Je to opravdu nutné?
Po těžkém pracovním týdnu se mi dnes běhalo docela těžce. I přes páteční relaxaci mě v sobotu dopoledne ještě stále bolí celé tělo.
V týdnu jsem si sice zaběhl 7 a 8 km (oproti dřívějším 4 nebo 5 km), dnes to ale prostě nešlo. Necítil jsem se na to.
Těsně před výběhem jsem absolutně nevěděl, kudy mám běžet. nechtělo se mi běžet stejné trasy jako dříve a ani jsem nechtěl běžet tam, kde se 
O seznámení se sebou
.jpg)
Prakticky celou zimu jsem bojovala s něčím obdobným. Pro nedosatek pochopení jsem to pojmenovala 'běžecká depka'. Ale abych to vzala popořádku. Běhám teprve druhé jaro. Když se mi poprvé, jakožto absolutnímu nesportovci s nulovou pohybovou historií, podařilo zvládnout dvacet a později i třicet minut v kuse, byla jsem nadšená. Na rychlosti nezáleželo. Vydržela jsem se hýbat po celou dobu!
Naplňoval mě pocit štěstí. Netrval ovšem dlouho. V eufórii z nově objeveného pohybu jsem o běhu začala zjištovat víc, četla běžecké časopisy, seznámila se se stejnými nadšenci. A zjistila, že dokonce i řada začátečníků běhá rychleji a lépe než já. Štěstí se rozplynulo. Chtěla jsem všechno najednou, běhat mnoho desítek kilometrů týdně, běhat mnohem rychleji, běhat přes špičku. Ale především jsem měla pocit, že si za to můžu sama, protože na sebe nejsem dost přísná.
Ze sebemrskačského kolotoče mě tehdy zachránil výborný český běžec, ale především úžasný člověk Pavel Novák. Dodržování jeho tréninkových plánů mě trochu uklidňovalo. Pavel se mi snažil velmi dlouho a neskutečně trpělivě vysvětlit, že nesmím být na své tělo zlá. Inu, dost často jsem s ním nesouhlasila, ale měla jsem k němu jako profesionálovi dost úcty, abych jím stanovené tréninky nenarušovala.
Pavel mi nasadil extrémně pomalé běhy, trpěl beze slova mé výbuchy nedočkavosti střídající se s peskováním sebe sama, i obsedantní potřebu dohnat okamžitě vše, co mi uniklo za dobu, než jsem začala sportovat. Reptání se o něco zmírnilo, když jsem si všimla, že se mi po týdnech a týdnech klusání zlepšuje dýchání i rychlost. Když jsem pak na konci srpna zaběhla desítku drobně pod 50 minut (pro srovnání, o tři měsíce dřív jsem závody 7,5 km ušla s vypětím všech sil úplně na doraz za 43 min), pocit štěstí se vrátil.
Ani tentokrát ale nevydržel dlouho. Hned po závodě jsem odjela na dvouměsíční cestu a přerušila tréninky. V místech, kterými jsem projížděla, se z různých důvodů běhat nedalo. Po návratu jsem chtěla prakticky nemožné, skočit o dva měsíce zpět a vrátit se k tréninkům v podobě, v jaké jsem je měla tehdy. Pavel mě varoval, že budeme začínat prakticky nanovo, ale tentokrát jsem ho neposlechla. Patřím zkrátka k lidem, kteří se učí jen z vlastních zkušeností, byť i hodně trpkých.
Z toho, že se nemůžu vrátit hned do stejné kondice, v jaké jsem byla před odjezdem, jsem měla na sebe vztek tak velký, že jsem už nedokázala poctivě dodržovat trénikový plán, nakládala si toho víc a trenérovi to zamlčovala. Tělo se pochopitelně vzpouzelo a občas jsem nevyběhla vůbec. Ztratila jsem motivaci a nakonec na nějakou dobu musela přestat běhat úplně, protože každý běh ve mně najednou místo obvyklé radosti jen zvyšoval zlost na sebe.
