Kapitola jedenáctá
Čekání na světlo
Šlapeme na Petrov, Třeštibok vyhlídka na kontroliu K8 čas 4:30 Začínáme si stěžovat čím dál tím víc. máme za sebou už půlku a nekonečno před sebou . Těšíme se na světlo. Nejdřív se na jedné straně oblohy začla černá měnit na tmavě modrou . A je to tady už se to blíží.
Těšíme se .Přemýšlím že Pavlík vstává na Říp a Honza už by měl být v cíli.Nic ticho. Nikdo se neozývá. Ale tmavě modrá se mění na načervenalou a zesvětluje. Píp . Máš sms říká mi Lenka a probouzí mě ze stereotypu. To je Honza říkám lovím mobil a opravuji je to Pavel.
“Jak to jde”
odpovídám “40 máme dře to ale dojdem pomalu”
Pavlik “My už sedíme v busu. Tak se držte”
V duchu říkám díky Pavle.
Je 7 hodin ráno a pomalu svítá my jsme někde uprostřed lesa 9 hodin na cestě (kdoví jestli vůbec máme těch 40 za sebou?) a do cíle daleko.
Kapitola dvanáctá
Budiž slunce
Stejně jako jsme čekaly na světlo se teď těšíme na slunce je světlo je jasno ale slunce pořád za horizontem nebo za kopcem já ani nevím.
Zhasínám čelovku a uklízím do batohu, nezklamala vydržela celých 9,5 hodiny svítit. Lenka na tom byla hůř nabíjecí baterky jsme vyměnili po třech hodinách trošku brzo říkám no dobrá byly unavené teď tam půjdou kvalitní alkalicky ale ty po dalších 4 hodinách unaveně svítí jen na nejnižší režim a to je na ten led málo 🙂 no máme ještě jedny nic jsme neponechaly nahodě. Honza má rád western ale já vlastně jsem podobná škola takže taky a to proč jsme měli místo jedněch náhradních baterek hned dvoje vysvětlím. V jednom westernu zase jeden hrdina zastřelí padoucha ale až druhou ranou protože první patrona selhala. Jeho hláška poté ve mě utkvěla protože v naprostém klidu prohlásil “Vždycky střílím dvakrát” od té doby také často střílím dvakrát a ono se to vyplácí :)) První vrták se zásadně láme v polovině hotové práce. A přesně tak i baterky chcíply (on za to asi mohl i ten mráz) přesně v půlce očekávané doby výdrže :))
Mluvím o Honzovi a najednou opět píp tentokráte už píše Honza ,že mu rozmrzl mobil , že doběhl v 7,17 a že čeká na taxi a drží palce. Je 8 hodin ráno děsně se ochladilo fakt nemám chuť vyndat ruce z rukavic.
ale jinak díky Honzo 🙂 Drtíme kopec na panskou skálu na vyhlídku K10 čas 8:40 a 45km
Kapitola třináctá
Krásný sobotní den
Paprsky slunce žlutě kreslí po sněhu. Les hraje barvami. Stejně nemám chuť měnit baterky ve foťáku protože před chvílí když jsme fotily první světlo po 4té fotce s bleskem zhasl (asi pořád ta zima)
Pro jistotu se ptám Lenky chceš fotit ? Nechci . No nedivím se už neřešíme co nás bolí spíš si užíváme co zrovna chvíli nebolí :)) Ale tohle dojdeme třeba i pozadu .))
