Jesenická “60”.

Tak další závod za mnou a na nějakou dobu poslední. Alespoň než mě někdo přemluví abych se mrkla někam, kde jsem ještě nebyla. Ale teď toho bylo dost a rozhodně potřebuji pořádně zregenerovat.

Přes týden  jsem se skoro ani nestihla těšit, jak rychle utekl a vzhledem k okolnostem jsem dala jen jeden krátký výklus. V pátek jsem vyrazila vlakem do Jeseníku až později odpoledne. Tentokrát jsem to nechtěla přehnat jako loni, takže žádný zahřívací hike nebo run den před závodem. Kromě procházky do supermarketu jsem byla zalezlá v tělocvičně.

Dala jsem si na večeři těstoviny od oběda a už jen pozorovala další příchozí. Jelikož se spalo nejen v tělocvičně gymnázia ale i ve třídě v patře, nebylo dole zas tak narváno. Jenže je to vždy promícháno….běžci s chodci, a tak někteří courali i pozdě večer a hlavně tedy ráno, protože na pochod se startuje průběžně už od šesti, kdežto na běh až v osm. Sice jsem opět ukořistila žíněnku ale i tak bylo spaní na mě tvrdší a ráno jsem se tedy už od půl páté jen převalovala. Tentokrát jsem šla celkem nalehko, i když by to šlo určitě ještě lépe. Například šustku a rukávy bych nejspíš vůbec nepotřebovala. Šustku jsem sundala už na startu, ale nestihla vrátit do tělocvičny a tak jsem ji nesla s sebou. Rukávy šly na zápěstí někde ve stoupání na Rejvíz. Ty jsem ale následně využila na otírání potu a nebo chlazení po namočení v potoce. Popravdě bych asi víc využila kšiltovku, ale nemám žádnou vhodnou. Zapomněla jsem si dokonce kompresky na lýtka, bez kterých na delší běhy nevyrážím, ale lýtka byla kupodivu v pohodě, asi proto, že jsem ty kopce moc nedávala. Na pití jsem měla jen dvě soft flasky ale věřila jsem, že mi to bude stačit, a celkem i stačilo. Kromě ucucávání a pár doušků na občerstvovačkách, bych do sebe o moc víc stejně nenalila, i když bylo horko. Nebo jsem možná podvědomě šetřila. Každopádně jsem se netahala s hydrovakem. A tak jsem jej ráno těsně před startem půjčila běžci, se kterým jsem jela večer vlakem a který měl svůj trošku nefunkční, a zvládli jsme to oba. 🙂 Bohužel nakonec jsem o vak přišla, protože mi byl sice navrácen a ponechán u spacáku v tělocvičně, ale než jsem se tam dostala a našla ho, tak byl pryč. Možná se někomu hodil, nevím. Zatím to není dořešené. 

Na jídlo jsem brala jen pár ovocných přesnídávek a gumové želé bonbony, které jsem ale nepoužila. Na občerstvovačkách jsem si vždy zakousla pár křížal jablek, banán ani jeden, nějak mě to jablíčko osvěžilo víc, ale zase jsem to nesměla přehnat, neboť překyseleného žaludku se bojím jako čert kříže. 

Start byl celkem rychlý, už proto, že jsem přišla na registraci asi deset minut před. Naštěstí běžců není tolik, takže bylo zpomalení jen nazačátku na jednom úzkém mostě. Potom se už vytvořil had běžící po krajnici. Bohužel čelo zmizelo hned a já už od začátku měla jakousi blbou mezeru, i když jsem se snažila něco nahnat než přišlo první stoupání v lese. No moc to nešlo, jen chvílemi s jedním běžcem, který běžel jen s bidonem v ruce, se kterým jsme se průběžně míjeli po celý čas závodu. Mě moc nesedí závody, kdy se běží na začátku moc dlouho do kopce, raději nějaký kratší a pak brzo seběh. V tom mi začátek Jesenické stovky vyhovuje asi víc, nebo mi to tam nepřijde v noci tak strašný. Tady jsem se dost trápila a navíc jsem si hned v prvním seběhu k Rejvízu, ještě před asfaltkou, zabodla hůlku do břicha až se ohla, takže ji teď už ani nesložím. Už by to stejně chtělo nové, lehčí, skladnější, na ultraběh. Naštěstí to moc nebolelo, je poznat že jsem posilovala břišáky, už něco vydrží 😀 

Od kontroly na Rejvízu už jsem začala míjet chodce, kteří startovali dříve. Celkem mi tohle ani nevadí. Jen když jich jde pět přes cestu a neslyší třeba první žádost o uvolnění. Jinak je fajn, že člověk není úplně sám, že se občas s někým pozdraví a tak. Navíc letos i pár obdivných slov od jedinců mužského pohlaví na moji osobu, či spíše postavu. 😀 

V první části to celkem šlo, jenom bylo dost horko, ale občas se našel potůček přes cestu a navíc se běželo ještě lesem. Jen někde v seběhu na Videlský kříž jsem spadla a trošku odřela koleno, samozřejmě krev jsem zaregistrovala až později a navíc to nikdy při závodě neřeším a umývám až v cíli. 🙂 Čím víc jizev , tím víc bitev. I to k tomu patří a kdybych běžela opatrněji, nejspíš by to bylo i o dost pomaleji. Tím neříkám, že ráda padám. Vůbec ne, a dokonce si myslím, že jsem na tom s pády ještě dobře. Další dva jsem nakonec ještě vychytala aniž bych se dotkla rukama země. 