Po čase jsem pochopila, že základní kámen úrazu byl v neschopnosti mít se dostatečně a zdravě ráda, oceňovat vlastní výkony a umět se z nich radovat, aniž bych okamžitě nechtěla víc. Nikoli v rychlosti, jakou aktuálně dokážu uběhnout desítku nebo půlmaraton. Běh mi tak ukázal mě tak, jak jsem se dosud neviděla, vnitřně zcela odhalenou před sebe samou. Pravdě, které mě vystavil a která zasahovala do všech životních oblastí, protože se týkala samotného jádra, se nedalo uniknout ani ji nešlo zohýbat tak, abych z ní nemusela nic vyvozovat. Pokud jsem se chtěla vrátit k běhání, pokud jsem chtěla žít šťastně, musela jsem jí čelit.
Smíření se sebou a vlastními hranicemi, s minulostí, která nás tvoří, s přítomností a tím, že ji můžeme ovlivňovat jen do určité míry, není jednoduchý úkol. Nikdy bych byla bývala nečekala, že mě před něj postaví něco takového, jako je běhání nebo sport obecně. Krůček po krůčku bojuju s vlastními stíny a troufám si říct, že dělám pokroky.
Tentokrát jsem si naordinovala pomalé tréninky sama a mám z běhání opět ten naplňující meditativní pocit, jaký jsem mívala. Zahodila jsem hrudní pás, zbavila se závislosti na trackovacích hodinkách. Nadechla jsem se jara a naučila se zastavit se na kopci, abych si vychutnala sluncem zalitou krajinu, i když to znamená, že jsem tím právě přerušila trénink.
Pátej celkem, v Praze můj třetí..
4:39
Mínusy:
- běžel jsem pomalu, na víc nemám
- nic lepšího už se ode mě na této trati čekat nedá
Plusy:
- zlepšení oproti loňsku o půl minuty
- vytuhl jsem až na 37. km; čekal jsem to tak na 32. km, takže OK
- nejtěžší mara...
To jseš trubka zase koleno
Staré pranostiky říkají :
Březen - za kamna vlezem
Duben - ještě tam budem
No je vidět že jsem je neposlechl a to jak loni viz můj druhej pražskej půlmaraton . Tak letos sem se šetřil na soudek což se povedlo ale dopadlo to podobně jen o chvíli později.
Dneska jen můžu přemýšlet nad tím jestli to bylo mým špatným oblečením a zimou nebo tím že jsem do toho šlapal zbytečně moc a nebo dokonce obojím :))
A jak říká márfi " můželi se pokazit víc věcí pak se pokazí určitě všechny a v tom nejnevýhodnějšim pořadí :)"
Takže mě teď bolí koleno a moc neběhám.Nízký přísun antidepresiv dělá svoje. Přitom to počasí to by se člověk z toho .....
Dal jsem tomu tejden klidu a pak to zkusil klasika -3dny zpět . Prostě neumím regenerovat nejsem Wolverin jako někteří co dokonce propagují "to se musí rozběhat" . Asi chápu že u někoho to může fungovat ale nechápu proč zrovna u mě ne. Prostě u mě to funguje naprosto přesně podle logiky když to nenecháš v klidu tak se to jen zhorší (a možná se zpomalí léčení )
Teď v pondělí zase to bylo v klidu ok . Tak jsem to šel skusit opatrně tomu dal necelých 40 minut a už to bylo znát a jsem zase - 2dny zpět (nebo kolik já už to ani nepoznám )
No přemýšlel jsem o Krkonošské 25ce ale na to si můžu nechat zajít chuť. Takže teď je ve výhledu jen žebrácká a uvidíme jak to dopadne.
Takže ten květen bude stát běžecky u mě za starou bačkoru (naštěstí jen běžecky :))
No napsat sem si to musel abych třeba příští rok nezapomněl a mohl navázat zase něčím novým :))
Tak ať vám to běhá .
Otázka: je možné maraton běžet na pohodu? Odpověď: ano!
Deštivé počasí posledních dnů se z Čech přestěhovalo na neděli na Moravu. Tentokrát mi to ale vůbec nevadilo. Praha se probudila do pěkného slunečného nedělního rána. Vše bylo přichystáno akorát.
Březen, za kamna vlezem. Duben, už tam nebudem.
Sice už je květen, ale nedá mi to a krátce se ještě vrátím k měsíci březnu.
