Velká Fatra
"Má to něco do sebe, stát dlouho na dešti."
Poprvé jsem se medvědí Velké Fatry dotkl před rokem. Přešli jsme s Jirkou Nízké Tatry a v dolině pod fatranským hřebenem se na nás spustil hustý déšť a my proleželi den a noc v krmelci. V přestávkách mezi proudy vody jsme zaběhli nabrat vodu na vaření a pití a dál leželi a čas plynul a šuměl s vodou. Nakonec jsme zamávali mračným hřebenům a odjeli stopem do Ružomberoka. Jenže Fatra lákala.
Střih/červen 2009/Žilina
Hučící proud aut. Šedé nebe, poprchává. Asfalt letí do nekonečna. Stojím s Kubou u výpadovky směr Poprad a kolem se míhají a sviští auta. Stopujeme už přes dvě hodiny a pořád nic - nepoznaná situace. Nakonec se smiluje řidič kamiónu a ujíždíme proti proudu Váhu do úzkého údolí, kde se pod vrcholky Malé a Velké Fatry stéká Váh a Orava. Mezi řekami se k nebi vzpíná hora Šíp. Přijeli jsme si změřit vlastníma nohama Šípskou a Velkou Fatru, otisknout si je do srdce a obkreslit jako mapy vytlačené batohem do zad, potem do trička a sluncem do vlasů. Čeká nás všechno. Včera byl letní slunovrat.
Hory/první a druhý den
Přes houpající se, zavěšenou lávku přejít skotačící Oravu. Popadnout do rukou hole, pořádně se o ně opřít a nohy už sami letí do kopce. Za chvíli jsme u sady Podšíp. Louka, kopretiny, mokrá tráva, kolem voní kvetoucí bez a šípek. Staré Slovensko, roubené chalupy, šindel na střeše, nikde člověka. Poprchá, nacházíme nocleh pod střechou těsně u dřevěné zdi. Budíček ve dvě ráno, budí nás Slováci, kteří přišli večer do jedné z chat. Musí si s námi připít. Tři štamprle domácí hruškovice na seznámení a zase spát. V šest ráno vstaneme už vážně a po první cestovatelské, ovesné snídani se vydáme na Šíp, který trčí do mlhy.
Zážitků nepočítaně, den jako barevný kaleidoskop, tisíce střípků i kroků. Do kopce i z kopce. Mlžný vrchol Šípu, hledání jeskyně (neúspěšné), návštěva salaše, kupa sýra a žinčice, řezání lipových větví ve vesnici (děda na chatrném žebříku potřeboval pomoc) a pak zase výstup na hřebeny Velké Fatry. Na oběd půl kila čerstvého ovčího sýra, samozřejmě každý půlku. Solíme si ho solí z krabičky od filmu a o drobky chleba se dělíme s mravenci. Pak jdeme hřebenem, po lesích i lukách. Cesta si nás získává a starosti z nás odpadávají a zůstávají bezmocně ležet u cesty. Vyhlížíme medvědy a tygra, který pod Šípom utekl pašerákům. Kolem se míhá slunce, výhledy a zase déšť. Spíme v posedu pod horou Klak a neznačenou pěšinu zdobí medvědí výkaly. Venku prší. Déšť se rozbíjí o střechu posedu.
Turčianský hřeben/třetí den
Ráno je všude mlha a déšť. V prameništi nabereme vodu, umyjeme hrnec i zuby a vydáme se lesem zpátky na značku. Den začneme blouděním a prodíráním. Pěšina západním hřebenem Velké Fatry je široká asi třicet centimetrů. Prodíráme se mokrými buky, kapradím a lezeme strmě na Klak. Prší a mlží. Mží a lije. Vrcholová kniha na Klaku povídá něco o nádherném výhledu, ale jsme v mraku. Hlavní liják nás ještě čeká, až přijde, tak i z nosu nám odpadávají kapky chladivé vody. Na hoře Malý Lysec jsou ale mraky poraženy naší touhou vidět něco z hor. Trhají se a slunce roztřpytí mokrou trávu. Narazím si na hlavu mokrý a několikrát rozsedlý slamák, který doposud velice trpěl. Zubatým hřebenem se převalíme v sílícím slunci a za chvíli jdeme po hřebenových lukách pod Borišovem.
Chata pod Borišovem je osamělá, je tu jen personál a já s Kubou. Chatár, zřejmě jeho syn, který má sice podobnou postavu jako my, ale mezi řečí se zmíní, že když je třeba vynese na chatu i devadesátikilovou krosnu, a jeho slečna, která vaří. Dáme si míchaná vajíčka, prohlédnem nosičskou krosnu ( v hlavě létá otázka: "kolik asi unesu?") a vydáme se hledat noční střechu do nedalekých salaší. Ty nejbližší jsou zamčené, ale koliby Sestričky nás přijmou.
Hlavním hřebenem/den čtvrtý
Ráno svítí do koliby slunce, modromodré nebe. Myjeme se v potoku, průjem mě zažene do kopřiv (břicho si musí zvyknout, že už je léto) a pak se znenadání přižene mlha z Lubochnianské doliny. Snídaně z ovsa, nohy do mokrých bot (ne všechna krása na horách je pohodlná, když se díváte na fotky z hor, mokré boty, bolavé břicho, pot v očích, otlačené palce...nic z toho není vidět. Jenže je dobré vědět, že to za to stojí. Tisíckrát.) a vyrážíme vstříc dalšímu dni, desetitisícům kroků a úderům srdce, které je tady rádo. V mlze se vyškrábeme na Ploskou a na vrcholu nás už zase hřeje slunce. Jen chybí výhled, protože mlha se vznáší pár metrů pod námi. Jdeme fatranským hřebenem k jihu a pot se z nás za chvíli leje. Z ranních mlh se vyloupne slunečný den a hory se z obzoru přesouvají za naše záda. Suchý vrch, vápencové skály mimo stezku a hluboké doliny. Travnatý hřeben a neznámé výhledy na Slovenské rudohorie. Nejvyšší Ostredok, Krížná, poslední vrchol hřebene, zohyzděný vojenskou základnou na vrcholu.
Pod námi leží dolina, kde jsem s Jirkou proležel deštivý den v krmelci a teď už je celá Fatra v mých nohách. Vydáme se postranní rozsochou k západu do podivuhodných skalnatých dolin Bralné Fatry. Vápencové skály září bělobou do daleka.
Večerní bouřka, nacházíme nocleh v obrovském krmelci, který je plný sena. V noci je hrozné horko, spím nahý, jen přikrytý spacákem.
Bralná Fatra/pátý, poslední den
Ráno zamáváme krmelci a vylezeme strmých 700metrů převýšení na vrchol Ostrej. Pot pálí v očích a slano a vyschlo v puse je odplata za nenasytnost očí, které chtějí všechno vidět. Ale výstup je kratší, než jsme čekali a když vystoupáme na hřeben, otevře se nám pod nohama propast a před očima výhled pro olympské bohy. Jako z letadla, z ohromné výšky, pozorujeme kotlinu u Martina. Jsme sice v necelých 1300m n.m., ale převýšení je obrovské. Doslova trčíme v nebi a ve strmých vápencových skalách. Shodíme batohy a prolézáme vrchol Ostré, kouzelnostrmo. Na její vyšší sestru, vápencový kolos Tlstou, jdeme po nenápadném hřebeni. V životě bych neřekl, jak strmý má závěr. Když se chceme na Tlsté svalit do trávy a konečně se najíst (zbývá pár posledních krajíců chleba), zahřmí nám nad hlavou. Urychleně mizíme z vrcholu a v dešti sestupujeme do doliny. Skály, několik řetězů, jeskyně a skalní převisy. Míst k prolézání na několik týdnů, my ale tudy jen rychle projdeme. Bouřka je za chvíli pryč a my šlapeme asfaltovou cestou. Hory jsou za námi a jíme na lavičce ve vesnici. Fatra utekla neskutečně rychle a přesto nám první den přijde neskutečně dávný. Dojíme zbytky chleba a poslední trojúhelníčky taveňáku. Autobusem, vlakem a stopem se posunujeme bouřkovým odpolednem na severozápad a nakonec přespím u Kuby v Bruntále. V sobotu dopoledne dojedu stopem domů a zjistím že v Jeseníkách panuje mlžný a deštivý nečas. V očích mám Fatru a v srdci hory, které čekají.
