Dnešní běh
Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky - tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní - tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.
Malá kunratická – je opravdu tak malá?
V neděli 25. října jsem zavítal jako již tradičně do Prahy na další závod, letos už jednadvacátý. Navzdory tomu, že před týdnem sněžilo, bylo tuto neděli slunečné počasí. Závod s názvem Malá kunratická se konal ve stejnojmenném lese. Jak většinu běžců ví, každý rok se tu koná závod Velká kunratická, který má již dlouhodobou tradici. Avšak Malá kunratická je závod s zcela odlišnou tratí, jen některé úseky se shodují s VK. Když bych měl specifikovat tento běh základními parametry, tak asi takto: délka 3250 m, dva kopce, a z mého pocitu bych trať hodnotil jako středně těžký kros.Na místo startu jsem dorazil s velkým předstihem, což nebývá u mě zvykem. Leč bylo slunečno, do údolí kunratického potoka mnoho slunečních paprsků neprošlo, ale na běh bylo ideální počasí. Po prezentaci a převlečení jsem se proběhl. Běželo si mi lehce, až mě to překvapilo. Na závod jsem se těšil a netrpělivě jsem vyčkával na povel ke startu. Hned po výstřelu jsem se držel na čtvrtém místě. Ze začátku byl rovný úsek, přesto jsem se nikam nehnal, věděl jsem, že terén je dosti členitý. Odhadem po 500 metrech přišlo první stoupání do kopce, nebyla tu žádná cesta, prostě taková stráň. Pod nohami to trochu ujíždělo, tak jsem moc nebláznil a v klidu jsem to vyběhl. S každým podklouznutím je totiž ubráno dost sil a posun kupředu žádný. Po vystoupání následoval rovný úsek s následným klesáním k potoku. Na rozdíl od VK byl přeběh potoku absolvován přes dřevěný můstek, takže suchou nohou. A následovalo další stoupání, tentokrát však delší a prudší. V tomto místě je potřeba se zakousnout a kopec vyběhnout, byť nohy tuhnou, protože jakýkoliv přechod do chůze nahrává soupeřům a následně se ztrácí aktuální pozice. Po výběhu to však nekončí. Nohy si do kopce mákly a jsou těžké, přesto je potřeba stále běžet a držet tempo a pokud možno zrychlovat. Tohle všechno se mi povedlo a v tuto chvíli jsem držel devátou pozici, kterou jsem udržel až do cíle. Závěr závodu je totožný s Velkou kunratickou, tedy seběh do cíle po úzké cestě na stráni. Mým výkonem jsem nebyl zklamán ,ale zároveň jsem ani neoslnil, prostě takový standartní výkon. Důležité bude to, co předvedu 8.11. na Velké kunratické. Kdyby bylo takové počasí jako dnes, mile rád bych ho uvítal. Jenže počasí v České republice je takové rozmanité, takže nabírám pocitu, že už by i klidně v srpnu mohlo sněžit, aniž by mě to překvapilo.
Závodu se zúčastnilo pěkných 92 závodníků a závodnic ve všech kategorií. Tento běh je velmi pěkný a každému kdo se chystá na VK poprvé, lze určitě doporučit.
PodZima v Jeseníkách
aneb kamzíci, rozbředlý sníh, popadané stromy, rudé listí, vodnaté potoky, šedé nebe, inverze, rozmáčené borůvky, mlha, mrholení, sněžnice, divoká necesta.
Kolik toho jde zažít v jediném dni?
Říjnové Jeseníky! Hory dle mého srdce. Na jejich divokost a bílý sníh se snáší rudé listy javorů.
Podívejte se se mnou...
Bílá Opava se z populární turistické trasy promění na divočinu jakoby kouzlem. Stačí málo, sněhová kalamita.
Aljašské pocity v Jeseníkách, bíložlutá řeka a čvachtavý sníh.
Místy po stehna ve sněhu, kalhoty cucají vodu. Kvůli terénu si ani nemá cenu nasazovat sněžnice.
