Netrvalo dlouho a představa nabírání energie každým krokem se stala přirozenou. Ach, jak zřejmý je to další střípek do mozaiky lidské mandaly. Vybavila se mi slova trenéra běhu životem i života běhu, mého přítele Miloše. “Důležitý je při běhu správný pohyb rukou.”
Dokud človek opravdu jen neběží (to znamená myslí na kde co, jen ne na samotný běh), má pohyb rukou pouze fyzický význam, pomáhá pohybu vpřed. Ale při prožitku nabíráni energie každým krokem tvoří ruce neoddělitelný celek. Není vůbec lichá představa kolesového parníku. Pohyb ruky kopíruje dráhu energie, která je natahována při došlapu a proudí od paty celým tělem přes rameno zpět k zemi.
Běhám-li po tmě, obvykle se lesu vyhýbám pro ne zrovna příjemné pocity ze setkání se zvířaty. Jejich čelovkou prosvětlené žluté oči jednak vypadají dost strašidelně a pak, těžko se odhadne, zda tím zvířetem je jen zvědavá laň nebo statný vepř. Dnes to bylo jiné. Nejenže jsem si pod přívalem pocitů zapomněl zmáčknout stopky, ale mé kroky mířily do lesa samy od sebe. Ten tam byl strach z neznámého.
Valil jsem se lesem jako rotující stříbřitý kotouč. Ne že by se hlavou nehonily myšlenky, ale díky soustředění na běh kolesového parníku, nabírajícího s každým krokem energii, neměly dost prostoru k rozvinutí. Zcela se změnilo vnímání času a kdybych neměl předem danou trasu, asi bych lesem běhal doteď.
Jeden mistr dal svému žákovi políček. Nebyl to ale políček zlosti, byl to políček probuzení. Takový políček, který mě posunul kus dál, jsem dostal od jednoho z přátel. Pozval mě na víkendový kurz Či kung. Daroval mi impulz k další cestě. Té pravé. Jediným, kdo mi může
pomoci, jsem totiž jen já sám, protože mým největším protivníkem není nikdo jiný než já.
