Blogy

Podzimní kros Prokopákem - aneb příště si Zdendo sebou vezmeme buzolu  Když slyším slovo tým, tak se mi vybaví hned několi věcí - jedna z prvních je, že to je více jak 1 osoba a proto když jsem viděla na fejsbuku informaci od Zdeňka, že poběží Podzimní kros Prokopákem, rozhodla jsem se, že ho v tom nenechám samotného. Navíc jsem nemohla z důvodu nemoci běžet závod v Drážďanech, což mě moc mrzelo, takže jsem si tak trochu chtěla zpravit chuť. Strašně jsem podcenila přípravu - šla jsem spát v jednu hodinu ráno, doma došly zásoby snídaní a tak ráno vyrážející se suchou hoskou v ruce, avšak o to víc těšící jsem na cestě do Prokopského údolí. Sluníčko svítí, venku je 8 stupňů a to je paráda. Zaplatila jsem startovné ve výši 30 kč a dostala jsem statrovní číslo 43. Zdeněk profesionálně doběhl ke startu asi 10 minut předem, čímž si vysloužil číslo 87. Trať byla super, bahno, bláto, listí, kameny a kopce - co víc si přát  Zdeněk běží báječně, stále ho mám před sebou a né a né ho dohnat  ani hudba mi nepomáhá, mám v hlavě spoustu myšlenek, naštěstí ani jedna se netýká oblíbeného běhacího tématu - proč tu vlastně jsem  Přeci běžím, takže budu bojovat až do konce! Ááááá je tu moment, kdy předbíhám Zdeňka, protože dle mého Nike+ náramku se už blížíme k cíli a já chci zabojovat o každou sekundu  Běžím za paní v červeném tílku, za mnou Zdeněk a ještě celkem 2 nešťastníci. A jsem opět u slova tým, prostě týmově jsme zabloudili a běžíme opět z kopce, který jsme přeci už jednou seběhli a to je divný, ale přesvědčit o nesmyslném seběhnutí se musíme až dole u mostíku. Tak šup šup a zase nahoru, najít správnou cestu, máme přeci v cíli baťohy  Jako tým i dobíháme, já si neodpustím svůj sprintík a s jazykem na rameni jsem šťastná jak blecha, že jsme se neztratili úplně. Trať jsme si prodloužili o 2 km, ale úsměv na tváři nám zůstal, jen příště, příště si Zdendo vezmeme buzolu...

V počtu 11 runnerů jsme se potkali na Výtoni, vyblejskli světlušky a vyrazili na naši pravidelnou čtvrteční pouť. Povídali jsme o Drážďanech, Zdeňkovým víkendovým pulčáku (skvěle Zdeňku!!!), práci, dnešních prázdninách (jak u koho) a tak vůbec.

Půjde obojí. Zřejmě ale jinak než doposud. Už ne zcela bezstarostně, ale o to s větší radostí a úctou ke každému okamžiku. Ke každému okamžiku všedně nevšedních dnů. Mí nejbližší už to vědí a s podporou sledují můj příběh, který se začal odvíjet týden po Beskydské sedmičce. Následující události nabraly takový spád, že mě opustila chuť nejen k zápiskům z výletů, ale i k samotnému běhání.

Před italským Magredi Mountain Trail 100 mil bylo nutno zařídit poslední formalitu - lékařské potvrzení. I když jsem své doktorce tvrdil, že jde vlastně o přechod Dolomit, byla neoblomná a odeslala mě na zátěžové EKG. Ostatně opakování loňského testu mělo vyloučit pochyby o mém zdravotním stavu. Samotný test byl celkem zábavný. Při šlapání jsem s vyšetřující lékařkou probíral běhání a ona mi sdělovala své zážitky z chalupy. Našlapal jsem místní rekord 263 W a musel jsem skončit jen kvůli tomu, že při šlapání v pololeže už nešlo silově udržet 40 otáček. Ani mě nevarovalo, že si po testu už lékařka se mnou dál nepovídala.

Počkal jsem si další hodinku na jiného doktora s tím, že mi konečně podškrábne ten papír pro Italy. To, co mi ale řekl, byla studená a horká sprcha dohromady. "Máte pozitivní test na ischemickou chorobu srdeční. Kam vás tak pošleme..." Byl jsem v takovém šoku, že jsem všechno odkýval, i to, že mě rovnou objednal do Ikemu na katetrizaci. (Nebojte, nebudu popisovat detaily, masochisté si tento výraz jistě "vygůglí") Hlavou se mi honily dvě věci. Rozum říkal, že to musí být nesmysl, ale ten zbytek se bál. Co bude s těmi, kteří mě potřebují? Zrušil jsem úplně všechno. Babice, Itálii, ŠUTR, prostě všechno. Při občasném pobíhání v lese jsem se potácel od pařezu k pařezu a pozoroval, zda mě nepíchá u srdce nebo jestli se moc nezadýchávám. Rozeslal jsem výsledky EKG na všechny strany, jestli se náhodou nespletli. Odpovědi byly stejné. "Je to sice divné, ale nález je jednoznačný." V tichém odevzdání jsem se jednoho pěkného pátečního rána vypravil do Ikemu.

