Období po TP 100 bylo logisticky náročnéTechnicky řečeno, jedu jako japonská výrobna v systému “on-time delivery”, kdy vlastně všechno přichází sice přesně, ale na poslední chvíli.. a v duchu pravého Kaizen, místo abych šílel a troubily na mě sirény, tak k tomu hraje uklidňující hudba:).. Tedy ne že bych z toho nebyl nervózní.. jsem úplně na hrané (to dělá stáří!).. ale pravda je, že květen je absolutně nejšílenější:) měsíc za posledního minimálně 1/2 roku. začal sice nádherným Thames Path, logisticky téměř dokonale, ale v rámci rodinného štěstí a naplánované dovolené, pokračoval hned ve středu čtyřdenním pobytem ve Vídni.. Vložena krátká rodinná dovolenáPochopitelně nic českou rodinu s nostalgických vztahem k c.k. Rakousku nepotěší, jako řízek a sachr podávaný na správných místech, procházky po parcích a c.k. palácích, káva v Albertině s jablečným štrúdlem s vanilkovou polevou/zmrzlinou..., intenzívní dokončování projektu v práci a konečně příprava na služební cestu do Ameriky. Nebylo to jednoduché, protože jsem tentokrát si dál za cíl spojit práci, návštěvu kamarádů a ultra trail v novo-mexických horách. Času je málo a tak to znamená, že na cestě za prací trávím celou neděli — vyrazím z domova v 5 ráno a na místě v hotelu jsem po 10 hodině večer místního času, taková malá 24h:). Pochopitelně, ráno v 8 musím standardně/pracovně fungovat.. [naštěstí těsně před cestou se mi podaří s kamarády popoběhnout. Domluvili jsme se na rychlý, tím myslím neplánovaný.. ne rychlý na rychlost:),…pivní běh t-birdovým industriálem… pro moji úspěšnou aklimatizaci z c.k. Rakouska si většina týmu dává dvakrát gulášovou polévku a několik piv po cestě:). 31 km, takové příjemné navození kamarádské atmosféry, ostatně trenérka říkala jasně.. nic moc dlouhého, ani náročného teď neběhat..:)
Jak jsem otevřený všem novým výzvám a dobrodružstvím, tak se mi často stává, že zažívám scény z oblíbených filmů. Asi většina si vybaví úvodní skvělou scénu z Jáchyme hoď ho do stroje, kdy Koudelka dostává od maminky vajíčka pro tetu.. a postupně se mu vajíčka rozbíjejí a on vyndává jedno po druhém na padrť ze svého kufru, že?:)…
Jedu za kamarády a tak se jich ptám, co chcete přivézt z Čech? Veronika říká, že děti mají rádi Kinder vajíčka, čokoláda a překvapení:).. a tak beru pro jistotu celé plato.. Pečlivě zabalené, v obalu na vajíčka, ale stačí “letmá” kontrola TSA mého kufru a vše je jinak:) [v Misssouri z kufru lovím mezi zmačkaným oblečením, střípky čokolády:).. a nacházím upatlaný lístek, že můj kufr byl namátkové vybrán k důkladně kontrole, a pokud došlo k poškození zámku nebo kufru, není to jejich vína, ale moje, protože kufr nešel otevřít:)… Zkušení cestovatele nejsou překvapení, já že zásady kufr nezamykám a doufám, že mi v něm nechají další důležité dárky pro detašovanou (Novomexickou) sekci našeho clubu iThinkbeer.com, samozřejmě nadávám, že mi sebrali tajné zbraně do závodu — paštiku, chilli v soli a slanou pastu..:)
Než se dostanu za kamarády mám nejdříve pracovní povinnosti. Ale musím přiznat, že moje pracovní mezi-zastávka v Columbus (Missouri) byla velmi inspirativní. Jednak po pracovní stránce se cítím oprašovaný jako trabant ve východoněmecké rodině, všichni se o mě starají jak o bohatou tetu, která se právě chystá psát závěť:)… Hantýrkou naší rodiny, .. pusu mám celou od medu a do zadku mi foukají práškovej cukr.. Prostě jak ve snu..:)
Navíc při letmých přejezdech, kdy mě “věnci” a vezou po nejbližším okolí na jídlo/pivo ,objevuji krásy zdejšího univerzitního města.. Mimo městečko samotné, je to především místní “Katy trail” … což je historicky nádherná záležitost. Skyrunneři by se sice možná ušklíbali, co je tohle za trail, ale je to bývalá železniční trať Saint Louis – Kansas, na které se vytrhané pražce, náspy změnily ve zpevněné cesty a stezky, kde místní převážně jezdí na kolech.. Čistá nádhera něco takového si v Americe proběhnout.. je to snad přes celý stát Missouri a tak si svatosvatě slibuji, že příště.. příště si na to udělám čas a proběhnu si pořádný kus cesty.. aspoň 60 km..[teď jsem byl rád vždy tak za 50 minut, které jsem urval pro běh na pase :)]..
