Budějovický půlmaraton
S Petrem a našimi drahými polovičkami jsme se vydali do Jižních Čech za prvním ročníkem Českobudějovického půlmaratonu, který se konal v rámci seriálu RunCzech. Do Budějovic jsme přijeli s dostatečným náskokem, abychom si v klidu vyzvedli čísla a povečeřeli v místní restauraci. Bohužel jsme museli s Petrem oželet tatarák, který si dala děvčata a my pojedli jenom lehčí běžeckou stravu. Celou dobu co jsme seděli v restauraci, tak venku trochu poprchávalo, ale nakonec počasí bylo bez deště a příznivé pro dobré časy. Start byl umístěn na hlavním náměstí, kde se sešla velká spousta známých i méně známých sportovních osobností. Vedle nás se rozcvičoval Robert Štefko, který běžel štafetu s dalšími vynikajícími běžci.
Startovní výstřel zazněl v 19hod a na trať se vydalo kolem 1400 běžčů z čehož bylo 1025 půlmaratonců. Závod jsem rozeběhl velice svižně, protože počasí bylo opravdu běžecké. Do 10km jsem cítil ještě večeři, protože jsme jídlo dojedli asi hodinu a půl před startem, i když jsem věděl, že to není ideální, ale nedalo se s tím nic dělat. Podél trati byla spousta fandů za což jim patří velký dík. 1-2 km jsem běžel ve skupince 4 nebo 5 lidí s doktorem Pirkem, protože to je prima pocit běžet s takto významnou osobností. Při průběhu 10km 0:44:39 jsem viděl, že pokud vydržím rozeběhnuté tempo, tak poběžím na úrovni mého osobáku. Nakonec to byl nový osobní rekord v cílovém čase 1:34:14 (real 1:34:02) a pro mě pěkné umístění v kategorii na 20. místě. Petr závod nedokončil, protože se mu začínají ozývat problémy s kolenem, kde zápasil v loňském roce s meniskem. Pro jeho zdraví bylo to nejdůležitější co mohl udělat, než koleno zbytečně přetěžovat.
 | ||
| Pohoda před startem |
Leták „Kilometry pro zvířata“
Letáček projektu "Kilomtery pro zvířata", jpg, pdf
Silva Nortica Run 2013
Nevím, zda je to jen česká nátura kritizovat vše, na čem jsem se nepodílel. Předkládat druhému s náležitým despektem, jak já to umím nebo jak bych to udělal jinak (a samozřejmě lépe). Setkávám se s tím v práci a bohužel i ve svém drahoceném volném čase. Reaguji tímto na diskuzi týkající se závodu Silva Nortica Run.
Běžel jsem desítky závodů a - až na jedinou výjimku - jsem odjížděl domů vždy spokojen. S pocity, že pořadatelé vytěžili z místních podmínek a výše startovného maximum. Vždy jsem obdržel víc, než jsem investoval. Obdržel jsem zážitek, z kterého jsem čerpal další dny radost a energii. Jistě, našly se i běhy, které mi energii spíše vzaly, než daly. Ale bez výjimky to byla má chyba daná přílišnými ambicemi a očekáváním.
Silva Notica Run patří do první pětky mých nejoblíbenějších akcí. Proč? Protože jsem byl u toho, když mi Pavlína sdělila svůj sen: uspořádat v jejích rodných Novohradských horách ultraběh. Byl jsem svědkem nadšení při zdolávání tisíce překážek, které k závodu patří. Tehdy jsem si uvědomil co času, píle a vytrvalosti stojí pořádání závodu. Nemohl jsem tak chybět na kultovním nultém ročníku. S jiskrou v očích se Pavlína těšila z daru, který nám přichystala. A povedl se jí.
Později jsem nakoukl pod lehce zvednutou pokličku Kladenského maratónu a začal si upřímně vážit každého pořadatele. Pochopil jsem, proč startovné na větší akci nestojí 20 Kč jako na běhu Vidrholcem, ale stovky korun. Vždyť jen úhrady za zajištění tratě srovnatelných akcí jsou pětimístné. A to nemluvím o desítkách dobrovolníků, kteří mohli dělat něco úplně jiného, než se nechat máčet vodou z kelímků.
Vždy je na výběr: Líbilo? Pojedu znovu. Nelíbilo? Pojedu jinam. Nebo to mohu sdělit pořadateli způsobem, který mi dovolí si s ním za rok podat ruku. Vždyť stačí tak málo, porovnejte: "Na xx. km jsem přehlédl značení a zabloudil jsem. Můžete se prosím na to příště podívat?" oproti "Trať byla blbě značená."
Koho by opravdu zajímalo, jak tým SNR reaguje na podněty běžců, nechť porovná občerstvení nultého ročníku s dalšími roky. Chléb a sýr přibyl na základě námětů běžců, že by to chtělo i něco na vyrovnání chuti. Stačí říct, jen je důležité jak. Neodpustím si malou poznámku na závěr pro horlivě diskutující. Nesmyslnou diskuzi na svém blogu jsem už mazal.
