Májové Jeseníky
Je posledního dubna, letní nadvedro, čas předmaturitní. Ze Zlatých Hor vybíhá jako pokroucený had lesklá asfaltová cesta. Stojí u ní a mávám na auta zdviženým palcem. Potřebuji jen do deset kilometrů vzdálených Heřmanovic a za chvíli v nich jsem.
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene - je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby - my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště - Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota - díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.
Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.
Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.
Jsme si zalétali...
Flying above free mountains.
Kraken v poledne, chystáme oběd.
Hamaka a večerní plameňák.
On the road.
Love ´n peace ´n freedom to all.
pod tohle se můžu podepsat, Vaša
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene - je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby - my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště - Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota - díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.
Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.
Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.
Jsme si zalétali...
Flying above free mountains.
Kraken v poledne, chystáme oběd.
Hamaka a večerní plameňák.
On the road.
Love ´n peace ´n freedom to all.pod tohle se můžu podepsat, Vaša
Jarní Beskydy
Někdy v dubnu, slunečný víkend, vítr táhne duši z těla, slunce pampelišky z trávy. Jedeme do Beskyd.
Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech - symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: - Hodíte nás do Malenovic? -
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně - já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi - až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán - odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme - na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle - až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.
Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.
Sněhem během (tady ještě jdu).
Lenča a za ní Slovensko.
Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.
V obýváku a v hamace.
Óda na chleba.
Pozdrav z hor, mávám.
Vaša
P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).
Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech - symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: - Hodíte nás do Malenovic? -
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně - já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi - až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán - odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme - na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle - až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.
Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.
Sněhem během (tady ještě jdu).
Lenča a za ní Slovensko.
Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.
V obýváku a v hamace.
Óda na chleba.
Pozdrav z hor, mávám.Vaša
P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).
Léto!
Dnes ještě letím někam na hory, ale už v blízké době se tady zase začnou objevovat další články z různých hor. Tak nechť sa páčí.
Vaša
Vaša
Veletržní běh Brnem 2009
Mým momentálním běžeckým cílem je zaběhnout 10km pod 40 min. Závod na 10km jsem ale naposledy běžel začátkem března za 47:17 a to jsem věděl, že není vůbec moje aktuální výkonnost (vzhledem k tomu, že o měsíc později jsem při půlmaratonu měl čas lepší).
Proto jsem hledal nějaký závod, kde bych mohl testnout svoji současnou výkonnost. Volba padla na závod v Brně. Vzhledem k tomu, že tam bydlí ségra s rodinou, zkloubil jsem závod i s návštěvou.
Trať vedla historickým centrem brna se startem i cílem na Náměstí Svobody. Trochu jsem měl strach, že tam budou kostky, ale všude je nová rovná dlažba, po které se běželo bez problémů.
Mělo se běžet na 5x 2km okruhu. Menší změna byla v tom, že se prvně běžel 500m dlouhý okruh a pak až pět velkých okruhů. Měřily totiž dle pořadatelů jen 1,9km. Velký okruh jsem se rozhodl pro zahřátí proklusnout. Celkem nepříjemně mne překvapil profil. Posledních zhruba 700 metrů bylo pořád stoupání, tam mi taky tepovka v každém kole pěkně poskočila nahoru.
Oproti masovým akcím, které jsem běžel v poslední době bylo něco přes 100 startujících vítanou změnou. Žádná tlačenice na startu, pohodička.
Začátek jsem se nechal lehce strhnout, první malý 500m dlouhý okruh jsem měl za 1:50 min, což se mi teda zdálo solidně přepálené :-) Tak jsem zpomalil, aby se mi tepovka pohybovala někde kolem 85% TF max, což považuju za horní hranici na které dokážu déle běžet.
Už po prvním minikole jsem běžel v podstatě sám s běžci na dohled ve vzdálenosti zhruba 50 metrů. A to je přesně to co mi vyhovuje. Lehce mě totiž ruší v koncentraci, pokud vedle mě někdo dupe nebo vůbec dýchá v jiném rytmu než já :-) I když na PIMu mi to zas tak nepřišlo, tady jsem to pociťoval docela dost.
