Blogy

Puppy life…

Byla jsem mile překvapená, kolik reakcí přinesl můj poslední článek. Ozvala se mi spousta lidí z mé...

Momentálně nejsem vůbec SVOBODNÝ, scvrkávací hadičky, uštvání antilopy, šuplík s běhacími geny, chlápek s třikrát přetočeným tachometrem, nemyslím na nic a kochám se... Běžecký deník ve verších. Jenže teď běhat nemůžu. Ležím jak lazar a bojuju o holý život, a já pořád věřím. Budu bojovat až do roztrhání těla. Běhání mi prostě chybí. Strašně chybí. Ne ze sedmi – z milionu důvodů.

MTB: kros / dĺžka 27,51 km / čas 1:48:46 / rýchlosť 15,3 km/h
záznam trasy na garmin connect

Občas sa v živote ocitnem v situácii keď si hovorím „čo tu vlastne robím, ako som sa sem dostal?“ Presne takéto myšlienky mi vírili hlavou aj v sobotu ráno keď som sa vydal na manželkinom bicykli na Železnú studienku. Že prečo práve tam? Lebo sa tam konal MTB pretek po malokarpatských kopcoch a chodníčkoch. A že prečo nie na mojom bicykli? Lebo s tým by som na trati bol ešte asi aj teraz. Ako to teda bolo?

niekde tam vzadu som aj ja

Po vlaňajšom extrémnom MTB maratóne v polmetrových závejoch (kde som bol ako divák) sa tento rok zima Bratislave (a vlastne celému Slovensku) vyhla širokým oblúkom, po snehu či mraze ani chýru, ani slychu. Na súťažnú cyklo premiéru ideálny stav :-) Kým problematika počasia bolo jasná, otázka formy bola veľká neznáma. Nikdy som nič podobné neabsolvoval, takže sa nebolo od čoho odpichnúť. Každodenná cesta do roboty a späť domov (17 asfaltových km) sotva mohla byť zrkadlom schopností a možností.

Preto som sa na štarte slušne zaradil kdesi do poslednej tretiny 371-členného pelotónu. O jedenástej hodine zaznel výstrel a pole cyklistov sa pohlo vpred. Teda, tí vpredu sa pohli, my vzadu sme okolo štartéra prešli minútu po tom čo si splnil svoju povinnosť. A hneď tu je prvé stúpanie smerom na Kamzík a ja zisťujem, že okolo mňa je dosť cyklistov ktorých môžem nechať za sebou. Ani som sa nenazdal a už za povzbudzovania Martina Neradoviča mierime do lesa, do kopcov, do blata. Čoskoro míňam Diu Tešovičovú, ktorá rieši roztrhnutú reťaz, smola hneď po dvoch kilometroch. Aj v ďalších stúpaniach sa mi darí drať sa dopredu, občas v sedle, sem tam pešibusom. Zbližovať sa so stromami sa mi príliš nechcelo a tak som v klesaniach šiel na istotu, čo samozrejme súperi radi využili.

občas to inak nešlo

Singláč nad Vydricou bol jedným z mála miest kde sa blato nesnažilo polapiť kolesá bicykla do svojej mokrej náruče. Radi ho však zaskočili korene ktoré sa zo všetkých síl vrhali do ideálnej stopy. V zdraví som prežil aj túto výzvu a to už sme boli na trase známej z letného cyklo maratónu. S nevyhnutnou dávkou námahy cesta príjemne ubiehala, spadnutá reťaz bola len malou a rýchlo vyriešenou nepríjemnosťou. Stúpanie na Biely Kríž zvládam pomaly ale isto a už som aj na občerstvovačke. Zisťujem však že hladný nie som, smädný tiež nie a tak sa s trochou ľútosti poberám bez zastávky ďalej.

Na žltej trase je blata ako keby ho tam schválne navozili, našťastie je mokré a nie lepkavé a tak sa prejazdy dajú celkom zvládnuť. Mimochodom, už hodný kus cesty sa ťaháme s borcom na fat-biku, zaujímavá vecička. Za Malým Slavínom točíme smer Kačín a to už viem čo ma čaká. Ešte sem tam niekoho predbehnem, popri tom stále vypľúvam blato a točím čo to dá. Záverečné klesanie... čo k nemu napísať. Cesta padá dolu rýchlejšie než gate na prvom rande a za každou zákrutou svoju náruč otvárajú urastené stromy. Niektorým kamikaze svištiacim okolo mňa to nevadí, ja sa radšej intenzívne maznám z brzdami a po x-tý raz sa chválim za rozhodnutie nechať môj krosáčik doma.

požičaný bajk, na nohách tenisky...

