Etapa v Beskydech je ve znamení tréninku a odreágování se. Ultra závody je nejlepší způsob jak si vyčistit hlavu. Ne vždy ale závod vyjde podle představ závodníka, jak tomu bylo tentokráte u mě. V hlavě jsem měla už po prvních pár metrech závodu jen slova ve zdraví dokončit. Bylo to náročné, výživné, jiné – se vším všudy. Za to děkuji pořadatelům. po Sníh, led, trasa a taky má orientace v terénu udělaly své. Nemohu říct, že jsem spokojená. Dokončila jsem závod v rámci možností. Do příště musím už jen zapracovat na mých slabých stránkách.
BOLEST A BOLEST
Ono někdy ultramaratony bolí. Já bolest – tu svalovou přestávám v určitých chvílích vnímat. Dnes to ale bylo jiné. Jsem nepoučitelná, tak to dopadá tak, že mě bolí třísla. Úplně zbytečně jsem udělala školáckou chybu, že jsem šla dva dny před závodem na skate na běžky. Zdůrazňuji téměř po dvou letech. Ale dost o mě. Nechci tady popisovat co dělám někdy za kraviny. Spíše jde o to – poučit se do příště z vlastních chyb.
A tak tu bolest musíme překonat a nebo to zabalit. Já si ale řekla, že závody vzdávat nebudu. A v tomhle závodě jsem si bolest užila od začátku do konce. Nevadí. Musíme myslet pozitivně. Příště to bude lepší.
PŘED ZÁVODEM
Žádný stres. Tradiční předzávodní snídani ve formě ovesných vloček vynechávám. Oves došel. Není z čeho vařit 🙂 Musím se spokojit s kupovanými müsli. Dostanu do sebe alespoň nějaké množství sacharidů a vyrážím na místo startu. Zázemí závodu je opět jako předešlý rok v Trojanovicích v hotelu Beskyd. Otci do auta naházím ještě všechny věci které už nepotřebuji a utíkám na start.
SVIŽNÝ ÚVOD
Start závodu byl rychlý, ale znám i rychlejší starty, Snažím se sama sebe brzdit. Řídím se slovy nějakého známého běžce, jehož jméno si nyní nevybavím. Zato si vybavím ta slova: ”Když ti připadá, že běžíš na startu pomalu, tak ještě zpomal.” A tak zpomaluji. Vědomě. Na začátku závodu utíkáme do Ráztoky, kde se napojujeme z Knížecí cesty na zelenou turistickou značku. Končíme před vrcholem Radhoště, kde už nepokračujeme ale běžíme na Pustevny.
PRŮBĚH
Z Pusteven odběhneme směrem na Podolánky k Jednotě. To se ještě držím. Následující úseky to už jde se mnou z kopce. Z Bečev následně stoupáme na Martiňák. Místo které velmi dobře znám, ale musím se vrátit, jelikož minu označení trati a zaběhnu si až k chatě. Proč si nepřidat navíc pár kilometrů. Mám toho asi málo. Očividně, podle mého prodlužování trati ano. No nic. Vracím se tedy na správně označené místo, kde konečně vidím značku a pokračuji už správně.
Pár lidí mě určitě přeběhlo. V tuto chvíli se ale musí změnit můj cíl závodu z Zaběhnout dobře na Dokončit. Má orientace není a nikdy nebyla nejlepší. Nicméně stav během závodu a únava také udělají s vnímáním značení své.
Následoval běh na Pustevny. Úsek, který velmi dobře znám z dávných dob, kdy jsem ještě začínala na lyžích. Okolo mě jsou všichni lidi na běžkách. Začínám jim závidět. Oni se tak krásně kloužou a já musím běžet. Místy mě tohle vše začíná přivádět do deprese.
S BĚŽKAŘI
Dnes mám jen hole. Žádné běžky a běžím si po svých. Dokonce stihnu pozdravit jednoho závodníka z Rožnova, co jsem ho dříve potkávala na lyžařských závodech. Kde jsou ty doby? V tomhle stavu, bych si nyní běh ihned za ty lyže vyměnila.
SEBĚH DO RÁZTOKY
Snažím se oprostit od těchto vtíravých myšlenek a pokračuji na Pustevny. Při tomhle seběhu jsem ráda, že jsem dole ve zdraví. Na celé trati jsou kusy zmrzlého ledu. Trať není nijak výrazně zasněžená, ale led udělá při běhu z kopce své. Já to držím na rukou. Nenasazuji nesmeky. Místo toho si vybírám vhodná místa na došlap. Ani nějak neriskuji. Trasu znám a vybírám si nezamrzlé úseky.
Pán přede mnou ale štěstí neměl a po čele mu stéká krev. Ptám se ho, jestli potřebuje pomoct a jestli je v pořádku. Odvětí že ano. Já tedy pokračuji dále. To ale nevím co mě ještě čeká. ´
ŠPATNÁ TRASA
Závěr závodu stál opravdu za to. Nejen, že mě vše bolí, ale podaří se mi v Ráztoce běžet špatně. Sice běžím celou dobu po značené trase, ale nějak se mi opět podařilo běžet špatně. To potkávám ještě Markétu, která konstatuje, že byla v cíli, ale běžela špatnou trasu a tak se vrací. Přidávám se k ní. Markéta je ale o mnoho lepší běžkyně a utíká mi. Já pokračuji stále po značkách. Nedojde mi, že mohu běžet ještě někde špatně. Probíhám kolem hotelu. Běžím na asfaltku a do cíle, kde se ale dozvím nemilou zprávu, že i přes to, že jsem se vracela, tak jsem běžela špatně.
ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ
Jak jsem psala v úvodu. Závod byl výživný a náročný. Co se mé orientace a pozornosti v závodě týče, tak to asi už lepší nebude.
Pozornost a sledování značení lepší být mohly. Musím se smířit s tím, že je mi počítána jen krátká trasa, takže vyšla má snaha vniveč, ale i to se stává.
Je to fair-play. O tom je přeci sport a tím ho to dělá krásným.
Beru to ale s nadhledem. Co mi zbývá. Zaběhla jsem si i tak skvělý závod, který pojímám jako trénink na další závody. Nezbývá než se poučit a polepšit do příště.
