Blogy

S Petrem a zbytkem výpravy jsme se vrátili po roce na Kyperský ostrov, abychom si prohlédli další část tohoto krásného koutu světa. Samozřejmě výlet byl naplánován při příležitosti místního běžeckého svátku. Zvolili jsme si naší oblíbenou půlmaratonskou trať jako vloni.

Před startem s úsměvem



V cíli stále s úsměvem a novou běžeckou kamarádkou Katkou

Petr si zaběhnul v teplém počasí krásných 1:52:36 a já 1:35:24.

...se to lépe táhne, říká se a někdy i líp běhá. Při pohledu na ocelově šedá mračna, která ještě před chvíli ronila slzy, se mi moc nechce z teplého domova, zvlášť když jsou děti u babičky a já s mužem na chvilku sama. Budu ho muset ukecat, aby šel se mnou, už ani nepamatuji, kdy se mnou běžel naposledy. Nakonec (k mému velkému překvapení) ho nemusím ani moc přemlouvat - asi mě vážně miluje :-). Chudáka ho vždy vytáhnu, když počasí nestojí za nic. Samo že počítám s tím, že se mnou poběží jen kousek, ale i tak mne to těší. Ještě najít jeho bundu a můžeme vyrazit.
Na konci obce rovnou do  táhlého kopce, na rozehřátí a jsme na větrné hůrce. Fouká tu pořádně. Na rozcestí se loučíme(cca 2km), muž to otáčí domů a já se rozmýšlím. Dál po mírně členitém terénu v závětří nebo kopce a protivítr? Volím variantu b, kopce má ráda, vítr již méně, ale jdu do toho.  Skoro kilometr do kopce bojuji s větrem a chvílemi mám pocit, že slimák by byl rychlejší a když se do mě nárazový vítr opře, málem couvám. Pak už jen jeden menší kopeček a přede mnou sousední obec, kde se otáčím a zpátky běžím jinou cestou. Teď už je to pohoda. Blížím se k lesu. Dnes nešumí a ptáci tu nezpívají. Vysoké a tenké kmeny smrků se kymácejí ve větru sem a tam a vysoko v korunách výhružně hučí severák. Běžet tu v noci, skoro bych se bála. Takhle se jen dívám nahoru na černou oblohu a říkám si, zmoknu, nezmoknu? Je mi to fuk. Klidně si může sprchnout, domů už to mám jen tři kilometry. A navíc, někdo tam na mě čeká, to není zas tak časté. Je fajn nevracet se do prázdného bytu.