V Jeseníkách jsem už jako doma, takže pokud zrovna nemám jiný plán, jedu nahoru běhat nalehko nebo jako poslední dobou častěji přenocovat s batohem. Jeseníky mi samozřejmě nikdy nezevšední ale stereotyp je zabiják v každém vtahu, tak se snažím vždy vymyslet něco nového. Zatím buď zvyšuji náročnost délkou a převýšením, nebo zařazuji neznámé a méně známé trasy. Což je potřeba, protože se mi stále stává že si na některém úseku- většinou postranní cyklostezky-nejsem jistá kam mířím. Hřebenovky, to je jiná.
Takže po čtvrtečním kole (cca 66 km) a v těch vedrech, jsem si říkala že horší to nahoře být nemůže, promyslela jednoduchý plán na 2 dny a vyjela. A protože to jsou Jeseníky, vyrážela jsem v pátek až pozdějším vlakem, věci balila narychlo ráno a jen cestou na nádraží v hlavě přemítala co jsem zapomněla doma- samozřejmě nic. 🙂
Cesta do Ramzové byla díky výlukám opravdu krušná- normálně mi výluky nevadí, nejsem zvyklá na tohle nadávat a beru to prostě jak to je- na co se rozčilovat. Ale v tom vedru to bylo autobusem ze Zábřeha dost těžké. Já to tedy ještě snesla dobře, ale cestovaly rodiny s malými dětmi, kterým dvě hodiny ve vlaku a hodina v autobuse na svěžesti moc nepřidala, takže se to neobešlo bez blinkání. Ale maminka to zvládla.
V Ramzové nás vystupovalo hodně, já byla asi jediná kdo šel nahoru po svých, všichni ostatní jeli lanovkou, a i cestou jsem potkávala turisty jdoucí jen dolů. Když jsem dorazila na Šerák, rodiny s dětmi tam už sice byly ale ještě jim ani nepřinesli objednané jídlo. Vzhledem k hodině, cestě která mě čekala a zásobám jen tak na večer, jsem si dala alespoň vynikající žemlovku. Fajn změna před další sezónou borůvkových knedlíků. Moc jsem se jinak nezdržovala a pokračovala hned dál. Vzhledem ke známé trase vlastně nějak nemám co popisovat, protože to už se mi tak stává, že v Jeseníkách na určitých úsecích přepínám na autopilota. Cesta přede mnou dlouhá, tak jsem ani moc nefotila a schovávala energii na stoupání v druhé půlce dne.
Přes zastavení na Keprníku na sedlo Pod Vřesovkou a rovnou do Koutů nad Desnou, po žluté, údolím Hučivé Desné, kde jsem se alespoň zchladila v tom neskutečném pařáku, který byl i nahoře. Samozřejmě ve srovnání s rozpálenými centry měst tam byl chládek, občas příjemně fouklo a osvěžení v potoce se vyloženě nabízelo a já nepohrdla. Na znovuobjeveném koupacím místečku u rozcestníku jsem si vlezla do vody zchladit nohy.
Pod malým vodopádem, který ani nemá jméno a je vlastně jen takovým stupněm, jsem se chtěla opláchnout. Vypadalo to, že je tam vody akorát tak po kolena, ale nebylo, zahučela jsem tam v kraťasech a tílku až po pás. Nicméně bylo takové horko, že jsem oblečení sundala a ještě dost dlouho stála ve vodě a chladila se, spolu s plechovkou 7up kterou jsem si vyjímečně přibalila do batohu. Jinak tyhle nápoje moc nekupuji. No a po ochlazení opět skok ze stínu do vedra a po asfaltce, ke které se mi lepila podrážka, až do Koutů. Tam jsem dala pod lanovkou další přestávku alespoň na džus a wifi. Moc se mi nahoru nechtělo, stoupání po červené je výživnější než energetický gel a dlouhé za každých okolností. Vytasila jsem tedy trekové hole a za častého zastavování se šinula dál. Všude okolo lítali bikeři a také jsem potkala dvě ztracené polské turistky- teda vypadaly ztraceně- na sobě kraťasy, plavky, kolem krku ručníky, jakoby právě vyšly na koupališti z kabinky, tak jsem je anglicky poslala někam…teda směrem do Koutů kam chtěly 😉 Začíná mi chybět Polština, jenže polská vesnice je pro mě vzdálenější než španělská, tak nevím nevím.