Nějak jsem vždycky zapoměl mačkat mezičasy, tak jsem vůbec nevěděl jak na tom jsem. Ale běžel jsem si svoje tempo a ostatní mi bylo putna. Pěkným zpestřením bylo když jsem ve třetím kole běžel z kopce a za sebou najednou uslyšel dupání, jak kdyby mne honilo stádo slonů. Byla to však jen vedoucí skupinka závodníků co mě brali o kolo :-)
Do posledního kola jsem šel s cílem začít finišovat hned ze začátku. Nasadil jsem do první poloviny kola na tep zhruba 88% a bylo to docela znatelné zrychlení. Předběhl jsem zhruba 5 běžců, pak ale nikdo přede mnou nebyl. Asi 500 metrů před cílem, kde začínalo největší stoupání jsem toho začal mít plný zuby. Ale nepovolil jsem si ubrat a jel na krev. V tom stoupání jsem předběhl dalších asi zhruba 7 lidí. Cílovou čáru jsem protnul v čase 43:35 na tepovce 96%. Vzhledem k času 47:17 před 10 týdny v Kbelích slušný čásek.
Dneska jsem z různých zdrojů a při přeměření trasy zjistil, že trať byla zhruba o 200m delší, o to víc si cením času. Myslím, že na podzim by to pod 40 mohlo jít.
Cílové foto, měl jsem toho plný kecky
Měl jsem i osobní fanklub :-)
Proto jsem hledal nějaký závod, kde bych mohl testnout svoji současnou výkonnost. Volba padla na závod v Brně. Vzhledem k tomu, že tam bydlí ségra s rodinou, zkloubil jsem závod i s návštěvou.
Trať vedla historickým centrem brna se startem i cílem na Náměstí Svobody. Trochu jsem měl strach, že tam budou kostky, ale všude je nová rovná dlažba, po které se běželo bez problémů.
Mělo se běžet na 5x 2km okruhu. Menší změna byla v tom, že se prvně běžel 500m dlouhý okruh a pak až pět velkých okruhů. Měřily totiž dle pořadatelů jen 1,9km. Velký okruh jsem se rozhodl pro zahřátí proklusnout. Celkem nepříjemně mne překvapil profil. Posledních zhruba 700 metrů bylo pořád stoupání, tam mi taky tepovka v každém kole pěkně poskočila nahoru.
Oproti masovým akcím, které jsem běžel v poslední době bylo něco přes 100 startujících vítanou změnou. Žádná tlačenice na startu, pohodička.
Začátek jsem se nechal lehce strhnout, první malý 500m dlouhý okruh jsem měl za 1:50 min, což se mi teda zdálo solidně přepálené :-) Tak jsem zpomalil, aby se mi tepovka pohybovala někde kolem 85% TF max, což považuju za horní hranici na které dokážu déle běžet.
Už po prvním minikole jsem běžel v podstatě sám s běžci na dohled ve vzdálenosti zhruba 50 metrů. A to je přesně to co mi vyhovuje. Lehce mě totiž ruší v koncentraci, pokud vedle mě někdo dupe nebo vůbec dýchá v jiném rytmu než já :-) I když na PIMu mi to zas tak nepřišlo, tady jsem to pociťoval docela dost.