U výpadovky z Žiliny.
Konečně slunce. A Fatra!
Mraky okolo se trhají, oči volají slunce! slunce! Suším slamák.
Kuba a fatranské luka.
Where do I go?
Hvězdnice alpská, nejhezčí z nesčetných květin na červnových vápencích.
Ostredok(1592m n.m.) a doliny Bralné Fatry.
Skalní okno na Ostrej.
Kuba a vrchol Ostré, krásné hory.
Borišov a večerní cáry mraků.
Jeskyňa.
Poprvé jsem se medvědí Velké Fatry dotkl před rokem. Přešli jsme s Jirkou Nízké Tatry a v dolině pod fatranským hřebenem se na nás spustil hustý déšť a my proleželi den a noc v krmelci. V přestávkách mezi proudy vody jsme zaběhli nabrat vodu na vaření a pití a dál leželi a čas plynul a šuměl s vodou. Nakonec jsme zamávali mračným hřebenům a odjeli stopem do Ružomberoka. Jenže Fatra lákala.
Střih/červen 2009/Žilina
Hučící proud aut. Šedé nebe, poprchává. Asfalt letí do nekonečna. Stojím s Kubou u výpadovky směr Poprad a kolem se míhají a sviští auta. Stopujeme už přes dvě hodiny a pořád nic - nepoznaná situace. Nakonec se smiluje řidič kamiónu a ujíždíme proti proudu Váhu do úzkého údolí, kde se pod vrcholky Malé a Velké Fatry stéká Váh a Orava. Mezi řekami se k nebi vzpíná hora Šíp. Přijeli jsme si změřit vlastníma nohama Šípskou a Velkou Fatru, otisknout si je do srdce a obkreslit jako mapy vytlačené batohem do zad, potem do trička a sluncem do vlasů. Čeká nás všechno. Včera byl letní slunovrat.
Hory/první a druhý den
Přes houpající se, zavěšenou lávku přejít skotačící Oravu. Popadnout do rukou hole, pořádně se o ně opřít a nohy už sami letí do kopce. Za chvíli jsme u sady Podšíp. Louka, kopretiny, mokrá tráva, kolem voní kvetoucí bez a šípek. Staré Slovensko, roubené chalupy, šindel na střeše, nikde člověka. Poprchá, nacházíme nocleh pod střechou těsně u dřevěné zdi. Budíček ve dvě ráno, budí nás Slováci, kteří přišli večer do jedné z chat. Musí si s námi připít. Tři štamprle domácí hruškovice na seznámení a zase spát. V šest ráno vstaneme už vážně a po první cestovatelské, ovesné snídani se vydáme na Šíp, který trčí do mlhy.
Zážitků nepočítaně, den jako barevný kaleidoskop, tisíce střípků i kroků. Do kopce i z kopce. Mlžný vrchol Šípu, hledání jeskyně (neúspěšné), návštěva salaše, kupa sýra a žinčice, řezání lipových větví ve vesnici (děda na chatrném žebříku potřeboval pomoc) a pak zase výstup na hřebeny Velké Fatry. Na oběd půl kila čerstvého ovčího sýra, samozřejmě každý půlku. Solíme si ho solí z krabičky od filmu a o drobky chleba se dělíme s mravenci. Pak jdeme hřebenem, po lesích i lukách. Cesta si nás získává a starosti z nás odpadávají a zůstávají bezmocně ležet u cesty. Vyhlížíme medvědy a tygra, který pod Šípom utekl pašerákům. Kolem se míhá slunce, výhledy a zase déšť. Spíme v posedu pod horou Klak a neznačenou pěšinu zdobí medvědí výkaly. Venku prší. Déšť se rozbíjí o střechu posedu.
Turčianský hřeben/třetí den
Ráno je všude mlha a déšť. V prameništi nabereme vodu, umyjeme hrnec i zuby a vydáme se lesem zpátky na značku. Den začneme blouděním a prodíráním. Pěšina západním hřebenem Velké Fatry je široká asi třicet centimetrů. Prodíráme se mokrými buky, kapradím a lezeme strmě na Klak. Prší a mlží. Mží a lije. Vrcholová kniha na Klaku povídá něco o nádherném výhledu, ale jsme v mraku. Hlavní liják nás ještě čeká, až přijde, tak i z nosu nám odpadávají kapky chladivé vody. Na hoře Malý Lysec jsou ale mraky poraženy naší touhou vidět něco z hor. Trhají se a slunce roztřpytí mokrou trávu. Narazím si na hlavu mokrý a několikrát rozsedlý slamák, který doposud velice trpěl. Zubatým hřebenem se převalíme v sílícím slunci a za chvíli jdeme po hřebenových lukách pod Borišovem.
Chata pod Borišovem je osamělá, je tu jen personál a já s Kubou. Chatár, zřejmě jeho syn, který má sice podobnou postavu jako my, ale mezi řečí se zmíní, že když je třeba vynese na chatu i devadesátikilovou krosnu, a jeho slečna, která vaří. Dáme si míchaná vajíčka, prohlédnem nosičskou krosnu ( v hlavě létá otázka: "kolik asi unesu?") a vydáme se hledat noční střechu do nedalekých salaší. Ty nejbližší jsou zamčené, ale koliby Sestričky nás přijmou.
Hlavním hřebenem/den čtvrtý
Ráno svítí do koliby slunce, modromodré nebe. Myjeme se v potoku, průjem mě zažene do kopřiv (břicho si musí zvyknout, že už je léto) a pak se znenadání přižene mlha z Lubochnianské doliny. Snídaně z ovsa, nohy do mokrých bot (ne všechna krása na horách je pohodlná, když se díváte na fotky z hor, mokré boty, bolavé břicho, pot v očích, otlačené palce...nic z toho není vidět. Jenže je dobré vědět, že to za to stojí. Tisíckrát.) a vyrážíme vstříc dalšímu dni, desetitisícům kroků a úderům srdce, které je tady rádo. V mlze se vyškrábeme na Ploskou a na vrcholu nás už zase hřeje slunce. Jen chybí výhled, protože mlha se vznáší pár metrů pod námi. Jdeme fatranským hřebenem k jihu a pot se z nás za chvíli leje. Z ranních mlh se vyloupne slunečný den a hory se z obzoru přesouvají za naše záda. Suchý vrch, vápencové skály mimo stezku a hluboké doliny. Travnatý hřeben a neznámé výhledy na Slovenské rudohorie. Nejvyšší Ostredok, Krížná, poslední vrchol hřebene, zohyzděný vojenskou základnou na vrcholu.
Pod námi leží dolina, kde jsem s Jirkou proležel deštivý den v krmelci a teď už je celá Fatra v mých nohách. Vydáme se postranní rozsochou k západu do podivuhodných skalnatých dolin Bralné Fatry. Vápencové skály září bělobou do daleka.
Večerní bouřka, nacházíme nocleh v obrovském krmelci, který je plný sena. V noci je hrozné horko, spím nahý, jen přikrytý spacákem.
