Indonésie 2 díl: Bali

    0


    Já vím…taky to sama moc nechápu, proč mi trvalo tak dlouho, sepsat článek o Bali, ale když není psací slina, tak to taháte z paty a není to ono. Takže tradááá- konečně byl klidnější víkend, měla jsem ho celý pro sebe a celý nedělní povečer jsem se věnovala blogu a šlo to jako po másle. Venku přítmí, sedím na gauči, kocoura na klíně, teplý čaj a vzpomínám, jaké to bylo na Bali. První věc, která mě napadla byla, kouknu na letenky, jaké jsou ceny na podzim :D! Ale pak jsem si uvědomila, že když už někam s Honzu vyrazíme tak asi do Austrálie za Honzovým starším bráchou.



    Takže zpět k Bali, naší Indonézské cestě, zážitkům, překvapení a mnoho dalšího. Když jsme naši cestu do Indonésie plánovali, tak jsme Bali vyřadili a nechtělo se nám tam. Bylo to hlavně z toho důvodu, že tam jezdí všichni, stala se z toho turistická destinace a my jsme se těšili hlavně na přírodu a místní kulturu. Jako první jsme navštívili ostrov Flores a první dny jsme žili v domění, že další z ostrovů, který navštívíme bude ostrov Lombok. Ale osud tomu chtěl asi jinak… Na ostrově Flores jsme se spřátelili se simpatickým holandským párem, který na Bali strávil týden a byli nadšení. Po několika hodinách vyprávění o tom jak, to tam bylo skvělé, co všechno zažili a viděli, jsme s Honzu začali vážně přemýšlet o tom, že naše plány změníme a Lombok pro tentokrát vynecháme. Slovo dalo slovo a letenky do hlavního města Bali – Denpasaru byly koupeny.

    Naši holandští přátelé nám doporučili Airbnb v oblasi s názvem Sanur, takže jsme ještě před odjezdem z Floresu zajistili ubytování na první 2 noci. Sanur je turistická oblast u moře poměrně blízko k letišti. Na letišti nás čekal Ilja, který společně s Dewie provozoval Air bnb  a odvezl nás do ráje na zemi. Když jsme autem vjeli do dvora, nestačila jsem se divit! Ve dvoře byli 4 dřevěné domečky v hinduistickém stylu a jeden z nich byl celý pro nás. Uvnitř dvora byl i malý rodiný temple a hlavním bodem byla velká otevřená kuchyně, kde kouzlila právě Dewie. 





    Ilja je původem Srb a životní cesta ho přivedla právě na Bali, kde již několik let žije. Dewie pochází z Jakarty a na Bali se přestěhovala před několika lety, na rodinný pomezek a rozhodla se ho využít a usadit se tu. 

    První den jsme se těšili na pohodový den na pláži, poležíme, opálíme se, ale počasí nám bohužel moc nepřálo. Bylo celkem zataženo a sluníčko přes den vysvitlo jen na chvilku, naštěstí jsme si ho užili při ranním výběhu, kdy bylo naším cílem stihnout východ slunce,a povedlo se! Vstávání bylo sice kruté, ale za ten pohled a fotky samozřejmě, to stálo J! První den jsme tedy víceméně až na ranní běh proflákali, ale po týdnu cestování, to nebylo na škodu. 
    Večer jsme si vyšli do centra na večeři, ale nic speciálního jsme nevyhledávali, takže jsme zašli do první restaurace, která se nám líbila. Ochutnali jsme místní pivo, Honza si dal Nasi Goreng (jedl to pořád :D) a já jsem si dala zeleninu obalenou v tempuře.


    Na další den jsme měli půjčený skútr a chystali se na výlet. Inspirovali jsme se opět plánem našich holandských přátel. Nejdříve jsem jeli na želví ostrov, kde nás místní ochránce želv poučil o želvím životě a ukázal nám želví mláďata. Bylo fajn vidět tolik želv pohromadě, na druhou stranu, nic natolik zajímavého, aby si člověk kvůli tomu zajížděl. 

    Dále jsme pokračovali do známeho Templu Tanah Lot, který byl umístěn na skále v moři a museli jste se k němu přebrodit přes moře. Byl to zážitek, ale na mě už to bylo hodně turistické- hodně lidí, stánku s náruživými stánkaři, kteří se vám snažili prodat I vlatsní děti. 


    Třetím a posledním místem, kam jsme měli namířeno byl další významný temple Uluwatu na skále. Cestou tam se Honzovi vymstilo, že nechal mezinárodní řidičák v Praze a zastavili nás policajti. Měli to kluci vychytaný, stavěli všechny bílé lidi na motorce a sázeli na to, že mezonárodní řidičák nemají. V našem případě jim to vyšlo, ukecali jsme pokutu na 100 000 – cca 180 kč a jeli dál. Do templu jsme přijeli už celkem pozdě a taky jsme byli celkem rozlámaní z celodenní jízdy na motorce.