Prakticky celý měsíc se odehrál přesně v duchu v nadpisu zmíněné pranostiky. Tedy kamna doma nemáme, takže jsem použil ústřední topení. Navíc se vinou své hmotnostní výraznosti nejsem schopen vejít ZA něj, takže jsem březen strávil jen U něj. Ovšem až na pár procházek jsem u něj strávil skutečně celý měsíc. Tedy kromě posledního dne, kdy jsem si po velmi dlouhé době vyrazil maličko zaklusat. Ani se tohle testování pochroumaného hýžďového svalu netroufnu nazvat během. Nebyl to ani koyama blahé paměti, natož nějaký Haile Gebreselassie či snad dokonce Usain Bolt. Nejvíc ze všeho můj pohyb připomínal lenochoda šmrnclého hrochem, a to by mě nejspíš i tento kříženec nechal na trati hravě stovky metrů za sebou.
V dubnu tenhle lenohroch pokračoval v klusání, nemínil se vracet k topení neboť teplárna přestala v tomto období teplo dodávat. Pokud možno jsem se snažil vyběhnout alespoň jednou za tři dny. Z počátku jsem se pohyboval tempem výrazně nad 6 minut na kilometr, později jsem se usídlil na tempu okolo pěti minut a ještě tří čtvrtin minuty na kilometr. Zvládl jsem se párkrát přiblížit i 5,5 minutám, ale vyčerpání, které mě pak skolilo na zbytek dne, za to nestálo, takže jsem si brzy opět dopřál těch čtvrt minuty na kilometru navíc. Oněch zbytečných devět kilogramů tělesné hmotnosti se prostě projevilo, stejně jako dlouhá zimní pauza.
Za duben jsem zvládl odfunět celých 67 kilometrů. Ze sumy, kterou mnozí zvládnou v jednom dni, opravdu nemůžu pomýšlet na bůhvíjaké výkony či na excelentní kondici…vlastně na jakoukoliv kondici Tudíž ani v dohledné době neplánuji ukazovat se na závodech. Leda snad jako doprovod mé ženy, která je po porodu již zpátky na své váze a je schopná moje běžecké tempo, které provozuji na svých cca sedmikilometrových „štrekách“ udržet i více než hodinu.
Mám ale spočítáno, že pokud budu dále prodlužovat své tréninkové běhy po stejné růstové křivce, mohl bych deseti kilometrů dosáhnout už v červnu. A pokud se bude stejně dařit i navyšovat „výkonnost“ mohl bych slušnou desítku (rozuměj blízko 45 minutám) běžet někdy v říjnu. Takže je jasné, kde budu hledat svůj letošní „vrchol“. :) Do té doby běhám pro radost...alespoň tak, jak jen toho jsem zrovna já schopen... :)
Buddy Edelen
Buddy Edelen byl první Američan, který zaběhl 10 000 m pod 30:00, první Američan, který zaběhl maraton pod 2:20, a první člověk, který jej dokázal zvládnout v čase pod 2:15. Ve své době byl jediným Američanem, který dokázal konkurovat britským a evropským běžcům, a taky je porážet. Velkou část svého aktivního běžeckého života prožil jako učitel v Británii, kde běžel v roce 1962 i svůj první maraton, Polytechnic Marathon od hradu Windsor podél Temže na stadion v Chiswicku, kterým se sice značně protrápil poté, co posnídal rybičky, které dostal den před tím od kamaráda, ale už o rok později dokázal na stejné trati zaběhnout světový rekord 2:14:28. Ve stejném roce pak zvítězil i na maratonu v Košicích v traťovém rekordu 2:15:09, který vydržel až do roku 1978. Na olympiádě v Tokiu přes značné zdravotní problémy, bolesti a omezení v tréninku způsobené ischiasem doběhl na šestém místě (jeho výkon, co do bojovnosti, loni připomněl Meb Keflezighi svým skvělým čtvrtým místem na olympiádě v Londýně).
 |
| "Hi, Queen!" Buddy Edelen zdraví britskou královnu před svým prvním maratonem |
Murphyho biografie se sice striktně drží pouze Edelenova sportovního života, ale o to je konzistentnější, hutnější a především je nadmíru poučná, a to přesto, že je o běžci, který byl na vrcholu kariéry už na začátku šedesátých let dvacátého století. Teprve při její četbě mi konečně došlo, jak by měl vypadat trénink na maraton. Je to zřejmě především mojí nevědomostí, ale až u ní jsem si plně uvědomil význam dlouhých běhů v tempu blížícím se tempu závodu. Delší výběhy jsem sice o víkendech chodil vždycky, ale vlastně relativně pomalu. Podle toho taky vypadaly závěry všech mých závodů od půlmaratonu dál.