Kuba fotí kamzíky. V současnosti se uvažuje o jejich vystřílení v Jeseníkách, pro jejich nepříznivý vliv na vzácné rostliny a protože jsou v Jeseníkách nepůvodní. Bylo by jich škoda.
Já na skále strmící se nad dolinami.
Kamzíci! Ani ne moc plaší, strávili jsme s nimi nezapomenutelnou hodinu a půl.
Sníh, trávy, mlhy. Snový obraz dokreslují poskakující horské kozy. Kde jsme?
Kuba a klesající mračna. Radost v duši, mokré kalhoty i boty, studené tváře a špinavé ruce.
Večerní inverze. Scházíme z hor, nakonec chytneme stopa, díky kterému spíme doma a ne pod převisem - to kvůli snažší cestě do školy. Ale už se těším na noci pod skalní klenbou, hvězdnou oblohu, večerní mráz a ohně, nesoucí světlo a žár dodaleka a do zkřehlých rukou. Znovunarození běžce
Sice mám rozepsaný článek o tom, jak jsme běžel s Jirkou Zlatohorskou pětadvacítku a v počítači fotky z výletu na sněžnicích a jesenické kamzíky, ale musím se s vámi podělit o jiný zážitek. O dnešní běh.
Nebyl nijak výjimečný, dlouhý nebo neobvyklý, ale mám z něho radost. Studuji teď v Olomouci a běhání tady mě moc netěšilo. V parku, po tmě, pořád ve městě. Moc jsme tady toho nenaběhal - ale aspoň jsme začal jezdit na kajaku. Jenže dneska jsme se konečně podíval do mapy a vyběhl si z města. Po cyklostezce a pak i polňačkou. Podél řeky, směrem na Litovelské Pomoraví. Zjistil jsem, že od svých kolejí se dostanu úplně krásně z města a i když tu nejsou kopce, tak běhání zase stojí za to. Dal jsme si po ránu jen asi 8 kilometrů - nijak dlouhý běh. Ale radost jsem z něj měl, jako bych běhal v Jeseníkách. Přiběhl jsme se zablácenýma botama, zpocený a spokojený. I tady budu mít z běhu radost, už mi zase cuká v nohách.
Mávám, teď sice ne z hor, ale neméně spokojený.
Vaša
Nebyl nijak výjimečný, dlouhý nebo neobvyklý, ale mám z něho radost. Studuji teď v Olomouci a běhání tady mě moc netěšilo. V parku, po tmě, pořád ve městě. Moc jsme tady toho nenaběhal - ale aspoň jsme začal jezdit na kajaku. Jenže dneska jsme se konečně podíval do mapy a vyběhl si z města. Po cyklostezce a pak i polňačkou. Podél řeky, směrem na Litovelské Pomoraví. Zjistil jsem, že od svých kolejí se dostanu úplně krásně z města a i když tu nejsou kopce, tak běhání zase stojí za to. Dal jsme si po ránu jen asi 8 kilometrů - nijak dlouhý běh. Ale radost jsem z něj měl, jako bych běhal v Jeseníkách. Přiběhl jsme se zablácenýma botama, zpocený a spokojený. I tady budu mít z běhu radost, už mi zase cuká v nohách.
Mávám, teď sice ne z hor, ale neméně spokojený.
Vaša
Frankfurt maraton 2009
Zlatý hřeb podzimní sezóny je za mnou, teď už jen odpočívat a pomalu začít zimní přípravu na skvělé jarní výkony :-) No a jaký ten zlatý hřeb byl se pokusím nastínit.
Do Frankfurtu jsem odjel v pátek v běžeckém minibusu rodiny Pilařových. Cesta dlouhá, ale pěkný kus jsme strávili v příjemné debatě, takže to i docela utíkalo. Ubytovaní jsme byli v hotelu Everest, který byl vedený Nepálci :-) Hotel příjemný, cena 35 Euro za 2 noci v pohodě, umístění 10 min pěšky od startu.
