastavuje, pomáhá mi do lehké bundy a kolo se mnou jde, kdy se snažím zprovoznit tělo a ducha, protože v téhle chvíli je to téměř na ručník do ringu.
Ovšem western je western:) a tak spolykám nějakou sůl, další magnézium, křeče se dostanou na zvladatelnou úroveň.. a zase se postupně — jako Fénix — rodím z popela. Už to zase vypadá dobře, zdá se, že konzistentně //síla je pořád se mnou a křeče na úrovni zvladatelnosti// bych mohl relativně v pohodě dosáhnout na výrazné zlepšení. Prostý odhad naznačuje, že bych mohl stále myslet na 192-194km.. jen udržet rozumnou rychlost. Honza má radost, že jsem zpátky:), ovšem jak jsem si přál.. Ten rozměr epického boje mě nemine..
Za nějakou dobu se totiž ukazují (mně dobře známé) vedlejší účinky přemíry solí — je mi děsně špatně.. chce se mi zvracet — a co víc, už nemám žádný pivo!! 🙂 Nedá se běžet, přecházím do chůze a snažím se svižnou, ale opatrnou chůzí uklidnit žaludek a zase začít běhat. Při jednom kole nedávám v zatáčce pozor a špatně došlápnu levou nohou. Cítím, jak mi otéká kotník. A v té chvíli // víc jak pět hodin do konce //, kdy bych normálně ještě pobíhal, nebo střídal chůzi s během — tak od teď budu už jen chodit. Co chodit.. budu chodit pomalu:), 5km/h bude moje maximální rychlost o kterou se budu snažit velmi usilovně. Na 190+ už dávno můžu zapomenout, budu těžce a opravdu těžce bojovat o překonání svých 182 km..
Posledních pár hodin, ba i desítek minut bylo epických. Nakonec poslední dvě kola jdeme spolu s Honzou.. do poslední chvíle kroužíme a končím s kouzelným číslem 184,597km. Dopajdám k autu, na chvíli sednu, pak na chvíli omdlím:) .. a moc si to užívám..
Nejhezčí zážitky jsou ty, o kterých nebudu tady mluvit:).. a nejhezčí na našich šílených snech je.. že se často splní! Zatím chodím velmi opatrně — kotník ještě fest bolí — přesto už se těším na první vyběhnutí. Pomalý běh léčí všechno:)… A přemýšlím, co zlepšit, na co se víc soustředit. Jak to říkal ten urputný stařík-houslista? Pořád vidím prostor pro zlepšení.. Jenom toho úsilí bude potřeba zase trochu víc přidat:).
Všemu zdar! Našemu nadšení, naším chápajícím dětem.. a ultra zvlášť!
12:)
