Letní cesta z Jalovce se vine v lukách přímo proti hradbě Roháčů. Horko, suchá hrušeň, pasoucí se koně. Cílem je chata na Červenci, v tomto měsíci docela symbolické. V lese zobeme borůvky i maliny. Žluté divizny prosvětlují lesní okraje.
Cesta vzhůru, seznamujeme se s klukama, co dnes na chatě slaví třicetiny jednoho kamaráda. Za sebou na laně vlečou značku omezující rychlost motorových vozidel na 30 km/h. Dárek.
Výhledy ze skal, postupující večer, pod námi Jalovecká dolina. Noc na chatě okořeněná panáky repovice od oslavence a pivem darovaným k jídlu. Ráno vyrážím s Lenčou na přechod Roháčů.
Plány na letošní léto byly výborné, jen nepočítaly s počasím. Chtěli jsme přejít Roháče, koupat se na Maře, přehoupnou se přes hřeben Nízkých Tater do údolí Hronu a na kánoi sjet Hron. Dopadlo to jinak, ale dobrodružství jsme si užili.
Ráno je Chata pod Náružím i celý Červenec, Sivý vrch, Roháče a snad i celé Slovensko pod přikrývkou husté a neprůhledné mlhy. Šlapeme blátem a mraky na Sivý vrch, ale cestu nám zpříjemňují rozkvetlé louky.
Květy jsou v mlze přivřené, ale bohatá vápencová půda hostí na každém palouku hotový mikrokosmos horských květů.
Na vrcholu Sivého vrchu se občas roztrhnou mraky a vykoukne na nás Salatín nebo Brestová, ale pak zase jejich sytě zelené, klečové svahy zmizí v šedé mlze. Sestup do sedla Pálenica klouže podobně, jako když jsme koncem října byli líní nasazovat mačky a lezli jsme tudy po zledovatělé skále – a samozřejmě litovali, že jsou mačky v batohu. Uklouzaný mokrý vápenec teď jede jako namydlený. Po cestě potkáváme nové řetězy, dřív tady žádné nebývaly. V sedle Pálenica mizí horské květiny a zbývá nám jen mlha. Teď se pohybujeme po žulovém podkladu, který pro rostliny není tak zajímavý. Kus pod sedlem se prodereme klečí k potoku a doplníme zásoby vody. V mlze přejdeme Brestovou a na Salatínu pro sílící déšť a nepřestávající mlhu stavíme stan.
Následuje deštivá noc u vrcholu Salatína, sklouzáváme po karimatkách, tak musíme dát nohy spacáků do igelitového pytle, ať nezvlhnou příliš od stěny stanu. Ráno prší čím dál víc a rozhodujeme se zůstat. Jít přes Baníkov v tomto počasí nechceme a na zítra hlasí lepší počasí. Prolenošíme vetšinu dne, popíjíme po malých doušcích Malibu, já bych nejradši snědl všechny naše zásoby a když chvíli prší méně, tak hledám vodu v severních žlabech i na jižních svazích. Nenacházím, jen pořádně zmoknu. Nakonec najdu malou kaluž přímo na vrcholu Salatína, nabíráme alespoň nějakou vodu. Hlíněná příchuť nevadí. Odpoledne se nebe roztrhne a voda se z něj jen lije. Zásoby vody máme za chvíli doplněné – necháváme dešťovou vodu stékat po plátně stanu přímo do ešusů. Příchuť je tentokrát stanová. Vaříme čaje. S večerem se mraky trhají, otevírají se výhledy a chladný vítr čechrá vlasy.
Procházíme se po vrcholu, přes který celý den nikdo neprošel a slunce zapadá do cárů mraků. Strávíme druhou noc na Salatínu.
Ráno je polojasno – severní doliny jsou v mlze, jižní svahy na slunci a pod modrým nebem. Hřeben jako nůž krájí mraky a je přesně uprostřed. Dokonalé polojasno, poloblačno. Co nejrychleji balíme stan a vydáváme se na vzdušnou hřebenovku.
První zpestření už přichází v sedle mezi Salatínem a Skriniarkami. Je mi horko a tak si sundám dlouhé triko. Pak popadnu batoh a švihem si ho hodím na záda. Na poslední chvíli zahlédnu, jak se foťák oddělí od bederního pásu batohu, odletí do zelené smilky a v několika kotrmelcích zmizí v hloubce travnaté strže…
Hledáme na strmém svahu, přidržujeme se trsů trávy a o snad padesát výškových metrů níže Lenča objeví – díky polstrovanému pouzdru nepoškozený – foťák. Lezeme zpátky k batohům a mám uplně radost. Vzhůru na Skriniarky.
Řetězy Skriniarek, bublifoukání na vrcholu Pacholy, chleba a sýr na Baníkovu, hluboké propasti na hraně Baníkova. Roháče pod nohama jen letí, výhledy sytí oči.
Odpoledne, na Trech kopách, nás zase zakryje mrak a hory omyje déšť. Řetězy začnou pořádně klouzat a do Smutného sedla si užíváme dobrodružně kluzké cesty, až moc. Déšť ve Smutném sedle je více než smutný, scházíme na Žiarskou chatu a zkoušíme ji celou vyjíst. Taky se večer, v sandálech, projdeme na Šarafiový vodopád a cintorín. Fialová vrbovka, borůvky, hory, mlhavo. Na jednom náhrobku nápis – Mountains are beautiful and awful at the same time. Spíme v lágru a všechno – včetně stanu – sušíme v sušárně.
Ráno nás hustý déšť a předpověď počasí přesvědčí o tom, že pokračovat po hřebeni nemá moc smysl. Scházíme z hor, na hlavy nám prší, na Hronu je první povodňový stupeň a koupání na Maře je ideální tak pro tuleně. Utíkáme z Roháču, konáme hody v Liptovské Mikuláši a stopem, vlakem a hnutím osudu se do večera dostáváme do Kysuckých Beskyd, kde trávíme ještě dva dny a dvě noci, v dešti i slunci, v hamace zavěšeni v krmelci uprostřed dešťů, ve stanu nad Turzovkou, na cestách i mimo ně. Ruku v ruce dojdeme do Česka a loučíme se se Slovenskem – tohoto roku tolik mlžným a deštným.
