Jako každý rok, když začne ze stromů opadávat listí a kraj zahalovat ranní mlha, padne na mojí hlavu podzimní splín a depka. Vidina zimy, sněhu a mrazu mě nedělá zrovna dvakrát šťastným.
A když na mě padne splín, obšťastňuji tím svojí rodinu.
Povzdychávám u telky, povzdychávám u knihy, povzdychávám u jídla.
Prostě jsem člověk na ranu a nepomáhá ani půlhodinový výběh za barák.
A když jsem na ranu, tak občas mé ženě dojde trpělivost a vyžene mě ven. “A buď tam alespoň půl dne! Kdo má pořád poslouchat to tvé brblání pod vousy!“
Sám jsem už nějaký čas na sobě pozoroval touhu po toulavých botách a tak začal plánovat.
Běžet se mi nechtělo. Když jdu běhat, do hodiny jsem doma a zase povzdychávám. Jít pěšky se mi taky nechtělo, protože to je pro změnu zase na dlouho. Mám doma taky přeci jen nějaké povinnosti … rozečtenou knihu a tak. Takže zbývá koloběžka!
Sbalil jsem dva rohlíky, vydal se na vlakové nádraží a za drobný peníz se nechal odvést o pár desítek kilometrů dál, za rodné město. Mám zbytek dne na poznávání koutu kraje, kudy jsem nikdy nejel, nikdy nešel, nikdy neběžel. Domů se vrátím tím hezkým sobotním podzimem, který se dnes (jako na objednávku) u nás vyloupl.
Když se člověk rozhodne, že bude mít hezký den, má ve své moci, aby tomu tak skutečně bylo. Je potřeba sledovat ty jemné a drobné kousky a skládat je jako puzzle do podoby obrazu štěstí.
K těm kouskům patří paní za kasou na nádraží, která byla tak nadšená z mé koloběžky, až se za mnou vytvořila fronta. Pokračovalo to mladým průvodčím, který na všechny strany šířil optimismus a dobrou náladu a neváhal se zakecat s dvojicí důchodových babiček, které také vyrazily na výlet. Mám vlak rád, je v něm spousta času na sledování těch běžných a normálních lidskostí …
Za okny vlaku stoupala mlha a než jsem vystoupil na místě určení, svítilo slunce jako divé.
Ano, když se rozhodnu bojovat s podzimní depresí, i pan Podzim si pro mě nachystá ty pravé kulisy, abych ho pořád jen nepomlouval.
Co vám budu povídat? Jelo se náramně. Snad poprvé jsem jel na koloběžce samotný, jen takovým tím pomalým turistickým vyhlídkovým tempem. Normálně používám koloběžku jako přibližovadlo do práce, kdy cestou vysadím syna ve škole, nebo jako doplněk k běhu. Taky je to výborný společník na akce “Skoč prosím tě do obchodu, došlo mi máslo.” Ale abych s ní sám vyrazil na výlet, to ne.
Jsem spokojený, přesně takhle jsem si to představoval.
Do kopce si v klidu tlačím, po rovince se zvolna odrážím, no a z kopce … z kopce si spokojeně postávám, usmívám se na všechny strany a silnice pod nohy sama odbíhá. Stromy po okrajích cesty jen odpočítávají ušetřené kroky. Ani batoh na zádech nevadí tak, jak vadí na kole.
Pohrávám si s myšlenkou, že na výlety už jedině s koloběžkou. Pořídíme ještě jednu ženě (syn už má), do batohu nacpeme stan, spacáky a další “zádveřní” propriety a jedeme. Feťácké endorfiny štěstí se očividně vyplavují nejen při běhu, ale i při trhání si nohou. Spřádání plánů na další cesty mi vydrží víc než polovinu cesty 🙂
Jedu po cyklostesce, která vede po málo používaných silnicích mezi vesnicemi, po lesních cestách, po prašných polňačkách. Řeka, rybníky, srny, ptáci, padající listí, vůně podzimu. Všude liduprázdno, jen pár cyklistů a osamocených procházkářů. Cirkulárky na vesnicích oznamují sobotní odpoledne a štěkající psi mě doprovází podél svých vysokých plotů.
Po pár hodinách podzimní terapie dojíždím do míst, které protínají mé běžecké stezky a unavené tělo se začíná těšit domů. Vyklidněná hlava už nemá potřebu brblat pod vousy a i rodina mě vítá vřeleji.
Nakonec spolu jdem ještě na krátkou vycházku a mé nohy to berou jako záverečné protáhnutí.
“Jasně že se můžeš jít zase někdy sám projet.” láskyplně mě pohladí žena po hlavě. Stejně tak, jako se hladí psíci, kteří se zaběhli a po pár hodinách se spokojení a ušpinění vrátí zpět.