Záverečný čosi vyše kilometer je už opäť na asfaltke a ja sa snažím pridať aspoň symbolicky, pre ten dobrý pocit. Jeden či dvaja cyklisti ma predbiehajú, nech si idú, ja tu bojujem hlavne sám so sebou. Cieľovou bránou som prešiel v čase 1:48:46, celkovo ako 127. bajker. Kilometre v nohách cítim, fyzicky je však všetko v poriadku, telo nevydáva žiadne varovné signály a ja som rád že som to skúsil a zvládol.

Po organizačnej stránke nemám čo vytknúť, vyhrievaný stan bol super, taktiež úschovňa bicyklov či pripravené umývacie boxy. Guláš tiež chutil, moderátor pobavil, čo viac si priať :-) Snáď len poriadny oddych pred nedeľnou bežeckou časťou.

Už je tomu nějaký pátek, co jsem přestal nosit na běhání MP3. Přijde mi to bez ní daleko lepší. Zvlášť když člověk běhá lesem. Daleko víc vnímá sám sebe, svůj dech a ten klid lesa a přírody. Lépe vypne mozek a slyší to, co ve městě neslyší...TICHO... Ale teď k věci... Nadpis je přece jen playlist... :)
S blížící se čtyřiadvacetihodinovkou na Lysé mě napadlo, vzít si do batůžku pro strýčka Krizi MP3. Přece jenom, když jsme s Tomem byli na Horské výzvě, nebo na Beskydské sedmičce, tak jsme mohli prohodit slovo, hlášky, nabudit se vtipem, vlídným slovem, nebo od plic si zapíč...t :-) . Jenže do tohodle jdeme každý sám. (Dobře do a z Ostravice teda jedem spolu-detailisti :-) ) Takže kdyby přišla nějaká krize, MP3 by se mohla hodit. A tak vybírám playlist.
Sorry Tome, ale holt si "proladíme krkovičku" každej sám :)
Třeba i vás můj playlist trošku něčím inspiruje. Myslím si, že by neměl být playlist jen čistě z Rockových, Metalových a podobných "turboválů", ale tak nějak vyvážený. Takže jste ready? Dobře. Jak řekl Pavel Liška v Pupendu "Jůůů lůking" ať pak můžete dělat "gójing a plejing"

Začnu trošku netradičně. Není to žádná mega nakopávací pecka, ale pro mě je to srdcová záležitost. Ani neumím popsat proč, ikdyž důvody moc dobře znám. Prostě se nedají popsat slovy na blogu. Však to určitě znáte, co tím myslím.
Dech a život od Audiomachine... Další pro mě epická skladba, která nemůže chybět.

Leden zatím ubíhá... Vyrážím na různé vyhlídky kolem Jižního portálu Prahy (modří už vědí...) a užívám si pohledů na řeku a město. Jednou je to z Vyšehradu, pak z Dívčích hradů a taky konečně od kostelíka sv. Jana Nepomuckého nad Chuchlí. S Tomášem jsme dali dva krásný dlouhý běhy. V prvním jsme objevovali severní svahy Prokopáku pod Barrandovem a končili s 19km. A naposled jsme se vydali právě k Chuchli, kolem již zmíněného kostelíku přiběhli k bývalé Pacoldově vápence. Poté následoval výběh na Slivenec, kde jsme rychle zhodnotili jeden z nejlepších příkladů "satelitní" výstavby RD od ateliéru RKAW (http://www.lidovky.cz/existuje-satelit-ktery-se-povedl-ano-ve-slivenci-f6y-/design.aspx?c=A120525_201938_ln-bydleni_ter) a pak se opět pustili Prokopákem domů - krásných 21km.

Celkově jsem zatím za leden na 86km.

Jižní portál Prahy z Dívčích hradů

pohled na Modřany od kostela sv. Jana Nepomuckého

Pacoldova vápenka mezi Chuchlí a Slivencem

Jižní portál Prahy z Vyšehradu

Ani nevím, jestli se ještě prodává. Červená knížka, na obálce je nápis Sex po padesátce a když si ji chcete prolistovat, všechny stránky jsou bílé. Prázdné. Jako že humor. Ale kdysi to býval oblíbený narozeninový dárek.