Běžel jsem desítky závodů a - až na jedinou výjimku - jsem odjížděl domů vždy spokojen. S pocity, že pořadatelé vytěžili z místních podmínek a výše startovného maximum. Vždy jsem obdržel víc, než jsem investoval. Obdržel jsem zážitek, z kterého jsem čerpal další dny radost a energii. Jistě, našly se i běhy, které mi energii spíše vzaly, než daly. Ale bez výjimky to byla má chyba daná přílišnými ambicemi a očekáváním.
Silva Notica Run patří do první pětky mých nejoblíbenějších akcí. Proč? Protože jsem byl u toho, když mi Pavlína sdělila svůj sen: uspořádat v jejích rodných Novohradských horách ultraběh. Byl jsem svědkem nadšení při zdolávání tisíce překážek, které k závodu patří. Tehdy jsem si uvědomil co času, píle a vytrvalosti stojí pořádání závodu. Nemohl jsem tak chybět na kultovním nultém ročníku. S jiskrou v očích se Pavlína těšila z daru, který nám přichystala. A povedl se jí.
Později jsem nakoukl pod lehce zvednutou pokličku Kladenského maratónu a začal si upřímně vážit každého pořadatele. Pochopil jsem, proč startovné na větší akci nestojí 20 Kč jako na běhu Vidrholcem, ale stovky korun. Vždyť jen úhrady za zajištění tratě srovnatelných akcí jsou pětimístné. A to nemluvím o desítkách dobrovolníků, kteří mohli dělat něco úplně jiného, než se nechat máčet vodou z kelímků.
Vždy je na výběr: Líbilo? Pojedu znovu. Nelíbilo? Pojedu jinam. Nebo to mohu sdělit pořadateli způsobem, který mi dovolí si s ním za rok podat ruku. Vždyť stačí tak málo, porovnejte: "Na xx. km jsem přehlédl značení a zabloudil jsem. Můžete se prosím na to příště podívat?" oproti "Trať byla blbě značená."
Koho by opravdu zajímalo, jak tým SNR reaguje na podněty běžců, nechť porovná občerstvení nultého ročníku s dalšími roky. Chléb a sýr přibyl na základě námětů běžců, že by to chtělo i něco na vyrovnání chuti. Stačí říct, jen je důležité jak. Neodpustím si malou poznámku na závěr pro horlivě diskutující. Nesmyslnou diskuzi na svém blogu jsem už mazal.
Vzhůru, větru vstříc!
Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo. Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.
S polstrováním na zádech
Před startem
Chvíli před odpojením z lana navijáku
Přistání
Připitomělý úsměv
Proč jsem prostě nemohla nic vyhrát v tombole :-) od Kačenky
Ahoj všichni VRCaři a specielně spoluběžci ze závodu Silva Nortica Run!
Závod byl velmi krásný a po všech stránkách vydařený, nicméně chci psát o něčem jiném. Tak, jak Blaník pochopila význam slov "povinně volitelné", já jsem pochopila, proč jsem prostě nemohla nic vyhrát v tombole na závodě. Moje výhra totiž na sebe počkala až dva dny po závodě :-). Naskytla se mi naprosto nečekaná možnost jít se proběhnout se dvěma běžci - účastníky ze Silva Norticy 103km ultramaratonu! A to se přece nedá odmítnout! Počáteční nadšení vystřídala obava, jestli jim budu stačit, ale nakonec vše dobře dopadlo. Vyběhli jsme v sestavě Pantelis Kampaxis, slavný běžec z Kréty a bronzový medailista ze Silvy Norticy (!), Ondřej Prokop, neméně slavný vytrvalec z naší vlasti a na Silvě Nortice třetí ve své věkové kategorii (!), a moje maličkost. Bylo čerstvě po dešti a trasa vedla ze Štěpánské ulice, přes Výtoň na vltavské nábřeží směr Barrandovský most, dále do Krče a přes okraj Kunratického lesa na Spořilov. Celkem 13km, o kterých ani nevím, jak uběhly, protože jsem celou cestu povídali a běželo to tak nějak samo. Dostalo se mi mnoho cenných rad ohledně běhání a také mojí libůstce - klasického řeckého maratonu. Po skvělém výběhu jsme se šli najíst do hospůdky, kde se připojila Pavlína a Vojta, organizátoři Silvy Norticy (!) Tak už je vám jasné, že jsem prostě šťastný člověk, i přesto, že jsem nic nevyhrála v tombole? :-)
Ahoj a přeji všem pohodové sbírání dalších kilometrů! Katka
Na Silvu jsem se jen koukal
Nedalo se nic dělat a na Silvu jsem se jel jen koukat a fandit a taky fotit. Když už jsem měl prázdné ruce tak mi Pavlik vrazil foták a bylo to :)
Tak to bude trošku pomocí obrázků
Příjezd a výhled na parkoviště
Jdeme vyzvednout čísla potkáváme první známé.