Ale zpátky k cestě…Vajíčka sice chráním vlastním tělem a oblečením, ale se ztrátami je u nich počítáno:)… To když jsem se ptal Stína, co mám přivézt jeho dětem, tak dlouho neříkal nic.. Těsně před odletem mi nechal vzkaz a řekl, že se ptal dětí, co by chtěly přivézt od strejdy Honzy. Chlapci prý přemýšleli a dokonce i hlasovali, nakonec se jednohlasně shodli, že by chtěli fernet!:). A že se ptal i svoji nejmilejší manželky.. Říkal ji, že jsem ochoten a schopen přivézt skoro cokoliv, i malý obraz nebo koberec.. A že jeho D. přemýšlela jen malou chvíli a taky řekla, že by si přála přivézt fernet… On sám si prý nepřeje nic, jen abych brzo dorazil:). Tak vedle vajíček v mém kufru sedí pečlivě zabalené dvě láhve fernetu pro děti a pro D.:).
Jsme domluveni s Nikou, že mě výzvědné na letišti v Albuquerque, dorazíme do Los Alamos a budu mít šanci ji pomoci a vyznačit s ní asi 11 mil trati.. To zase posunuje rozměr mě návštěvy do další dimenze. Je to už výrazně víc než 3 v jednom.. Služební cesta, návštěva kamarádů a účast na náročné 50 mílovce.. jako bonus k tomu dostávám i pocit místního dobrovolníka:), který se podílí na značení trati:).
Sedím v letadle a prožívám neskutečně dejavu. Vzpomínám na první návštěvu Los Alamos, na to, jak jsem v prvním roce dělal Stínoví pacera na Leadville, abych si ho rok poté úspěšně uběhl.. na svoje zážitky na Zane Grey 50 miles, trápení a křeče v prvním roce, sněhovou bouří a zkrácení tratě o rok později:)… můj neúspěšný pokus o Western States 100.. ale čas běží jako zmatená herka, už jsou to tři roky, co jsem tu byl naposledy. Jedno je jistě. Trať bude tradičně náročná, stejně jako “péče” Stíná a Niky o mě a můj pitný režim:). Dávám si proto postupně cíle..
a) před závodem se neopít [aspoň ne na plech:)], b) zdárně zvládnout místní slalom mezi chřestýši a medvědy[opakuji si Stínovo poučky o tom, že ležící chřestýš se přeskakuje, stočenej se obskakuje], doběhnout do cíle v limitu [v to doufám, protože místní cut-offs jsou relativně přátelské i když podmínky, nicméně, nadmořská výška a počasí dělají své]… c) navštívit místní pamětihodností [jako jsou obě dvě hospody v Los Alamos a stánek s místními pálivými burritos… “Chilli works”. Musím zjistit, jestli si majitel na mě ještě pamatuje:)].. (d) Stín naznačil, že bychom po závodě (až odznačíme trať) mohli dát pár piv, a ráno vyrazit autem do hor, kde má svůj srub, protáhnout nohy, dát pár piv:).. to všechno bychom podle něj měli v pohodě stihnout před mým odletem domů.
Tak tak.. spolkový život je náročný, ale jako správný yes-man, odpovídám na nové výzvy a (“trochu” šílené) nápady kamarádů — často YES, YES, YES..:). Navzdory náročnosti, zmatkům a vypětí.. to přináší eskapádu zážitků, dobrodružství a skvělých příhod..
Našemu nadšení, výzvám a ultra zdar! Spolkovému životu a kamarádům.. zvlášť!:)
12:)
PS. Počasí se v Los Alamos mění.. teď po ránu i tady “dole (cca 2.300+m.n.m.) proletuje sníh a jsou 2 stupně. Stín se tetelí blahem…Aspoň nebudou vylejzat chřestýši..:)