Frank Murphy: A Cold Clear Day. The Athletic Biography of Buddy Edelen (Kansas City: Wind Sprint Press, 1992)
Bořím zeď
Dnes jsem se náramně těšil. Bral jsem do ruky boty s radostí, ale taky se ztuhlými stehny ze soboty. Zpočátku to bylo tuhý jak beton. Pomohla rozcvička (jak jinak taky).
Počátek byl náročný, několik schodů a dlouhý kopeček. Přiznám se, že jsem se chtěl zastavit, ale znáte to. Chcete zastavit, ale nechcete to jen tak vzdát. Nohy těžkly, a asi v polovině běhu jsem se konečně dostal po dlouhém 
Terénní půlmaratón „Okolo Hasištejna““
Kdy? 27. dubna 2013
Kde? Z prunéřovského kempu okolo hradu Hasištejn
Kolik? 21,1 km
V nohách cítím předešlý měsíc. Každý víkend nějaký závod - PIM půlmaraton, 50 km Brdská stezka, 48 km dogtrekking. Vlastně ani nevíme, jak se to tak najednou...
ACL – druhý den po operaci
Kolegyně mi poslala odkaz na moc pěkné tričko. Docela přesně to vystihuje moje pocity během druhé noci po operaci. Šel jsem spát v jedenáct, v jednu se vzbudil (bolest), najedl se, protože žaludek řval hladem (taky jsem už dva dny pořádně nejedl), vzal si brufen a dočetl knihu (mimochodem, příznivcům Neila Gaimana a Tima Burtona by rozhodně kniha Jonathana L. Howarda Nekromant Johannes Cabal neměla uniknout). Pak jsem usnul mezi půl čtvrtou a šestou. Vzal jsem si Phlogenzym a šel zas spát, v půl sedmé jsem si pak dal koktejl sestávající z antibiotik (Xorimax), silného analgetika (Tramadol) a protitrombotické injekce (Zibor, trefil jsem se už na druhý pokus;-).
|
| ||||
|
|
Celé dopoledne jsem tedy dost nepoužitelný, jen sedím a koukám na televizi a cvičím extenzi a zatínání svalů. Jde to překvapivě dobře, před operací asi opravdu úplné extenzi bránil zbytek utrženého vazu. V jedenáct si beru dva Paraleny a o hodinu později zas Phlogenzym. Po obědě jdu poprvé zkusit flexi nohy v leže na břiše. Jde to. S neuvěřitelným úsilím zvládnu flexi do 45 °, větší brání částečně otok, částečně asi i obinadlo (pod kolenem se prostě nemá kam skrčit). Tak jako tak po 5 minutách jsem unavený jako po hodině běhu. Odpoledne proklimbám u televize s ledovanou nohou a hledám, co mi tam vlastně dali za šrouby (instruktážní video pro otrlé). Až v pět hodin si uvědomuju, že jsem si odpoledne vůbec nemusel vzít další analgetika a že při pokládání nohy z gauče na zem (stále pomocí berle) už nesyčím bolestí. Večer další Phlogenzym, atb a analgetikum a převaz nohy. Tedy sejmout obinadla, zděsit se, omotat obinadla a neuškrtit nohu. Následuje druhý pokus o flexi, se stejným výsledkem jako dopoledne (což považuju za pozitivum). Taky zkusmo zkouším ve stoje zatížit rovnoměrně obě nohy - jde to a dokonce to nebolí. S trochou obav čekám na noc, zda nižší bolestivost vydrží. Nicméně, pořád mi ještě zbývá rezerva, co se povolené denní dávky analgetik týče, tak to snad zvládnu lépe.