Zvonec
…a je konec…
Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.
V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky. (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)
Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family
Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.
Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“
Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“
A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.
Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl. Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.
Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.
Lázně bez hranic
Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
.JPG)
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.
Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.
Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.
Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“." konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.
Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.
Raz, dva, tři – ŠUTR54
3 běžci, 3 tratě, 3 různé pohledy…, ŠUTR54 jako suprové vyladění před Kunratickou, ŠUTR54 aneb Šťastné Utrpení 157 Trailových Romantiků, ŠUTR54 na půl plynu a půl banánu…
Co je to vlastně ten SM systém?
Zbystřit by měli všichni. Je totiž úplně jedno, jestli pracujete v sedu, máte málo pohybu, anebo naopak sportujete a máte pohybu příliš a je jednostranný a tedy není úplně správný, možná víte, že s vašimi zády není vše v pořádku, anebo jste možná po úraze, máte skoliózu anebo, jak se říká vadné držení těla, možná máte ploché nohy, nebo jste po nějaké operaci pohybového systému. Najděte člověka, kterého nikdy nebolela záda…
Běžecké Vánoce
Rozum velel oběhnout jen jedno kolo šutrů. Jednak protože můj skromný trénink posunul mé hranice trochu níže a jednak protože nemám zcela vyhráno. Poslední kontrola v IKEMu sice nedopadla špatně, ale výrazy lékařky provádějící vyšetření (např.: "To je jak věštění z křišťálové koule.") mi v jistotě návratu k obvyklým dávkám nepřidaly. Jednu výhodu to má: neprožívám žádný stres z blížícího se závodu, a tak ani porucha vlaku cestou na start ŠUTR54 mě nevykolejila. Jen mě překvapilo, že strojvedoucí vystoupil. Říkal jsem si, že Michal by mě určitě nechal vyběhnout i později. Že bych měl čas třeba o hodinu delší, není vůbec podstatné.
Mašinfíra se po deseti minutách vrátil a na start jsem se nakonec stihl dostavit necelou čtvrt hodinu před Michalovým "Tak běžte!" i se zastávkou na dva předzávodní rohlíky.
Startovní kamínky byly podle důvěrného zdroje částečně od řeky, částečně ze svahu Troje a zbytek od supermarketu. Schválně odkud bude ten můj. Přál jsem si ten od řeky s nějakým pěkným číslem. Do ruky mi vklouzl hnědý se stotřináctkou. Krása.
Rychle trenky, dvě trika, rukavice a kelímek a už se běželo. Byl jsem zase v tom. V radosti z pohybu barevným listím, v radosti lidí, které baví to co mě. První opatrný seběh, nasávání tlející vůně, hledání příjemného tempa. První kopec vzhůru. Nebudu blbnout a hezky se projdu. Alespoň mám dost času pokukovat po kroucených větvích, nechat sklouznout nohu po kameni, hltat barvy jaké člověk nevyrobí.
I když nejsem zrovna extrovetr, mám potřebu tyto pocity sdělit, přenést na druhé, ověřit zda je ostatní také mají. Mají. Sdílená radost se exponenciálně násobí. S přibývajícími kilometry stoupá má euforie a možná i rychlost. Těším se na použití mého žlutého kelímku na devátém kilometru. Ve správný čas na správném místě stojí skvělí dobrovolníci s vodou a pivem. S Honzou Dufkem si připíjíme na zdraví, povídáme o dětech. Ještě jeden kelímek piva a vrháme se do druhé půlky.
Těším se jak to pustím za silnicí na Horoměřice. Široká cesta dává pokyn "Leť!". Tak letím omámen tímto místem, dnešním dnem, atmosférou, kterou Michal nabalil na tento závod. V následujícím kopci sebou nesu vzpomínku. Vzpomínku na výjimečného člověka, který spojoval běžce bez rozdílu. Na jeho úžasná vyprávění při cestách na závody. Na jeho vždy pozitivní náladu a trefný komentář. Přemýšlím, zda znám někoho takového, kdo miluje běh a dění okolo něj, koho díky jeho přirozenosti a otevřenosti mají všichni v oblibě. Vím, že Ivo byl jen jeden a že jakékoliv srovnání s ním je liché. Přesto si vybavím Michala, který nás tu dnes spojil.
