Sobota 17.12.2016
Týden před Štědrým dnem je centrum hlavního města plné lidí. Protože však toužím po tom, aby Augustýnek poprvé v životě spatřil naživo rozsvícený vánoční strom na Staroměstském náměstí, bereme to z Florence k Rudolfinu místo poklidnějšími ulicemi taktéž davem.
Venku panuje docela zima, a tak oceňuji zázemí, které se nachází uvnitř Filozofické fakulty. Tudíž v teple :-).
Veškerá organizace je naprosto perfektní. Po pětikilometrové trati jsou rozmístění dobrovolníci, kteří nám dávají jasné pokyny kudy běžet. “Doleva, doprava, rovně.” Nemusím proto nad ničím přemýšlet a mohu se tak soustředit jen na běh a radost z něj :-).
Jelikož jsem si dnes dopoledne při balení věcí rozbila čelovku, absolvuji závod bez ní. Mrzí mě to, protože dobře vím, že při těchto nočních závodech má běh s ní své opodstatnění, ale bohužel se mi takhle narychlo nepodařilo zajistit jinou :-(. Snažím se tedy po celou dobu alespoň pořádně zvedat nohy.
Trasa vede podél Vltavy směrem na Štvanici, kde máme takovou okružní obrátku. Pohled na světélkující dav je naprosto dechberoucí. V dáli přede mnou se tyčí osvětlený Pražský hrad. Užívám si běh mrazivou večerní metropolí, přičemž mi v hlavě naskakuje klánovické motto: “Když zážitek je víc než výkon” :-).
Zhruba kilometr před koncem za sebou slyším něčí dech. Marně se snažím si namluvit, že je mužský. O chvilku později se hezky běžící žena posouvá přede mě. V kopci při výběhu z náplavky jí zase trošku stahuji. Chci proti ní ještě zkusit finiš, ale miniaturistický obrubník je proti. Sto metrů před cílem jdu k zemi. To mám určitě za tu čelovku, i když si myslím, že zrovna v tomhle úseku by nehrála žádnou roli. Cítím bolestivě pohmožděný pravý loket. Honem rychle vstát a šup do cíle!
Splnila jsem si svůj další sen. A sice ten o mé první opravdové bramborové medaili :-).
Ani si nevzpomínám, kdy jsem si naposledy rozbila kolena… Víc ale stejně mrzí díra na elasťákách. No nic. Holt si jí zašiji a můžu je klidně bez obav začít nosit i na brusle :-).