Moje číslo už patří někomu jinému . Ano prodal jsem ho.
Stejně nakukuju do tašky o co pěkného jsem přišel ale byla to jen sušenka a čelenka . Jinak ty samé letáky a časopisy jako loni. (lonské šátky byly super letos už se šetřilo :(
Ještě než se pulkaři jdou převléct tak se přesouváme z hřiště na start kde se chystaj maratonisti.
Maratonisti vybíhaj.
Kdo najde na fotce Buba má u mě jeden bezvýznamnej bod :)
Půlmaratonisti
Někteří jsou docela vysmátí :)
No a co já teď budu dělat .
Musim trošku rozhejbat nohu a pár kilometrů před cílem jsou atraktivní vodopády je rozhodnuto jdu se tam podívat a něco nafotit
Naprostá pohoda vítr dělá na klasech vlny a nikde nikdo
Tudy se budou vracet
Po silnici no nic moc
Loni na rakouské straně byl zastavenej provoz letos jen cedule se sníženou rychlostí 30km.
Ale mimo silnici už to vypadá lépe
Zatím nikde nikdo
Ultráci tu proběhli ráno
Maratonisti před hodinou
a první půlmaratonec tu poběží až za pár minut
Konečně u vodopádů
První půlmaratonisti už proběhly kolem mě
Je nejvyšší čas se vrátit přece jenom mam klíče od auta a Pavlik už proběhl taky . Noha je cejtit ale zatim drží .
Otáčím se a přesouvám se k cíly .
Pořád mě někdo předbíhá :)))
Dcerka zatím nikde .
V cíly žádné velké davy nečekají
Cestou mě předbíhá i dcerka chvilku s ní klušu ale kotník si říká o chůzi takže radši zase zvolnim.
Tak i dcerka dostala medajli za svůj první půlmaraton.
Na to že moc netrénovala je uplně v pohodě to je nespravedlivé :)))
Místní zázemí bylo v tělocvičně
Doběhly poslední maratonci a půlmaratonci
Chystá se vyhlášení ale před tím ještě malé vystoupení.
Vyhlášení vysledků
Mezitím dobíhají ultramaratonci
Vyhlašování výsledků je přerušovánou potleskem vždy když se blíží další z těch co uběhly pro mě šílených 103km
A tady je už skoro po bitvě .
Přesto je spousta ultra na trati
pořád jsou na trati
ale na ně čekají jen ti nejvěrnější
Tombola
Pavlik má čepici
Dcerka si stěžuje že nic nedostala
A my můžeme domu.
Tak to bude trošku pomocí obrázků
Jdeme vyzvednout čísla potkáváme první známé.
Moje číslo už patří někomu jinému . Ano prodal jsem ho.
Stejně nakukuju do tašky o co pěkného jsem přišel ale byla to jen sušenka a čelenka . Jinak ty samé letáky a časopisy jako loni. (lonské šátky byly super letos už se šetřilo :(
Ještě než se pulkaři jdou převléct tak se přesouváme z hřiště na start kde se chystaj maratonisti.
Maratonisti vybíhaj.
Kdo najde na fotce Buba má u mě jeden bezvýznamnej bod :)
Půlmaratonisti
Někteří jsou docela vysmátí :)
No a co já teď budu dělat .
Musim trošku rozhejbat nohu a pár kilometrů před cílem jsou atraktivní vodopády je rozhodnuto jdu se tam podívat a něco nafotit
Naprostá pohoda vítr dělá na klasech vlny a nikde nikdo
Tudy se budou vracet
Po silnici no nic moc
Loni na rakouské straně byl zastavenej provoz letos jen cedule se sníženou rychlostí 30km.
Ale mimo silnici už to vypadá lépe
Zatím nikde nikdo
Ultráci tu proběhli ráno
Maratonisti před hodinou
a první půlmaratonec tu poběží až za pár minut
Konečně u vodopádů
První půlmaratonisti už proběhly kolem mě
Je nejvyšší čas se vrátit přece jenom mam klíče od auta a Pavlik už proběhl taky . Noha je cejtit ale zatim drží .
Otáčím se a přesouvám se k cíly .
Pořád mě někdo předbíhá :)))
Dcerka zatím nikde .
V cíly žádné velké davy nečekají
Cestou mě předbíhá i dcerka chvilku s ní klušu ale kotník si říká o chůzi takže radši zase zvolnim.
Tak i dcerka dostala medajli za svůj první půlmaraton.
Na to že moc netrénovala je uplně v pohodě to je nespravedlivé :)))
Místní zázemí bylo v tělocvičně
Doběhly poslední maratonci a půlmaratonci
Chystá se vyhlášení ale před tím ještě malé vystoupení.
Vyhlášení vysledků
Mezitím dobíhají ultramaratonci
Vyhlašování výsledků je přerušovánou potleskem vždy když se blíží další z těch co uběhly pro mě šílených 103km
A tady je už skoro po bitvě .