    Před vstupem vám vypůjčili typický náboženský kroj a hned u brány nás překvapili drzé opice, které zajímal přededvším náš batoh. Krátkou procházkou jsme došli až na úpatí skály, kde se nám rozjasnil nádherný pohled na moře, skály a na nich chrám. Udělali jsme pár fotek, s opicemi i bez opic a vyrazili na dlouhou cestu zpět do Sanuru. 


    Cestou nás zastihl déšt a poprvé a asi I  naposledy, mi byla na Bali zima! Já věděla, že si mám vzít bundu sebou J! Do našeho Sanurského domečku jsme dorazili úplně rozbití, já byla mrtvá a to jsem jen seděla a koukala kolem sebe, Honza musel být úplně vyčerpaný. Má můj velký obdiv! Já bych asi řídit nemohla, pořád bych se něčeho kolem sebe lekala a panikařila.

    Další den ráno jsme společně s Dewie a Iljsou posnídali a věděli jsme, že se vrátíme. Bylo tu něco zvláštního ve vzduchu, jakýsi klid, pohoda, žádný spěch…rovnou jsme se domluvili, že se vrátíme na poslední 2 dny před naším odjezdem domů. Přes aplikaci jsme si objednali Uber do Ubudu, což byla další známa oblast, kterou jsme se rozhodli navštívit.Ubud je ve vnitrozemí a je charaktetristický uměním, jogou, zdravým životním stylem a zdravým jídlem. Uber přijel na čas, prima chlapík, který uměl dobře anglicky, tak jsme si sním hezky popovídali a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí. Po celou dobu na Bali jsme jezdili pouze Uberem, oproti taxíku to bylo tak 2-3x levnější! Všude sice byli cedule- vjezd jen pro Taxi, Uberu vstup zakázán, ale nikdo nepoznal, že se jedná o Uber, takže jsme nikdy neměli problém.


    V Ubudu jsme si našli ubytování opět Airbnb, byl to rodinný objekt ve stylu hotelu. Měli jsme pokoj s koupelnou a terasou, takže naprosto ideální. Navíc místem jsme byli v centru Ubudu, obklopeni jogovými studii , zdravými restauracemi a galariemi. Po příjezdu jsme se šli ubytovat, dali rychlou sprchu a vyrazili do města prozkoumat okolí. Zaujalo nás jogové studio, kde na vás padl pocit absolutního klidu, věděli jsme, že pokud chceme vyzkoušet lekci jogy, tak jedině tady.

    Ráno jsme se probudili, teda já byla násilím probuzena (spánek je má oblíbená činnost J ) a posnídali na terase. Výběr byl obrovský, Honza zvolil jak jinak než banánovou palačinku a já si dala také. Ke všem snídaňovým verzím vždy dávali talíř s čerstvým ovocem. 



    Po snídani jsme vyrazili pěšky do Monkey Forrestu čili opičího lesa. Nevěděla jsem, co čekat, jak se opice budou chovat, kolik jich bude a zda jsou opravdu tak drzé, jak se říká. Už když jsme se k lesu blížili, pár opic jsme zahlédli, skákali po ulici, po střechách domů. No jo no, každý má něco, někomu kadí holuby na parapet, jinde zase skáčou opice po střeše a nechávají po sobě všude slupky od banánů. Les byl celkem velký a všude byli opice! Malé, velké, miminka, staří opičáci, opičí rodinky…no prostě všude byli jen a jen opice.

    Občas se ozval výkřik-jekot, jak někdo bojoval s opicí, a já si říkala, co lidi blbnou, vždyt to jsou roztomilé opičky. To jsem ještě nětušila že za chvíli budu ječet taky :D! Už jsme se pomalu blížili k východu Honza šel vedle mě a najednou hop a měl opici za krkem. Já zajásala, že když ne já tak aspoň on bude mít roztomilé video s opičkou. Začala jsem natáčet, opička se nenápadně po Honzovi procházela, různě se přetáčela a najednou se od přihlížejících ozvalo- he opened your bag! Ve vteřině měla opice v zubech něco, co z prvu vypadalo jako peníze. Začala jsem panikařit a řvát, že nám ta mrcha opičí ukradla peníze! I přeš veškeré várování opici nehonit, jsme byla  rozhodnuta, že vyhraju a dostanu zpátky, co nám patří. Mrcha jedna zubatá už nebyla roztomilou opičkou ale agresivní gorilou, která mě začala tahat za šálu, syčet a cenit ne zrovna malé zuby! Fajn, vyhrála jsi-odevzdaně jsem pustila šálu. Opičí gang zjistil, že v batohu žádné jídlo není a odporoučeli se číhat na další kořist.



