Palestra Kbelská 10 – 26. ročník
 |
| V nových oddílových dresech BS Teamu |
Je znát zimní příprava, protože jsme si oba zaběhli pěkné osobáky. Petr po delší běžecké pauze, která byla způsobena operací jeho menisku. Já 42:23 a Petr krásných 48:45. Oba časy jsem vzal z tzv. real timu, protože než jsme se na startu dostali k proběhnutí startovní čáry, tak uběhlo celých 50sec. Závod měl rekordní účast téměř 800 závodníků, což naznačuje pokračující běžecký boom v České republice.
 |
| Jirka 100 m před cílem |
 | ||
| Petr 100 m před cílem |
NATLOC 2011
North Atlantic Orienteering Championship 2011 byla série závodů v Grónsku a na Islandu. Článek vyšel v časopise Orientační běh. Jeho původní verzi i fotkami si můžete prohlédnout nyní i online. Grónsko Grónsko je autonomní součástí Dánského království. To je taky jediné rozumné vysvětlení, proč se v tak drsné krajině objevil i sport jakým je orientační běh. […]
Prvně na spinningu
Honza12 mi tuhle v komentáři psal, že si mám udělat radost. Tedy abych byla spravedlivá, tohle doporučení padlo i od dalších z vás, ale od něj to znělo, jako bych to dostala skoro rozkazem :-). Tak jsem si tu radost v sobotu odpoledne - večer udělala. Žádná čokoláda ani 10 a více let starý mok mi náladu nepozvedl. A co tedy pomohlo?
Tak 1. Poslat děti na hřbitov (s babičkou :-) a a prokecat a prolenošit dvě hodiny se svým mužem.
2. Vyrazit prvně v životě na spinning s mlhavou představou o tom, co mě čeká. Skupinka, se kterou jedu, jsou cyklisti z místního cyklotýmu, tak jsem docela zvědavá, jestli v půlce hodiny neskončím. Nakonec je pro mě nejhorších prvních deset minut, než si zvyknu na kolo. Kupodivu (sama se tomu divím) se držím i při jízdě ze sedla se zátěží, jen teda občas odpadám dřív nebo stahuju zátěž. Přesně tohle jsem potřebovala. Hodinu makám, musím se soustředit jen na to, co právě dělám a všechen ten stres, smutek, beznaděj, zlobu a negativní myšlenky nashromažděné za celý minulý týden přeměňuji na čistou energii. Jak se mi ještě odpoledne moc nechtělo, tak jsem neskutečně ráda, že jsem do toho šla. Jo.
p.s.
O den později:
O den později:
Cítím stehna, cítím zadek, ruce, paže, prsní svaly i břicho, ale nejvíc ta stehna.
Je mi fajn :-)
Je mi fajn :-)
Díky vám všem...
I takové dny jsou…
Upozornění: Ti, kteří mají rádi pouze optimistické a motivační texty, ať dále nečtou.
V neděli pršelo. Ráno. V poledne. Odpoledne taky. A mně bolelo v krku. Našla bych milion dalších důvodů (no, tak možná tři další důvody), proč nejít běhat. Fajn. Půjdu v úterý (v pondělí není kdy). To bude určitě hezky a mně bude líp. Haha. Jo, v úterý ráno JE hezky. Jasno a zima. Ledovka jak blázen. Ale ne líp. Mně není líp. Mám náladu pod psa. Den Blbec a vlastně ani nevím proč. Prostě se to tak někdy sejde. Všechno naráz. Fyzická a psychická únava se pomalu, po kousíčkách hromadí a najednou stačí jenom malá kapka. Předčasná jarní únava; PMS (jo, vážně existuje); moc moc dětí, které pořád mluví a pořád něco chtějí; pocit, že na mně něco leze (už pár dní); déletrvající stav typu nikdoměnepotřebujenikdeměnechtějíprotoženicneumím; mám psát dál? Dítka odvedena do nápravného zařízení. A já? Doma se nemohu k ničemu donutit. Nejraději bych si šla lehnout a vzbudila se, třeba za měsíc. Hlavou se mi pořád honí...říkala jsi, že půjdeš dneska běhat, když nebude pršet! Nemám nejmenší chuť, ani za mák, ani co by se za nehet vešlo. Cítím se jako už dlouho ne. Ani dvě hodinky u kamarádky, kdy řešíme nějaké věci, to příliš nenapraví (ale bylo fajn). Nakonec ukecávám sama sebe a říkám si, stačí aspoň kousek...
