Julskými Alpami a pracovním off-sitem zpět do formy

Po zdravotních problémech se zánětem dutin se v druhé půli léta konečně začalo svítat na lepší časy. Definitivně mi pomohl až týden v Julských Alpách s Anďou. Horské štíty Triglavského národního parku pro mě byly tím nejlepším místem na vyléčení. Když nepočítáme pár horských túr a paddle boarding, tak jsem se celý týden vyvaroval tréninku.

Po pár dnech ve Slovinsku jsme přejeli ještě do Itálie do zapomenuté oblasti Lago del Predil. Je vtipné, že u nás by to byla nejspíš nejnavštěvovanější přírodní oblast, zatímco v Itálii tam bylo liduprázdno. Celou cestu jsme zakončili na jeden den v maďarských lázních, kde jsme se ale moc komfortně necítili – věkový průměr s námi šel výrazně dolů.

O den později jsem už vyrážel na víkendové bajkování do Jizerek s taťkou a bráchama. Sobotních 100km/2000m+ přes Smrk a další terénní vrcholy naznačovalo, že tělo se hýbat nezapomnělo. Naopak nedělní švih, kde mi Marťa bez problému chladnokrevně ujel v prudším stoupání ze Smědavy na Knajpu, mi dal facku. Připomnělo mi to, že chvíli bude trvat, než se vrátím do jarní formy. Nezbylo mi tak nic jiného než přestat fňukat a začít zase makat.

K tomu jsem využil i týdenního pracovního “off-situ”, kdy jsme s kolegy vyrazili do Jeseníků. Kentico přece jen není úplně tradiční zaměstnavatel – umožnil nám na týden si pronajmout roubenku přímo pod hlavním Jesenickým hřebenem. Tam jsme našli útočiště se vším, co jsme potřebovali. Jen datový limit jsme vypotřebovali během prvního dne. Ale i to šlo vyřešit a okolní příroda nám poskytla super zázemí. Dovedl bych si představit pracovat tady měsíc. Nevěřil bych ale, že mě někdy omrzí grilování – mužský kolektiv se promítl v tom, že jsme celý týden žili v podstatě na grilovaném mase a pivu, a to člověk taky nemůže jíst pořád (dokonce ani já).

Někoho by mohlo napadnout, že tam šla pracovní produktivita dolů. Myslím ale, že tomu bylo právě naopak. Během týdne totiž odpadly všemožné interní meetingy a problémy jsme mohli řešit společně, a okamžitě. Když měl někdo call se zákazníkem, tak se prostě zavřel do jiného pokoje a bylo. Během normálního pracovního dne je taky mnohem obtížnější najít si ucelený časový prostor skutečně něco tvořit – kanceláře jsou plné různých vyrušení atd. Tady si člověk mohl prostě zalézt někam na zahradu, koukat na okolní kopce a pracovat.

Večer jsem potom každý den vyrážel na 2hodinové tréninky. 2x jsem z Koutů nad Desnou vyjel na bajku terénem přes Švycárnu na Praděd (na 13 km 1000m+ stoupání), 2x si proběhl hlavní hřebenovku ze Skřítka přes Jelení Studánku na Vysokou holi a zpět… Na 20 kilometrech naprostá horská rozkoš. Za 5 dní jsem tam odběhal a odbajkoval 140km/4500m+.

Ještě před pár týdny, jsem byl přesvědčený, že všechny závody do konce roku jsou pasé. Nyní už se snad blýská na lepši časy, tak uvidíme. Podzim bude sice pracovně nabitý, ale třeba se tam pár závodů vměstná. A se spolubydlícím Švirdou jsme už včera u pivka vymýšleli zimní výstup na Triglav, tak uvidíme, co další měsíce přinesou…