Když jsem v 18ti letech ukončila svojí aktivní tenisovou “kariéru” (přechod na činnost trenérskou), nedokázala jsem mít tolik volného času a žít bez sportu bylo pro mě (a stále je) nepředstavitelné. Tou nejsnadnější volbou tedy bylo nazout tenisky a jít běhat do pro mě tak nenáviděných Riegrových sadů, kde jsem umírala při kondičních přípravách. Koupila jsem si své první pořádné Nike boty na běhání (začátek mé swoosh obssesion 😀 ), stáhla si NRC aplikaci a šla. A co se nestalo, bavilo mě to – přímo jsem si to zamilovala! Neřešila jsem jestli běžím rychle či pomalu, jestli někdo běží rychleji, neřešila jsem ani jak běžím. Z běhu se stal náhle relax a zdroj endorfinu, které všichny po sportu tak milujeme.
Po nějaké době ale začla chybět motivace a i pravidelnost. Každý kdo dělal něco závodně, potřebuje výsledky, cíle či vidět progres ve svém výkonu. Chyběla mi i ta trenérská buzerace, která dokáže dostat člověka tam, kam by se sám nedostal, na dno či až na vrchol svého výkonu. Začala jsem tedy chodit na NRC tréninky v Praze, kde jsem poprvé poznala energické duo Báru s Lenkou! 🙂 Od té doby jsem je pravidelně navštěvovala a poznala tam neskutečnou spoustu nových lidí se stejnými zájmy! Jako například Radku Vandasovou a její Amazons Gym, které doporučuji pro včechny holky ve formě na světě!
A tak se to stalo … 1.5. tohoto roku jsem se začla připravovat na Budapeštský půlmaraton pod vedením trenéra Roberta Honzíka a od té doby mám naběháno něco kolem 580 km a cítím se … jak nikdy! 🙂 To, že hubnu, je jen třešníčka na dortu 😀 Cíl je jiný, je to čas zaběhnutí závodu … ale to si nechám zatím pro sebe 😀 Na celý 4 měsíční cyklus budu psát i bakalářskou práci, která by mohla být ve finále dobrým návodem pro amatérské běžce a jejich přípravu na velké závody 🙂