V Americe možná existuje knížka Běhání po čtyřicítce. Nevím, nepátral jsem po ní. Ale našel jsem nedávno na Kindlu publikaci Jak uběhnout maraton pod 3:05, tak jistě mají i něco takového. Ne, ještě nepatřím k těm, kdo by se po ní musel shánět. Nějaký měsíc mi přeci jenom schází. Ale asi tuším, co v ní případně může být.

Předpokládám, že je tam především soupis věcí, na které nás nikdo neupozornil, když jsme začínali běhat. Ruku na srdce, kdo z vás tenkrát tušil, že jste majitelem rotátoru kyčle, podkolenní šlachy nebo trochanderu? A že stačí párkrát oběhnout les, aby vás bolely nikoli nohy, nýbrž cosi na bederní páteři!

Brzy mi začne jedenáctá sezona. Počítám si je od dubna, navzdory všeobecně uznávané periodizaci běžeckého tréninku. Ne v listopadu, ne 1. ledna, ale až v dubnu, protože to je měsíc, kdy mě kdysi napadlo, že budu pravidelně běhat. Jenom běhat. Inu, Běhání po třicítce by byla úplně jiná knížka...

Nemám pro tuhle jedenáctou sezonu moc velké ambice. Tuším, že osobák si zaběhnu jenom v případě, že bych se vydal na nějakou nevyzkoušenou trasu. Pět mil, 3000 m, čtvrtmaraton, 50 km, 100 km. Ne, ta poslední dvě čísla byla jenom vtip. V pomyslném běžeckém kalendáři (reálný tréninkový deník si už rok nevedu) nemám zatržené žádné datum. Tedy jedno ano, ale jenom trochu. Slabě.

Vlastně zjišťuju, že dokopat se k běhání pětkrát týdně je taky výzva. Ne menší než jiné. A že 50 kilometrů není nepovedený týden, ale čas, kdy jsem se běhání celkem dost věnoval. A že šílenec není ten, kdo v lednu běhá v trenkách a tričku, nýbrž ten, kdo teď opakovaně vybíhá do kopců. I takové jsem potkal.

K běhání po čtyřicítce nemusí patřit jenom relativizace cílů, ambicí a úsilí, ale i víc spánku a hlavně víc času stráveného na balanční desce. Protože bez ní se už za hranici 50 kilometrů týdně nedostanu. Nebo aspoň ne na dlouhou dobu. Vlastně se na to cvičení těším, neboť bude znamenat, že zase můžu používat slovo "trénink" v souvislosti s mou osobou, že na cestě už mě nebudou předbíhat skoro všichni a že se brzy vejdu do kraťasů, co jsem si zbrkle koupil po jednom maratonu.

Ale ten kalendář si raději nechám prázdný.

Určitě už jste se s tím každý potkal a popasoval. Opravdu velmi zajímavý článek. Sám jsem se s tím půl roku pasoval. Ztráta motivace, různé bolístky, možná hodně závodů ( ne moc úspěšných) v minulé sezóně. A za vším je jen hlava. A nebo jen doopravdy chuť dělat něco jiného. Tak dejte HLAVU dohromady a zase to půjde. Můžu to potvrdit.
Tak běhu zdar :-)
"A co když se člověku běhat opravdu nechce"

Kbelská 10 - 1. 3. 2014, Praha-Kbely (výsledky)
Hubáčkova dvacítka - 16. 3. 2014, Praha (výsledky)
POŠUK - 26. 4. 2014, Český Brod (výsledky)
Perun Skymarathon - 3. 5. 2014, Oldřichovice u Třince (výsledky)
Velká cena Zadova (kvalifikace na ME v běhu do vrchu) - 7. 6. 2014, Zadov (výsledky)
Skyrunning World Championships - Vertical KM - 27. 6. 2014, Chamonix, Francie (výsledky)
Skyrunning World Championships - Mont-Blanc Marathon - 29. 6. 2014, Chamonix, Francie (výsledky)
Sierre-Zinal - 10. 8. 2014, Zinal, Švýcarsko (výsledky)
Babický trail 1/4maraton - 13. 9. 2014, Babice (výsledky)
2hrady - 27. 9. 2014, Bradlecká Lhota (výsledky)
Vertical Kilometer Grèste de la Mughéra - 10. 10. 2014, Limone, Itálie (výsledky)
Limone Extreme SkyRace - 11. 10. 2014, Limone, Itálie (výsledky)
Trofeo Vanoni - 26. 10. 2014, Morbegno, Itálie (výsledky: štafety, jednotlivci)