Nějak jsem vždycky zapoměl mačkat mezičasy, tak jsem vůbec nevěděl jak na tom jsem. Ale běžel jsem si svoje tempo a ostatní mi bylo putna. Pěkným zpestřením bylo když jsem ve třetím kole běžel z kopce a za sebou najednou uslyšel dupání, jak kdyby mne honilo stádo slonů. Byla to však jen vedoucí skupinka závodníků co mě brali o kolo :-)
Do posledního kola jsem šel s cílem začít finišovat hned ze začátku. Nasadil jsem do první poloviny kola na tep zhruba 88% a bylo to docela znatelné zrychlení. Předběhl jsem zhruba 5 běžců, pak ale nikdo přede mnou nebyl. Asi 500 metrů před cílem, kde začínalo největší stoupání jsem toho začal mít plný zuby. Ale nepovolil jsem si ubrat a jel na krev. V tom stoupání jsem předběhl dalších asi zhruba 7 lidí. Cílovou čáru jsem protnul v čase 43:35 na tepovce 96%. Vzhledem k času 47:17 před 10 týdny v Kbelích slušný čásek.
Dneska jsem z různých zdrojů a při přeměření trasy zjistil, že trať byla zhruba o 200m delší, o to víc si cením času. Myslím, že na podzim by to pod 40 mohlo jít.
Zásada 17.5.2009
Již dlouhou dobu to tu zelo prázdnotou. V mé duši prahne žízeň po běhu. Prokletý kotník mne stále nepustí a nemohu dělat co mám rád !!! BĚH !!! . Snad je to osud. V touze uhasit to prázdno jsem udělal zásadový zlom ve svém životě a počínal jsem si hrát s myšlenkou uspořádání nějakého běžeckého závodu. Kdo nepořádal závod neví, že samotný pořadatel musí být duchem pořádný vytrvalec. Vše začalo založením klubu SK Městská policie Kadaň. Najednou jsem byl obklopen lidmi, na které se mohu spolehnout a kteří mají stejné koníčky.
Dalším bodem bylo sehnat sponzory. Poté dal realizační tým hlavy dohromady a vzešel první nápad "Běh do Zásady" 4,6Km. Myšlenka na běh, který by se mohl stát tradicí se ujmula.
V den "D" jsme všichni plni očekávání. Budíček v 5 ráno, žaludek mám jako na vodě, ještě nikdy jsem nebyl ředitelem závodu. Myšlenky v hlavě mne kamenují a neustále si opakuji, jestli jsem něco nezapomněl: " Bude dost cen? Přijedou hasiči s nafukovacím stanem a motorovým člunem? Bude fungovat elektřina? Jak proběhne registrace čísel? Budeme ten nápor zvládat? Bude dost vody? Bude dobré počasí? Bude stíhat náš vrchní písmomalíř Pavel psát diplomy? Bude se lidem líbit tombola? ............... Myšlenky.... stres se hromadí. Musím se hodit do klidu, jinak mi vybouchne hlava.
V 06h vyzvedávám Laskyho a jedeme nakládat do mé Feldy vše potřebné. Auto je narvané k prasknutí. Kam dáme chladič pití? Nic naplat Lasky se uskromňuje a objímá nohama toto monstrum. Dveře sotva zavřeme. Vyrážíme směr Kadaňský stupeň. Zde již nás čeká Amsty. V mžiku máme vyloženo. Napojujeme elektřinu, ze zdejší truhlárny. Už je 7h. V 8 je prezentačka dětí ze škol. Ještě jednou přeměřujeme s Rolandem GPSkou vzdálenosti pro jednotlivé kategorie. Křídovým sprejem čmářu jednotlivé točny. Půjčuji si kolo a ještě s kolegou jedeme projet celou trasu závodu 4,6Km. V 7:45 hotovo. Vše klaplo a závod je připraven. Nyní jsme plni očekávání. Počasí je nádherné, svítí slunce, bezvětří.
Mezi tím se na místo dostavil velmi ochotný, zkušený a spolehlivý člověk Antonín Pulec, který byl hlavním rozhodčím tohoto závodu.
Na závod škol se dostavilo pouze 11 dětí, to pro nás byla studená sprcha a trpká zkušenost. Asi naše školy o sport nemají zájem. Propagace byla dostatečná, ale nic naplat. Byla naše chyba, že jsme nedali termín do všedního dne? Nebo to bylo moc brzy?
Navzdory malé účasti v závodu pro školy, jsme se nevzdávali naděje v lepší účast na hlavním závodu od 11h.