V sobotu jsem byl nalákán na prý tradiční preclíkový běh. Mělo se běžet velmi pomalu 5 km, takové předzávodní rozklusání. Tempo překvapivě opravdu pomalé bylo, i když prý o dost rychlejší než v minulých ročnících, přesto příjemné rozklusání Frankfurtem. Odměnou za absolvovaný běh byl obří preclík, měl tak 20 cm v průměru a byl výborný :-)
Po preclíkovém běhu jsme šli vyzvednout startovní čísla. Bylo potřeba zaplatit 31 Euro jako zálohu na čip, co mě dost nemile překvapilo byl poplatek 6 Euro za čip, takže po závodě nám vrátili jen 25 Euro. To jsem zvědav, kdy tohle přijde i na PIM.
Jinak registrace proběhla bez sebemenšího zádrhelu a bez nějakých velkých front. Triko nebylo v rámci startovného, ale zalíbil se mi jeho design, takže jsem 20 Euro obětoval a koupil si ho.
Samotné expo dost velké, ale vzhledem k tomu, že jsem vůbec nic nepotřeboval, tak jsem ho prošel jen velmi zběžně, ani nevím, jestli se tam dalo výhodně něco koupit.
Odpoledne probíhala pasta party, musím říct, docela masová akce, takových lidí pohromadě na obědě jsem ještě neviděl :-) Když jsme šli pro pivo, tak nás překvapil výčepař slovy: "Tak co si dáte chlapci?". Prostě kdo jiný by mohl točit pivo, než češi :-))
Večer procházka Frankfurtem a večeře v thajské restauraci byla příjemná, no a pak už na kutě pořádně se vyspat na závod.
Díky změně času jsme měli o hodinu delší spánek, což určitě nebylo na škodu. Přesto jsme z hotelu vyrazili poměrně pozdě. V budově, kde se měly uschovat věci bylo hooodně narváno a trochu i zmatek, než jsme našli správné odkladiště pro batohy, pak trochu rozklusat, na záchod a do správného koridoru jsem dorazil asi 3 min před výstřelem :-)) Ani jsem se do koridoru nevešel, a musel počkat až se po startovním výstřelu koridor trochu uvolní, nebylo to ale tak hrozné a 7 min po výstřelu jsem odmačkával svůj startovní čas.
Do závodu jsem šel s jasně danou strategií. Tep držet pod 150, tempo držet 5:13/km, tedy cílový čas 3:40. Na 32. km zrychlit a bez jakékoli krize proběhnout cílem v čase někde pod 3:40. Moc hezky naplánované co? :-)))
Všechno hezky klapalo do 10. km. Pak jsem nevím proč zrychlil na průměrné tempo 5:06/km a tepovka začala pomalu, ale vytrvale stoupat. Nedělal jsem si ale žádné startosti, běželo se mi parádně. Stíhal jsem si užívat i okolí tratě. Po nějakých 12 km kličkování ulicemi centra se vyběhlo dále a věděl jsem, že bude následovat zhruba 20km periferií Frankfurtu. Musím říct, že tato část se mi líbila z hlediska atmosféry asi nejvíc. V centru člověk čekal fandící davy, takže určitě potěšily, ale nepřekvapily. Mimo centrum se ale běželo vilovými zástavbami a jak si závod Němci užívali, to byla paráda. Poměrně úzké ulice lemované diváky, spousta dětí a takové fandění od srdce. Na spoustě míst na záhrádkách grilovali, přitom fandili a vůbec si ty běžící blázny užívali :-)
Další věcí, kterou si Němci umí zařídit je počasí, nechápu jak to udělali, ale na závod se udělalo moc hezké počasí, možná až moc teplo. Tipl bych, že bylo k 20 stupňům, sluníčko, bezvětří. Já si oblíkl kraťasy a triko s dlouhým rukávem, díky tomu triku mi bylo po půlce místy už docela hic, ale rozhodně se to nedá srovnávnávat s pekelnou výhní v Praze na jaře.
