Rozběhávání bolístek …

    0

    I když to dle aktivity na blogu nevypadá, stále běhám.
    Možná ne tak často jako dřív, možná ne tak daleko, ale běžecké boty nesmutní doma v koutě a pavouci si vnich nedělají bunkry.
    Něco se ve mně trochu změnilo … ta potřeba poznávat okolí se zmírnila. Za necelé tři roky v poklusu už mám doběhnutelné trasy proběhané tak, že foťák sebou netahám. Nemám potřebu se s vámi dělit o úchvatné scenérie mých běžeckých tras. Hlavně proto, že když běhám za městem, běhám stále stejnými cestami a reporty by byly tak trochu jednotvárné …
    Hodně chodím na běžecký ovál na stadion za barákem.
    Poslouchám mluvenou knihu, nebo jen tak kroužím po dráze sám se sebou, s myšlenkami.
    Odběhnu si svých pár koleček a jdu domů.

    Je to vlastně podobné tomu, když jde normální chlap na pívo. Dá si svých pár kousků u stolů štamgastů a za hodinu jde domů. Nic zvláštního na tom není, nic na co by se daly skládat chvalozpěvy.

    Nerad bych, aby jste získali dojem, že mě běh najednou nudí, to ani náhodou. Stále v něm hledám uklidnění a relaxaci a stále dokola ji v něm nacházím. Stále tam všechny své potřeby nalézám a uspokojuji. Toto se jen tak nezmění a já jsem za to moc rád …

    Ozval se mi virtuální běžecký kamarád s dotazem, kdy si spolu konečně zaběháme. Vezme prý druhého virtuálního klučinu, nasednou do auta a přijedou na návštěvu.
    Ať naplánuji něco moc hezkého a ukážu jim svůj kraj.
    Trochu se mi orosilo čelo.
    Nejenže mi to mírně narušuje moje introvertní ochranné pole, ale také hrozí odhalení pravdy, že jsem jen běžecký šourač a ne pravověrný namakaný sportovec.
    A ke všemu jsem 14 dní nikde nebyl, protože si ukňouraně hladím naražená žebra, která jsem si pochroumal při přeletu přes řídítka koloběžky … trapná záležitost, škoda mluvit. Naštěstí mě u toho nikdo neviděl 😉
    Je načase se do toho pořádně obout … a bolístku rozběhat.
    Počkal jsem si na dobu, kdy běžní lidé sedají ke zprávám, pustil si do uší Volání kukačky a opatrně vyběhl. Chtěl jsem to obrátit hned před vchodem. Otřesy při dopadu na vlhký chodník se přenesly do žeber a zkřivil se mi úsměv.
    Tohle nepůjde … ale nakonec šlo. Změnil jsem rytmus a výrazně ubral rychlosti.
    Jen Kukačku jsem vypnul. Nedokázal jsem se soustředit na vyprávění o pajdajícím detektivovi. Pustil jsem si raději novou desku FINK.
    Song Pilgrim mě dostal do té správné běžecké nálady.

    Nikam jsem se nehnal. Doma jsem slíbil, že za chvíli jsem doma, že se jdu jen protáhnout. Potřebuji vyzkoušet, že už to půjde. Kdo mohl tušit, že pauza čtrnácti dní způsobí, že se tělu po pohybu bude stýskat?
    Jasně žebra bolela, ale zkoušel jsem na sebe duševní habaďůru a snažil se tuhle bolest vypnout. Je jeden takový tip. Když tě něco bolí, prašti se někam jinam, budeš se soustředit na novou bolest a na tu starou zapomeneš.
    Tak jsem se soustředil a sledoval, kde se co hýbe, natahuje.
    Super! Tohle lýtko začíná nějak tuhnout, váznout. Mohlo by začít bolet, že? Pomaloučku jsem klusal, skoro se ani nezapotil. Myslel jsem si na pevnou vůli, na vytrvalost. Myslel jsem na ženu, která se mi směje, když skuhrám nad kdejakým otokem, výronem, zatrhnutým nehtem. Nechal jsem se předbíhat dalšími běžci, kteří také zavítali na ovál. Nenechal jsem se vyhecovat k rychlejšímu tempu, běžel jsem si stále to svoje.
    Podvědomí povypínalo nervové zakončení, žebra jsem cítil, ale netrápily mě.
    Běžci, kteří přiběhli po mně, zase odběhli domů a já zůstal opět sám.
    Spokojeně si doběhl desátý kilometr a zastavil.
    Najednou jsem nemohl pohnout rukou na straně, kde mám naražený bok.
    Nemohl jsem si odplyvnout, protože sebeprudší nádech či výdech způsobil ostré píchnutí.
    Sejití ze schodů jsem musel komentovat sprostými výrazy.
    Tělo opět pozapínalo co vypnulo.
    Jen žasnu nad sílou mysli. Co všechno dokáže.
    Když člověk chce, dokáže věci, které by jindy vzdal hned na začátku.

    Doma již rodina spala a když je probudil zvonek u dveří, neměli ze mně velkou radost.
    Dostal jsem sprďana a prý ať si beru klíče.
    Ani jsem nemukl.
    Pod sprchou jsem se kroutil a pod peřinou jsem se vrtěl, abych nelehl na pálící bok.

    Ale ten pocit … to, že jsem běžel. Že jsem to nezvdal a odběhl mnohem víc, než jsem chtěl … ten pocit mi za to stál.