Vyrážím v půl druhé, teplota lehce nad nulou. Po silnici mířím k lesu, kde zjišťuju, že terénem to dnes opravdu nedám. Kde jsou stopy, je ledovka, mimo ně zledovatělá ostrá vrstva sněhu, která mne často neudrží a já se nečekaně propadávám. Pořád se nemohu pořádně rozběhnout a připadám si, jako bych za sebou měla nejmíň deset kilometrů a ne jenom dva. Koukám na srnčí stopy a říkám si, jak se asi musí chodit v tomhle ostrém hlubokém sněhu zvířatům... Jdu znovu na silnici. Jo, dnes to po ní bude lepší. Dala jsem si za cíl doběhnout aspoň do sousední obce. Mám chuť to otočit. Vykašlat se na to. Lehnout si do lesa na sníh. Každý krok, každý metr je dnes o překonání sama sebe. Známý pocit radosti a energie se nedostavuje. Běžím jen setrvačností, běžím pořád dál a zabočuji doprava směr další obec. Zastavit a otočit se mi v tu chvíli přijde nad mé síly. Nechci se vracet stejnou cestou. Přede mnou je kopec a ten mně aspoň na chvíli vyburcuje. Jen pět kilometrů za mnou a dva přede mnou a už toho mám dost. To jsem na tom fakt tak špatně? Kdyby mi teď zastavil někdo známý, jen hrdost by mi nedovolila nechat se dovézt domů. Vyklusávám posledních pár metrů, ještě protáhnout svaly a jako tradičně schody, ale cítím, že to není ono... nohy jsou prostě ztuhlé. Ale 200 schodů dám a pro dnešek končím. Ale Den Blbec ještě ne. Večer se těším, až bude v pokojíčku naprostý klid, pouštím si starý hity, a protože si připadám sama, vytáčím jedno, mému srdci nejbližší, telefonní číslo. A než usnu, opakuju si: " Těžko na cvičišti, ... A nebo taky ne. " :-))).
P.S. Dnes jsme si vzpomněla na televizní pořad, ve kterém nabízejí zvířátka z útulku. Nakonec jsem si kousek pustila a Srstkova "nabídka" mne fakt dostala a tu moji mizernou náladu mi o stupínek zvedla. Hned bych si nějakého toho hlídače vzala. Občas jsem měla pocit, že místo o psech mluví o mně :-). ...velký mazel, zvědavá, chytrá, rychle se učí, co vidí, to slupne;...miluje pohyb, zábavu a dlouhé procházky, ale taky má ráda svůj klid. Takže: Chcete mě?
Bez ohledu na počasí
Minulý týden proběhl trénink ve vánici. Tento týden na bruslařské dráze, kde světě div se bylo bezpečnější běžet než jít. Minulý týden byl boršč, tento týden držková. Minulý týden to bylo super a tento týden...no přece taky super!
Navíc jsme si naložili ještě sobotně-dopolení poběháníčko s Nike na Chodově. VRC válí!
Uspokojení být
Na již tradičním místě startu šáreckého trailu Šutru54 se sešel půlmaratónský počet masopustně naladěných běžkyň a běžců. Letmý pohled na obutí dával tušit, co kromě lásky k běhu tyto lidi spojuje. Téměř všichni měli totiž výbavu z krámku Trailpointu vždy dobře naladěného Michaela Dobiáše, který dnešní setkání opět skvěle dirigoval. Tentokrát se však nositelé špuntů (Inov8 x-talon 212) ocitli v nevýhodě. Řadu míst tratě pokrýval led a jako lepší volba se díky větší adhezivní ploše jevily modely Roclite, Minimus od NB a vůbec největší chválu jsem slyšel na Neo trail od Vivobarefoot.
Start se odehrál v duchu nultého ročníku ("tak běžíme"). Rychlejší vyběhli rychleji, pomalejší pomaleji. Každý záhy našel tu svou skupinku či spřízněnou duši a dovolil-li to terén, vedl všezahrnující konverzaci. Díky tomu ustaly nářky nad ledem a zůstalo jen vnímání krajiny. Krajiny na hranici zimy a jara. Okamžiky, kdy v kopci je horko, ale při focení potoka zduřelého v masu ledu vniká chlad nemilosrdně ke zpocenému tělu.
Ptačí koncert na jižní oteplené straně údolí vléval do žil jarní mízu. Tělo napojené na tyto signály ožilo a krok se stal lehčím a rychlejším. Paprsky slunce rozpustily led v nejobávanějším kamenitém seběhu a díky chybějícímu listí byl tento úsek bezpečnější než na podzim. Namísto závodních myšlenek, kolik ještě zbývá do cíle, převládaly pocity lítosti, že společné proběhnutí se blíži ke konci. V pomyslném cíli čekala masopustní hostina připravená Michalovými nejbližšími.
Po posledních přátelských slovech zůstala jen čirá radost. Nádherně nepochopitelné uspokojení z toho tu být.
Start se odehrál v duchu nultého ročníku ("tak běžíme"). Rychlejší vyběhli rychleji, pomalejší pomaleji. Každý záhy našel tu svou skupinku či spřízněnou duši a dovolil-li to terén, vedl všezahrnující konverzaci. Díky tomu ustaly nářky nad ledem a zůstalo jen vnímání krajiny. Krajiny na hranici zimy a jara. Okamžiky, kdy v kopci je horko, ale při focení potoka zduřelého v masu ledu vniká chlad nemilosrdně ke zpocenému tělu.
