Blogy

Jen v rychlosti a stručnosti. :)

Proč plus jedna?

Protože můj běžecký "GURU" a kamarád Martin má potomka. Do běžeckého světa vyběhla dnes 9.1. v 18:15 holčička.
Sice ještě nemá Tarahumarské sandálky, ale Martin mi řekl, že do naší svatby (2.8. 2014) bude běhat a že nám doběhne sama pogratulovat. :)

Já bych jim chtěl (dneska už asi po třetí) taky pogratulovat a popřát hodně zdraví! To je teď pro malé dítě nejdůležitější! Takže... Mariano... Vítej mezi nás Mas Locos a....RUN FREE! :-)

Nosím je na rukou skoro deset let. Jako by mi k zápěstí přirostly. Takže si ani nevšimnu, že jsou už omlácené, popraskané, ošuntělé. Moje timexy s nepravděpodobným názvem Ironman.

Koupil jsem si je na začátku července 2004, tuším za šestnáct stovek. Moje první sportovní hodinky. Až do té doby jsem tréninky běhal bez hodinek a na prvních pár závodů i premiérový maraton jsem si vzal klasické s ručičkami. Spíš jsem tušil, než abych věděl, jak rychle běžím a jaké jsou mé mezičasy. Teprve z výsledkové listiny jsem se dozvěděl, jakou přesnou hodnotu má můj nový osobák.

S timexy se to změnilo. Tréninky i závody byly najednou úplně o něčem jiném. Stopky a hlavně mezičasy - dokonalý dárek pro moji soutěživou duši. Kromě krátkého flirtu s Polarem a Garminem jsem s nimi odběhal všechny podstatné kilometry, byly se mnou u všech výkonů, na něž jsem stále čas od času hrdý.



Pásek jsem měnil dvakrát, baterku zřejmě víckrát. Ale jinak sloužily dokonale. Tedy s jednou malou výjimkou: občas zrychlovaly. Stávalo se mi to pravidelně zhruba po uplynutí 150-160 minut. Najednou se uvnitř strojku cosi dalo do pohybu a za pár kilometrů najednou čas na displeji začínal 3:0... Ale něco mi říkalo, že takovou reklamaci by mi ve firmě asi neuznali.

Spolu se zimními rukavicemi je to poslední rekvizita z mé první běžecké sezony. Bot jsem měl desítky, prodřel jsem dost trenýrek i elasťáků, triček a tílek jsem vystřídal habaděj, o ponožkách samozřejmě nemluvě. Jenom timexy se mnou pořád věrně zůstávaly.

Až do tohoto týdne. Najednou se pomalu začal odloupávat horní kryt, prasklý na několika místech, tlačítko START/SPLIT se uvolnilo a na poškrábaném displeji naskočil podezřelý čas.

Zanesl jsem je tedy do servisu. Komu by nebylo líto je vyhodit? Třeba stačí jenom nahradit kryt a zase bude všechno v pořádku. Jak jsem tak postával v prodejně, než si mě někdo všimne, zadíval jsem se do vitrínky s nápisem Timex. A tam jsem je uviděl. Taky měly nápis Ironman, stejné ovládání - akorát vypadaly trochu mohutněji. Jako dospělácké hodinky vedle dětských. V kapse jsem měl schované staré timexy, jenže když přišel konečně prodavač a zeptal se: "Co si budete přát?", zapomněl jsem na ně a vyhrkl: "Chtěl bych si prohlídnout tyhle hodinky se stopkama." 

A za chvíli jsem s nimi stál u pokladny. S divným pocitem, že opouštím staré pro nové, i když nutně nemusím. Ale co. Chodí to tak v životě i při podstatnějších věcech. 

S těmi novými asi už moc osobáků nezaběhnu a kdo ví, kolik bude kilometrů, kdy si budu netrpělivě mačkat mezičasy. Ale třeba s nimi přijde něco nového, stejně zajímavého. Staré jsem pietně odložil do šuplíku. Jako suvenýr a vzpomínku na dobré časy - v obou významech toho slova. A hlavně: co kdybych jednou prostě zatoužil nechat si ještě vyměnit ten kryt...

