Poslední zářijový den 30.9.2009 se konal předposlední běh ze seriálu běhů do vrchu. Samozřejmě jsem chtěl získat pěkné umístění a přidat nějaké body. To jsem však nemohl tušit, že budu závodit sám se sebou, abych vůbec závod dokončil. Ale hezky po pořádku. Už když jsem se blížil k Petřínu, nebylo mi dobře, prostě jsem měl ze závodu nepříjemný pocit. Při představě a srovnání s těžkým sobotním závodem (Run-Up) mi lezl mráz po zádech. Tento závod se běžela 3500 m dlouhá trasa a na závěr výběh rozhledny vysoké 51 m, což je téměř polovina budovy City Tower. Před startovním výstřelem jsem byl zahloubán do sebe a přemýšlel, jak si rozvrhnout síly, abych byl na závěr schopen ještě vyběhnout rozhlednu. Nakonec jsem se rozhodl, že poběžím s ostatními a uvidím jak se situace vyvine. Jak jednoduchá taktika. V zápětí se však ukázalo, že jakékoliv taktizování je k ničemu.
Jediné co bylo potřeba k tomuto závodu, byla síla a tu jsem já tentokrát neměl. Asi po uběhnutí 1 km, jsem již věděl, že se můj závod mění v peklo. Každý krok byl těžký a nohy jsem musel přemlouvat běžet. Mimo to jsem byl nachlazený a každé stoupání jsem měl problém udýchat. Připadal jsem si jak nějaký netrénovaný začátečník. V polovině závodu mi bylo jasné, že nemohu pomýšlet na slušné umístění a už mi šlo jen o to, abych závod dokončil. Bylo mi trapně. Zhruba 500 m před cílem se již běželo po rovině směrem k rozhledně, to už jsem běžel relativně v pohodě. Když jsem vlítnul do rozhledny, začal jsem stoupat vzhůru. Třetinu rozhledny jsem vyběhl, pak jsem vadnul a vadnul, až jsem musel přejít do chůze. Postupně jsem pustil asi tři závodníky, co mě doběhli, byl jsem opravdu na ránu. Když jsem se vybelhal nahoru a konečně se zastavily stopky, řekl jsem si: “To je v pr……”, ano tam. Byl jsem zklamán sám sebou.
Po chvilce odpočinku jsem sestupoval po schodech dolů a to pomalu přicházela únava do nohou. Dole se mi pak úplně klepala kolena, to jsem snad ještě nezažil. Mimo to jsem cítil v ústech chuť krve. Byl to opravdu hektický závod, který se mi brutálně nevydařil. Jak se ale říká, každý den není posvícení a na druhou stranu jsem rád, že mě to postihlo teď. Velmi by mě mrzelo, kdyby se mi takový výpadek stal na Velké Kunratické, konané v listopadu.
Občas je potřeba sáhnout si na dno svých sil. Dodá to sílu před dalším závodem.