Přesto je spousta ultra na trati
pořád jsou na trati
ale na ně čekají jen ti nejvěrnější
Tombola
Pavlik má čepici
Dcerka si stěžuje že nic nedostala
A my můžeme domu.
Upovídaná: Z Merklína na Plešivec
V sobotu 26.května v Merklíně:
„To je vedro, co!?“
„…mi povídej!“
„Proč tu seš?“
„Běží se tu závod.“
„To vidím. Máte na sobě všichni čísla a tak…. Ty poběžíš taky?“
„Zkusím to.“
„To nezní moc přesvědčivě. Seš na to připravenej?“
„Ani ne…“
„Tys přijel na závod nepřipravenej?“
„V poslední době se mi to stává pořád častěji.“
„Aha…takže předpokládám, že se aspoň hodně pohybuješ v kopcích? Víš to, že tenhle závod končí o skoro 480 výškových metrů výš – na Plešivci?“
„Vím to, ale kopce taky nemám zrovna naběhaný. Nejdelší tréninky obracím zrovna pod prvním solidním kopcem, který na trase mám.“
„Ty seš vážně cvok.“
„Já vím.“
„To je vedro, co!?“
„…mi povídej!“
„Proč tu seš?“
„Běží se tu závod.“
„To vidím. Máte na sobě všichni čísla a tak…. Ty poběžíš taky?“
„Zkusím to.“
„To nezní moc přesvědčivě. Seš na to připravenej?“
„Ani ne…“
„Tys přijel na závod nepřipravenej?“
„V poslední době se mi to stává pořád častěji.“
„Aha…takže předpokládám, že se aspoň hodně pohybuješ v kopcích? Víš to, že tenhle závod končí o skoro 480 výškových metrů výš – na Plešivci?“
„Vím to, ale kopce taky nemám zrovna naběhaný. Nejdelší tréninky obracím zrovna pod prvním solidním kopcem, který na trase mám.“
„Ty seš vážně cvok.“
„Já vím.“
-----
„Tak co? Jak se běží?“
„Zatím nevím, teď jsme začali.“
„Ten sprosťák v tom autě kousek za startem byl hustej, co!?“
„To jo, ale docela vyjádřil můj pocit hned z téhle úvodní sjezdovky. Nebo asi bych měl říct spíš tréninkový louky.“
„Teď už se to trochu narovnalo.“
„No je to lepší, ale stejně se necítím dobře. Nejspíš jsem to zase přepálil.“
„Jak je to možný? Jak můžeš přepálit? Když nemám natrénováno, tak se v úvodu trochu držím na uzdě, ne!?“
„Ty možná. Já jsem ale za ta léta zvyklej běhat s určitými běžci, a když mi utíkají, tak se snažím podvědomě držet jich a nedržím na uzdě sebe.“
„Tak to mi hlava nebere…. Hele! Cedulka jeden kilometr…“
„Hmm. 6:55, na to, že jsem už takhle hotovej, nic moc.“
„A co bys chtěl? Sám ses přiznal, že nejsi připravenej.“
„….“
„Hele člověče. Taková krásná krajina okolo, to si stejně musíš užívat, ne?“
„Ani moc ne. Jsem rád, že motám nohama. Asi začnu brzy chodit.“
„Tak to nebude taková hrůza, ne?“
„Asi máš pravdu. Nebude. Stejně jsem už od začátku plánoval, že spíš za celý závod přejdu párkrát do běhu, než naopak.“
„No vidíš. A přitom pořád běžíš.“
„Tak během bych to zrovna nenazýval, ale je pravda, že chůze to zatím není. Ale ona ta chůze přijde.“
„A jak ti to v tom družném hovoru pěkně utíká. Už se blížíme ke druhému kilometru.“
„Ty bláho, 8:03. A to jsem si myslel, že bych těch 6,5 kilometrů mohl zvládnout pod tři čtvrtě hodiny.“
„Tak to bude za padesát, no!“
„….“
„Ale fakt je tady krásně.“
„Vážně?“
„No vždyť se podívej. Lesy střídají louky, louky zase zpátky lesy. Sluníčko svítí a vzduch tak podivně horsky voní.“
„Na to já vážně nemám čas. Nemůžu koukat okolo sebe, musím sledovat značení, abych nezabloudil. A analyzovat vůně teď taky nemůžu. Vzduch musí dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř…a to co nejrychleji.“
„Koukej, už budeš na třetím kiláku.“
„Teprve! Ty vole! 8:33! Já budu rád, když to doběhnu pod hodinu.“
„To nebude tak horký.“
„Ale bude. Nebo spíš už je. Trochu se rozeběhnu už jen po rovině nebo z kopečka. Do kopce se nechám vynést setrvačností, kam jen to až jde, a pak mi všichni okolo zase začnou utíkat.“
„Nemoh‘ si přece čekat žádný zázraky.“
„To ne. Ale takovouhle hrůzu!?“