    Ukradený plastový sáček nebyly naštěstí peníze, ale obal od pláštěnky a moje šála to take přežila. Díky tomuhle zážitku jsem s původního plánu přivézt Roshíkovi opičího kamaráda, upustila a byla jsem ráda, když jsme vyšli z opičého pralesa ven. Cestou na pokoj jsme se zastavili ve zdravém bistru, dala jsem si kafe a Honza si dal avokádový toast a společně jsme se podívali na dramatické opičí video. 
    Odpoledne nás čekala lekce jogy, na kterou jsem se těšila, ale nevěděla co čekat, moc jsem se v těch všech názvech jogy nevyznala. Hodina to bylo strašná! Za celou hodinu jsem udělali asi 4 pozice ve kterých jsme byli 10 minut, nic pro mě a chudák Honza to musel vytrpět se mnou. Abysme si spravili náladu, vyrazili jsme na večeři do Bali Buda, což je síť zdravých restauracích na Bali. Po večeři jsme se procházkou prošli a padli do postele.
    Na dalš den ráno jsme měli zamluvený skútr a měli namířeno na horu Batur.Cestou nás zastavil mladý kluk na skútru a říkal nám, že nahoře na kopci bývají policajti a kontrolují cizince,  jestli mají mezinárodní řidičák. Poctivci jsme se přiznali, že mezinárodní řidičál nemáme a on se nabídl. že jeho strýc má kousek odsud kávové plantáže a že tam můžeme počkat do 11 hpdin, kdy většinou policisté odjíždí. Nevím čím jsme mysleli, asi kolenem, byla to jasná bouda :D! No co, ochutnali jsme zajimavou kávu a čaje, kochali se přírodou a udělali pár hezkých  fotek. 


    Před odchodem jsme si poslušně zakoupili kávu, sedli na skútr, vyjeli na kopec a kupodivu policisté nikde nebyli :D! Když jsme dojeli do vesnice pod horu Batur, každý druhý nám nabízel, že nám budou dělat průvodce. My jsme slušně odmítli, ale místní začali být dost agresivní a tvrdili nám, že na horu sami nesmíme, že na náš zavolají šerifa a podobně.
    Chvilku jsme někam šli v domění, že jdeme správným směrem, ale už bylo pozdě a celkově jsme měli divný pocit. Raději jsme se zase vrátili ke skútru a jeli pryč. Cestou zpět do Ubudu jsme se zastavili na rýžových polích, což nám aspoň trochu zvedlo náladu. Dali jsme si kokosovou vodu a schovali se před deštěm. I přesto, že se nám výlet nevydařil dle anšich představ, byl to prima den.




    Ještě aby ne, jsme na Bali, spolu s Honzou, hezké počasí a spousta zážitků. Večer jsme ani nikam na jídlo nešli, měli jsme nějaké dobroty z obchůdku Bali Buda, tak jsme poseděli na terase, četli si, povídali a dopisovali cestovní deník.
    Ráno jsme si naposledy pochutnali na místní snídani, já opět zvolila vajíčka a Honza pokračoval ve své palačinkové tradici. Po snídani jsme se zabalili a zavolali si Uber do Padang Bay-oblast u moře, kde se nacházela pláž s bílým pískem. Ani jsme si nestihli pořádně zabalit a Uber už hlásil, že je před domem. Cesta trvala přibližně hodinu a po příjezdu nás praštilo vedro, ještě aby ne, když jsme přijeli někdy v 11 dopoledne. Ubytovali jsme se, převlékli do plavek a hurá na pláž. Cesta byla dobrodružná přes skládku a kolem toulavých psů, ale nakonec se přeci jen zadařilo a před námi se otevřela pláž, s barem a lehátky.

    Uvelebili jsme se a oba se těšili do vody, bohužel nás čekalo nemilé překvapení. Voda byla plná odpadků a špíny a místo dlouhého koupání, jsme se jen smočili a šli se opalovat. Nedalo se nic dělat, kromě špinavého moře, jsme měli zase chvilku pohodu, četli jsme si, dali si čerstvé smoothie a odpočívali. 