Byla to škoda, protože jsme měli pro děti nachystáno mnoho cen a medailí. Mimo jiné zde byla i projížďka na motorovém hasičském člunu s velmi ochotným velitelem kadaňských hasičů Martinem Apolenem.
Desátá hodina rozhodla. Začali se rojit závodníci. Dost se nám ulevilo, když se přihlásilo alespoň 30 závodníků. I když jsme byli připraveni i na 200 a více. I přes to jsem stále nervozní. Snažím se to zmáknout a nedat to na sobě znát. V 10:55 svolávám megafonem závodníky na start. Připravuji si startovní pistoli. Ouha zapomněl jsem vyznačit start a cíl (je totiž o 200m dále než byl start pro děti ze škol). Ve snaze rychle vyřešit trapnou situaci pádím pro křídový sprej. To už mám proti sobě 30 závodníků. Mezi tím píši na silnici. Start a cíl. Stalo se něco, co bych opravdu neočekával. Při psaní "S" jsem napsal "?" Výbuch smíchu všech účastníků mne rozhodil (trapas). Pohotově vtipkuji " to je pro ty, kteří ještě neví jestli doběhnou ". Při této větě pokračuji v čárání na zem a dívám se při tom na závodníky. Co čert nechtěl. Druhý trapas , který rozcházím ještě dnes. Jedna bota se ocitá trochu více dopředu a špičku mám najednou bílou. No alespoň jsem někomu zvedl náladu :-) Taková kulturní vložka tu chyběla.
V jedenáct startuji závod výstřelem ze startovací pistole.
Vysílačkou oznamuji na točnu do Zásady, počet startujících a že již je odstartováno.
Hlavní rozhodčí již sleduje ubíhající čas. Doprovodný cyklista jede za posledním závodníkem a ještě stihne natáčet film. Všichni doběhli, nikomu se nic nestalo. Dle všeho byli lidé spokojeni. Celý tým pracoval jak dobře namazaný stroj. Vše proběhlo tak jak má, jen tiskárna netiskla. Později byly výsledky dány na internet. Pochmurné myšlenky odplavaly. Skoro vše parádní a dle mých představ.
Děkuji ještě jednou všem, účastníkům a organizátorům závodu. Naplnilo mne to skvělou atmosférou. Video zde.
Foto zde (ještě dodám další) Foto: Kadaňské noviny
Ako by som trenoval, keby som bol slobodny…
26.4-1.5Holky sli v nedelu do Bratislavy, tak som sa do toho polozil. Vzhladom k tomu ako som trenoval predtym, tak som to zase moc nehrotil, nech sa nepretrenujem, ale aj tak som si to celkom uzil.V nedelu rano som este holky vyrachtal v bazene.V nede...
První maraton a co dál
Je to tu, pražský maraton, závod na který jsem se připravoval a který byl mým cílem je za mnou. Jak vše probíhalo jsem sepsal v článku pro behej.com přečíst si ho můžete tedy tam.
I když mám za sebou cílový závod, rozhodně to neznamená, že s během končím. Už se mi tak zažral pod kůži, že se myslím jen tak nepustí.
Jako další cíl jsem si stanovil zaběhnutí 10km pod 40 min. Nestanovil jsem si ale žádný termín, až to přijde, tak to bude. Můj nejbližší pomaratonský plán je jen lehce vyklusávat a vzhledem k tomu, že se blíží státnice ve škole a léto mám poměrně nabité, asi si nechám svůj cíl na příští jaro.
Jinak předpokládám, že se zúčastním nějakého maratonu na podzim. Zatím se rozhoduji mezi Košicemi, Drážďany a Frankfurtem, máte tip, který z těchto nebo i jiných by mohl být super zážitkem?
I když mám za sebou cílový závod, rozhodně to neznamená, že s během končím. Už se mi tak zažral pod kůži, že se myslím jen tak nepustí.