První půlka závodu mi strašně rychle utekla, ani jsem se nenadál a půlmaraton byl za mnou, stále mne nic moc nebolelo a běželo se příjemně, idylka. Od zhruba 25.km trošku přituhlo, už jsem začínal vyhlížet každou značku dalšího kilometru a začalo se to trochu vléct, možná to bylo i tím, že se běželo takovou divácky mrtvou zónou (rozuměj, asi jako v Praze na Palackého náměstí :-). Co mě moc nepotešilo byl konstantně stoupající tep, do té doby jsem se bez problémů držel pod 155 tepů, po 25. km ale začal při zachovaném tempu pomalu stoupat. Necítil jsem se ale nijak blbě, takže jsem tomu nepřikládal důležitost a držel tempo. Pomalu se začal blížit 32. km, kde jsem měl podle plánu zrychlit. No, plán to byl hezký :-) Nohy by sice asi nějaké lehké zrychlení zvládly, pořád nebolely nijak extrémě, ale tep už byl na neuvěřitelný 174 tepech. Dost jsem se tomu divil, vždyť to je tep na kterém běhám desítku a to o zhruba 70sec na km rychleji :-) Pořád nechápu čím jsem si ten vysoký tep zasloužil, při desítce při tom tepu dýchám jak splašený býk, nohy pomalu tuhnou. Kdežto po 32km na 174 tepech jsem dýchal uvolněně, nohy také nijak netuhly. Záhada.
Zpomalovat jsem nechtěl a říkal jsem si, že do cíle je už jen 10km a to jsem několikrát na tom tepu uběhl, takže to bude pohodička :-)) Nojo, naivka :-) Nohy začaly pomalu ale jistě bolet fakt pekelně. Takže od 36.km jsem chtě nechtě musel zpomalit. Jediné co mi v tu chvíli běhalo hlavou bylo abych hlavně nepřešel do chůze, udělal jsem to na občerstvovačce a přinutit se pak rozběhnout byla jedna z nejtěžších věcí. Absolutní krize přišla na 38.km, prostě zeď jako kráva. Zrovna to bylo ale v úseku, kde se trať zúžila na asi 2m široký prostor lemovaný fandícími diváky, no přejděte takhle před nima do chůze. Poslední 3km jsem uběhl ani nevím jak, co vím, že to utíkalo šíleně pomalu, jak kdyby nějaká svině značky kilometrů posouvala dál a dál.
Doběh ve Festhalle měl úžasnou atmosféru, kterou jsem bohužel nebyl schopen nějak moc vnímat :-( Ale představte si doběh po červeném koberci se stovkami fandících diváků okolo na tribunách. Na konci článku je odkaz na video, ať si můžete udělat živou představu.
Kdybych měl závod srovnat s PIM, tak bych řekl, že je to tak o 2 třídy jinde. Hlavně ale tou diváckou atmosférou, to jsem v čechách prostě nezažil.
Na konec pár odkazů:
Finiš video (jsem zhruba v půlce v šedé mikině)
Pár fotek
Tabulka mezičasů
No a co dál? Teď najedu na zimní přípravu, která by měla na jaře vyústit v zaběhnutí 10km pod 40 min. Maraton ale plánuju také, nejspíš PIM a přemýšlím i o Vídni.
Do Frankfurtu jsem odjel v pátek v běžeckém minibusu rodiny Pilařových. Cesta dlouhá, ale pěkný kus jsme strávili v příjemné debatě, takže to i docela utíkalo. Ubytovaní jsme byli v hotelu Everest, který byl vedený Nepálci :-) Hotel příjemný, cena 35 Euro za 2 noci v pohodě, umístění 10 min pěšky od startu.
V sobotu jsem byl nalákán na prý tradiční preclíkový běh. Mělo se běžet velmi pomalu 5 km, takové předzávodní rozklusání. Tempo překvapivě opravdu pomalé bylo, i když prý o dost rychlejší než v minulých ročnících, přesto příjemné rozklusání Frankfurtem. Odměnou za absolvovaný běh byl obří preclík, měl tak 20 cm v průměru a byl výborný :-)
Po preclíkovém běhu jsme šli vyzvednout startovní čísla. Bylo potřeba zaplatit 31 Euro jako zálohu na čip, co mě dost nemile překvapilo byl poplatek 6 Euro za čip, takže po závodě nám vrátili jen 25 Euro. To jsem zvědav, kdy tohle přijde i na PIM.