Stoupání na Malý Děd a Švýcárnu mi dalo hodně zabrat, úplně to tu nesnáším, fakt. Hlavně to tu nemám tak moc prochozený a proběhaný, a připadá mi to daleko horší než stoupání na Šerák, ať už od Obřích skal nebo už od Vražedného potoka. Prostě fuj. Nasadila jsem MP3 na pravý ucho, nebo možná na chvíli na obě a snažila se jít prostě dál nahoru. Těsně pod vrcholem jsem myslím míjela Báru Vávrovou s dalším běžcem, ale nedošlo mi to ani, jen jsem si pro sebe skonstatovala, že to jsou běžci, protože byli nalehko. Na Švýcárně jsem si odskočila na WC ale po loňské zdržovačce jsem hned valila dál, no a i bez toho wc bych se asi obešla, protože všechno co jsem vypila jsem nejspíš hned vypotila. Dala jsem si ovocnou kapsičku a běžela dál. Teď už to bylo horší ale zase už jsem načínala druhou půlku trasy, to mě trošku uklidnilo.

Přes chodníky na Malém Jezerníku jsem bežela zas raději opatrně kvůli případným uvolněným prknům. Pak už jen přelézt s hůkama skalku na Výrovku a čekal mě pěkný seběh na Červenohorské sedlo, který jsem si opravdu užila. Dohnala jsem pár běžců i chodců a poprvé si přeběhla i novou lávku přes silnici 🙂 Když jsem dobíhala na občerstvovačku u chaty Jesenka, zahlédla jsem zrovna odcházet běžce s mým půjčeným hydrovakem. Moc jsem se sice nezdržela, ale i tak jsem ho dohnala až na sedle pod Vřesovkou. Celé stoupání k Vřesové studánce jsem ho vždy jen zahlédla ve vzdálenější zatáčce, asi tak každých pět minut, podle toho jestli jsem se snažila běžet nebo se jen vlekla. Tyto dvě techniky jsem od ČH sedla střídala pořád. Prostě už to nešlo. Pak jsem se sice snažila běžet kousek s ním ale to tempo na mě bylo moc. Už jsem věděla, že žádný extra dobrý čas oproti loňsku mít nebudu, takže začaly přicházet krize jedna za druhou. Nejhorší bylo stoupání na Keprník, kdy se mi zase začalo dělat zle od žaludku, ale tentokrát jsem nezvracela. Jenom jsem stále zastavovala a opírala se o hůlky a nechala turisty procházet kolem. Musela jsem vypadat hrozně, jelikož nějaká turistka se mě  ptala, jestli jsem v pořádku. Kdyby jen věděla, že pradoxně v tu chvíli mi nejvíc vadili řeči o nákupech ve slevě v albertu, které zrovna vedla s parťačkami, a že proto jsem vytáčela oči v sloup. I když z toho vedra mi bylo taky na omdlení. 😀 Naštěstí nebylo jak to vzdát, leda bych si prostě lehla do kleče u cesty a umřela. Nakonec přišel Šerák a na něm na občerstvovačce ovocný mango džus, který mě vzpružil a vypila bych ho litry, bohužel byl jen jeden na osobu a já jsem musela šetřit penězi i časem, tak jsem si nekoupila ani točenou kofolu nebo tak, a vydala se dál. Na začátku seběhu po žluté z Šeráku mě dohnal jeden běžec, ale pak mě nechal běžet dál a objevil se až v cíli, pořád jsem čekala že mě ještě doběhne, místo něj jsem se ale míjela opět s běžcem s bidonem a ještě s jedním, který měl na můj vkus hrozně velký bágl, schovaný v zeleném reflexním obalu proti dešti 😀 Ten běžec se se mnou pak bavil v cíli, ale buď jsem zapomněla nebo fakt nevím kdo to je, a docela by mě zajímalo co v tom báglu táhl. Možná to měl jako přídavné závaží do seběhů. 😀 Naštěstí dalšího běžce z loňska už jsem poznala. Jinak na tohle prostě nemám hlavu. Takže se prosím hlaste ke mě, ať není trapas, že někoho nezdravím nebo tak. 🙂 V seběhu k Bobrovníku mě taky dohnala Bára, zrovna v místě kde je uzoučká pěšinka a prudkej držkopádovej seběh. Na to, abych ji pustila, se mi nechtělo zastavovat, tak jsem byla nucena to pustit co to šlo. A to jsem ještě chvíli předtím sakrovala při každým kroku, jelikož stehna už bolela a myslela jsem že to ty svaly prostě nevydrží a snad prasknou. Ale soupeření vyplavilo poslední endorfiny. Já vlastně nebojovala ani o bednu, vážně jsem myslela, že jsem někde kolem čtvrté páté pozice. Říkala jsem si, že se zkusím chytit a udržet co to půjde, že mě nejspíš stejně pak nechá za sebou. Přišlo mi, že už nemám dost sil na doběh do cíle. Ale chvilku jsem se vezla v závěsu a asi jsem si nějak odpočinula , navíc byl rovinatý úsek a taky jsme míjeli další turisty. Tak jsem šla na chvíli dopředu a říkala si, že se vystřídáme, ale asi jsem nasadila nějaké tempo nebo nevím co se stalo, že se mě už Bára nechytla. Pak přišel seběh na Bobrovník, ten po louce, kde jsem to prostě musela pustit, už jsem nemohla ani zastavit a dole pod sebou jsem viděla ty dva tři běžce, co mě předběhli naposledy, tak jsem je chtěla stáhnout, hlavně proto, že jsem si zas nepamatovala kudy do cíle. Doběhla jsem je až u kruháče ve městě, ale dva hned zase zrychlili a já je sledovala jen z dálky, naštěstí z takové, že mě to aspoň směrovalo do cíle. I když na poslední křižovatce za cirkusem jsem se ještě ptala kolemjdoucího na cestu k hospodě. Při běhu kolem penzionu Bobrovník jsem se snažila i brečet, abych si ulevila od bolesti, ale byla jsem na suchu. V cíli jsem byla opravdu KO. Jaké překvapení, že jsem nakonec doběhla jako druhá žena, i když na Elišku jsem ztratila víc jak hodinu, ale ona je prostě jiná liga. Tak to mě opravdu potěšilo. Vlastně jsem si splnila další letošní cíl. Mít na tomhle závodě lepší čas než loni (noo, tři minuty nejsou moc ale aspoň jsem nebyla horší) a být na bedně, a to se povedlo. I když má remcající část mozku mi našeptává, že asi chyběla nějaká běžkyně, ale na druhou stranu, jsem si to fakt vybojovala tím posledním seběhem. Takže spokojenost. V cíli jsem poseděla, a povykládala tedy s pár běžci, ale to sezení a čekání na vyhášení bylo na mě hrozně dlouhé, takže jsem totálně vytuhla. Neměla jsem u sebe dost peněz, sotva na vlak zpátky, takže než čekat dávat džus, dala jsem si pak po cestě k tělocvičně velkou točenou zmrzlinu. Ta bodla taky. Zezačátku jsem měla sto chutí skočit do řeky a zaledovat nohy, ale tím čekáním mi začala být už v kraťasech a tílku docela zima, takže jsem byla ráda, že jsem dala sprchu, steně už tekla jen studená. Trošku jsem poklidila věci a zalezla do spacáku, dojedla zbytek ovoce od snídaně, pár čtverečků čokolády a mysela si , že si ještě zdřímnu, než se půjdu mrknout v osm na losování triček a třeba nějaké pozvání na pivko. Ale byl tam na mě nějak moc velký ruch či co. A taky jsem si uvědomila, jak jsem opravdu unavená a že nejistý spánek v tělocvičně a nedělní plánovaný výšlap pěšky na vlak do Koutů asi nebude to pravé. Prostě jsem mrkla na mobil na poslední spoj a když jsem zjistila, že jede za necelou hodinku, hned jsem vstala a v rychlosti to zabalila. Říkala jsem si, že aspoň budu po deváté doma a vyspím se ve své postýlce.  Myslela jsem si, že to je konec úžasnýho náročnýho dne, ale to zdaleka ještě nebyl.

