Co když Bůh přeci jen hraje kostky a zrovna se mnou…

    0

    Jedna moje běžecká trasa vede na kopec nazvaný Kuchyňka. Lidé z hor se smějí, ale nadmořská výška 245 metrů z něj dělá v mém okolí jediný bod, kde můžu běžet aspoň kousek do kopce. No a nahoře je kámen. Vypadá jak oltář, je to otesaný blok vápence. Na ten kámen já si vždycky stoupnu, rozhlédnu se po nádherné krajině (v okruhu 30 km stojím nejvýše) a běžím dál.

    Minulý týden na kameni ležely hrací kostky. Na první byla jedna tečka, dvě na druhé a trojka na třetí kostce. Zamyslel jsem se a kostky jsem obrátil na šest, pět a čtyři.

    Nestalo se nic, i když jsem doufal, že se zahřmí, kámen se odsune a pod ním bude hrnec zlaťáků, samozřejmě včetně EET účtenky.

    O dva dny později tam ty kostky ještě ležely. Jedna, tři, pět. To nemohla být náhoda.
    Obrátil jsem je na dva, čtyři, šest.

    A nazítří byly zase obrácené. 1,2,6. To už jsem se zapotil. Za dva dny další. A zase.
    Když jsem je obracel včera, tak už jsem byl orosený až na zadku a to nikoliv pro těch dvanáct kilometrů běhu. Zamyslel jsem se nad tím, co se stane, když na kombinaci 2,4,1 nenajdu správnou odpověď. Já vím, Bůh nehraje kostky, leda… Leda se mnou? Tyhle hádanky mi nikdy moc nešly.
    Jsou chvíle, kdy se nikdo neptá, zda vám něco jde nebo nejde. Zda umíte nebo neumíte třeba Ohmův zákon nebo ty kostky. Musíte obstát, unést, co vám naložili. Proto nemůžete odmítnout jedinou příležitost se dozvědět, naučit či procvičit si něco nového. To odlišuje úspěch od neúspěchu. A je to veškerá pointa našeho učení. Nikdy nevíte, co bude potřeba a je to rozmanitost vědomostí různých lidí, díky níž se posouváme.

    Naše hra skončí ve čtvrtek. V pátek běhat nepůjdu, v sobotu běžím padesát kilometrů v Krkonoších a pak si dám týden pauzu. Za tu dobu ty Boží kostky někdo ukradne, jsme co jsme. Ale jestli se do té doby zableskne, začne pršet bez konce a zazní polnice jezdců Apokalypsy, tak jsem asi tu správnou odpověď tentokrát nenašel…