„Táák připrav si hodinky. Blížíme se k cedulce 4. km…. Tak co?“
„8:18. Tak pod hodinu to asi dám.“
„No vidíš.“ :D
„To není k smíchu ten můj výkon. Spíš k pláči.“
„Já bych řek‘, že to nejhorší už máš za sebou. Podle mě už jste to nejhorší vyběhli.“
„Sice se trať teď narovnala, ale nejásal bych předčasně.“
„Náhodou. Ses docela rozeběh‘.“
„Díky za útěchu.“
„Koukej, blížíme se k další ceduli. Pátej kilometr.“
„Hmm… 6:25. To jsme snad běželi z kopce.“
„Já ti říkal, že to bude dobrý.“
„A stejně bych nejásal. Koukni vlevo. Někde tam nahoře za těma skálama bude cíl.“
„Asi jó, ale to už není nic hroznýho.“
„…. Prý, není nic hroznýho. Stačilo jednou zahnout vlevo a koukej, co je před náma, další prašivá sjezdovka. Další velkolepej pochoďák.“
„Vždyť seš hned nahoře. A každou chvíli tu musí bejt cíl.“
„Před pár minutama bylo pozdě.“
„Hele koukej, Plešivec se blíží. A ten maník támhle, něco řve.“
„Nerozumím mu.“
„Prej, že už jenom 200 metrů.“
„To se mi nějak nezdá.“
„Ty seš strašně nedůvěřivej.“
„A mám bejt proč. Koukej na hodinky. Už běžíme 40 vteřin a cíl v nedohlednu.“
„Hele další něco křičí…Že prej už jen 150 metrů.“
„No tak to tady mají fakt nejdelší padesátimetrovou rovinku na světě.“
„Ale tamhle už je vážně brána…a seš v cíli.“
„Jo. Úplně hotovej. 6500 metrů za 48:10.“
„Zatím nevím, teď jsme začali.“
„Ten sprosťák v tom autě kousek za startem byl hustej, co!?“
„To jo, ale docela vyjádřil můj pocit hned z téhle úvodní sjezdovky. Nebo asi bych měl říct spíš tréninkový louky.“
„Teď už se to trochu narovnalo.“
„No je to lepší, ale stejně se necítím dobře. Nejspíš jsem to zase přepálil.“
„Jak je to možný? Jak můžeš přepálit? Když nemám natrénováno, tak se v úvodu trochu držím na uzdě, ne!?“
„Ty možná. Já jsem ale za ta léta zvyklej běhat s určitými běžci, a když mi utíkají, tak se snažím podvědomě držet jich a nedržím na uzdě sebe.“
„Tak to mi hlava nebere…. Hele! Cedulka jeden kilometr…“
„Hmm. 6:55, na to, že jsem už takhle hotovej, nic moc.“
„A co bys chtěl? Sám ses přiznal, že nejsi připravenej.“
„….“
„Hele člověče. Taková krásná krajina okolo, to si stejně musíš užívat, ne?“
„Ani moc ne. Jsem rád, že motám nohama. Asi začnu brzy chodit.“
„Tak to nebude taková hrůza, ne?“
„Asi máš pravdu. Nebude. Stejně jsem už od začátku plánoval, že spíš za celý závod přejdu párkrát do běhu, než naopak.“
„No vidíš. A přitom pořád běžíš.“
„Tak během bych to zrovna nenazýval, ale je pravda, že chůze to zatím není. Ale ona ta chůze přijde.“
„A jak ti to v tom družném hovoru pěkně utíká. Už se blížíme ke druhému kilometru.“
„Ty bláho, 8:03. A to jsem si myslel, že bych těch 6,5 kilometrů mohl zvládnout pod tři čtvrtě hodiny.“
„Tak to bude za padesát, no!“
„….“
„Ale fakt je tady krásně.“
„Vážně?“
„No vždyť se podívej. Lesy střídají louky, louky zase zpátky lesy. Sluníčko svítí a vzduch tak podivně horsky voní.“
„Na to já vážně nemám čas. Nemůžu koukat okolo sebe, musím sledovat značení, abych nezabloudil. A analyzovat vůně teď taky nemůžu. Vzduch musí dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř…a to co nejrychleji.“
„Koukej, už budeš na třetím kiláku.“
„Teprve! Ty vole! 8:33! Já budu rád, když to doběhnu pod hodinu.“
„To nebude tak horký.“
„Ale bude. Nebo spíš už je. Trochu se rozeběhnu už jen po rovině nebo z kopečka. Do kopce se nechám vynést setrvačností, kam jen to až jde, a pak mi všichni okolo zase začnou utíkat.“
„Nemoh‘ si přece čekat žádný zázraky.“
„To ne. Ale takovouhle hrůzu!?“
„Táák připrav si hodinky. Blížíme se k cedulce 4. km…. Tak co?“
„8:18. Tak pod hodinu to asi dám.“
„No vidíš.“ :D
„To není k smíchu ten můj výkon. Spíš k pláči.“