Jinak registrace proběhla bez sebemenšího zádrhelu a bez nějakých velkých front. Triko nebylo v rámci startovného, ale zalíbil se mi jeho design, takže jsem 20 Euro obětoval a koupil si ho.
Samotné expo dost velké, ale vzhledem k tomu, že jsem vůbec nic nepotřeboval, tak jsem ho prošel jen velmi zběžně, ani nevím, jestli se tam dalo výhodně něco koupit.
Odpoledne probíhala pasta party, musím říct, docela masová akce, takových lidí pohromadě na obědě jsem ještě neviděl :-) Když jsme šli pro pivo, tak nás překvapil výčepař slovy: "Tak co si dáte chlapci?". Prostě kdo jiný by mohl točit pivo, než češi :-))
Večer procházka Frankfurtem a večeře v thajské restauraci byla příjemná, no a pak už na kutě pořádně se vyspat na závod.
Díky změně času jsme měli o hodinu delší spánek, což určitě nebylo na škodu. Přesto jsme z hotelu vyrazili poměrně pozdě. V budově, kde se měly uschovat věci bylo hooodně narváno a trochu i zmatek, než jsme našli správné odkladiště pro batohy, pak trochu rozklusat, na záchod a do správného koridoru jsem dorazil asi 3 min před výstřelem :-)) Ani jsem se do koridoru nevešel, a musel počkat až se po startovním výstřelu koridor trochu uvolní, nebylo to ale tak hrozné a 7 min po výstřelu jsem odmačkával svůj startovní čas.
Do závodu jsem šel s jasně danou strategií. Tep držet pod 150, tempo držet 5:13/km, tedy cílový čas 3:40. Na 32. km zrychlit a bez jakékoli krize proběhnout cílem v čase někde pod 3:40. Moc hezky naplánované co? :-)))
Všechno hezky klapalo do 10. km. Pak jsem nevím proč zrychlil na průměrné tempo 5:06/km a tepovka začala pomalu, ale vytrvale stoupat. Nedělal jsem si ale žádné startosti, běželo se mi parádně. Stíhal jsem si užívat i okolí tratě. Po nějakých 12 km kličkování ulicemi centra se vyběhlo dále a věděl jsem, že bude následovat zhruba 20km periferií Frankfurtu. Musím říct, že tato část se mi líbila z hlediska atmosféry asi nejvíc. V centru člověk čekal fandící davy, takže určitě potěšily, ale nepřekvapily. Mimo centrum se ale běželo vilovými zástavbami a jak si závod Němci užívali, to byla paráda. Poměrně úzké ulice lemované diváky, spousta dětí a takové fandění od srdce. Na spoustě míst na záhrádkách grilovali, přitom fandili a vůbec si ty běžící blázny užívali :-)
Další věcí, kterou si Němci umí zařídit je počasí, nechápu jak to udělali, ale na závod se udělalo moc hezké počasí, možná až moc teplo. Tipl bych, že bylo k 20 stupňům, sluníčko, bezvětří. Já si oblíkl kraťasy a triko s dlouhým rukávem, díky tomu triku mi bylo po půlce místy už docela hic, ale rozhodně se to nedá srovnávnávat s pekelnou výhní v Praze na jaře.
První půlka závodu mi strašně rychle utekla, ani jsem se nenadál a půlmaraton byl za mnou, stále mne nic moc nebolelo a běželo se příjemně, idylka. Od zhruba 25.km trošku přituhlo, už jsem začínal vyhlížet každou značku dalšího kilometru a začalo se to trochu vléct, možná to bylo i tím, že se běželo takovou divácky mrtvou zónou (rozuměj, asi jako v Praze na Palackého náměstí :-). Co mě moc nepotešilo byl konstantně stoupající tep, do té doby jsem se bez problémů držel pod 155 tepů, po 25. km ale začal při zachovaném tempu pomalu stoupat. Necítil jsem se ale nijak blbě, takže jsem tomu nepřikládal důležitost a držel tempo. Pomalu se začal blížit 32. km, kde jsem měl podle plánu zrychlit. No, plán to byl hezký :-) Nohy by sice asi nějaké lehké zrychlení zvládly, pořád nebolely nijak extrémě, ale tep už byl na neuvěřitelný 174 tepech. Dost jsem se tomu divil, vždyť to je tep na kterém běhám desítku a to o zhruba 70sec na km rychleji :-) Pořád nechápu čím jsem si ten vysoký tep zasloužil, při desítce při tom tepu dýchám jak splašený býk, nohy pomalu tuhnou. Kdežto po 32km na 174 tepech jsem dýchal uvolněně, nohy také nijak netuhly. Záhada.