Bralná Fatra/pátý, poslední den
Ráno zamáváme krmelci a vylezeme strmých 700metrů převýšení na vrchol Ostrej. Pot pálí v očích a slano a vyschlo v puse je odplata za nenasytnost očí, které chtějí všechno vidět. Ale výstup je kratší, než jsme čekali a když vystoupáme na hřeben, otevře se nám pod nohama propast a před očima výhled pro olympské bohy. Jako z letadla, z ohromné výšky, pozorujeme kotlinu u Martina. Jsme sice v necelých 1300m n.m., ale převýšení je obrovské. Doslova trčíme v nebi a ve strmých vápencových skalách. Shodíme batohy a prolézáme vrchol Ostré, kouzelnostrmo. Na její vyšší sestru, vápencový kolos Tlstou, jdeme po nenápadném hřebeni. V životě bych neřekl, jak strmý má závěr. Když se chceme na Tlsté svalit do trávy a konečně se najíst (zbývá pár posledních krajíců chleba), zahřmí nám nad hlavou. Urychleně mizíme z vrcholu a v dešti sestupujeme do doliny. Skály, několik řetězů, jeskyně a skalní převisy. Míst k prolézání na několik týdnů, my ale tudy jen rychle projdeme. Bouřka je za chvíli pryč a my šlapeme asfaltovou cestou. Hory jsou za námi a jíme na lavičce ve vesnici. Fatra utekla neskutečně rychle a přesto nám první den přijde neskutečně dávný. Dojíme zbytky chleba a poslední trojúhelníčky taveňáku. Autobusem, vlakem a stopem se posunujeme bouřkovým odpolednem na severozápad a nakonec přespím u Kuby v Bruntále. V sobotu dopoledne dojedu stopem domů a zjistím že v Jeseníkách panuje mlžný a deštivý nečas. V očích mám Fatru a v srdci hory, které čekají.
U výpadovky z Žiliny.
Konečně slunce. A Fatra!
Mraky okolo se trhají, oči volají slunce! slunce! Suším slamák.
Kuba a fatranské luka.
Where do I go?
Hvězdnice alpská, nejhezčí z nesčetných květin na červnových vápencích.
Ostredok(1592m n.m.) a doliny Bralné Fatry.
Skalní okno na Ostrej.
Kuba a vrchol Ostré, krásné hory.
Borišov a večerní cáry mraků.
Jeskyňa. A opět Bobravou …
Sobota 27. června je poznamenána začínajícími prázdninami, přeběhem Nízkých Tater do Donoval, pro mnohé běžce také očekáváním nedělního půlmaratonu v Novém Veselí. A kde jsem já? Mnohé povinnosti mě zadržely doma. Když jsem...
Pečlivá příprava přinesla ovoce
V neděli 21.6.2009 se konal další závod do kopce. Počasí bylo slunečné a teploty pro běh velice příjemné. Místo konání závodu o délce 3000 m a převýšení 150 m bylo na Jarově kousek od Zbraslavi. Tentokrát jsem přijel na závod s hodinovým předstihem, jelikož poslední dobou jsem zanedbával předstartovní přípravu a výsledky nebyly dobré. Co jsem hlavně vynechával a co se mi stalo kolikrát osudným, byla neznalost průběhu terénu. Zvláště u těchto běhů do vrchu je to kvůli rozvržení tempa a sil pro mě velice důležité. Mapování terénu jsem sjednotil s lehkým rozklusáním, poté následovalo rozcvičení a klus zpět k místu startu. Jako tradičně jsem pak prováděl běžeckou abecedu, která patří u atletů k rozcvičování. Co jsem si všiml, byl jsem jediný z běžců kdo abecedu provádí. Trochu jsem se zamyslel a dospěl k závěru, že tuto rozcvičovací fázi v bězích mimo dráhu běžci buď zcela vynechávají a nebo ji opravdu šidí. Jen doufám, že se tímto nešvarem nenechám strhnout na jejich stranu. Po dokončení rozcvičení mi zbývalo 15 minut do startu. Nasadil jsem svou žlutou čelenku a brýle a vyčkával na povel ke startu. Když přišlo na řazení ke startovní čáře, opět jsem vyhledal své oblíbené místo uprostřed startovního pole.
Po odstartování jsem se dral do předu a ustálil své závodní tempo. Po třech minutách závodu se závod přesunul do lesního terénu a v tu chvíli nastalo několik menších problémů. Mé sluneční brýle se vlhkem zamlžily, přesto jsem je nesundal, jelikož lesní hmyz není příjemný. Druhý problém byl s místy rozbahněným povrchem. To už jsem předběhl několik běžců a pověsil se na soupeře z mé kategorie. Velice legračně mohl vyznít náš běh, to když se "můj tahoun" vyhýbal již zmíněnému bahnu, tak já, který viděl špatně přes zamlžené brýle i přes něj, hezky proběhl celou tou masou čerstvého měkčeného povrchu. Poslední stoupání jsem začal mírně ztrácet. Už jsem toho měl opravdu plné brýle. V kopci jsem se stihl ještě zeptat přihlížejícího fotografa kolik zbývá do cíle. Po pohotové odpovědi, za kterou děkuji, jsem si oddychl a představil si ovál na dráze, protože zbývalo už jen 300 m. Přesto jsem se na to ty poslední metry zcela vyfláknul a i když jsem byl spokojen se svým výkonem a 5. místem, musím na této své slabé stránce ještě zapracovat. Při závodě se má totiž makat až do konce. Takže takhle ne, uvidíme jestli to dotáhnu příští závod na krev až do cíle.
Desítka pod 40? Ne, ještě na to nemám
Dnes jsem absolvoval cílový závod, kde jsem chtěl zvládnout zaběhnout 10km pod 40 min. Byl jím Běh olympijského dne v Praze. Věřil jsem, že to dneska půjde, ale nešlo.
Počasí se mi hodně líbilo, zataženo, nepršelo, moc nefoukalo, teplota taky pohodová. Lepší konstelaci koncem června jsem si mohl těžko přát. Trať vedla od stadionu Přátelství kus po silnici a pak 2 okruhy Ladronkou.
Minulý týden jsem na Ladronce běžel Břevnovských 10km, trať ale byla vedená z Ladronky dolů a pak nahoru, takže hnusný kopec. Ještě ke všemu jsem opravdu nehorázně přepálil začátek. Na 5. km jsem byl za 20:35 a cílový čas 43:32, pěkně jsem vytuhl.
Proto jedním z hlavních cílů dneska bylo nepřepálit začátek. Nepovedl se. Jsem pako, čím víc mám za sebou závodů, tím víc přepaluji začátky. Důvod vidím v tom, že teď běhám na určitý čas, první závody byly jen na doběhnutí. Naštěstí byly pěkně značené kilometry, takže přepálení jsem zjistil hned na prvním km. Měl jsem ho za 3:44. Fakt bych se chtěl vidět, když jsem ten čas na hodinkách odmáčkl. To muselo vypadat jak kdybych narazil do stěny :-) Zpomalil jsem ale trochu moc, druhý kilometr byl za 4:08. Tak jsem se snažil o kousek zrychlit, třetí km za 4:04 (v tom byl kopeček na Vypichu, tam jsem lehce zavařil), přesto další km za 3:59. A pak to šlo dolů, 5. km za 4:03, polovina závodu za 19:58. Už tady jsem věděl, že to pod 40 nebude, jel jsem totiž pořád na doraz, žádná rezerva tam nebyla.
Po 5. km na mě přišla nějaká krize, 6.km byl za 4:08. Nejhorší byl ovšem 7. a 8., ty jsem měl za 4:15 a 4:17. Zas ten kopeček. Když jsem viděl čas 4:17, tak jsem se fakt naštval a trochu do toho práskl. Poslední 2 km pak shodně po 4:00/km. Konečně jsem také finišoval s někým. Kolega byl sice asi tak o 30 let starší než já, ale tak co no :-) Posledních 100m bylo skoro sprintem, už jsem myslel, že mě dá, běžel jak ďábel, ale ustál jsem to :-)
Výsledný čas 40:43 sice není pod 40, přesto zlepšení osobáčku o 19sec, takže spokojenost. Zaběhnout pod 40 by se mi asi povedlo nebýt lehkého kopečku, ale kdo ví. Každopádně to byl můj první závod, kde jsem šel celou dobu na doraz. Nejsem si vědom, že bych měl někde rezervu, kterou bych mohl využít. Průměrná tepovka 173 tepů o tom taky vypovídá. (Předtím jsem běžel desítky na 170 tepech).