„Já bych řek‘, že to nejhorší už máš za sebou. Podle mě už jste to nejhorší vyběhli.“
„Sice se trať teď narovnala, ale nejásal bych předčasně.“
„Náhodou. Ses docela rozeběh‘.“
„Díky za útěchu.“
„Koukej, blížíme se k další ceduli. Pátej kilometr.“
„Hmm… 6:25. To jsme snad běželi z kopce.“
„Já ti říkal, že to bude dobrý.“
„A stejně bych nejásal. Koukni vlevo. Někde tam nahoře za těma skálama bude cíl.“
„Asi jó, ale to už není nic hroznýho.“
„…. Prý, není nic hroznýho. Stačilo jednou zahnout vlevo a koukej, co je před náma, další prašivá sjezdovka. Další velkolepej pochoďák.“
„Vždyť seš hned nahoře. A každou chvíli tu musí bejt cíl.“
„Před pár minutama bylo pozdě.“
„Hele koukej, Plešivec se blíží. A ten maník támhle, něco řve.“
„Nerozumím mu.“
„Prej, že už jenom 200 metrů.“
„To se mi nějak nezdá.“
„Ty seš strašně nedůvěřivej.“
„A mám bejt proč. Koukej na hodinky. Už běžíme 40 vteřin a cíl v nedohlednu.“
„Hele další něco křičí…Že prej už jen 150 metrů.“
„No tak to tady mají fakt nejdelší padesátimetrovou rovinku na světě.“
„Ale tamhle už je vážně brána…a seš v cíli.“
„Jo. Úplně hotovej. 6500 metrů za 48:10.“
Netuším, kde je ten ukecanej, co byl celou dobu se mnou.
Stačí vyslovit přání
Při pohledu do startovní listiny na krátkou trať letošní ročníku Silva Nortica Run mě napadlo: "to by mohlo být na bednu". Myšlenka odvážná a trochu troufalá zůstala 2.6.2012 uložena kdesi v paměti, a tak mě závodní ambice vůbec nezatěžovaly.
Do Novohradských hor byla cesta delší, než by osazenstvu naší čtyřčlenné výpravy bylo milé. Páteční provoz a uzavírky na naší trase učinily z cestování téměř čtyřhodinový očistec. Nejdůležitější členka posádky však jízdu zvládla na jedničku a dovolila rodičům prožít společný víkend v klidu a pohodě. Jako anděl spala na sobotu celou noc a probudila se až v okamžik, kdy jsem se musel začít chystat na další krásný den venku.
Do hor s námi jela i má druhá dcerka Kačka, bez které bychom takový výlet vůbec nebyli schopni podniknout. Pomáhala nám s Lucinkou a starala se o náš transport ze Žumberka do Horní Stropnice. Díky ní jsem mohl stát v sobotu před půl šestou ranní mezi téměř stovkou ultraběžců a těšit se na vše, co den přinese.
Vybíhal jsem ODZADU, jak je mým zvykem a přitom lehce díky lehké večeři v podobě tří banánů. Snažím se poslouchat doporučení pana Hlôšky a dávat tělu, co je pro něj vhodné. Proto většinou dopoledne nejím a večer se vyhýbám jídlu po šesté hodině. Výjimku jsem neudělal ani při PIMu, ani dnes. Vybíhal jsem nalačno s pár tabletami Carbonex a tyčinkou Voltage v ruce.
Prvních dvacet kilometrů uběhlo jako voda. Jednak proto, že tuto distanci jsem poslední týdny běhal nejčastěji a jednak díky běhu ve skupince. Byly síly na vyprávění a závod měl v tu dobu spíše parametry debatního kroužku při výklusu s přáteli. V Horní Stropnici, kam jsme se právě po dvaceti kilometrech vraceli, jsem zahlédl skupinku zbloudilců, kterou vedl Ondřej. Budeme muset na něj za měsíc dávat velký pozor. Ondřej se chystá oběhnout maďarské moře a zejména v noci jsou šipky na zemi snadno přehlédnutelné.
Prý ultra začíná za metou maratonu. V Novohradských horách to neplatí. Na 20. km končí pohoda a začíná pořádná dřina. Trať se nejdříve zvolna, po dvou kilometrech zprudka, zvedá na hřeben hor. Konverzace ustává a ze skupinek jsou dvojice a jednotlivci. Kolem třicátého kilometru už běžím sám. Žádný povolený doping po boku běžícího parťáka, jen dvě nohy a hlava. Nemám moc natrénováno, hlavu tedy musím buď zaměstnávat okolními vjemy nebo mantrou. Také stačí vzpomenout na tři skvělé holky v Žumberku a úsměv zajistí běžeckou pohodu.
