Je posledního dubna, letní nadvedro, čas předmaturitní. Ze Zlatých Hor vybíhá jako pokroucený had lesklá asfaltová cesta. Stojí u ní a mávám na auta zdviženým palcem. Potřebuji jen do deset kilometrů vzdálených Heřmanovic a za chvíli v nich jsem.
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene – je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby – my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště – Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota – díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.
Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.
Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.
Jsme si zalétali…
Flying above free mountains.
Kraken v poledne, chystáme oběd.
Hamaka a večerní plameňák.
On the road.
Love ´n peace ´n freedom to all.
pod tohle se můžu podepsat, Vaša