Teď lehce dumám jak dál. Běhat teď budu v podstatě až od srpna (jedu do Švýcarska na kolo na měsíc) a 25. října maraton ve Frankfurtu. Takže nevím, jestli od srpna už začít maratonskou přípavu s nahrazením části kvality kvantitou, nebo spíš jet ještě kvalitu a zkusit dát pod 40 v nějakém říjnovém závodě. Nevím, nevím, uvidíme v srpnu :-)
Počasí se mi hodně líbilo, zataženo, nepršelo, moc nefoukalo, teplota taky pohodová. Lepší konstelaci koncem června jsem si mohl těžko přát. Trať vedla od stadionu Přátelství kus po silnici a pak 2 okruhy Ladronkou.
Minulý týden jsem na Ladronce běžel Břevnovských 10km, trať ale byla vedená z Ladronky dolů a pak nahoru, takže hnusný kopec. Ještě ke všemu jsem opravdu nehorázně přepálil začátek. Na 5. km jsem byl za 20:35 a cílový čas 43:32, pěkně jsem vytuhl.
Proto jedním z hlavních cílů dneska bylo nepřepálit začátek. Nepovedl se. Jsem pako, čím víc mám za sebou závodů, tím víc přepaluji začátky. Důvod vidím v tom, že teď běhám na určitý čas, první závody byly jen na doběhnutí. Naštěstí byly pěkně značené kilometry, takže přepálení jsem zjistil hned na prvním km. Měl jsem ho za 3:44. Fakt bych se chtěl vidět, když jsem ten čas na hodinkách odmáčkl. To muselo vypadat jak kdybych narazil do stěny :-) Zpomalil jsem ale trochu moc, druhý kilometr byl za 4:08. Tak jsem se snažil o kousek zrychlit, třetí km za 4:04 (v tom byl kopeček na Vypichu, tam jsem lehce zavařil), přesto další km za 3:59. A pak to šlo dolů, 5. km za 4:03, polovina závodu za 19:58. Už tady jsem věděl, že to pod 40 nebude, jel jsem totiž pořád na doraz, žádná rezerva tam nebyla.
Po 5. km na mě přišla nějaká krize, 6.km byl za 4:08. Nejhorší byl ovšem 7. a 8., ty jsem měl za 4:15 a 4:17. Zas ten kopeček. Když jsem viděl čas 4:17, tak jsem se fakt naštval a trochu do toho práskl. Poslední 2 km pak shodně po 4:00/km. Konečně jsem také finišoval s někým. Kolega byl sice asi tak o 30 let starší než já, ale tak co no :-) Posledních 100m bylo skoro sprintem, už jsem myslel, že mě dá, běžel jak ďábel, ale ustál jsem to :-)
Výsledný čas 40:43 sice není pod 40, přesto zlepšení osobáčku o 19sec, takže spokojenost. Zaběhnout pod 40 by se mi asi povedlo nebýt lehkého kopečku, ale kdo ví. Každopádně to byl můj první závod, kde jsem šel celou dobu na doraz. Nejsem si vědom, že bych měl někde rezervu, kterou bych mohl využít. Průměrná tepovka 173 tepů o tom taky vypovídá. (Předtím jsem běžel desítky na 170 tepech).
Teď lehce dumám jak dál. Běhat teď budu v podstatě až od srpna (jedu do Švýcarska na kolo na měsíc) a 25. října maraton ve Frankfurtu. Takže nevím, jestli od srpna už začít maratonskou přípavu s nahrazením části kvality kvantitou, nebo spíš jet ještě kvalitu a zkusit dát pod 40 v nějakém říjnovém závodě. Nevím, nevím, uvidíme v srpnu :-)
Bída pokračuje
Druhý den jsem po fiasku ve Vraném nad Vltavou zamířil se svým oddílem do Nymburka na závody 3. kola KP družstev mužů a žen. Jak se nám vedlo jako družstvu se zabývám na webových stránkách našeho oddílu, viz odkaz v menu. Tyto závody beru vždy jako velmi důležité. Snažím se pokaždé získat co nejvíce bodů pro družstvo i když vím, že nejsem tou největší oporou. Únava ze soboty byla znát, ale přesto jsem šel do závodů s nasazením. První disciplínou, která byla zároveň na programu jako první běžecká, byla 400 m překážek. Nevěděl co od sebe mohu očekávat. Tuto trať jsem totiž absolvoval naposledy někdy před půl rokem, nebudu-li počítat nedokončení závodu před měsícem kvůli křeči. Běžel jsem ve třetím běhu. Časy předchozích běhů byly velmi rozptýlené, takže bylo jen na mně jak s tím naložím. Po odstartování jsem šel s nadšením do první překážky. Trochu mi nevycházel náběh a proto jsem krok protáhl, čímž jsem se zpomalil. Další rytmus mezi překážkami byl bez problémů, ale přeběh přes překážky byl takový mrtvý. Po srovnání všech časů stačil můj výkon na šesté místo a oprávněně jsem měl důvod být se sebou nespokojený.
Po velkém váhání jsem nastoupil na start běhu na 3000 m. Moc se mi běžet nechtělo, protože mě ještě čekala osmistovka, ale body z tohoto běhu byly jisté. Celý závod jsem byl v závěsu za soupeřem, který mi udržoval stálé tempo a mě se běželo dobře. V tuto chvíli jsem se pohyboval na sedmém místě. Můj plán byl jasný. Jelikož páté místo bylo již nedostižitelné, rozhodl jsem se držet stále na sedmém místě a poslední kolo finišovat na šesté místo. Dvě kola před koncem už mě celkem svrběly nohy a chtěl jsem nastoupit, ale řekl jsem si že musím vydržet ještě chvilku. Zhruba 500 m před cílem jsem to už nevydržel, vybočil z poza soupeře, protáhl krok a vydal se do posledního kola na šestém místě. Na tomto místě jsem už závod dokončil. Výkon byl sice mizerný, ale čekala mě ještě půlka.
Běh na 800 m je jedna z mých oblíbených tratí, ale po dvou disciplínách jsem nepomýšlel na nic extra. První kolo se jelo podle mé představy, při druhém mě přišlo, že mám na nohách snad závaží. Posledních 300 m jsem snažil ze sebe vymáčknout co se dá, abych se zbavil soupeře za mnou, jelikož jsem věděl, že na sprintérský souboj na rovince nebudu mít už síly. Soupeř byl však značně povzbuzován svými kolegy z oddílu a držel se mě s odstupem tuším nějakých patnáct metrů. Boj jsem však nevzdával a když jsem vyběhl z poslední zatáčky, cítil jsem jak jde přede mě. Zapnul jsem poslední motory, ale bohužel už to nestačilo a leč nerad, musel jsem se spokojit s pátým místem.
Nakonec jsem ještě absolvoval štafetu 4x100m, kterou jsem rozbíhal. Odlepit se po třech disciplínách z bloků a ještě s kolíkem v ruce bylo už to poslední co jsem zvládl. Samozřejmě jsem svůj úsek odběhl a nakonec jsem v souboji dvou štafet předával první. Poslední z členů naší štafety donesl štafetový kolík do cíle jako první, náš čas byl mezi štafetami oceněn sedmým místem.
Tento článek poukazuje na závod a pocity atleta - běžce.
Spánek na vrcholu hory
a jiné předletní zážitky v červnových Jeseníkách.
Svědění nohou a neschopnost sedět na zadku je známkou nepřizpůsobivosti. Pokud také patříte mezi lidi, kteří nevydrží nikde dlouho sedět a ještě máte sedavé zaměstnání, tak vás velmi lituji. A sebe také. Pracuji teď pro tátu a pomáhám mu na počítači. Možná se mi budete smát, ale tento článek píši v kleče u stolu (i přesto, že jsem před chvílí přiběhl z lesa). Nechci patřit do generace placatých zadků. Flat-butt generation.
Každá práce má někdy konec, na každého občas vykoukne zpoza rohu volný čas. Záleží jen na vás, co s ním uděláte. Poslechněte si o jednom sobotním odpoledni, večeru a noci na horách. O krátké túře, ale plné intenzivních zážitků.