Málem bych zapomněl na jídlo. Hrdlem mi prošly tři zmiňované tablety (žádnej iPad Pavle!) a malý kousek suchého chleba. Víc si tělo zatím nežádalo. Dokonce jsem přemýšlel, zda pohrdnu nabídkou kozí farmy, která byla letos kousek před hranicí maratónu. Reflex I.P. Pavlova však vyřešil rozhodnutí za mě. Sotva jsem vyběhl z lesa na louku, pod níž se občerstvení u kozí farmy nacházelo, spustily se mi sliny. Nezbylo než chuť uspokojit kouskem sýru s brusinkami a olivami.
Další úsek po asfaltu vrcholící v Pohoří na Šumavě mi přišel snazší než loni. Možná k pocitu pomohly i lehké závodní trailové Asics Fuji Racer. Risk spočívající v nazutí téměř nových, v ultra neprověřených bot, se vyplatil. V terénu plnily svou úlohu jen s drobnou vadou, na asfaltu mě podržely i v posledním, více jak čtyř-kilometrovém klesání. Tou drobnou vadou v terénu byla nedostatečná přilnavost na mokrých kamenech. Do Beskyd bych si je určitě nevzal.
U Baronova mostu byla před občerstvením cedule přilehlé hospody s nápisem: "ČESNEČKA, SRNČÍ GULÁŠ". S díky jsem odmítl, obsluha se zasmála a z lahve s označením "Voda" mi nalila pivo. Vítané osvěžení před stoupáním na plošinu. Ve stoupání jsem se přesto prošel. Organizmus jel už dávno na tuky a potřeboval vícenásobně více kyslíku než na rovině. Nechtěl jsem pokoušet, co srdce vydrží.
Nevím, kde jsem přišel k myšlence, že Pohoří na Šumavě je nejvyšší bod trasy a dále už to bude zívačka po rovině přecházející v klesání do cíle v Horní Stropnici. Tvrdá řehole od 55. kilometru trvala bezmála dalších třicet kilometrů. Proto jsem na rozbočce distancí neváhal ani vteřinu a ukázal vpravo na krátkou trasu. Ti praví tvrďáci se dali vlevo na brutální třináctikilometrovou smyčku. Rozhodčí hlásil, že vlevo běželo už 40 běžců, vpravo i se mnou čtyři. Výborně, netřeba se stresovat nějakým umístěním. Trochu jsem si vydechl u plechovky piva, konečně snědl Voltage, která se mi už v ruce rozpadala a odšoural se vstříc cíli.
Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem se ocitl mezi těmi nejlepšími na trati, kteří měli v sobě o pořádnou porci víc. Na dalších sedmnácti kilometrech mě předběhlo pět těchto borců včetně vítězné Klárky. Zajímavé bylo, že to bylo vždy v klesání, přestože jsem kopce poctivě vycházel pěšky.
Mojí nejmilejší občerstvovačkou se stala ta poslední. Od ní to do cíle bylo OPRAVDU už jen z kopce. Navíc velmi mírného a běhu přívětivého. Poslední čtyři kilometry byly sice trochu delší, ale i tak mě zaplavila obvyklá radost z krásného dne, z daru, že jsem tam mohl být a běžet. Famózní diváci násobili mé pocity blaženosti. V cíli jsem si připadal, jako bych ten závod vyhrál.
Když jsem později při vyhlašování zaslechl své jméno, byl jsem v šoku. Nechápal jsem to. Přitom na začátku stačilo tak málo: vyslovit přání a nenosit ho sebou. Děkuji!
Do Novohradských hor byla cesta delší, než by osazenstvu naší čtyřčlenné výpravy bylo milé. Páteční provoz a uzavírky na naší trase učinily z cestování téměř čtyřhodinový očistec. Nejdůležitější členka posádky však jízdu zvládla na jedničku a dovolila rodičům prožít společný víkend v klidu a pohodě. Jako anděl spala na sobotu celou noc a probudila se až v okamžik, kdy jsem se musel začít chystat na další krásný den venku.
Do hor s námi jela i má druhá dcerka Kačka, bez které bychom takový výlet vůbec nebyli schopni podniknout. Pomáhala nám s Lucinkou a starala se o náš transport ze Žumberka do Horní Stropnice. Díky ní jsem mohl stát v sobotu před půl šestou ranní mezi téměř stovkou ultraběžců a těšit se na vše, co den přinese.
Vybíhal jsem ODZADU, jak je mým zvykem a přitom lehce díky lehké večeři v podobě tří banánů. Snažím se poslouchat doporučení pana Hlôšky a dávat tělu, co je pro něj vhodné. Proto většinou dopoledne nejím a večer se vyhýbám jídlu po šesté hodině. Výjimku jsem neudělal ani při PIMu, ani dnes. Vybíhal jsem nalačno s pár tabletami Carbonex a tyčinkou Voltage v ruce.
Prvních dvacet kilometrů uběhlo jako voda. Jednak proto, že tuto distanci jsem poslední týdny běhal nejčastěji a jednak díky běhu ve skupince. Byly síly na vyprávění a závod měl v tu dobu spíše parametry debatního kroužku při výklusu s přáteli. V Horní Stropnici, kam jsme se právě po dvaceti kilometrech vraceli, jsem zahlédl skupinku zbloudilců, kterou vedl Ondřej. Budeme muset na něj za měsíc dávat velký pozor. Ondřej se chystá oběhnout maďarské moře a zejména v noci jsou šipky na zemi snadno přehlédnutelné.