Jeden rok střídá druhý a opět nade všemi jako Damoklův meč visí slovo "předsevzetí". (Budu víc běhat, přestanu kouřit, budu zvedat víc na bench, dám víc gólů, čím víc gólů dáme, tím víc bodů máme, nebudu jíst tučná jídla apod.) Moc to nemusím, proto si taky nic takového nedávám. Spíš mám takový ucelený seznam toho všeho, co bych rád stihl. :-) Jako například seznam závodů, na kterých bych se rád ukázal. Jediné co může zavánět předsevzetím je porce km, kterou jsem si letos vytyčil a také to, že chci "být zdravý a aby se mi vyhýbala zranění," ale to druhé by nemělo být ani tak předsevzetím, jako spíš toužebným přáním každého běžce. Moc dobře vím, o čem mluvím/píšu. Ještě teď mě občas po doběhu bolí koleno. Naštěstí to už není tak strašné, jako v prosinci. (klepu na vše dřevěné co mám po ruce) Pomáhá mi spoustu protahovacích cviků a balančních cvičení, které jsem našel buď na internetu, nebo si sám sobě vymyslel. Mezi nejoblíbenější z nich patří onen na obrázku. Schválně si jej zkuste. Určitě ucítíte pnutí v místě puntíku-boční strana hýždí. Cca v místech, kde začíná stehenní povázka.  

Leden:
Říjen:

RUN FREE!

5. 1. 2014 Podle Garmina +5 stupně C, subjektivně 2 Varianta D Plán - běžet pomalu, abych se moc nezpotila. Terén, bláto, kopečky, kamení, lesní cesty, délka okolo dvanácti kilometrů. Chci, aby si koleno zas postupně zvykalo, že bude běhat venku...

Když se podívám na to, jak jsem svůj život vedla dva roky zpátky vůbec nechápu, jak jsem se dostala...

Slavnosti sváteční už máme za sebou. Věřím, že jste si je užili dle vlastních představ a že byli mnohem klidnější než dříve. Po svátcích máme často ve zvyku všichni zase znovu začínat, případně balancovat předchozí rok. Nebo si dávat předsevzetí. Ta hodně častá jsou třeba ta, že teď se sebou začnu konečně něco dělat, nebo teď začnu hubnout, naučím se angličtinu, začnu kreslit atd. Přání je

Už druhý den v práci přepočítávám kdejaké čudlíky a vrtáky. Záda shrbené, oči unavené ... inventura v plném proudu.
Člověku se o položkách a číslech i zdá.
A protože je venku nové roční období, zimní jaro, není důvod, proč nevyrazit ven.
Kolegyně mi nabídla odvoz za město, do hlubokých lesů, ať si prý doběhnu domů.
Některé nabídky se prostě neodmítají a tak jsem se nechal zavést do naší vysočinské divočiny.
Venku mlha jako v pohádkách, bláta jak na tankodromu.


Sluníčko se snaží prokouknout přes tu záclonu, ale nedaří se. Vlastně to vůbec nevadí.
Takhle nějak si představuji kraj psa Baskervillského, jen tady z mlází vyskakují srny, ne psi.
Jeden srnčí páreček jsem překvapil nepřipravený.
Vyběhly na poslední chvíli.
Tryskem a vyděšeně.
Bohužel moc daleko nedoběhly.
Ve skoku tu první sejmul drátěný plot, omotoávající kol kolem lesní školku.
Takový ten vysoký s velkými oky.
Normálně se ta srna jakoby zastavila ve vzduchu v letu. Pak už se zmítala uvězněná v plotu.
Prorazila jej asi na pátý pokus.
Byl to zoufalý pohled na to, jak se tam zmítá a snaží se vyprostit.
Musela se škaredě potrhat.
Bylo mi ji moc líto ... a bylo mi moc líto, že jsem to vlastně způsobil já. To kvůli mně se dala na zběsilý útěk.
Radši jsem opustil vyšlapané stezky srn (kudy lidé nechodí) a znovu našel rozbahněnou cyklostezku.

Nemůžu tu srnu dostat z hlavy ...

Můj největší běžecký problém není ani můj bolavý kotník či operované koleno, ani pomalé nebo přepálené časy, ani lenost nebo přehnaný elán do tréninku. Můj největší běžecký problém je po polovinu roku moje oblečení. Z tohoto pohledu na věc jsem se...