Včera pozdě večer jsme se nakonec zrychleným přesunem vrátili z LB, lidsky a zážitkově velmi intenzivní výlet, na který jsem nejdřív nechtěl jet (!) ale následně jsem moc rád.
S chlapci s iTB, z naší řekněme HCiTB frakce:), jsme se před dlouhou dobou domluvili, že v rámci klubového výletu zamíříme do Savojských Alp, abychom se podívali za hranice všedních dnů, utužili kolektiv, nostalgicky bloumali kolem stanů, popíjeli čaj z ešusů … a taky se proběhli v horách. Všechno se nám povedlo na jedničku, jen s tím během to nebylo tak prudké:), do částí závodu, kde se dalo běžet, mluvíme o maximálně 5-6 km:), se z naší skupinky dostal jen hrdinný Malý Medvěd, my ostatní jsme z různých důvodů před cílem. Ale postupně…:)
Vyrážíme ve středu kolem 9 hodiny ze Stodůlek, výprava sice měla imitovat skautskou náladu Rychlých Šípů, ale slovy mojí nejmilejší manželky, je to spíše ZOO na výletě [Veverka Sudetský, Veverka Pražský, Malý Medvěd a já, jakožto Veverka náhradní]. Dostáváme na cestu balení oříšků Veselá veverka a MM malého medvídka Brumíka:). Cesta vesele ubíhá, vyprávíme si zajímavosti z regiónů, veselé a poučné příhody, hrajeme skautské hry:), počítáme koně [zas ten MM, který je asi nejlepší skaut a nikdy nemluví sprostě jich viděl nejvíc!]… postupně se střídáme v řízení a po desáté večer jsme v místním parku/kempu, zastavujeme vedle Samova auta a stavíme stany. Vyrážíme do městečka si dát pivo, vzít vodu do kanystrů… Jenže na ulici ani živáčka, ani mrtváčka:). Dalo bylo se říci, že životem klokotající středisková vesnička úderem desáté hodiny večer usne, ani na ulici se nikdo neobjeví, hospody zavřené.. Nakonec u místního veřejného WC, ve kterém široká veřejnost ani nerozlišuje mezi pisoarem a latrínou, zkušeně přeskakuji jednu z hnědých překážek a nabírám vodu do kanystru. Společně s lékařem výpravy uklidňujeme ostatní (a sami sebe), že převařením této tekutiny vznikne základ pro ranní lahodný čaj:).
Ráno je kouzelné a čaj? Ten je skutečně lahodný:). Navíc nedaleko mezi popelnicemi objevujeme vodovodní kohoutek propojený s WC z místní spolkové místnosti s čerstvou vodou a zdravíme se se Samem S., Alešem P. a Petrou M. Připravujeme se na závod, standardní rutina, ale vše si pečlivě připravuji – přeci jen vstáváme o půl třetí, ve tři autobus, v šest start na obrácené straně hor..
Byl jsem na LB 144km už dvakrát a pokaždé jsem skončil předčasně. Nevěděl jsem proč, z jakého důvodu se tam hlásím potřetí. Snad jedině žížala vleze do díry, ve které dostane elektrickou ránu 300x, moudrému člověku stačí, aby dostal nakopáno jednou, že?:). Ale zde již ikonická moje “bavorská” teta, by jistě moudře dodala.. “Hanzi, Hanzi.. všechno má svůj důvod.. i čas”..:)
Protože už znám dobře celou logistiku začátku závodu, je to jako ve snu, občas si připadám jako při chybě v matrixu:).. startuji ze zadních pozic, povědomě klopýtám parkem, v prvním kopci předbíhám Sama .. a pak už se jen soustředím na to, abych v trochu běhatelných úsecích nahnal co nejvíce času na cut-offs, tedy na limity.. V nejlepších částech je to skoro 2.5 hodiny.. Do kopce to umím a z kopce jsme pořád na nejhůře červené:). Pole se roztrhalo a hodně jdu sám.. tedy i když jdu se skupinkou, tak vlastně jdu sám, protože francouzsky neumím a oni jiným jazykem také ne:). A tak mám spoustu času — různě přemýšlet. “Běžím” a poskakuji, co to jde. Řekl bych na hranici svojí bezpečnosti, boty se mi trhají (ale mám s sebou scotch pásku a báglu náhradní), levá hůlka se mi náhodně sklapuje (v baglu je opět náhradní sada)… Ale pořád přemýšlím..