Naštěstí trasa vede i lesem, takže se mi trochu ulevilo. Po cestě jsem doplňovala energii hlavně z pomerančů a nektarinek. Od horní stanice lanovky, odkud bikeři vyrážejí na stezky, jsem šla dál po červené (rozhlednu u lanovky jsem tentokrát vynechala) k větrníkům – tedy dosluhujícím větrným elektrárnám. Zároveň se mnou se tam šplhal i jeden biker, samozřejmě kolo tlačil, ale kvůli sjezdu jednou za čas mu to asi za tu námahu stálo.
Navíc nahoře na Dlouhých Stráních bylo zase jednou azuro (což se mi moc nestává) a i když byla nádrž poloprázdná, stálo to za to. Ač to vypadalo, že by se se mnou i bavil, nedošlo k tomu a já pokračovala dál po červené přes Malou Jezernou, kde jsem si to zapomněla opět zkrátit a napojila se na cyklostezku. Mlčky o samotě jsem tedy musela jít dál. Bylo už kolem šesté. Věděla jsem, že chci dojít na nocleh na Jelení studánku, a i když jsem trochu přemýšlela jestli nezůstat pod Dlouhými Stráněmi, plán na večer a druhý den mě přesvědčil. Navíc času do setmění bylo ještě dost. Před půl osmou jsem konečně dorazila na hřeben, slunce se už sklánělo a všechno začínalo zlátnout.
Na Jelení studánce bylo už obsazeno, ale tak nějak jsem s tím počítala. Starší chlapík pokračoval dál a mladší mi hned nabízel placatku se slivovicí a prorokoval, že dnes určitě ještě někdo přijde. Já ale potřebovala na vrchol Pecný, což není daleko, tak jsem s díky odmítla, ujistila ho, že se ještě vrátím a rychle šla dál. Po cestě už jsem samozřejmě potkala ty, kteří vylezli večer jen ze Skřítku nahoru a také se chystali na Jelence přespat. Když jsem se vrátila, bylo už u chatky a pramene rušno. Kromě mě a Tomáše (borec s placatkou) tam byli učitelé z Bruntálu s dětmi, které se dobrovolně přihlásily na dobrodružný výlet do Jeseníků. V chatě se ubytovala partička asi o pěti dospělých a dvou dětech, která dorazila jako poslední, a my ostatní jsme si poskládali spacáky do řady vedle na trávník. I když jsem nejdřív slivovici odmítla, po zhodnocení mé únavy a večerní dobré nálady, jsem si nakonec taky dala. No, spíš jsem jen tak olizovala placatku, jestli to byl nakonec panák, tak to bylo hodně. Na žízeň jsem dostala pivko a po večeři jsme se houfně sebrali za kopec pozorovat západ slunce a fotit.
Jooo, co jsem nezmínila ale bylo to fakt silný, byla přítomnost hejna much po celý den. Hrůza, opět jsem si připadala jak to hovno. 🙁 Mouchy byly všude, ani repelent nepomáhal, černý mrak se vždycky s člověkem táhl nějakou dobu, pak to polevilo- buď zafoukal vítr nebo jiná změna ovzduší zapůsobila, ale vždycky se zas objevil. Takže i na fotkách byly všude mouchy. Samozřejmě se mi nechtělo moc spát, dlouho jsme si s Tomášem povídali, naladěni na stejnou notu, ve spacácích. Učitelé začali zařezávat nejdřív, ale děcka to vydržela tak do půl jedné a my to pak taky už zabalili. Já usnula snad v jednu, zima naštěstí nebyla, jen příjemně pofukovalo, ale povrch byl k mým tukem neobaleným kostem opět nemilosrdně tvrdý.