Byl to další šok. Připadal jsem si doslova jako v nejlepším hotelu. Nikde jsem nečekal, sestry se mohly rozkrájet, abych se cítil dobře. K tomu pěkné a čisté prostředí a stoprocentní komunikace o všem přispívaly k rozpuštění nervozity. Samotné vyšetření nepatří mezi příjemné, ale pokud je člověk zdravý, dá se s malým omezením zvládnout. Ještě na sále (provádí se zaživa) měl pro mě primář dvě zprávy. Ano, bylo to jak ze špatného lékařského vtipu. To, že tohle vyšetření bylo zbytečné, protože mé roury jsou vzorné, byla ta lepší zpráva. Ta horší byla, že se mi přes nedomykavou chlopeň vrací krev zpátky do levé komory. A protože tímto vyšetřením se víc nedá zjistit, musel jsem do Ikemu znovu...

Po dalších dvou návštěvách a nechutném vyšetření ultrazvukovou sondou v jícnu, padl konečný verdikt. Vrozená vada chlopně, která je dvoucípá a s věkem degeneruje. Trpí jí 1 % populace, někteří se o tom ani nikdy nedozví. Moje je ve fázi lehké až střední disfunkce a čas na operaci bude až za pár let. A jak jsem pochopil z různých čísel a rozměrů aort, síní a komor, její degenerace vůbec nezávisí na mém amatérském běhání. Spadl mi tak velký ischemický kámen ze srdce, že jsem celé odpoledne prospal.

Co dál? I když vyslovení slova maratón (natož ultra) způsobí v Ikemu téměr ťukání na hlavu (i přes odkaz na běhajícího profesora Pirka), naději mi dal Marek Odstrčilík. S hlídanými tepy se dá i ten maratón běžet. (http://xman.idnes.cz/kardiak-a-kancelarska-krysa-maraton-jim-byl-malo-tak-bezeli-dal-p67-/xman-adrenalin.aspx?c=A111026_152102_xman-adrenalin_fro) Vyštrachal jsem ze skříně tepák, vložil novou baterku a v sobotu běžím do Šárky na milovaný ŠUTR. I když jen zahřívacích 18 km. Takže pozor: tři, dva, jedna - zase se rozbíhám. Žiju a tomu běhám.

Drážďany... Drážďany... Drážďany...postupně budou přibývat příspěvky snad od všech účastníků :-)))

Drážďany...by Kačenka
Z mého osobního pohledu se závod v Drážďanech vydařil. Běželo se mi skvěle celou cestu a výsledný čas mám 00:58:29 (real time) a 1:02:09 (čas na bráně). Trvalo mi skoro 4 minuty se dostat ze startu k startovní bráně. Běžela jsem sama, kde byli ostatní jsem nevěděla - nějak jsme se ztratili při řazení na startu. Honza mě pak dohnal u občerstvovačky, ale pak už jsem ho neviděla. Dobré je, že jsem nebyla ani moc zadýchaná a cítila jsem, že můžu běžet i na víc. Ale protože jsem to nechtěla nějak bláznivě přetavit a pak třeba nedoběhnout, tak jsem běžela na to, aby se mi dobře dýchalo a já se dobře cítila a věděla, že to do cíle v pohodě dám. Ani na hodinky jsem se nepodívala za celou dobu běhu!

Toto byl úplně jiný pocit než na Nike Run nebo PIM. Obava, jestli těch 10km zaběhnu nebo ne, v Drážďanech nebyla a já ji vlastně ani nechtěla, natož aby mi chyběla! :-) V mysli jsem se povzbuzovala a říkala si, jak je život běžce krásný. Krásně jsem si užila i atmosféru běhu. Také jsem okukovala běžce okolo a nápisy na jejich tričkách, místa, kterými jsme probíhali a barvy přírody kolem, okolostojící lidi, bubeníky a německou dechovku podél trati.

Jsem se svým výkonem moc spokojená. Oproti Nike Run mám zlepšení o 10 minut a ve srovnání s PIMem je to přesně dvojnásobek času na 5km. A také začínám zimní sezónu s motivací v běhu pokračovat a na jaře zkusit půlmaraton :-) Setkání s Golden PIM Queen Věrkou také dobře motivuje :-) Už se v hlavě začínají rojit dokonce nějaké předběžné běžecké plány (Praha, Vídeň, Salzburg, Kypr). A jako lahůdku na závěr mám i spoustu pěkných fotek, o které se s vámi podělím.

Týden 18 (10.10.-16.10.2011): Závěr, Těsně před závodem, Závod, Po závodu, Celkové hodnocení

Dokonce ani není třeba měnit občanství. Stačí mrknout do jednoho z aktuálních čísel časopisu Run, kde je německým profesionálním fotografem psaná reportáž z letošního Arctic Midnight Orienteering v Ilulissatu (jen co Jiřin vydá časák, tak se objeví má vlastní reportáž tady).

Fotky řeknou víc než slova

Týden 16-17 (26.9.-9.10.2011): Závěr přípravy, Srovnání přípravy na Berlín a Amsterdam

Aktualizováno Ještě nedávno byl maximální výkon světla pro OB na hranici 2100 lumenů u modelu LEDX Cobra (výborná lampa, z osobní zkušenosti mohu jen doporučit). To už dnes ovšem neplatí. Před pár týdny při Mistrovství Švédska na klasické trati firma LEDX prezentovala nový model Cobra II. 2500 lumenů světelného toku začíná pomalu otevírat otázku, kde […]

Garmin se konečně přiblížil chybějícím parametrům ideální gps (+ barometrický výškoměr, baterka 20 hodin) . Model 910XT je sice primárně určen plavcům a triatletům, ale třeba i orienťáci využijí měření počtu plaveckých temp nebo přeplavaných bazénů. Velikost sice není úplně ta pravá (větší než modely 405, 410, 610), ale do ničeho menšího to asi narvat nešlo… A […]