Už delší čas se to ve mně srovnává a třídí, myšlenky se vynořují a nechtějí být zapomenuty.
Mám nějakou zvláštní potřebu zrekapitulovat si ty svoje dva roky v poklusu, roztřídit vzpomínky, ujasnit postoje a vyslovit názory na některé věci okolo.
Naskládat to vše do krabice od bot, převázat rozedranou tkaničkou a uložit na dobu, až jako nemohoucí stařec budu vzpomínat na roky svého mládí a čerpat z těchto vzpomínek sílu.
Vždyť právě proto vlastně ty svoje blogy píšu. Pro svoje budoucí já, pro toho seschlého stařečka, který s bolavými klouby myslí na dobu, kdy paměť ještě docela fungovala a tělo poslouchalo.
Takže můj milý starý Maaristaane, rád bych Ti teď trochu připomněl, co se s Tebou za ty dva roky vlastně dělo:


Asi jako každý muž, přesně uprostřed třiceti a čtyřiceti let, jsem se zastavil, rozhlédnul se okolo sebe, poplácal se po rostoucím bříšku a přemýšlel kudy dál. Postrčila mě (jako vždy) moje žena a to vhodně zvoleným dárkem k Vánocům. Rozběhl jsem se kvůli ní.
Svůj první zápisek na tomto blogu jsem zakončoval slovy:

"Můj cíl není být nejlepší, můj cíl není být nejrychlejší.
Nechci se s nikým měřit, nechci někoho překonávat.
Chci běhat jen pro ten pocit z běhu, pro to tempo.
Pro tu svobodu v myšlenkách a lehkost v duši."

Jsem moc rád, že jsem se té myšlence za celou dobu nezpronevěřil.
Propadnul jsem běhu a všemu okolo.
Dnes se spoustě věcí musím smát, ale když jsem tyto vzpomínky začal psát, slíbil jsem si, že budu upřímný a nevynechám ani ty mírně trapné záležitosti.
Každý člověk se vyvíjí, vyvíjí se samozřejmě i člověk běžící.
Začal jsem hltat každou zmínku o běhu. Pročítat blogy, kupovat běžecké časopisy. Objevoval jsem pro sebe celý nový svět. Běžecký svět. Se všemi jeho pravdami, mýty a pohádkami.
Propadal jsem pocitu, že potřebuji všechny ty úžasné věci, které v těch časopisech vidím.
Že bez nich nebude můj běh tím pravým během. Ano, mám běžecké kalhoty a triko, mám běžecké boty, ale jakoby to nebylo ono.
Žádný z těch "velkých" běžců přeci neběhá v oblečení, které se dá sehnat v obchodě, kde se prodává káva!
Za pár šupů.
Maaristaane, já se fakt cítil ošizený a nedoceněný! Plánoval jsem si, jak se budu postupně odměňovat a pořizovat si ty hezké a zářící běžecké oblečky a superdůležité hodinky měřící všechno. Jenže!
Peněz nebylo nazbyt, když se něco drobného našetřilo, něco velkého se v domácnosti pokazilo.
A já pomalu začínal zjišťovat, že o oblečkách to opravdu není. Srnkám v lese je úplně jedno, co má ten běžící člověk na sobě. I v běžném životě se celá moje malá rodina pomaloučku začala přibližovat k myšlence minimalismu života, vyřazovat z něj věci nepotřebné a tak vlastně i teď pořád běhám v těch stejných věcech jako na začátku. Ikdyž stály pár šupů, stále fungují a vypadají vlastně dobře.
Jen boty mě po šesti měsících naštvaly a začaly vypovídat službu.
Vzpomněl jsem si na všechny ty "dobré" rady v časopisech o tom, že boty se musí po 800 km vyměnit, jinak se běžec zraní, zlomí si všechny nohy a umře.
Vybíral jsem si nové, ale zase se něco v domácnosti pokazilo a na boty nezbylo.
Tak jsem je přelepil super pevnou stříbrnou páskou. No! A běhám v nich dodnes! Dva roky! Bez sebemenších problémů a to neběhám málo.
Pochopil jsem, že kupovat si reklamní časopis a katalog v jednom je prostě blbost a vykašlal jsem se na běžecké časopisy. To, co mě na běhu zajímá, v nich stejně nenajdu a aby ve mně nějaký časopis vzbuzoval touhu něco kupovat a ještě za ten reklamní letáček platit, mi přišlo postavené na hlavu.
Na hodinky jsem zapomněl už dávno.
Neběhám přeci proto, aby mě nějaký mechanický stroječek hlídal, peskoval nebo kritizoval. Svoje tělo umím poslouchat a vím, kdy mám zvolnit a kdy můžu přidat. A vzdálenost si umím změřit na mapě sám. Nepotřebuji to přesně na metr, kilometr sem, kilometr tam, komu na tom záleží? A rychlost? Jsem snad závodní běžec? Nejsem. Jsem kluk, který si vyběhl do přírody odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Nejsem z těch, co si stále větší a větší rychlostí musí dokazovat svůj úspěch a pokrok.