Mašinfíra se po deseti minutách vrátil a na start jsem se nakonec stihl dostavit necelou čtvrt hodinu před Michalovým "Tak běžte!" i se zastávkou na dva předzávodní rohlíky.
Startovní kamínky byly podle důvěrného zdroje částečně od řeky, částečně ze svahu Troje a zbytek od supermarketu. Schválně odkud bude ten můj. Přál jsem si ten od řeky s nějakým pěkným číslem. Do ruky mi vklouzl hnědý se stotřináctkou. Krása.
Rychle trenky, dvě trika, rukavice a kelímek a už se běželo. Byl jsem zase v tom. V radosti z pohybu barevným listím, v radosti lidí, které baví to co mě. První opatrný seběh, nasávání tlející vůně, hledání příjemného tempa. První kopec vzhůru. Nebudu blbnout a hezky se projdu. Alespoň mám dost času pokukovat po kroucených větvích, nechat sklouznout nohu po kameni, hltat barvy jaké člověk nevyrobí.
I když nejsem zrovna extrovetr, mám potřebu tyto pocity sdělit, přenést na druhé, ověřit zda je ostatní také mají. Mají. Sdílená radost se exponenciálně násobí. S přibývajícími kilometry stoupá má euforie a možná i rychlost. Těším se na použití mého žlutého kelímku na devátém kilometru. Ve správný čas na správném místě stojí skvělí dobrovolníci s vodou a pivem. S Honzou Dufkem si připíjíme na zdraví, povídáme o dětech. Ještě jeden kelímek piva a vrháme se do druhé půlky.
Těším se jak to pustím za silnicí na Horoměřice. Široká cesta dává pokyn "Leť!". Tak letím omámen tímto místem, dnešním dnem, atmosférou, kterou Michal nabalil na tento závod. V následujícím kopci sebou nesu vzpomínku. Vzpomínku na výjimečného člověka, který spojoval běžce bez rozdílu. Na jeho úžasná vyprávění při cestách na závody. Na jeho vždy pozitivní náladu a trefný komentář. Přemýšlím, zda znám někoho takového, kdo miluje běh a dění okolo něj, koho díky jeho přirozenosti a otevřenosti mají všichni v oblibě. Vím, že Ivo byl jen jeden a že jakékoliv srovnání s ním je liché. Přesto si vybavím Michala, který nás tu dnes spojil.
Lesk a bída českých eshopů
Rok 2012. Svět žije online a hlavně sociálně. Kdo není sociální, denně neaktualizuje status a alespoň obden netvítuje, ten je dinosaurus (neplést s politickými dinousaury, na jejichž vyhánění si před každými volbami vždycky nějaky debil /pozn. autora: „debil“ je synonymum pro českého politika /vzpomene). Nejsem sociální, žiju 20km za městem uprostřed lesa a mých případných […]
Odešel Ivo, můj první trenér. Navždy…
Na začátku byl dotaz na běžecký server. Zněl jasně: chci dát chřibák pod čtyři hodiny, zvládnu to za půl roku?
Jak lze najednou slupnout frankfurtskou polévku, páreček i pečeni
Lahůdka v podobě nejstaršího německého maratonu, Nora Dvořáková alias D.B., "horké zboží", "prášky na praní" a "čerstvé maso", Start! - Finish! Jak jsme tedy doběhli? Radost z pohybu na čerstvém luftu...
Malou díru v hlavě mám ….
Včerejší běh byl neuvěřitelný. Díky tomuto blogu jsem oslovil nejednoho běžce, který se mi snaží poradit, jak na to. A já? Jsem nadšený. Cítím euforii z toho, že se mi to podařilo a zatím daří i přesto, že znovu chodím do práce. Ráno brzo vstávám a když přijdu domů, jsem schopný udělat si zelený čaj a okamžitě usnout. Zvláště to platí o těchto zimních časech, kdy brzo zapadá slunce a máme jako 
Běžecká antiformice kolosális
42. týden - oblačno, místy zataženo, 43. týden - zataženo, déšť, Úprk o Únětickou desítku aneb 13. rozhodně běhej a na pověry nedbej! UDIVUJÍCÍ UDÁLOST – ÚPRK ÚNĚTICKÝM ÚDOLÍM!, Vyhlašování, Bizarní ceny?, Největší ovace?, Slovy klasika – nemusí pršet, jen když teče!