SmashRun mě upozornil, že mám za sebou tisíc kilometrů. To je na běhání to hezký, pořád jsou nějaký výročí a milníky, který je možný slavit a SmashRun je extrémně nápomocný v tom, je hledat. Prakticky o každém běhu mi řekne nějaké positivum, když už nic o rychlosti, tak to byl nejdelší běh takhle pozdě v noci nebo naopak běh za nejvyšší teploty.
Tisíc kilometrů jsem naběhal od poloviny loňského září. Tehdy jsem si tolik kilometrů ani neuměl představit, znamenalo to zhruba stovku kilometrů měsíčně (a dva měsíce rezerva na neočekávané události). Za září jsem dal skoro padesát, to mi přišlo nadějný, v říjnu jsem o dva kilometry nedosáhl na stovku a to mi přišlo pozitivní, jako že to musím dát. V listopadu jsem se nachcípal a půl měsíce neběhal, takže jsem zase nedosáhl. Tím se mi ukázalo, jak snadné je mít výpadek. V prosinci to bylo konečně přes sto. Bezva. V únoru zase výpadek a na polovině. Ojojoj.
Poprvé v dubnu a pak zase v červnu jsem se dostal přes 150 kilometrů za měsíc. V dubnu shodou náhod, běžel jsem závodní půlmaraton a taky s klukama třicet kilometrů, to hned naskákalo. V červnu jsem přešel na režim běhat z práce domů a zadařilo se mi to držet. A tady jsou zhruba moje největší limity. Jít běhat se mi daří třikrát, maximálně čtyřikrát do týdne, takže přiblížit se čtyřiceti kilometrům znamená protáhnout kilometráž na jeden běh. Je to věčné hledání ekvilibria, jak si moct delší běh dovolit v konfiguraci práce – rodina – ostatní.
Teď jsem se dva měsíce soustředil na to, abych byl schopen vypadnout ze sféry veeelmi pomalu běhajících tlustých běžců a přesunul se do sféry rozumně pomalu běhajících robustních běžců, tedy běžců s váhou pod devadesát a tempem mírně přes pět minut na kilometr. A teď se budu pokoušet tohle tempo roztáhnout přes delší kilometráž najednou, abych si třeba ještě koncem roku nebo na začátku příštího troufl odběhnout třeba maraton za nějaký běžecký čas a nedělal z toho chodecké cvičení.
Týden jsem teď trávil s rodinkou na Chřibech. Nádherná kopcovitá oblast na Moravě, o níž jsem měl jen povšechné tušení. Měl jsem možnost v praxi ozkoušet, co a jak naběhám v kopcích. Potěšilo mě, že už to nějak šlo. Například jedna trasa by výhodně začínala výběhem sjezdovky, podle GPS převýšení přes sto metrů na 200 metrech. Ne, že bych to vyběhl sprintem, ale byl jsem alespoň schopen to bez zastavení vyjít. Na druhou stranu, o den později se to rozhodl se mnou “běžet” i pětiletý Vojta a vydupal to taky, sice za pětinásobek času, ale vydupal. I na desetikilometrových bězích v kopcích s třistametrovým převýšením jsem nakonec byl schopen držet obstojný čas a krom toho jsem si užil běhání na jiných tratích, než jsem zvyklý. I když se musím přiznat, že běžet pozdě večer z chřibského hvozdu, nad nímž už se hustě smráká a z něhož se nesou zvuky skutečně zneklidňující neškolené ucho, doslova jsem se fixoval očima na závoru přehražující lesní cestu a oddělující hvozd od civilizace. Když jsem pak závoru obíhal, doslova jsem slyšel, jak za mnou naprázdno sklaply čelisty hvozdu a stvůra se ukryla zpět do lesa. Báječený! Běhání po horách jsem si hned zamiloval!
Co dál? Realisticky udržitelný cíl je kolem 150 kilometrů měsíčně. To je časový objem, který jsem schopný zvládnout.