Hodně čtu a četl jsem i o běhu.
Jako každý, kdo trochu přičichnul k běhání, i já jsem samozřejmě přečetl Zrozeni k běhu. Přišlo mi to fascinující, ale na mě dost velký sci-fíčko. Ale zažehlo to ve mně jiskru zájmu o běžecký minimalismus.
Svět sportovního obchodu se toho chopil ve velkém a všichni přecházeli na minimalistické boty.
Prý to odstraňuje běžecká zranění a člověka to více přiblíží k přírodě.
Pořád mi na tom něco nesedělo. Už ta podstata knihy. Prý je běh ten nejpřirozenější pohyb a naši dávní předkové (ještě před vynálezem luku a šípů) takhle zabíjeli zvířata. Prostě je uhnali.
Doprčic, co je to za blbost? Který idiot by se honil za srnou? Když může s tlupou vylést na strom u tůňky, počkat až predátor skolí srnu dychtící po vodě a pak predátora zahnat šutrama a srnu mu sežrat?
Ale vyzkoušet jsem to musel a i já měl období, kdy si to hopsal po poli bez bot.
Jako jo, blíž k přírodě mě to přivedlo, ale žeby se mi běželo nějak lehce, to opravdu ne.
Cítil jsem se vyjímečně, to ano, ale moc pohodlný to nebylo.
A minimalistické boty, které odstraní všechna běžecká zranění? I na to jsem v průběhu těch dvou let myslel.
Za celou tu dobu jsem neměl žádné běžecké zranění (hned ze začátku mě bolela kolena, ale to bylo tím, že jsem začal běhat ... zmizelo to po pár dnech) a přesto jsem na sobě neměl minimalistické boty. Čím to?
Postupem času jsem usoudil, že za běžecká zranění nemůžou boty (ať si myslí kdo chce, co chce), ale běžec sám. Prostě neposlouchá svoje tělo. Snaží se jít na maximum, překonávat sám sebe a ignoruje signály těla.
Jít na to pomalu je pro něj moc pomalu a pokud se výsledky nedostaví hned, všechno je špatně.
Jasně, že něco povolí, něco rupne. Tudy pro mě cesta nevede a nikdy nevedla. Mám běh spojený s něčím naprosto jiným.
Běh je pro mě souznění s tělem, ne boj proti němu. Tady je myslím ta chyba. Chybí pokora. Spousta běžců chce výsledky hned a za každou cenu. Ano, vůle a píle je obdivuhodná, ale za každou cenu? Místo ega je třeba poslouchat tělo. Je to pomalu a krátko? Nevadí ... časem to bude trochu rychleji a dál!
Když se stále častěji objevovaly rady, že na pětiprsťáky a minimaly si člověk musí zvyknout, že tělo si odvyklo přirozenému běhu a dlouho mu trvá, než se to znovu naučí, odradilo mě to. Noha se za ta tisíciletí prostě vyvynula jinak (vždyť třeba malíčky na nohách jsou menší a menší) a už prostě nejsou uzpůsobena na "přirozený" způsob běhu. A učit se pomalu rok běhat v botech, které mají odstranit něco, co jsem nikdy nezažil? Bojím se toho, že je to jen další obměna reklamního letáčku v trochu jiné podobě.
"Kruciš, jak jinak vám máme prodat nové boty, když už tu všechno bylo?!"
A tak stále běhám v těch svých slepených stříbrnou páskou a nedám na ně dopustit.