Příběh
Sobota, smažím kuřecí prsa, ať se z bráškou a sestřičkou najíme a já můžu beztrestně zmizet. Ve dvanáct vyjdu lehkým krokem z domu, s lehkým batohem na zádech a slamákem na hlavě. Slunce září, ale je docela chladno. Proletím modravé Zlaté Hory na jejich okraj a zamávám vztyčeným palcem na auta, která směřují tam, kam já chci jít. Za chvíli jsem v Heřmanovicích a kolem jede autobus do Karlovy Studánky. Obětuju asi třicet korun a za chvíli už mé nohy klušou údolím Bílé Opavy k hřebenům.
Nemylte se, neběžel jsem, ale šel jsem hodně rychle. Bílá Opava tvoří nádherné údolí, ale přijďte sem na podzim, v drsné zimě anebo brzo ráno. Prostě kdykoli, kdy se nebudete muset o vodopády dělit se školními výlety a davy turistů. Kdy se budete moct dle chuti koupat nazí v tůních (kdo to zvládne v zimě, má můj nehynoucí obdiv) anebo jen tak jít a neuhýbat ze svého směru.
Pot ze mě jen lije, "běh" do schodů s batohem mám za sebou. Teď už se ponořím do lesů a budu opravdu sám. Z asfaltky skouznu do lesů a propadám se do Divokého dolu. Mířím na obrovitá skaliska, která se tyčí nad touto krásnou jesenickou dolinou a údolím Divoké Desné. Ze značené cesty jsem sešel v půli dolu a traverzuji strmý bezcestný svah, pokrytý sutí, suchými i zelenozelenými stromy, skalami a koryty potůčků strmějších než okap. Za chvíli se dostávám na snad kamzičí pěšinu, kterou znám z předchozích návštěv a pohorky mě věrně dovedou až na vrcholy skal.
V letadle jsme ještě nikdy nebyl, ale zato znám skály na Divokáčem. Zelená hloubka, lesy pode mnou. Sluneční záře, obrovská expozice. Máchám nohama nad hlubinou, hryžu jablko a zpocené vlasy usychají. Je skoro pět hodin večer, vstanu a vydám se po další skryté pěšině nad Česnekový důl. Husté větve smrkového mlází chtějí trhat můj slamák.
Nad Česnečkem je mokro, prameniště a vrchoviště. Nohy se boří do zelených mechů a žbluňká to. Sejdu z pěšiny a jdu naslepo lesem. Zelená tráva, nádherný podrost. Přejdu přes tři větší potoky a překročím mnoho stružek. Laň odskočí do lesa. Na osluněné loučce pojídám borůvkové květy - v každém z nich je nektar a chutná jako kapka medu. Z lesů vystoupím nedaleko Švýcárny, u ní - nejstarší chaty v Jeseníkách, u které se od dávna páslo - večeřím. Tvrdší chleba, sýr a sibiřský česnek, který roste na podmáčené loučce nad chatou a dal jméno i Česnekovému dolu. Sedím tady nekonečně dlouho a oči klouzají po krajině. Jsem v centrální části Jeseníků a kde budu spát záleží jen na mě. Můžu dojít na Žárový vrch, Vřesovou studánku a za hluboké tmy bych došel i na Krakena. Přemýšlím a nechávám své nohy stáhnout mě, kam sami chtějí. Jdu na Malý děd a chci sejít do údolí Střední Opavy.
Večer na Malém dědu, ploché temeno hory, kleče a jemné horské trávy. Metličky, smilky. Vítr a slunce, které se houpe jen nepatrně nad obzorem. Večerní mír. Obloha dalece modrá. Překonán pokojem, klidem a nádherou si ustelu nedaleko vrcholu hory, skryt na loučce v kosodřevině. Pro vodu seběhnu k nedalekému prameništi. Ležím mezi klečemi a obzor zlátne, nápory větru, který křičí léto, léto!, mě nutí zakrývat plamen vařiče rukou. Těstoviny, voda, sůl, nic víc. Nic víc není třeba. Nezalesácky pár slov do telefonu s člověkem, který na mě myslí. Radost.
Čekám, až se ze tmy vyloupne Mléčná dráha, ale je sotva oranžový obzor a já už spím.Pamatuji si jen první dvě hvězdy.
Spaní pod širákem, plné probouzení a zase poklidného usínání. Vítr točí větvemi klečí. Oranžový obzor na opačné světové straně. Musím zaklonit hlavu. Vyběhnout ze spacáku na záchod a pak zase spát. Ranní slunce vás vzbudí v šest ráno a už visí vysoko na obloze.
Dojím jen pár vrtulovitých těstovin ze včerejška, sbalím batoh a oklepu rosu z pláštěnky, která jej zakrývala. Slunce září a přes noc spadla tak tuna rosy. Její kapky se všude třpytí. Uklidím bivak, vlhký žďárák, spacák i karimatka zmizí v batohu a že jsme tu spal za chvíli nikdo nepozná. Zůstaly po mě jen lehce slehlé trsy metličky.
Dlouhými kroky seskáču tři kilometry z kopce, které mě dělí od Videlského kříže. Nevím, na kterou stranu stopovat, vyjde to tak nastejno. Mladý klučina, kterému v autě hraje Enya, mě vyloží v Karlově Studánce, ale vzal by mě klidně do Olomouce. Projdu městečkem a jede mi ranní autobus do Zlatých Hor, o kterém jsem vůbec netušil. Snídani si dám až doma.
Kolik zážitků můžete mít za tak krátkou dobu? Nezáleží na délce, ale na intenzitě vnímání.
Krátký doslov
Nakonec jsme u psaní nevydržel klečet a sedl si. Jestli mi můžete něčím vykompenzovat mé otlačené pozadí, tak nechoďte do Divokého dolu. Je to přeci jen národní přírodní rezervace a pokud máte v Jeseníkách dost míst, která neznáte, nehrňte se hned na chráněná místa. Kamzíci to jistě ocení. A pokud se tam vydáte, tak vím, že nezničíte ani květinu. Horší než každý tichý poutník jsou davy na asfaltových cestách, chaty a nebo dokonce větrné a přečerpávací elektrárny ve stejně krásných a cenných místech, jako je Divoký důl. I na Malém dědu po mě zůstala jen nepatrně slehlá tráva (jako po srnci), ale na Švýcárnu vede asfaltka.
Já před začátkem túry. Očekávání a nedočkavost ve mně.
Mé boty a mé jabko si užívají slunce nad Divokáčem.
Ložnice nejkrásněji vymalovaná, voňavá a opravdu velká.
Orlík, před ním se tyčí dvouvrchol Jeleních louček a Černého vrchu.
Medvědí vrch a jeho lesnaté království.
Svědění nohou a neschopnost sedět na zadku je známkou nepřizpůsobivosti. Pokud také patříte mezi lidi, kteří nevydrží nikde dlouho sedět a ještě máte sedavé zaměstnání, tak vás velmi lituji. A sebe také. Pracuji teď pro tátu a pomáhám mu na počítači. Možná se mi budete smát, ale tento článek píši v kleče u stolu (i přesto, že jsem před chvílí přiběhl z lesa). Nechci patřit do generace placatých zadků. Flat-butt generation.
Každá práce má někdy konec, na každého občas vykoukne zpoza rohu volný čas. Záleží jen na vás, co s ním uděláte. Poslechněte si o jednom sobotním odpoledni, večeru a noci na horách. O krátké túře, ale plné intenzivních zážitků.
Příběh
Sobota, smažím kuřecí prsa, ať se z bráškou a sestřičkou najíme a já můžu beztrestně zmizet. Ve dvanáct vyjdu lehkým krokem z domu, s lehkým batohem na zádech a slamákem na hlavě. Slunce září, ale je docela chladno. Proletím modravé Zlaté Hory na jejich okraj a zamávám vztyčeným palcem na auta, která směřují tam, kam já chci jít. Za chvíli jsem v Heřmanovicích a kolem jede autobus do Karlovy Studánky. Obětuju asi třicet korun a za chvíli už mé nohy klušou údolím Bílé Opavy k hřebenům.