Ráno byl budíček brzo, a to už kolem čtvrté, kdy jsem se probudila jak se rozednívalo.
Kolem sebe jsem slyšela slova jako "blesky", "žene na nás", "za chvíli začneme balit"… Tak jsem si nasadila čočky a také se trošku probrala. Bylo fajn jen tak ze spacáku pozorovat blesky nad Rýmařovem a Bruntálem, a mraky jak se postupně hrnou směrem k nám do kopce. Kolem páté jsme byli už všichni namačkáni v chatě, dokonce jsme se rozrostli o další skupinku se psem, který páníčky strachem z bouřky dovedl do úkrytu. No s více lidmi jsem nikdy na horách nebyla. 😀
Začalo pršet ale bouřka už to nebyla, takže jsme jen počkali až to ustane. Proběhla nějaká snídaně, já dostala i horký čaj, a nezávazná konverzace. Po dešti se všichni začali pomalu vytrácet. Já s Tomášem jsme se loučili poslední a vydali se každý svou cestou.
Pár fotek východu a pokračovala jsem svižně dál, přes Vysoké hole na Praděd. Cestou jsem ještě chvíli šla s jedním turistou z nočního osazenstva chaty, který s dcerkou nespěchal. Na Praděd jsem pak dorazila před devátou- nikde ani noha, skoro tedy, jen pár cyklistů. Bohužel pro mě bylo moc brzo, v restauraci mě odmítli obsloužit, že mají do devíti jen pro hotelové hosty. Nebyla jsem ani tak naštvaná jako hladová, snědla jsem poslední pomeranč a spěchala zpátky na Ovčárnu, kde už byl otevřený bufet vedle horské služby a já si mohla nabalit borůvkovou buchtu. Kousek dál se konalo také setkání se zmijí, která si to plazila přes silnici- nejspíš to chtěla stihnout než se vyvalí davy z autobusu- a že už se začínaly valit. Já také raději spěchala pryč. Dolů na Hvězdu na autobus jsem to už brala celé po asfaltce a zařazovala i běh, abych trošku rozhodila únavu z nevyspání. Po cestě už se rojili cyklisti, někteří to brali nahoru a dolů několikrát. Na Hvězdu jsem dorazila dost včas na to, abych si zašla ještě na točenou limonádu- no a kdo tam nesedí-sestřenka s přítelem, kteří ten den taky makali a dali v Jeseníkách 85km na kolech. Další milé setkání na závěr. 🙂
Pak jsem tedy jela ještě busem do Bruntálu, kde jsem den zakončila ve wellness centru s mými drahými Zdenkem a Eliškou, regenerací ve vířivce a jen takovými pár tempy v bazénu, tobogánem, pizzou a zmrzlinou…no velmi příjemná tečka za dvěma těžkými dny na cestě.
No ale nakonec to nebyl ještě konec. Domů vlakem přes Olomouc, vystoupila jsem, že si koupím nanuk a pak pojedu busem dál, jenže se zrovna běžel Olomoucký půlmaraton a já už nepřešla od Alberta zpátky- musela jsem čekat až se přežene 6 tisíc lidí. Tak jsem aspoň fotila,nechala si ujet i další spoj a jelikož byla neděle a ten poslední jel až za dlouho, změnila jsem operativně plány a dojela ještě za kámošem do Samotišek, kde jsme s jeho známými až do půlnoci seděli na zahradě, poslouchali Muchu, 100 zvířat, Kryla, rozebírali světlušky a UFO a vyhnala nás až blížící se bouřka, kterou jsem naštěstí pak zaspala. A nebýt konec víkendu, spím ještě asi další týden.
"Enjoy nature (city too) and live" Berenique