Prý ultra začíná za metou maratonu. V Novohradských horách to neplatí. Na 20. km končí pohoda a začíná pořádná dřina. Trať se nejdříve zvolna, po dvou kilometrech zprudka, zvedá na hřeben hor. Konverzace ustává a ze skupinek jsou dvojice a jednotlivci. Kolem třicátého kilometru už běžím sám. Žádný povolený doping po boku běžícího parťáka, jen dvě nohy a hlava. Nemám moc natrénováno, hlavu tedy musím buď zaměstnávat okolními vjemy nebo mantrou. Také stačí vzpomenout na tři skvělé holky v Žumberku a úsměv zajistí běžeckou pohodu.
Málem bych zapomněl na jídlo. Hrdlem mi prošly tři zmiňované tablety (žádnej iPad Pavle!) a malý kousek suchého chleba. Víc si tělo zatím nežádalo. Dokonce jsem přemýšlel, zda pohrdnu nabídkou kozí farmy, která byla letos kousek před hranicí maratónu. Reflex I.P. Pavlova však vyřešil rozhodnutí za mě. Sotva jsem vyběhl z lesa na louku, pod níž se občerstvení u kozí farmy nacházelo, spustily se mi sliny. Nezbylo než chuť uspokojit kouskem sýru s brusinkami a olivami.
Další úsek po asfaltu vrcholící v Pohoří na Šumavě mi přišel snazší než loni. Možná k pocitu pomohly i lehké závodní trailové Asics Fuji Racer. Risk spočívající v nazutí téměř nových, v ultra neprověřených bot, se vyplatil. V terénu plnily svou úlohu jen s drobnou vadou, na asfaltu mě podržely i v posledním, více jak čtyř-kilometrovém klesání. Tou drobnou vadou v terénu byla nedostatečná přilnavost na mokrých kamenech. Do Beskyd bych si je určitě nevzal.
U Baronova mostu byla před občerstvením cedule přilehlé hospody s nápisem: "ČESNEČKA, SRNČÍ GULÁŠ". S díky jsem odmítl, obsluha se zasmála a z lahve s označením "Voda" mi nalila pivo. Vítané osvěžení před stoupáním na plošinu. Ve stoupání jsem se přesto prošel. Organizmus jel už dávno na tuky a potřeboval vícenásobně více kyslíku než na rovině. Nechtěl jsem pokoušet, co srdce vydrží.
Nevím, kde jsem přišel k myšlence, že Pohoří na Šumavě je nejvyšší bod trasy a dále už to bude zívačka po rovině přecházející v klesání do cíle v Horní Stropnici. Tvrdá řehole od 55. kilometru trvala bezmála dalších třicet kilometrů. Proto jsem na rozbočce distancí neváhal ani vteřinu a ukázal vpravo na krátkou trasu. Ti praví tvrďáci se dali vlevo na brutální třináctikilometrovou smyčku. Rozhodčí hlásil, že vlevo běželo už 40 běžců, vpravo i se mnou čtyři. Výborně, netřeba se stresovat nějakým umístěním. Trochu jsem si vydechl u plechovky piva, konečně snědl Voltage, která se mi už v ruce rozpadala a odšoural se vstříc cíli.
Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem se ocitl mezi těmi nejlepšími na trati, kteří měli v sobě o pořádnou porci víc. Na dalších sedmnácti kilometrech mě předběhlo pět těchto borců včetně vítězné Klárky. Zajímavé bylo, že to bylo vždy v klesání, přestože jsem kopce poctivě vycházel pěšky.
Mojí nejmilejší občerstvovačkou se stala ta poslední. Od ní to do cíle bylo OPRAVDU už jen z kopce. Navíc velmi mírného a běhu přívětivého. Poslední čtyři kilometry byly sice trochu delší, ale i tak mě zaplavila obvyklá radost z krásného dne, z daru, že jsem tam mohl být a běžet. Famózní diváci násobili mé pocity blaženosti. V cíli jsem si připadal, jako bych ten závod vyhrál.
Když jsem později při vyhlašování zaslechl své jméno, byl jsem v šoku. Nechápal jsem to. Přitom na začátku stačilo tak málo: vyslovit přání a nenosit ho sebou. Děkuji!
Frei zaběhl rekord na Hrádek
http://domazlicky.denik.cz/ostatni_region/atletika-chodsko-grand-prix-2012.html
Silva Nortica Run 2012 – Týden 13
Týden 13 (21.5.-27.5.2012): Sobotní Silva Nortica Run, Krakonošova 100, Unavený 2. "odpočinkový" týden, Deník Šlehy: týden 13. "Týden očekávací", Společný výběh kolem Vltavy