Nemylte se, neběžel jsem, ale šel jsem hodně rychle. Bílá Opava tvoří nádherné údolí, ale přijďte sem na podzim, v drsné zimě anebo brzo ráno. Prostě kdykoli, kdy se nebudete muset o vodopády dělit se školními výlety a davy turistů. Kdy se budete moct dle chuti koupat nazí v tůních (kdo to zvládne v zimě, má můj nehynoucí obdiv) anebo jen tak jít a neuhýbat ze svého směru.
Pot ze mě jen lije, "běh" do schodů s batohem mám za sebou. Teď už se ponořím do lesů a budu opravdu sám. Z asfaltky skouznu do lesů a propadám se do Divokého dolu. Mířím na obrovitá skaliska, která se tyčí nad touto krásnou jesenickou dolinou a údolím Divoké Desné. Ze značené cesty jsem sešel v půli dolu a traverzuji strmý bezcestný svah, pokrytý sutí, suchými i zelenozelenými stromy, skalami a koryty potůčků strmějších než okap. Za chvíli se dostávám na snad kamzičí pěšinu, kterou znám z předchozích návštěv a pohorky mě věrně dovedou až na vrcholy skal.
V letadle jsme ještě nikdy nebyl, ale zato znám skály na Divokáčem. Zelená hloubka, lesy pode mnou. Sluneční záře, obrovská expozice. Máchám nohama nad hlubinou, hryžu jablko a zpocené vlasy usychají. Je skoro pět hodin večer, vstanu a vydám se po další skryté pěšině nad Česnekový důl. Husté větve smrkového mlází chtějí trhat můj slamák.
Nad Česnečkem je mokro, prameniště a vrchoviště. Nohy se boří do zelených mechů a žbluňká to. Sejdu z pěšiny a jdu naslepo lesem. Zelená tráva, nádherný podrost. Přejdu přes tři větší potoky a překročím mnoho stružek. Laň odskočí do lesa. Na osluněné loučce pojídám borůvkové květy - v každém z nich je nektar a chutná jako kapka medu. Z lesů vystoupím nedaleko Švýcárny, u ní - nejstarší chaty v Jeseníkách, u které se od dávna páslo - večeřím. Tvrdší chleba, sýr a sibiřský česnek, který roste na podmáčené loučce nad chatou a dal jméno i Česnekovému dolu. Sedím tady nekonečně dlouho a oči klouzají po krajině. Jsem v centrální části Jeseníků a kde budu spát záleží jen na mě. Můžu dojít na Žárový vrch, Vřesovou studánku a za hluboké tmy bych došel i na Krakena. Přemýšlím a nechávám své nohy stáhnout mě, kam sami chtějí. Jdu na Malý děd a chci sejít do údolí Střední Opavy.
Večer na Malém dědu, ploché temeno hory, kleče a jemné horské trávy. Metličky, smilky. Vítr a slunce, které se houpe jen nepatrně nad obzorem. Večerní mír. Obloha dalece modrá. Překonán pokojem, klidem a nádherou si ustelu nedaleko vrcholu hory, skryt na loučce v kosodřevině. Pro vodu seběhnu k nedalekému prameništi. Ležím mezi klečemi a obzor zlátne, nápory větru, který křičí léto, léto!, mě nutí zakrývat plamen vařiče rukou. Těstoviny, voda, sůl, nic víc. Nic víc není třeba. Nezalesácky pár slov do telefonu s člověkem, který na mě myslí. Radost.
Čekám, až se ze tmy vyloupne Mléčná dráha, ale je sotva oranžový obzor a já už spím.Pamatuji si jen první dvě hvězdy.
Spaní pod širákem, plné probouzení a zase poklidného usínání. Vítr točí větvemi klečí. Oranžový obzor na opačné světové straně. Musím zaklonit hlavu. Vyběhnout ze spacáku na záchod a pak zase spát. Ranní slunce vás vzbudí v šest ráno a už visí vysoko na obloze.
Dojím jen pár vrtulovitých těstovin ze včerejška, sbalím batoh a oklepu rosu z pláštěnky, která jej zakrývala. Slunce září a přes noc spadla tak tuna rosy. Její kapky se všude třpytí. Uklidím bivak, vlhký žďárák, spacák i karimatka zmizí v batohu a že jsme tu spal za chvíli nikdo nepozná. Zůstaly po mě jen lehce slehlé trsy metličky.
Dlouhými kroky seskáču tři kilometry z kopce, které mě dělí od Videlského kříže. Nevím, na kterou stranu stopovat, vyjde to tak nastejno. Mladý klučina, kterému v autě hraje Enya, mě vyloží v Karlově Studánce, ale vzal by mě klidně do Olomouce. Projdu městečkem a jede mi ranní autobus do Zlatých Hor, o kterém jsem vůbec netušil. Snídani si dám až doma.
Kolik zážitků můžete mít za tak krátkou dobu? Nezáleží na délce, ale na intenzitě vnímání.
Krátký doslov
Nakonec jsme u psaní nevydržel klečet a sedl si. Jestli mi můžete něčím vykompenzovat mé otlačené pozadí, tak nechoďte do Divokého dolu. Je to přeci jen národní přírodní rezervace a pokud máte v Jeseníkách dost míst, která neznáte, nehrňte se hned na chráněná místa. Kamzíci to jistě ocení. A pokud se tam vydáte, tak vím, že nezničíte ani květinu. Horší než každý tichý poutník jsou davy na asfaltových cestách, chaty a nebo dokonce větrné a přečerpávací elektrárny ve stejně krásných a cenných místech, jako je Divoký důl. I na Malém dědu po mě zůstala jen nepatrně slehlá tráva (jako po srnci), ale na Švýcárnu vede asfaltka.
Já před začátkem túry. Očekávání a nedočkavost ve mně.
Mé boty a mé jabko si užívají slunce nad Divokáčem.
Ložnice nejkrásněji vymalovaná, voňavá a opravdu velká.
Orlík, před ním se tyčí dvouvrchol Jeleních louček a Černého vrchu.
Medvědí vrch a jeho lesnaté království. Běh do vrchu aneb prudký pád dolů
V sobotu 13.6. jsem vyrazil na běh do vrchu, získat nějaké ty body do poháru. Jelikož jsem nebyl na předchozích dvou závodech, propadl jsem se z průběžného 4. místa až na deváté. Motivace byla velká, možná až moc velká. Z Vlašimi jsem vyrazil busem do Prahy, odtud jsem pak pokračoval vlakem do Vrané nad Vltavou, kde se závod konal. Když jsem dorazil, začala tradiční procedura: přihlášení, rozběhání, rozcvičení a příprava na start. Už při rozběhání mě provázely problémy, tušil jsem něco nepěkného. Na startu běhu v délce 3050 m bylo něco přes 75 běžců a běžkyň. Všichni byli před startovní čarou napěchováni v úzké cestě a já stál jako tradičně někde uprostřed. Po startovním povelu se vydali všichni nemilosrdně dopředu. Postupně jsem se prokousával startovním polem před ostatní běžce a nabíral své závodní tempo. Asi zhruba po 800 m začalo prudké stoupání do kopce, klíčová část závodu, kterou jsem tentokrát nezvládl. Ve 3/4 kopce se spustilo nepříjemné píchání v boku a já věděl, že je vymalováno. Musel jsem zpomalit téměř do chůze, a to se přes mě dostalo asi 5 běžců. Když jsem kopec zdolal, následovala rovina, kde jsem sice běžel, ale ne tak, jak jsem si představoval. Možná chyběla i vůle přetrpět bolest. V závěrečné fázi závodu, asi 500 m před cílem, to se už běželo na asfaltě, jsem měl ztrátu asi 100 m na závodníka přede mnou. Zatnul jsem zuby a šel do něj. V cílové rovince dlouhé 150 m (která byla do kopce) jsem měl ztrátu dobrých 50 m. V tu chvíli jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy jsem na dráze těsně prohrál závěrečný sprintérský souboj v běhu na 1500 m. Zahájil jsem tedy zdrcující sprint. Soupeř zareagoval až když jsem byl vedle něho a byl to boj do posledních metrů, tentokrát v můj prospěch. Vzplanulo ve mě potěšení, ale zároveň zklamání. Skončil jsem na devátém místě, tento závod jsem pomýšlel alespoň o 4 příčky výše.
