Upozornění: Ti, kteří mají rádi pouze optimistické a motivační texty, ať dále nečtou.
V neděli pršelo. Ráno. V poledne. Odpoledne taky. A mně bolelo v krku. Našla bych milion dalších důvodů (no, tak možná tři další důvody), proč nejít běhat. Fajn. Půjdu v úterý (v pondělí není kdy). To bude určitě hezky a mně bude líp. Haha. Jo, v úterý ráno JE hezky. Jasno a zima. Ledovka jak blázen. Ale ne líp. Mně není líp. Mám náladu pod psa. Den Blbec a vlastně ani nevím proč. Prostě se to tak někdy sejde. Všechno naráz. Fyzická a psychická únava se pomalu, po kousíčkách hromadí a najednou stačí jenom malá kapka. Předčasná jarní únava; PMS (jo, vážně existuje); moc moc dětí, které pořád mluví a pořád něco chtějí; pocit, že na mně něco leze (už pár dní); déletrvající stav typu nikdoměnepotřebujenikdeměnechtějíprotoženicneumím; mám psát dál? Dítka odvedena do nápravného zařízení. A já? Doma se nemohu k ničemu donutit. Nejraději bych si šla lehnout a vzbudila se, třeba za měsíc. Hlavou se mi pořád honí…říkala jsi, že půjdeš dneska běhat, když nebude pršet! Nemám nejmenší chuť, ani za mák, ani co by se za nehet vešlo. Cítím se jako už dlouho ne. Ani dvě hodinky u kamarádky, kdy řešíme nějaké věci, to příliš nenapraví (ale bylo fajn). Nakonec ukecávám sama sebe a říkám si, stačí aspoň kousek…
Vyrážím v půl druhé, teplota lehce nad nulou. Po silnici mířím k lesu, kde zjišťuju, že terénem to dnes opravdu nedám. Kde jsou stopy, je ledovka, mimo ně zledovatělá ostrá vrstva sněhu, která mne často neudrží a já se nečekaně propadávám. Pořád se nemohu pořádně rozběhnout a připadám si, jako bych za sebou měla nejmíň deset kilometrů a ne jenom dva. Koukám na srnčí stopy a říkám si, jak se asi musí chodit v tomhle ostrém hlubokém sněhu zvířatům… Jdu znovu na silnici. Jo, dnes to po ní bude lepší. Dala jsem si za cíl doběhnout aspoň do sousední obce. Mám chuť to otočit. Vykašlat se na to. Lehnout si do lesa na sníh. Každý krok, každý metr je dnes o překonání sama sebe. Známý pocit radosti a energie se nedostavuje. Běžím jen setrvačností, běžím pořád dál a zabočuji doprava směr další obec. Zastavit a otočit se mi v tu chvíli přijde nad mé síly. Nechci se vracet stejnou cestou. Přede mnou je kopec a ten mně aspoň na chvíli vyburcuje. Jen pět kilometrů za mnou a dva přede mnou a už toho mám dost. To jsem na tom fakt tak špatně? Kdyby mi teď zastavil někdo známý, jen hrdost by mi nedovolila nechat se dovézt domů. Vyklusávám posledních pár metrů, ještě protáhnout svaly a jako tradičně schody, ale cítím, že to není ono… nohy jsou prostě ztuhlé. Ale 200 schodů dám a pro dnešek končím. Ale Den Blbec ještě ne. Večer se těším, až bude v pokojíčku naprostý klid, pouštím si starý hity, a protože si připadám sama, vytáčím jedno, mému srdci nejbližší, telefonní číslo. A než usnu, opakuju si: ” Těžko na cvičišti, … A nebo taky ne. ” :-))).
P.S. Dnes jsme si vzpomněla na televizní pořad, ve kterém nabízejí zvířátka z útulku. Nakonec jsem si kousek pustila a Srstkova “nabídka” mne fakt dostala a tu moji mizernou náladu mi o stupínek zvedla. Hned bych si nějakého toho hlídače vzala. Občas jsem měla pocit, že místo o psech mluví o mně :-). …velký mazel, zvědavá, chytrá, rychle se učí, co vidí, to slupne;…miluje pohyb, zábavu a dlouhé procházky, ale taky má ráda svůj klid. Takže: Chcete mě?
