Podzimní kros Prokopákem – aneb příště si Zdendo sebou vezmeme buzolu Když slyším slovo tým, tak se mi vybaví hned několi věcí – jedna z prvních je, že to je více jak 1 osoba a proto když jsem viděla na fejsbuku informaci od Zdeňka, že poběží Podzimní kros Prokopákem, rozhodla jsem se, že ho v tom nenechám samotného. Navíc jsem nemohla z důvodu nemoci běžet závod v Drážďanech, což mě moc mrzelo, takže jsem si tak trochu chtěla zpravit chuť. Strašně jsem podcenila přípravu – šla jsem spát v jednu hodinu ráno, doma došly zásoby snídaní a tak ráno vyrážející se suchou hoskou v ruce, avšak o to víc těšící jsem na cestě do Prokopského údolí. Sluníčko svítí, venku je 8 stupňů a to je paráda. Zaplatila jsem startovné ve výši 30 kč a dostala jsem statrovní číslo 43. Zdeněk profesionálně doběhl ke startu asi 10 minut předem, čímž si vysloužil číslo 87. Trať byla super, bahno, bláto, listí, kameny a kopce – co víc si přát Zdeněk běží báječně, stále ho mám před sebou a né a né ho dohnat ani hudba mi nepomáhá, mám v hlavě spoustu myšlenek, naštěstí ani jedna se netýká oblíbeného běhacího tématu – proč tu vlastně jsem Přeci běžím, takže budu bojovat až do konce! Ááááá je tu moment, kdy předbíhám Zdeňka, protože dle mého Nike+ náramku se už blížíme k cíli a já chci zabojovat o každou sekundu Běžím za paní v červeném tílku, za mnou Zdeněk a ještě celkem 2 nešťastníci. A jsem opět u slova tým, prostě týmově jsme zabloudili a běžíme opět z kopce, který jsme přeci už jednou seběhli a to je divný, ale přesvědčit o nesmyslném seběhnutí se musíme až dole u mostíku. Tak šup šup a zase nahoru, najít správnou cestu, máme přeci v cíli baťohy Jako tým i dobíháme, já si neodpustím svůj sprintík a s jazykem na rameni jsem šťastná jak blecha, že jsme se neztratili úplně. Trať jsme si prodloužili o 2 km, ale úsměv na tváři nám zůstal, jen příště, příště si Zdendo vezmeme buzolu…
