Sotva popadám dech, třeští mě hlava… přesto se cítím šťastný. Po pár dnech ve velkoměstech se blížím ke čtyřtisícovému vrcholu Pikes Peak v americkém Coloradu. Přemýšlím, co mě čeká další dny, měsíce… V horách je krása i jednoduchost. O hodinu později už zase letím vzduchem a ve srovnání s majestátností okolních Rocky Mountains se cítím jako kapka v moři…
Za oknem už padají vločky, lidi se honí za posledními vánočními dárky a od posledního blogu uteklo hodně vody. Poslední dva měsíce by opět mohly vydat asi na 5 blogů, od Colorada, Pikes Peaku, Milwaukee, Boulderu, Las Vegas, Portugalska, přeběhu Žďárských osmistovek v lijáku, nočním přechodu Vysočiny, víkendovém Amsterdamu až po první lyžarské kilometry sezóny v Jizerkách. Život je tak rozmanitý, nikdy nevíme co nás vlastně čeká za měsíc. Když člověk ale jenom trochu chce, všechno jde a vždy to stojí za to.
Up & Down Pikes Peak (4302 m.n.m.)
V Coloradu jsme s kolegou byli navštívit několik partnerů a víkendu jsme využili k tomu, abychom si vyběhli Pikes Peak, majestátní horu tyčící se nad Manitou Springs ve výšce 4302 metrů nad mořem. Z Denveru jsme vyrazili ještě za tmy a po několika hodinách v autě jsme se poprvé nadechli čerstvého horského vzduchu ve výšce 2500m+.
V porovnání s alpskými čtyřtisícovými velikány je Pikes Peak procházka růžovým sadem, z jedné strany totiž téměř až na vrchol vede asfaltová silnice, z druhé strany legendární horský vláček. Od Manitou Springs potom na vrchol šplhá legendární Barr trail, po kterém se běhá Pikes Peak Marathon. My jsme zvolili čtvrtou cestu a to Crags trail, který je prudší, dá se stihnout za pár hodin a zároveň vede nejkrásnější částí okolní přirody přes pasáž zvanou příznačně Devils Playground (to je místo, kde opravdu nechcete být v bouřce).
Kdysi jsem viděl video, ve kterém Kilian s nevinnou (a upřímnou) skromností říká o Pikes Peak něco ve smyslu “ohhh yeah, it’s very nice, but it’s kind of flat…” Musím říct, že už jeho výrok chápu… Jsou to hory, opravdu krásné hory, nicméně Pikes Peak samotný je v podstatě x-násobně velký Praděd, prostě by šel celý vyběhnout.
To nic nemění na tom, že to pro mne byl další velký zážitek, a bylo to vlastně poprvé kdy jsem běhal ve výšce 4000m+ (a ano, bez aklimatizace je to pěkně cítit, další den hlava trochu bolela…). Celkově to vyšlo na 24,6 km/1730m+, skvělý způsob, jak si zpestřit služebku 🙂
Boulder je outdoorový ráj…
Další den jsme chtěli ještě využít půjčeného auta a vypravili se na otočku do legendárního podhorského městečka Boulder, které se nachází přímo pod skalními štíty Flatirons. Boulder je známý jako mekka outdoorových sportovců a zároveň jako univerzitní město. Není náhodou, že v Boulderu žije hodně špičkových horských atletů, v nadmořské výšce 1600 mnm s okolními štíty představuje luxusní tréninkové útočiště! Kdybych znovu studoval, byla by pro mne University of Colorado v Boulderu jasnou volbou 🙂
Noční přechod Vysočiny (54,1 km/1650m+)
Z Boulderu rovnou přeskočím Milwaukee, Las Vegas a Lisabon a skočím rovnou na osmý ročník nočního přechodu Vysočiny. Vracet se na Vysočinu je pro mne hrozně důležité a vždy si tam připomenu, že zážitky si tvoříme sami, nehledě na to, zda je to na Stripu ve Vegas nebo na Devíti skalách. Noční přechod Vysočiny je akce, kterou pořádám už 8 let a vždy se na ní sejde zajímavá skupinka lidí. Myšlenka je jednoduchá-za jednu noc přejít Žďárské vrchy z jedné strany na druhou.
Na těchto akcích se mi hrozně líbí, že každý rok dorazí několik nových účastníků, nikdo se vzájemně moc nezná, ale během noci toho stihneme prodiskutovat dost a poznáte příběhy jiných celkem do detailu, jen abyste nemysleli na bolavé nohy a zavírající se oči… Fyzicky jsem si to letos trochu protrpěl, 15 km běh na Peperek odpoledne před tím nebyl úplně nejlepší nápad, ale jako každý rok jsem ráno dorazil domů s úsměvem na rtech. Díky všem 15 letošním přeživším!
Mimo to jsem si dal tu práci a spočítal, kolik se celkově osmi ročníků Nočních přechodů zúčastnilo lidí – jsme už na 38 účastnících.
Další víkend jsem si odskočil s Anďou na prodloužený víkend do Nizozemska a pak už…
… welcome back, ski season!
Zdá se mi to jako včera, kdy jsem končil lyžařskou sezonu na tratích v Novém Městě. Zatímco davy fandily o víkendu Gábině v našem lokálním revíru, jsem se i přes rýmičku vypravil s Tomášem do Jizerek za těmi nejlepšími sněhovými podmínkami, které si srdce lyžaře může představit. Těžko se mi brzdilo a vypadá to, že i ta rýmička po 150 km zůstala na horách. A za pár dní o Vánocích potrestám snad i ty domácí tratě 🙂
Mezitím ale už netrpělivě plánuji akce na další rok… Ale nebudu předbíhat, ještě máme totiž všichni pár dní na to psát příběhy roku 2016! Krásné Vánoce všem.
Filed under: OUTDOOR SPORTS 