Píp zase sms kdo to může být je 9.27 máme za sebou skoro 11 a půl hodiny pochodu naštěstí se otepluje díky slunci. No Leona vstala a píše jako by nám četla myšlenky “že jsme dobrý že jsme došli tak daleko a že drží palce” odpovídám stroze “13km do cile neskutečně se tam těšíme” Ale to sem ještě netušil jak mohou být dlouhé. Leono díky 🙂
Kapitola čtrnáctá
Nekonečno
Ta cesta nemá konce ale máme další postupovej cíl most v Kameným přívoze tady se dostaneme na druhou stranu a naivně si myslím že sázavská stezka vedoucí podél vody je po rovině :)) Ale ještě tam nejsme střídáme značky hledáme napojení skoro bloudíme ale nakonec už jsme ve vlčí rokli a padáme z kopce. Po stranách balvany vypadá to tu nádherně. Při pohledu na jeden kámen říkám tady se musí dát i bouldrovat 🙂 A během chvilky hned za zatáčkou proti nám vykouknou dva mladíci sápou se proti nám do kopce a jeden nese na zádech postel .)) Ne není to postel je to složená matrace zvaná bouldermatka :)) Lenka říká jsou blázni co tady dělají v tomhle mrazu jít bouldrovat :)) Nemohu si odpustit poznámku, že kdyby věděli co tu děláme my, že by asi padla otázka kdo z nás je ten blázen větší :)) Nakonec se doplahočíme až za most a odměnou je nám tajná kontrola a krabice s dobrotami .))
Kapitola patnáctá
Kroutí se to kroutí
Hláška “nedá si někdo teplou kolu právě sem jí vyndal z auta ” mě zpět vrací do života beru sýr a úžasné slaninové sušenky ta chuť ve mě budí neskutečné pocity 🙂 Doráží jeden samotář který nám pořád šlape na paty a obsluha “a ty si určitě dáš pivo ” “jasan” No není na tom světě krásně ??
No nic už jen podél řeky a jsme doma .
Zrada značka nás tlačí do kopce pryč od řeky. Nějak neskutečně to obcházíme aby jsme se pak k té řece vrátily. V hlavě nám zní už jen kousek už jen kousek. Sakra velkej kousek to byl .))
Jsme konečně u řeky parádní výhledy ale po rovině to není :)) no už tam musíme být . Téměř zklamáni dorazíme a zíráme na ukazatel ještě 4 km . Ale ten šílený pocit, že už jsme ušli daleko víc a tohle obrovský číslo tam vůbec být nemělo .)
Kapitola šestnáctá
Ukradli nám most
Cesta se klikatí chvíli nad vodou chvíli nad skalami na kopci a za každým záhybem už se těšíme že na nás vykoukne most . V jednu chvíli cítím blažený pocit za zákrutou se něco na hladinou zalesklo jo je to konstrukce mostu . Přál jsem si to 🙁 konstrukce mostu se během chvíle rozplynula v namrzlých větvích nad řekou a my se těšily na další zatáčku . Druhá pátá sedmá devátá a nic. Ta snad není možný . Nakonec jsme totálně vystřízlivěly protože se objevil ukazatel a na něm bylo 1 km do cíle . Tak tohle byl můj nejdelší kilometr v životě bylo to v hlavě jak říká Honza . Tak strašně jsme se těšily . Poslední zatáčka . A prd zase nic někdo nám ten most zase ukradl 🙂 Takhle jsme prošli dalších aspoň duševně 8 km až konečně se za nevím ani kolikátou zatáčkou ten most konečně objevil.
Kapitola sedmnáctá a poslední
A je to 🙂
Most ze kterého jsem na konci prázdnin pozoroval vodáky jak v žlutých banánech sjíždějí poslední peřeje své Sázavy .)) Most na kterém jsme před 7a půl hodinami stály a málem to zabalili. Most od kterého nás dělila zelená louka prosluněná sluncem. Jaký to byl nádherný pocit :)) Teď jen kousek do kopečka do hospody kde byla poslední pro nás i cílová kontrola. Ještě jeden dům a pak doprava. Konečně dveře od hospody.
Hromada ospalých tváří pohledy přejíždíme po stolech a snažíme se poznat kde je ta kontrola. Nakonec úspěšně objevujeme. Podáváme papír. “jdete dál ?” zní naučená otázka “ne končíme jedeme jen půlku “to nevadí tak příští rok”
V duchu si řikám já teda určitě né do smrti už nechci o žádném pochodu ani slyšet :))
Dostáváme pamětní list pečlivě uklízíme nejcennější věc a to potem a zimou poničený papír s kontrolami a nakonec usedáme velmi opatrně na dřevěnou židli k polívce .
ps. Ještě jednou díky Olafe