Ale vzal jsem si ponaučení pro příště, že bez nutné dávky agresivity a tvrdé vůle to prostě nejde.
Ale vzal jsem si ponaučení pro příště, že bez nutné dávky agresivity a tvrdé vůle to prostě nejde.
Ostrý test
Dneska jsem zajel na závod blízko svého rodného domova, do Znojma. Závod to byl na 7,5 km a chtěl jsem si zde testnout, jestli teď ve středu desítka pod 40 je reálná. Takže jsem chtěl zaběhnout čas pod 30 min. Trochu mi nedošlo, že pokud se poběží údolím, tak to asi nebude úplně po rovince.
Po odposlechnutých debatách místních jsem dospěl k názoru, že trasa bude asi hodně podobná té v Modřanech, která teda byla dost brutální :-) Závod to byl lehce komornějšího duchu, na start se postavilo nějakých 25 závodníků. Lehce jsem okouknul ostatní a tipnul si zfleku tak 10 závodníků, kteří by mě mohli předběhnout. Aby to ale neměli tak jednoduché, postavil jsem se hned na startovní čáru a vyrazil na čele závodu.
Čela závodu jsem se, světe div se, držel zhruba 2km. Cítil jsem, že start je lehce přepálený, bohužel jsem přehlídl cedule s označením km, které tam byly, takže nevím, jestli to bylo na hraně 4min/km nebo pod, nad to určitě nebylo :-) Trochu mne překvapilo, že naše 4 člená skupinka je po těch 2km docela osamocená. Trochu jsem tedy okouknul ostatní 3 spoluběžce. Se dvěma, kteří naši skupinku vedli, jsem hned věděl na čem jsem, na ty nemám. Běželi celkem na pohodu, pěkným krokem. Třetího jsem zas otipoval, že to dost přepálil a odpadne. V obou případech jsem se trefil.
Po zhruba 2500m začalo stoupání a to ne jen tak nějaký, ale rovnou kopec jako kráva. Byl dlouhý zhruba tak 100m, nepříjemné bylo, že po 100 metrech kopec zdaleka nekončil, jen lehce zmírnil. Do kopce to bylo ještě asi další 1,5km. První dva závodníci mi solidně utekli, kopce prostě neumím :-( Třetí odpadl hned po 50 metrech, přešel do chůze. Zhruba v polovině mírnější části mě předběhl zhruba tak 50 letý pán, běželo mu to do kopce solidně. Ke konci mě vzal ještě jeden běžec.
Po tom kopci jsem byl solidně zakyselený, takže běh nebyl úplná lahoda, zhruba tak 3 min trvalo, než nohy povolily. Co jsem se ale tak ohlížel, tak za mnou díra minimálně 300 metrů, dál vidět nebylo. Po zhruba 500 metrech po rovině následoval pekelný sešup. Nebyl ani tak prudký jako hnusný. Sklon měl akorát na to, aby člověk nemusel brzdit a hezky se rozběhl, jenže ten terén, samý kámen a kořeny. Naštěstí i když jsem valil jak blázen, tak kotníky vydržely. Kilometr, kde asi polovina byl sešup jsem měl za 3:45, hezké, tak by to chtělo každý km:-)
I když jsem očekával, že se ke konci projeví lehce přepálený začátek a těžký výběh, nestalo se tak a poslední 3 km jsem běžel po 3:55min/km.
Celkový čas 31:58, celkově 5. místo a 3. místo v kategorii Muži A. Čili bedna a můj první běžecký pohár. No co mám povídat, radost jsem měl neskutečnou :-)
S výsledkem jsem nadmíru spokojený. Ověřil jsem si, že jsem schopný běžet na vyšší tepovce, než jsem doposud běhal desítku. Takže ve středu se ukáže. Pořád doufám, že to bude na Ladronce rovinka. Pokud ano, věřím, že by se mohlo pod 40 zadařit, nebo hodně přiblížit. Uvidíme :-)
Po odposlechnutých debatách místních jsem dospěl k názoru, že trasa bude asi hodně podobná té v Modřanech, která teda byla dost brutální :-) Závod to byl lehce komornějšího duchu, na start se postavilo nějakých 25 závodníků. Lehce jsem okouknul ostatní a tipnul si zfleku tak 10 závodníků, kteří by mě mohli předběhnout. Aby to ale neměli tak jednoduché, postavil jsem se hned na startovní čáru a vyrazil na čele závodu.
Čela závodu jsem se, světe div se, držel zhruba 2km. Cítil jsem, že start je lehce přepálený, bohužel jsem přehlídl cedule s označením km, které tam byly, takže nevím, jestli to bylo na hraně 4min/km nebo pod, nad to určitě nebylo :-) Trochu mne překvapilo, že naše 4 člená skupinka je po těch 2km docela osamocená. Trochu jsem tedy okouknul ostatní 3 spoluběžce. Se dvěma, kteří naši skupinku vedli, jsem hned věděl na čem jsem, na ty nemám. Běželi celkem na pohodu, pěkným krokem. Třetího jsem zas otipoval, že to dost přepálil a odpadne. V obou případech jsem se trefil.
Po zhruba 2500m začalo stoupání a to ne jen tak nějaký, ale rovnou kopec jako kráva. Byl dlouhý zhruba tak 100m, nepříjemné bylo, že po 100 metrech kopec zdaleka nekončil, jen lehce zmírnil. Do kopce to bylo ještě asi další 1,5km. První dva závodníci mi solidně utekli, kopce prostě neumím :-( Třetí odpadl hned po 50 metrech, přešel do chůze. Zhruba v polovině mírnější části mě předběhl zhruba tak 50 letý pán, běželo mu to do kopce solidně. Ke konci mě vzal ještě jeden běžec.
Po tom kopci jsem byl solidně zakyselený, takže běh nebyl úplná lahoda, zhruba tak 3 min trvalo, než nohy povolily. Co jsem se ale tak ohlížel, tak za mnou díra minimálně 300 metrů, dál vidět nebylo. Po zhruba 500 metrech po rovině následoval pekelný sešup. Nebyl ani tak prudký jako hnusný. Sklon měl akorát na to, aby člověk nemusel brzdit a hezky se rozběhl, jenže ten terén, samý kámen a kořeny. Naštěstí i když jsem valil jak blázen, tak kotníky vydržely. Kilometr, kde asi polovina byl sešup jsem měl za 3:45, hezké, tak by to chtělo každý km:-)
I když jsem očekával, že se ke konci projeví lehce přepálený začátek a těžký výběh, nestalo se tak a poslední 3 km jsem běžel po 3:55min/km.
Celkový čas 31:58, celkově 5. místo a 3. místo v kategorii Muži A. Čili bedna a můj první běžecký pohár. No co mám povídat, radost jsem měl neskutečnou :-)
S výsledkem jsem nadmíru spokojený. Ověřil jsem si, že jsem schopný běžet na vyšší tepovce, než jsem doposud běhal desítku. Takže ve středu se ukáže. Pořád doufám, že to bude na Ladronce rovinka. Pokud ano, věřím, že by se mohlo pod 40 zadařit, nebo hodně přiblížit. Uvidíme :-)
Běh krále Jiřího, Poděbrady
Mám za sebou další závod na 10km. Trochu jsem se obával deště a zimy, ale marně. Dalo by se říci, že bylo ideální běžecké počasí, zataženo, nějakých 14°, jen vítr trochu trápil.
Běželo se stejně jako v Brně jeden malý a 5 velkých okruhů. Na rozdíl od Brna byla trať úplná placka, což mě vyloženě potěšilo. Také dobře viditelné značení jednotlivých kilometrů bylo super. Registrace a převlečení v šatně proběhlo bez větších zádrhelů, jen nemožnost úschovy batohu do hlídaného prostoru mě moc nepotěšila.