Mě se teda takové věci někdy stávají, někdy i častěji, ale zrovna teď jsem to fakt  nečekala. Záleží na tom, jak jsem naladěná. Nejspíš jsem nějak tušila, že mám jet domů. Zkrátka ve vlaku si ke mě přisedl kluk a až do Bludova jsme si povídali a tak. No vlastně jsme se i drželi za ruce, koukali z okna na Jeseníky ve večerním slunci a bylo nám fajn. A já byla asi tak unavená a osamělá, že jsem to prostě přijala tak jak to přišlo. Do detailů zacházet nebudu, ale bylo v tom něco mezi nebem a zemí. Nee, že bych se zamilovala na první pohled, ale on prostě věděl co potřebuji slyšet, a že potřebuju chytit za ruku a tak. Chápete to? Takhle ten život pěkně funguje. Nicméně jel do Prahy a já ne. Já díky tomu ovšem nasedla v Bludově na rychlík místo na osobák a zjistila jsem to, až když jsme přejeli Červenku bez zastavení. Takže jsem se svezla až do Olmika a tam musela čekat dvě hodiny na poslední spoj zpátky směr Litovel. Ale co už. Navíc to taky nebyla náhoda, jelikož jsem ještě nakonec potkala kamaráda běžce, kterého bych tam nečekala a asi ani on mě. On je Pavel takové sluníčko, takže jsem byla ráda, že ho vidím. Nejvíc mě ovšem potěšilo jak jsem zalezla konečně doma do peřin. 

Tak zase příště.

Ještě vkládám záznam pro přehled času a trasy.