Ptačí koncert na jižní oteplené straně údolí vléval do žil jarní mízu. Tělo napojené na tyto signály ožilo a krok se stal lehčím a rychlejším. Paprsky slunce rozpustily led v nejobávanějším kamenitém seběhu a díky chybějícímu listí byl tento úsek bezpečnější než na podzim. Namísto závodních myšlenek, kolik ještě zbývá do cíle, převládaly pocity lítosti, že společné proběhnutí se blíži ke konci. V pomyslném cíli čekala masopustní hostina připravená Michalovými nejbližšími.
Po posledních přátelských slovech zůstala jen čirá radost. Nádherně nepochopitelné uspokojení z toho tu být.
Přežila jsem to…a příště půjdu zas!
Zjišťuji, že nejlépe se mi na blog píše, jakmile doběhnu. Ve chvíli, kdy jsem ještě plná emocí, nabitá energií a vyplavené endorfiny mi drze tvrdí, že ten běh v čerstvě napadaném sněhu, kdy funím do kopce, propadám se v závějích a v jednom okamžiku závidím mně míjejícímu běžkaři ladnost pohybu na lyžích (ač na nich vůbec neumím, ale hodlám to změnit) byl prostě to nejúžasnější, co jsem ten den mohla zažít (tedy krom ještě úžasnější noci .-).
Docela mne mrzelo, že jsem se tentokrát k zapsání pocitů z nedělního běhu nedostala hned. Ale když tady teď sedím, o pár dnů později, nevnímám sice už tak intenzivně, není v tom ta euforie, ale stále si to pamatuji. Boj s vlastní pohodlností a nechutí k zimě. Odhodlání. Chuť dokázat víc. Ticho. Nekonečná bílá pláň, ozářená sluncem. Chvíle únavy, když se propadám a zmrzlý sypký sníh mi podkluzuje pod nohama. Radost, když se otočím a vidím, kudy...a že jsem to zvládla. Posouvání hranic. Vím, že loňskou zimu by mne sem nikdo nedostal. Vítězství nad sebou sama. Že jsem se odhodlala jít a bylo to (opět)úžasný. Jojo, endorfiny jsou věc ošemetná, a tak už jen pro ten pocit...příště půjdu zas!
Stopy
S čerstvě zasypanou pěšinou utichl šepot listí. Sníh zahalil stezku do pannenského hávu a zahrnul les všeoobjímající čistotou. Poryvy větru hladí zem a rovnají ji do rozhlehlého stolu. Stolu, který hostí všechny bez rozdílu. Tichý obraz ruší jen běžec svými vrzajícími kroky. Nechává stopy, které mizí. Chvíli tu byl, už není.
Časní běžci vychutnávají tu změnu. Zleva, z křovin u letní pastvy se vine linka nesmělých zaječích otisků. O kus dál se od rybníka přidává další pár stejných stop, aby pokračovaly spolu svým směrem. S blízkostí vsi stop přibývá. Pás mikrohor zvrásnil lesáckou cestu. Hnědě zbarvené vrcholky zesvětlovaly až do oslnivě bílé. Stopy čtyřkolového narušitele. Úzká linka s jinými stopami odhalí muže se psem. Muž se veze, pes se neveze.
Šťastný čte stopy. Patří běžci. Není rychlý, není pomalý. Otisky se špunty. Zkusí jejich krok. Má jej delší. Radostně soupeří s těmi cizími stopami. Běží v nich, skáče vedle, počítá je do tuctu. Pokládá své stopy vedle těch druhých. Zítra zmizí. Závod stop pošeptá už jen vánek. Jsou to jeho stopy.
Časní běžci vychutnávají tu změnu. Zleva, z křovin u letní pastvy se vine linka nesmělých zaječích otisků. O kus dál se od rybníka přidává další pár stejných stop, aby pokračovaly spolu svým směrem. S blízkostí vsi stop přibývá. Pás mikrohor zvrásnil lesáckou cestu. Hnědě zbarvené vrcholky zesvětlovaly až do oslnivě bílé. Stopy čtyřkolového narušitele. Úzká linka s jinými stopami odhalí muže se psem. Muž se veze, pes se neveze.
Šťastný čte stopy. Patří běžci. Není rychlý, není pomalý. Otisky se špunty. Zkusí jejich krok. Má jej delší. Radostně soupeří s těmi cizími stopami. Běží v nich, skáče vedle, počítá je do tuctu. Pokládá své stopy vedle těch druhých. Zítra zmizí. Závod stop pošeptá už jen vánek. Jsou to jeho stopy.
World Press Photo
Tak nám opět vyhlásili vítěze World Press Photo paní Müllerová. A jak to dopadlo? Jako vždycky… Nezvítězil fotograf ani fotografie, ale lidské utrpení a neštěstí. World Press Photo je podivná soutěž. Novináři novinářům. Přitom si zaslouží minimální pozornost. Oceněné fotografie jsou mizerné kvality, mizerné kompozice a mizerné úrovně. Vítězí momentky hořících lidí, mrtvol, usekaných nosů… […]