    Večer jsme se prošli přes město kolem přístavu a vyhlíželi místo na večeři. Moc možností nebylo, tak jsme šli do restaurace, která vypadala plná, bohužel jídlo a obsluha nebyla nic moc, tak jsme celkem zklamaní šli na pokoj. Chvíli jsme si četli, domluvili si plán na zítra a šli spát.
    Následující den jsme se rozhodli jet do Kuty, ne kvůli samotné Kutě, která je hodně turistická, ale rozhodli jsme se vrátit do dětských let a navštívit místní vyhlášený aquapark. Opět jsme chtěli využít Uber, ale poprvé se nám nedařilo sehnat řidiče. Dali jsme si limit hodinu a když ho do hodiny neseženeme, pojedeme autobusem. Nejsem žadná slečinka a na Floresu jsme jezdili jen autobusem, ale tajně jsem se modlila, aby řidič nakonec přijel. Bylo děsné vedro, do Kuty to nebylo zrovna kousek a nechtělo se mi trávit celý den cestováním.
    Blížila se hodina já už přestávala doufat, že to klapne a pojedeme si v klimatizovaném autě směrem do Kuty. Už jsme skoro odcházeli na autobus a tradáááá objevilo se z ničeho nic auto! Honza ho rychle přijal a mě spadl kámen ze srdce. Chvíli jsme se s řidičem naháněli, než jsme se našli, ale nakonec vše dobře dopadlo a spokojeně jsme se vezli směr Kuta. Do Kuty jsme dorazili asi za 90 minut, řidic moc anglicky neuměl, tak jsme se nic moc nedozvěděli. Ubytování jsme měli zamluvené přes Airbnb, zaujal nás totiž bazén v ceně a celková cena byla příznivá.

    Prostředí hotelu bylo hezké- bazén, lehátka, hezká recepce, pokoje už byly horší, ale už jsme si na místní standart zvykli. Na odpoledne jsme si lehli k bazénu, ale moc dlouho jsme to nevydrželi, kolem třetí hodiny odpoledne jsme se vydali do centra. Nejdříve jsme chtěli najít aquapark,a bychom věděli, kam zítra ráno jít, a pak jsme se tak procházeli po centru. Nebudu vám lhát, bylo to hrozné…vůbec nemáte pocit, že jste na Bali. Všude velké světelné cedule, McDonald, Starbucks, nákupní centra…vůbec se nám tam nelíbilo. Došli jsme na pláž, která byla přeplněná, jak na Bibione. Prošli jsme se podél vody a našli si místa na kamenech a čekali na západ slunce. Udělali jsme si jak jinak pár hezkých fotek a vrátili se do centra na večeři. Nemile nás překvapily ceny, které byly vyšší než v předešlých místech, nakonec jsme se najedli v indické restauraci. Jídlo bylo dobré, ale předražené a celkově jsme si připadali jak někdě v Evropě a ne na Bali.

    Další den ráno nás čekal návrat do dětských let-Aquapark, juhůůů! Atrakcí tam bylo dost, nejbláznivější byl splash down, kdy se pod vámi propadla podlaha a letěli jste volným-vodním pádem do tobogánu. Poprvé to byl šok, ale pak už jsem věděla co čekat. Vydrželi jsme tam nakonec celý den až do pozdního odpoledne. Po návratu na hotel jsme si vyzvedli krosny a zavolali si Uber směrem do Sanuru za Iljou a Dewie, kde nás čekaly poslední 2 dny naší dovolené. 

    Měla jsem pocit, že jedeme za přáteli a nebyl to jen pocit, ale opravdu se z Ilji a Dewie přátelé stali. Bylo vidět, že se na nás také těšili. Ráno jsme si šli zaběhat podél moře a pak si celé dopoledne povídali s našimi hostiteli u honosné snídaně. Odpoledne jsme vyrazili na pláž a užívali si posledních společných chvil u moře, v klidu, bez práce a starostí. Poslední den to na mě padlo, to už opravdu jedeme domů? Co kdybych tu zůstala? Práci bych si tu našla..snad…určitě…ale jo…Pak jsem si ale uvědomila, že se vlastně těším zpět do svého Hilversumského bytu, na každodenní ranní projíždku na kole do práce, na Nike gym, Hilversumské lesy, sousedku, kolegy…no zkrátka a dobře Bali mi přirostlo k srdci, ale domov mám jinde, teď je mým domovem v Holandské město Hilversum.


    Poslední den naší dovolené jsme zakončili opět dlouhou snídaní, povídaním a nákupem suvenýrů. Vše bylo zabaleno a připraveno na cestu. Honza letěl o 2 hodiny dříve než já, ale jeli jsme na letiště samozřejmě společně. Poslední přátelské obětí s Iljou a Dewie, zamávat a směr letiště. Naše první společná baťůžkářská dovolená pomalu končila a já se musela rozloučit nejen s Indonésiíí, ale také s Honzou. Každá jsme letěli jiným spojem, Honza do Prahy a já do Amsterdamu. Bylo to nezapomenutelnách 18 společných dní, plných dobrodružství, krásné přírody, užasných lidí, nových přátel a oba víme, že letos jedeme znovu, kam a kdy? To není podstatné, důležité je, že jedeme a budeme mít zase o několik desítek společných zážitků více.