Jako další cíl jsem si stanovil zaběhnutí 10km pod 40 min. Nestanovil jsem si ale žádný termín, až to přijde, tak to bude. Můj nejbližší pomaratonský plán je jen lehce vyklusávat a vzhledem k tomu, že se blíží státnice ve škole a léto mám poměrně nabité, asi si nechám svůj cíl na příští jaro.
Jinak předpokládám, že se zúčastním nějakého maratonu na podzim. Zatím se rozhoduji mezi Košicemi, Drážďany a Frankfurtem, máte tip, který z těchto nebo i jiných by mohl být super zážitkem?
Předvečer dne D
Je to tu, skoro pět měsíců tréninku se zítra zúročí na mém prvním maratonském závodě. V poslední době jsem vás moc nezásobil svými pokroky v tréniku. Takže to vemu šmahem teď.
Poslední zhruba 2 měsíce chodím každé úterý a čtvrtek na Nike běžecké tréninky ve Stromovce. Tréninky se mi moc líbí, po běhání stále sám je běhání ve skupině velmi příjemné. Člověk pokecá, udělá nové známé a sem tam se dozví i nové užitečné informace. Všem, kteří mají možnost přijít rozhodně doporučuju, starají se dobře jak o běžecké začátečníky tak i o výkonnější běžce.
Každý víkend, pokud jsem neměl závod, jsem běhal dlouhé běhy. Nejvíc jsem běžel 32 km. Vždy jsem běžel bez jakéhokoli občerstvení a vždy to bylo po 20. km utrpení :-) Doufám tedy, že občerstvovačky a gely udělají zítra svou práci a krize se v absolutně nejoptimističtějším případě vůbec nedostaví (vím, naivka :-))
Poslední týden jsem už neběhal nic intenzivního ani dlouhého. Šel jsem se jen 3x lehce proběhnout. Celkem jsem ve své přípravě, vlastně vůbec celkově ve své běžecké kariéře, naběhal 742 km za 4 a půl měsíce. Není to úplně nejvíc, ale na to, že to jsou v podstatě moje běžecké začátky to není zas tak špatné. Cílový čas jsem si stanovil na 3:40. Nebudu se však vůbec zlobit za čas horší. Za jakýkoli čas, který uvidím v cílové rovině bude vítězstvím.
Tento týden jste si taky mohli na behej.com přečíst článek o mé přípravě na maraton. Doufám, že se vám líbil. Když budu zítra schopen, hned sepíšu svoje maratonské zážitky a v pondělí si je budete moci přečíst.
Všem kteří, zítra běží přeju hodně štěstí, ať vám to běží. Vy, kteří nepoběžíte můžete ostatní aspoň sledovat online na http://live-map.praguemarathon.com/?lang=cs, pokud by jste chtěli sledovat mě tak moje startovní číslo je 2982 :-)
Poslední zhruba 2 měsíce chodím každé úterý a čtvrtek na Nike běžecké tréninky ve Stromovce. Tréninky se mi moc líbí, po běhání stále sám je běhání ve skupině velmi příjemné. Člověk pokecá, udělá nové známé a sem tam se dozví i nové užitečné informace. Všem, kteří mají možnost přijít rozhodně doporučuju, starají se dobře jak o běžecké začátečníky tak i o výkonnější běžce.
Každý víkend, pokud jsem neměl závod, jsem běhal dlouhé běhy. Nejvíc jsem běžel 32 km. Vždy jsem běžel bez jakéhokoli občerstvení a vždy to bylo po 20. km utrpení :-) Doufám tedy, že občerstvovačky a gely udělají zítra svou práci a krize se v absolutně nejoptimističtějším případě vůbec nedostaví (vím, naivka :-))
Poslední týden jsem už neběhal nic intenzivního ani dlouhého. Šel jsem se jen 3x lehce proběhnout. Celkem jsem ve své přípravě, vlastně vůbec celkově ve své běžecké kariéře, naběhal 742 km za 4 a půl měsíce. Není to úplně nejvíc, ale na to, že to jsou v podstatě moje běžecké začátky to není zas tak špatné. Cílový čas jsem si stanovil na 3:40. Nebudu se však vůbec zlobit za čas horší. Za jakýkoli čas, který uvidím v cílové rovině bude vítězstvím.
