Běžící Maaristaan přestal běhat a začal mizet Za dveřmi … jak jste si někteří asi všimli.
Možná stárnu a potřebuji zpomalit, možná mám jen krizi středního věku a místo milenky hledám jinou Cestu, jak z toho ven 😉 Běhám sice snad dál, ale běhám tak, že ani já už v tom mém pobíhání nenacházím velké téma ke psaní. Prostě nestojí za řeč, to moje běhání.
Začínám ale pokukovat po dálkách větších, mému běhu nedostupných.
Po takových, kdy člověk na záda nahodí krosnu a vyrazí.
Pěšky, vlakem, autem. Na koloběžce. Jedno čím, ale většinou tam přečká noc a ráno vyrazí dál.
Po takových dálkách já teď pokukuji. S klukem a se ženou, nebo jen tak sám, to se ještě uvidí.
Nebyl bych to já, abych se hned neobrátil na Google a nezačal hledat podobně smýšlející.
Narazil jsem však na jednu věc a to, že jsem na podobně smýšlející nenarazil.
Ne, nehledal jsem blbě, jen jsem hledal podobné usmrkance, jako jsem já.
Internet je totiž plný blogů profesionálních cestovatelů a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Všichni jsou to zkušení a zdatní, jazykově vybavení, profíci, kteří umí nakoupit nejvýhodnější letenky (i s desítkami přestupů, které perfektně navazují) a cestují po světě s báglem lehčím sedmi kilo. Ti druzí jsou milovníci maskáčové barvy, oheň umí vykřesat i v oku uragánu, jí kořínky a nebezpečnou zvěř umí zabít holou rukou.
Nikde jsem však nenarazil na zápisky fotříka v nejlepších letech, který se v noci bojí v lese, do exotických zemí ho to netáhne, v krosně nosí knihu a deník a který je schopný se v noci vrátit domů jenom proto, že je mu venku zima a vůbec mu to nepříjde divný. Nenarazil jsem nikde na troubu, který se uprostřed divočiny kouká na displej telefonu, jestli tam není wifina … co kdyby náhodou Hýkal toužil po spojení se světem?!
Někde jsem se dočetl, že pokud člověk narazí na příběh, který ještě nikdo nevyprávěl, je povinen jej začít vyprávět sám. Pro sebe i pro druhé. Dobrá tedy, beru to na sebe a začnu vyprávět příběh jednoho táty, který se před svojí čyřicítkou rozhodl, že bude chodit na dobrodružné výpravy a bude si je užívat, ne je jen přežívat.
Možná to bude trochu připomínat knihu “Nováček Bubáček píše deník“, kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Foglar a která nás seznamuje se skautským nováčkem, jemuž to táboření moc dobře nejde, ale bere ho s humorem a vášní. Snad vás svojí touhou po dobrodružství také občas pobavím.
Úplně nejlepší by ale bylo, kdybych se stal inspirací někomu, jako jsem já a ten někdo si časem také zabalil knihu do 70-ti litrového batohu a vyrazil si postavit stan někam Za dveře …