Zas jeden ze šílených technických úseků nahoru tisíc výškových metrů, dolů to samé, občas traverz.. žádná cesta, jen poházené praporky mezi kamením.. Rvu to co se dá.. a mám tak akorát stejný čas, jako je potřeba na limit. Jenže čas strávený na stanici nemilosrdně ukusuje minutu za minutou… Při poslední večerní části — pořád držím skoro dvě hodiny na limit(!) — mi to dojde.
Ten okamžik záblesku je tak silný, že si musím na chvíli sednout. Ta prostá otázka “PROČ?” je asi nejsilnější překážka. Vždyť já se chovám úplně stejně jako zoufalá žena, která se otěhotněním snaží zachránit krachující manželství..:). Už přes rok nějak vnitřně zápasím s během/neběhem v horách. Líbí se mi běhat dlouhé závody v trailu, po pěšinkách a cestách — líbí se mi hory, ale ty občasné technické úseky jsem bral jako koření v jídle:), ale časem jsem se posunul tam, kde se jí jen samotné ďábelské chilli bez jakékoliv přílohy:). … Z okouzlení horami se hlásím na závody, které (aspoň v mém podání) nemají s během vůbec nic společné..:).
A tak sedím… v okamžiku poznání si uvědomuji, že i ta moje předchozí DNF byla od toho odvozená… Najednou přesně vím, že mě to už nebaví, že to nechci… a v klidu — relativně volným krokem docházím na life base. I s jídlem jsem tu o víc jak hodinu před limitem, balím to.. autobus prý jede až po 5 hodině, limit je ve čtyři… čekám a radostně (!) si plánuji “běžeckou” budoucnost:) ..
Zatímco v 5:15 sedím v autobuse, nastupuje smutný Sam. Teď se dostal na stanici, po limitu. V tu chvíli se cítím blbě. Sam by chtěl by bojovat, ale nevyšlo to a dal by tomu všechno. Já jsem měl dost času, v podstatě mi nic nebylo… ale přesto jsem skončil. Ale vím, že ten chirurgický řez byl potřebný. Čelem vzad, poklusem klus:).. Zase běhat — nejlépe ultra v přírodě, ale tam, kde se dá většinu trati běhat:).
Kolem šesté ráno jsme u stanů a jde nám naproti Aleš P. Zdravím ho s otázkou, co se stalo, co tady dělá? Jeho odpověď mě dostala.. “Neměl jsem žádný důvod skončit.. cítím se trochu blbě:).. ale přestalo mě to bavit:)…”..:). Společně fandíme Tomášovi a Petře, kteří mají dostatek sil, zdraví, silnou motivaci a morálku k dokončení. Velká gratulace a obdiv! Petra k tomu přidává 4. místo v ženách a 2. ve své kategorii. Běžela v barefoot (první půlku dokonce bez vložek), což mi hlava nebere:). OMG! Velký obdiv, mimo moje chápání. Navíc její vysvětlení, že si uvědomila, že nemá vložky do bot až později, mě úplně rozsypalo.. [znělo to podobně, jako starý vtip, kdy žena u rozvodového stání říká.. “že je muž alkoholik jsem se dozvěděla, až když mě poprvé políbil.. ale to už jsem byla po druhé v jiném stavu”…:) ]
Akce byla velmi vydařená. Tomáš hrdinně po sprše naskočil do auta a drobně pospával, já se snažil chlapce dostat v pořádku a “brzo” domů. Nakonec o půl desáté vystupujeme ve Stodůlkách, Deri kňučí radostí:), Martin svým autem dokončí “rozvoz”.. Společná gratulace Tomášovi a pak už všichni míří domů, koneckonců jsme získali další den, kdy je potřeba.. jít do práce a někteří (=já) by zase měli začít rychleji běhat:)…
Všemu zdar! Ultra a kamarádům.. zvlášť!
12:)