Tento týden jste si taky mohli na behej.com přečíst článek o mé přípravě na maraton. Doufám, že se vám líbil. Když budu zítra schopen, hned sepíšu svoje maratonské zážitky a v pondělí si je budete moci přečíst.
Všem kteří, zítra běží přeju hodně štěstí, ať vám to běží. Vy, kteří nepoběžíte můžete ostatní aspoň sledovat online na http://live-map.praguemarathon.com/?lang=cs, pokud by jste chtěli sledovat mě tak moje startovní číslo je 2982 :-)
Noční orientační běh
Ve čtvrtek jsem se zúčastnil nočního orientačního běhu kolem Hostivařské přehrady. Nikdy předtím jsem na žádném, denním nebo nočním, orientačním běhu nebyl. Jednalo se o závod smíšených dvojic. Účastnil jsem se spolu s kamarádkou Markétou, o které jsem věděl, že orientační závody běhá a má tedy bohaté zkušenosti se čtením mapy.
Překvapením byla poměrně hojná účast závodníků. Na start se postavilo 72 párů. Startovalo se hromadným startem, takže celkem tlačenka. Kontrolních stanovišť bylo 15. Moc se v orientačních bězích nevyznám, ale pochopil jsem, že tento závod měl jednu zvláštnost. Všechna kontrolní stanoviště byla za 1 bod, byly u nich ale také samolepící štítky s 10 - 2 body. Kde páry, které ke stanovišti dobíhaly první si vždy odlepily nejvyšší zbývající body.
S Markétou jsme se ještě před startem dohodli, že poběžíme na ty nejvzdálenější stanoviště a nebudeme se snažit vybrat body na těch bližších. Předpokládali jsme, že na těch blízkých bude celkem mela. To se potvrdilo, když jsme probíhali kolem nejbližšího stanoviště. Bylo vtipně umístěno na stromě, kam se ze země nedosáhlo. Ke stromu doběhlo asi 20 párů naráz, takže to byla celkem mela :-) Rozumně jsme se rozhodli držet se plánu a pokračovat dále.
Naše strategie se celkem vyplatila. Sice jsme nikde nebrali nejvyšší body, ale nějaké tam byly. Oběhli jsme 12 stanovišť z 15. Na celý závod byl totiž limit 60 minut, kdy za každou další započatou minutu se odečítaly 2 body. Jeden pár si toto buď neuvědomil, nebo neměli hodinky, každopádně dorazili skoro 40 minut po vypršení časového limitu a ve výsledku vybojovali krásných -68 bodů :-)
V našem páru se o navigaci starala Markéta, jako zkušený veterán bleskově a přesně určovala směr další cesty i za běhu. Já jsem se k mapě radši ani nepřiblížil, zabloudili bychom na první křižovatce :-)
Celkově jsme skončili na 6. místě, což jsme oba považovali za parádní úspěch. Já osobně si pěkně zaběhal nočním okolím Hostivařské přehrady a naučil se něco málo o orientačním běhu. Sice bych si zatím netroufl jít do nějakého závodu, kde bych měl číst mapu, ale třeba jednou to přijde.
Závod byl pěkným zpestřením mého tréninku a závodů odehrávajících se většinou po asfaltových cestách a v městě.
Jinak se kvapně blíží cílový závod tohoto roku, PIM maraton. Bude to vyvrcholení mé náročné 4 měsíční přípravy. Už se strašně těším až se za 14 dní postavím na start a vyběhnu.
