Dnes je to přesně 13 měsíců od chvíle, kdy jsem se poprvé seznámila se svým novým pracovním týmem na Evropské Nike centrále v menším Holandském městě jménem Hilversum. Doteď se mi živě vybaví první dny, kdy jsem domů chodila s pocitem zoufalství, že lidem kolem sebe vůbec nerozumím a chci zpátky domů do Prahy za Honzou. Ale jak říká moje švagrová: ,, ty seš prostě Nekolová’’ tak jsem se Nekolovsky vzepřela a po pár dnech si řekla, že je čas ukázat co ve mě je a dělat svou práci jak nejlépe dovedu.
Nebudu vám nic nalhávat, ještě teď po roce je to někdy boj, dokázat své kvality a umět se prosadit před ostatními kolegy. Je smutné, že spousta lidi si vás zaškatulkuje podle toho odkud jste a ze které země jste přišli. Jsem z Prahy a jsem na to patřičně hrdá a nejvíc mě dokáže vytočit, když někdo z Evropanů neví, kde je Praha a nebo o nás má mínění, že žijeme sto let za opicema. V tu chvíi mám chuť vzít kettlebell a mrštit ho dotyčnému no nohu (mnohdy i o něco výše)! Lidi kolem mě už jsem naučila, že Česká republika není jen o pivu a knedlících, že jsme ekonomicky se rozvíjející země, plná vzdělaných a chytrých lidí. Už ví, kdo je Jarda (jak to proboha nemohli vědět?!!!), Petr Čech už zvládají i vyslovit, a někteří z nich na můj popud Prahu navštívili.
Až ted zpětne si uvědomuji, jak jsem byla sobecká vůči Honzovi a přátelům a neměla na ně tolik času, kolik si zasloužili. Dnes to vidím jinak, nechci říkat otřelou větu, že je to věkem, ale asi na tom něco bude. V práci kolem sebe vidím spoustu úšpěných žen, manažerek, a tajně sníte o tom, být jednou tak úspěšné jako ony. Pak se na ně podívate trochu vice z blízka a vidíte masku, kterou nosí a pod ní jsou ukryté nádherné zoufalé ženy, které žijou samy, nemají manžela, děti a jejich život je práce. Tak takhle dopadnout rozhodně nechci a to mě přimělo k tomu zklidnit se a zaměřt se na to, na čem mi opravdu záleži. Na první místo ted rozhodně patří Honza, rodina a přátelé a práce je až na druhém místě. Když je tu člověk sám, přijde z práce domů plný zážitků a doma je ticho, nikde nikdo…a takhle je to každý den, den za dnem. Nestěžuji si, byla to moje volba, a asi to tak mělo být, abych se vzpamatovala, zastavila a začala žít trochu jinak.
Baví mě to, naplňuje a myslím si, že mi to i docela jde, ale stále se nemůžu srovnat s tím, co to dělá s mým tělem. Říkám si, Báro, podívej se na fotky CrossFiterek, copak mají útlá ramena a velikost džínů 26?! Ehm..ne…a logicky to ani nejde, ale já se stím pořád tak nějak nemůžu srovnat. Ne, že bych nabrala 20kg svalů a neprošla dveřma, ale přeci jen se postava změnila, zesílela a vnímá to i okolí. No co, nejdůležitější je, jestli se cítím uvnitř dobře, v hlavě spokojeně a Honzovi se líbím (doufám, že mi řekne včas až budu vypadat jako chlap :D)! Takže z Báry běžkyně, je teď Bára Crossfiterka!