Zpomalovat jsem nechtěl a říkal jsem si, že do cíle je už jen 10km a to jsem několikrát na tom tepu uběhl, takže to bude pohodička :-)) Nojo, naivka :-) Nohy začaly pomalu ale jistě bolet fakt pekelně. Takže od 36.km jsem chtě nechtě musel zpomalit. Jediné co mi v tu chvíli běhalo hlavou bylo abych hlavně nepřešel do chůze, udělal jsem to na občerstvovačce a přinutit se pak rozběhnout byla jedna z nejtěžších věcí. Absolutní krize přišla na 38.km, prostě zeď jako kráva. Zrovna to bylo ale v úseku, kde se trať zúžila na asi 2m široký prostor lemovaný fandícími diváky, no přejděte takhle před nima do chůze. Poslední 3km jsem uběhl ani nevím jak, co vím, že to utíkalo šíleně pomalu, jak kdyby nějaká svině značky kilometrů posouvala dál a dál.
Doběh ve Festhalle měl úžasnou atmosféru, kterou jsem bohužel nebyl schopen nějak moc vnímat :-( Ale představte si doběh po červeném koberci se stovkami fandících diváků okolo na tribunách. Na konci článku je odkaz na video, ať si můžete udělat živou představu.
Kdybych měl závod srovnat s PIM, tak bych řekl, že je to tak o 2 třídy jinde. Hlavně ale tou diváckou atmosférou, to jsem v čechách prostě nezažil.
Na konec pár odkazů:
Finiš video (jsem zhruba v půlce v šedé mikině)
Pár fotek
Tabulka mezičasů
No a co dál? Teď najedu na zimní přípravu, která by měla na jaře vyústit v zaběhnutí 10km pod 40 min. Maraton ale plánuju také, nejspíš PIM a přemýšlím i o Vídni.
Úvodní info
Informační stránka českého a moravského ULTRAMARATONU. MUM, TMMTR, BRNO 48 HOUR INDOOR.Výsledky, termíny, závody, přihlášky, fotogalerie...
Stále tu jsem, ale…
Připadám si jako starej kozel :-)
Celosvětová krize zasáhla v jistém smyslu i mne.
V tomto roce jsem toho moc sportovního neukázal.
Občas se ukážu na nějakém tom závodě seriálu Peruna , ale můj trénink je v troskách. Nemohu se nějak dostat do té pravidelnosti a lenost mnou lomcuje. Navíc se tento rok událo hodně věcí , které převrátily můj život naruby. Tento rok prostě nebylo o čem psát, nebo nebyla chuť ani čas. Možná se ještě ukážu na pár závodech zimního běžeckého seriálu, ale nebude to žádná sláva :-(.
Člověk se musí sakra snažit, aby zůstal na úrovni sportovní závislosti. Poslední dobou se musím hodně přemlouvat. Od té zlomeniny kotníku jsem prostě lemra nad lemry. Kotník naštěstí srostl na výbornou, vůbec o něm nevím (nesmím to zakřiknout).
Musím v sobě opět najít, toho podřimujícího sportujícího Vefise. Přibírající kila (4Kg) mne k tomu nutí, endorfíny mne určitě dostanou.
04:31:25
Jeden z otců zakladatelů Second Wind RRC hlásí svou maratonskou premiéru na skvělém bezmála padesátiletém podniku v pražské Stromovce . Druhý nejstarší maraton v České republice (po Ostravě) nesnese jinou známku než...