Překvapením byla poměrně hojná účast závodníků. Na start se postavilo 72 párů. Startovalo se hromadným startem, takže celkem tlačenka. Kontrolních stanovišť bylo 15. Moc se v orientačních bězích nevyznám, ale pochopil jsem, že tento závod měl jednu zvláštnost. Všechna kontrolní stanoviště byla za 1 bod, byly u nich ale také samolepící štítky s 10 - 2 body. Kde páry, které ke stanovišti dobíhaly první si vždy odlepily nejvyšší zbývající body.
S Markétou jsme se ještě před startem dohodli, že poběžíme na ty nejvzdálenější stanoviště a nebudeme se snažit vybrat body na těch bližších. Předpokládali jsme, že na těch blízkých bude celkem mela. To se potvrdilo, když jsme probíhali kolem nejbližšího stanoviště. Bylo vtipně umístěno na stromě, kam se ze země nedosáhlo. Ke stromu doběhlo asi 20 párů naráz, takže to byla celkem mela :-) Rozumně jsme se rozhodli držet se plánu a pokračovat dále.
Naše strategie se celkem vyplatila. Sice jsme nikde nebrali nejvyšší body, ale nějaké tam byly. Oběhli jsme 12 stanovišť z 15. Na celý závod byl totiž limit 60 minut, kdy za každou další započatou minutu se odečítaly 2 body. Jeden pár si toto buď neuvědomil, nebo neměli hodinky, každopádně dorazili skoro 40 minut po vypršení časového limitu a ve výsledku vybojovali krásných -68 bodů :-)
V našem páru se o navigaci starala Markéta, jako zkušený veterán bleskově a přesně určovala směr další cesty i za běhu. Já jsem se k mapě radši ani nepřiblížil, zabloudili bychom na první křižovatce :-)
Celkově jsme skončili na 6. místě, což jsme oba považovali za parádní úspěch. Já osobně si pěkně zaběhal nočním okolím Hostivařské přehrady a naučil se něco málo o orientačním běhu. Sice bych si zatím netroufl jít do nějakého závodu, kde bych měl číst mapu, ale třeba jednou to přijde.
Závod byl pěkným zpestřením mého tréninku a závodů odehrávajících se většinou po asfaltových cestách a v městě.
Jinak se kvapně blíží cílový závod tohoto roku, PIM maraton. Bude to vyvrcholení mé náročné 4 měsíční přípravy. Už se strašně těším až se za 14 dní postavím na start a vyběhnu.
Pardubický vinařský půlmaraton
Dnes jsem se zúčastnil půlmaratonu v Pardubicích. Ráno jsme s partou vyrazili stylovým rychlíkem jménem Emil Zátopek :-) Cesta rychle utekla v družném hovoru převážně o běhaní.
V Pardubické ČEZ aréně proběhlo bezproblémové odbavení, převlečení a už jsme vyráželi ke startu. Počasí nám přálo, zataženo, bezvětrno, příjemných 14 stupňů. Na start jsem se zařadil s cílem běžet někde kolem 1:45, tedy 5min/km. Přesně ve 12 zazněl startovní výstřel. Na startu jsem se opět potkal s kamarádem, se kterým jsme společně odběhli celou Modřanskou rokli. Dohodli jsme se, že zase poběžíme spolu. Začátek jsem běžel opět podle pocitu, lehce zkontroloval, že tep je v závodních mezích a užíval si začátku závodu. Značku prvního kilometru jsme přehlédli, druhý už zaznamenali a poměrně nás překvapilo, když jsem odečetl čas 8:46, tedy tempo 4:23/km. Hlavou mi blesklo, že to bude asi pekelně přepálené, přestože jsem se cítil v pohodě a nezpomalili jsme nijak extrémě.