I když nemám rád běhání v závěsu, tentokrát jsem udělal výjimku. Hned od začátku jsem se pověsil za příjemně stavěnou slečnu, které se pěkně zapalovala lýtka, takže běžela mě naprosto vyhovující rychlostí. Bohužel asi lehce přepálila začátek, protože postupně zpomalovala a když jsme 4. km běželi za 4:14, tak jsem slečnu s lítostí opustil a valil dál. Samostatné běžení mi dlouho netrvalo, zhruba 5. běžec, kterého jsem předbíhal se mnou srovnal tempo držel se mě jak klíště. Sice se mi podle jeho dechu zdálo, že mele z posledního a nemůže to dlouho vydržet, ale asi to bylo jen zdání, vydržel se mnou do 8. km.
Už by se dalo říct, tradičně, jsem na 8. km začal finišovat, což milý spoluběžec nebyl schopný akceptovat. Postupně jsem zrychloval a předbíhal běžce. Opětovným zklamáním bylo, že se mě nikdo z předbíhaných nezachytil, chtěl bych jednou zažít pořádný finišový souboj :-), snad někdy příště.
Cílový čas 41:02 je parádní. Už jen 62 sec dolů!!! Jednotlivé km: 4:02, 4:03, 4:06, 4:14, 4:10, 4:11, 4:10, 4:13, 3:57, 3:51. Jak je vidět, musím zapracovat na střední části trati. Nějak se mi nedaří držet rovnoměrné tempo. Na druhou stranu mě těší, že už jsem schopen poslední 2km finišovat pod 4 minuty.
V červnu mám v plánu ještě jeden 10 km závod. 17.6. na Ladronce. Pokud bude rozumné počasí, tak věřím, že se tam dokážu 40 minutové hranici přiblížit již pěkně na dostřel.
A ještě Sváťa Sedláček alias running-observer v komentáři k minulému článku poskytl odkaz na super web http://www.runningforfitness.org/calc/paces.php. Podle tratě a dosaženého času vám doporučí v jakém čase v tréninku běhat např. 400m, 1km, ... Myslím, že výborná tréninková pomůcka.
Běželo se stejně jako v Brně jeden malý a 5 velkých okruhů. Na rozdíl od Brna byla trať úplná placka, což mě vyloženě potěšilo. Také dobře viditelné značení jednotlivých kilometrů bylo super. Registrace a převlečení v šatně proběhlo bez větších zádrhelů, jen nemožnost úschovy batohu do hlídaného prostoru mě moc nepotěšila.
I když nemám rád běhání v závěsu, tentokrát jsem udělal výjimku. Hned od začátku jsem se pověsil za příjemně stavěnou slečnu, které se pěkně zapalovala lýtka, takže běžela mě naprosto vyhovující rychlostí. Bohužel asi lehce přepálila začátek, protože postupně zpomalovala a když jsme 4. km běželi za 4:14, tak jsem slečnu s lítostí opustil a valil dál. Samostatné běžení mi dlouho netrvalo, zhruba 5. běžec, kterého jsem předbíhal se mnou srovnal tempo držel se mě jak klíště. Sice se mi podle jeho dechu zdálo, že mele z posledního a nemůže to dlouho vydržet, ale asi to bylo jen zdání, vydržel se mnou do 8. km.
Už by se dalo říct, tradičně, jsem na 8. km začal finišovat, což milý spoluběžec nebyl schopný akceptovat. Postupně jsem zrychloval a předbíhal běžce. Opětovným zklamáním bylo, že se mě nikdo z předbíhaných nezachytil, chtěl bych jednou zažít pořádný finišový souboj :-), snad někdy příště.
Cílový čas 41:02 je parádní. Už jen 62 sec dolů!!! Jednotlivé km: 4:02, 4:03, 4:06, 4:14, 4:10, 4:11, 4:10, 4:13, 3:57, 3:51. Jak je vidět, musím zapracovat na střední části trati. Nějak se mi nedaří držet rovnoměrné tempo. Na druhou stranu mě těší, že už jsem schopen poslední 2km finišovat pod 4 minuty.
V červnu mám v plánu ještě jeden 10 km závod. 17.6. na Ladronce. Pokud bude rozumné počasí, tak věřím, že se tam dokážu 40 minutové hranici přiblížit již pěkně na dostřel.
A ještě Sváťa Sedláček alias running-observer v komentáři k minulému článku poskytl odkaz na super web http://www.runningforfitness.org/calc/paces.php. Podle tratě a dosaženého času vám doporučí v jakém čase v tréninku běhat např. 400m, 1km, ... Myslím, že výborná tréninková pomůcka.
Jak pokračuje trénink na 10km pod 40min
Mám za sebou něco málo přes týden tréninku od doby co jsem ukončil pomaratonskou regeneraci a začal trénovat na můj nový cíl 10km pod 40 min.
Tréninkový plán jsem si sestavil sám, podle informací a tréninkových plánů na internetu. Nemám danou přesnou kilometráž, nebo nějak detailně rozepsaný plán. Spíš jsem si rozmyslel co který den chci dělat s tím, že konkrétní podobu budu upravovat podle situace.
Trénink mám koncipovaný takto:
Po - volno
Út - úseky - spíše delší, 1-2km, tempem co se do mě vejde :-)
St - regen běh cca 10km
Čt - kopce nebo tempový běh
Pá - regen - spíš menší kilometráž, tak do 8km
So - závod, nebo úseky, úseky spíš kratší, 400m - 800m
Ne - regen a OV, 15-20km
Budu rád za jakékoli rady nebo postřehy k plánu. No a takto zatím vypadá jak mi to jde konkrétně
Mám v plánu i docela dost se zúčastnit závodů, beru to jako kvalitní trénink :-)
V červnu mě čeká:
6.6. - Běh Krále Jiřího (10 km) - Poděbrady
14.6. - Běh Gránicemi o pohár starosty města Znojma (7,5 km )
17.6. - Břevnovských 10 a 5 kilometrů (10 km a kratší) - Praha
28.6. - Liberecký půlmaratón (21,1 km) - Tady si nejsem jistý, budu po týdnu na kole na Šumavě, takže ještě uvidím podle momentálního pocitu
Cílové závody, kdy bych chtěl 10km pod 40min zvládnout jsem si určil Kolínskou desítku 29.8. nebo Tesco Night Grand Prix Praha 12.9., když to nevyjde na jednom, tak na druhém určitě :-))
Snad se na mě nepříznivě nepodepíše 3 týdenní běžecký výpadek v červenci, kdy budu na kolech ve Švýcarsku a zvládnu to.
Tréninkový plán jsem si sestavil sám, podle informací a tréninkových plánů na internetu. Nemám danou přesnou kilometráž, nebo nějak detailně rozepsaný plán. Spíš jsem si rozmyslel co který den chci dělat s tím, že konkrétní podobu budu upravovat podle situace.
Trénink mám koncipovaný takto:
Po - volno
Út - úseky - spíše delší, 1-2km, tempem co se do mě vejde :-)
St - regen běh cca 10km
Čt - kopce nebo tempový běh
Pá - regen - spíš menší kilometráž, tak do 8km
So - závod, nebo úseky, úseky spíš kratší, 400m - 800m
Ne - regen a OV, 15-20km
Budu rád za jakékoli rady nebo postřehy k plánu. No a takto zatím vypadá jak mi to jde konkrétně
Mám v plánu i docela dost se zúčastnit závodů, beru to jako kvalitní trénink :-)
V červnu mě čeká:
6.6. - Běh Krále Jiřího (10 km) - Poděbrady
14.6. - Běh Gránicemi o pohár starosty města Znojma (7,5 km )
17.6. - Břevnovských 10 a 5 kilometrů (10 km a kratší) - Praha
28.6. - Liberecký půlmaratón (21,1 km) - Tady si nejsem jistý, budu po týdnu na kole na Šumavě, takže ještě uvidím podle momentálního pocitu
Cílové závody, kdy bych chtěl 10km pod 40min zvládnout jsem si určil Kolínskou desítku 29.8. nebo Tesco Night Grand Prix Praha 12.9., když to nevyjde na jednom, tak na druhém určitě :-))
Snad se na mě nepříznivě nepodepíše 3 týdenní běžecký výpadek v červenci, kdy budu na kolech ve Švýcarsku a zvládnu to.