Závod s anglickým nádechem aneb běh na jednu míli
Ve středu 7.10., přesně týden po běhu na Petřínskou rozhlednu pořádal klub SK Kotlářka na svém stadionu běžecké závody. Na výběr byla anglická míle nebo desítka. Stejně jako loni jsem si vybral kratší variantu. Na posledním závodě jsem předvedl velmi slabý výkon a tudíž jsem to chtěl napravit, přestože jsem věděl, že mi to nepoběží podle mých představ. Mezi závody jsem absolvoval dva běžecké tréninky, při kterých jsem se trápil a tak jsem místo dalších takových tréninků zařadil raději fotbálek.V den závodu se v Praze vyšplhal teploměr k mé nelibosti až na neuvěřitelných 25°C, což je na tuto roční dobu nevídané. Po přihlášení k závodu jsem se začal pečlivě rozcvičovat a připravovat na start. Běžecká abeceda proběhla v dobré pohodě a nasazení, cítil jsem, že jsem plný energie. Už při této rozcvičovací proceduře tekl z mé tváře pot a to jsem byl lehce oblečen. Panovalo opravdu letní počasí.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.
Běh na Petřínskou rozhlednu: Jedno velké peklo
Poslední zářijový den 30.9.2009 se konal předposlední běh ze seriálu běhů do vrchu. Samozřejmě jsem chtěl získat pěkné umístění a přidat nějaké body. To jsem však nemohl tušit, že budu závodit sám se sebou, abych vůbec závod dokončil. Ale hezky po pořádku. Už když jsem se blížil k Petřínu, nebylo mi dobře, prostě jsem měl ze závodu nepříjemný pocit. Při představě a srovnání s těžkým sobotním závodem (Run-Up) mi lezl mráz po zádech. Tento závod se běžela 3500 m dlouhá trasa a na závěr výběh rozhledny vysoké 51 m, což je téměř polovina budovy City Tower. Před startovním výstřelem jsem byl zahloubán do sebe a přemýšlel, jak si rozvrhnout síly, abych byl na závěr schopen ještě vyběhnout rozhlednu. Nakonec jsem se rozhodl, že poběžím s ostatními a uvidím jak se situace vyvine. Jak jednoduchá taktika. V zápětí se však ukázalo, že jakékoliv taktizování je k ničemu.Jediné co bylo potřeba k tomuto závodu, byla síla a tu jsem já tentokrát neměl. Asi po uběhnutí 1 km, jsem již věděl, že se můj závod mění v peklo. Každý krok byl těžký a nohy jsem musel přemlouvat běžet. Mimo to jsem byl nachlazený a každé stoupání jsem měl problém udýchat. Připadal jsem si jak nějaký netrénovaný začátečník. V polovině závodu mi bylo jasné, že nemohu pomýšlet na slušné umístění a už mi šlo jen o to, abych závod dokončil. Bylo mi trapně. Zhruba 500 m před cílem se již běželo po rovině směrem k rozhledně, to už jsem běžel relativně v pohodě. Když jsem vlítnul do rozhledny, začal jsem stoupat vzhůru. Třetinu rozhledny jsem vyběhl, pak jsem vadnul a vadnul, až jsem musel přejít do chůze. Postupně jsem pustil asi tři závodníky, co mě doběhli, byl jsem opravdu na ránu. Když jsem se vybelhal nahoru a konečně se zastavily stopky, řekl jsem si: "To je v pr......", ano tam. Byl jsem zklamán sám sebou.
Po chvilce odpočinku jsem sestupoval po schodech dolů a to pomalu přicházela únava do nohou. Dole se mi pak úplně klepala kolena, to jsem snad ještě nezažil. Mimo to jsem cítil v ústech chuť krve. Byl to opravdu hektický závod, který se mi brutálně nevydařil. Jak se ale říká, každý den není posvícení a na druhou stranu jsem rád, že mě to postihlo teď. Velmi by mě mrzelo, kdyby se mi takový výpadek stal na Velké Kunratické, konané v listopadu.
Občas je potřeba sáhnout si na dno svých sil. Dodá to sílu před dalším závodem.