Další kilometry jsme běželi v rozmezí 4:35-4:45/km, tedy na naši úroveň celkem fičák, jako kdyby jsme měli běžet jen 10km a ne půlmaraton. Na 10. kilometru jsem odmáčknul čas 46:10, tedy krásný osobák na 10 km :-)
Na 15. km jsme dorazili v čase 1:09:48. Kamarád ale poté hlasil střevní potíže a běžel je urgentně řešit do nejbližší restaurace. Posledních 6 km jsem odběhl tedy sám. Na 16. km jsem před třemi týdny na PIM dostal krizi, ze které jsem se už do konce závodu nevyhrabal. Dnes jsem sice také cítil lehkou únavu v lýtkách, ale nic nepřekonatelného. Místo abych vyčerpáním zpomaloval jsem se spíše hecnul a pomalu zrychloval. Vrchol přišel během 20. km, který jsem zaběhl v čase 4:11/km. Předbíhal jsem spoustu lidí, dost často takovou rychlostí, jakou Keňané na 14. km předbíhali mě :-)) (Závod se běžel 3x na 7km okruhu). Poslední, 21. km, jsem se do toho dal opravdu vše. Povzbuzování diváků a touha předhonit co nejvíc lidí mě vybičovala k heroickému výkonu. Cílem jsem proběhl v čase 1:36:57 offic., dle mého měření 1:36:42.
Zlepšení oproti PIM před 3mi týdny tedy skoro o 12 min. O takovém času se mi ani nezdálo. Nevím co za to může, jestli kvalitní tréninky, trať jak placka, parádní počasí, experimentálně vyzkoušené 2 energetické gely, nebo Emil Zátopek. Asi vše dohromady. Každopádně euforie.
V Pardubické ČEZ aréně proběhlo bezproblémové odbavení, převlečení a už jsme vyráželi ke startu. Počasí nám přálo, zataženo, bezvětrno, příjemných 14 stupňů. Na start jsem se zařadil s cílem běžet někde kolem 1:45, tedy 5min/km. Přesně ve 12 zazněl startovní výstřel. Na startu jsem se opět potkal s kamarádem, se kterým jsme společně odběhli celou Modřanskou rokli. Dohodli jsme se, že zase poběžíme spolu. Začátek jsem běžel opět podle pocitu, lehce zkontroloval, že tep je v závodních mezích a užíval si začátku závodu. Značku prvního kilometru jsme přehlédli, druhý už zaznamenali a poměrně nás překvapilo, když jsem odečetl čas 8:46, tedy tempo 4:23/km. Hlavou mi blesklo, že to bude asi pekelně přepálené, přestože jsem se cítil v pohodě a nezpomalili jsme nijak extrémě.
Další kilometry jsme běželi v rozmezí 4:35-4:45/km, tedy na naši úroveň celkem fičák, jako kdyby jsme měli běžet jen 10km a ne půlmaraton. Na 10. kilometru jsem odmáčknul čas 46:10, tedy krásný osobák na 10 km :-)
Na 15. km jsme dorazili v čase 1:09:48. Kamarád ale poté hlasil střevní potíže a běžel je urgentně řešit do nejbližší restaurace. Posledních 6 km jsem odběhl tedy sám. Na 16. km jsem před třemi týdny na PIM dostal krizi, ze které jsem se už do konce závodu nevyhrabal. Dnes jsem sice také cítil lehkou únavu v lýtkách, ale nic nepřekonatelného. Místo abych vyčerpáním zpomaloval jsem se spíše hecnul a pomalu zrychloval. Vrchol přišel během 20. km, který jsem zaběhl v čase 4:11/km. Předbíhal jsem spoustu lidí, dost často takovou rychlostí, jakou Keňané na 14. km předbíhali mě :-)) (Závod se běžel 3x na 7km okruhu). Poslední, 21. km, jsem se do toho dal opravdu vše. Povzbuzování diváků a touha předhonit co nejvíc lidí mě vybičovala k heroickému výkonu. Cílem jsem proběhl v čase 1:36:57 offic., dle mého měření 1:36:42.
Zlepšení oproti PIM před 3mi týdny tedy skoro o 12 min. O takovém času se mi ani nezdálo. Nevím co za to může, jestli kvalitní tréninky, trať jak placka, parádní počasí, experimentálně vyzkoušené 2 energetické gely, nebo Emil Zátopek. Asi vše dohromady. Každopádně euforie.