Únor, měsíc běhu
Kdy se mi naposledy stalo, že bych měl ve středu před obědem na kontě odběhaných 39 kilometrů? Asi nikdy, mám dojem. Ani v dobách, kdy jsem opravdu hodně trénoval. Samozřejmě, jsou to kilometry pomalé, šouravé, ale taky se počítají.
Asi je únor měsícem běhání zaslíbený. Díky počasí si můžu přispat, jít běhat později a nehrozí mi, že se upeču na slunci nebo se budu prodírat mezi desítkami korzujících chodců.
Je to měsíc, kdy nemusím uskakovat před cyklisty.
Je to měsíc, kdy od sebe nic nečekám, natož abych se dral na závody. Takže si mohu popobíhávat v klidu, na pohodu, jenom se zapnutým autopilotem.
Je to měsíc, kdy mávnu rukou nad tím, že mi to zrovna moc nejde. "Počkej v říjnu," říkám si pro sebe, když mě někdo nadupaný na cestě předběhne.
Je to měsíc, kdy běžecká sezona vypadá plna nadějí.
Tak proč má únor, sakra, jenom 28 dnů?
Asi je únor měsícem běhání zaslíbený. Díky počasí si můžu přispat, jít běhat později a nehrozí mi, že se upeču na slunci nebo se budu prodírat mezi desítkami korzujících chodců.
Je to měsíc, kdy nemusím uskakovat před cyklisty.
Je to měsíc, kdy od sebe nic nečekám, natož abych se dral na závody. Takže si mohu popobíhávat v klidu, na pohodu, jenom se zapnutým autopilotem.
Je to měsíc, kdy mávnu rukou nad tím, že mi to zrovna moc nejde. "Počkej v říjnu," říkám si pro sebe, když mě někdo nadupaný na cestě předběhne.
Je to měsíc, kdy běžecká sezona vypadá plna nadějí.
Tak proč má únor, sakra, jenom 28 dnů?
Už vím, co je HANG!!!
Tak jsem v rámci Lysacupu přece jenom dostala „opravný termín“ pro noční závod. Koleno mi nedovolilo jít předvánoční noční etapu z Ostravice – žel. přejezdu .Druhá šance se ale vyskytla 2.2. Pěkné datum, že? I trasa vypadala lákavě. Pořadatelé ji na poslední chvíli změnili – šlo se od Rajské Boudy přes Korýtko, kolem hotelu Bezruč - už konečně vím, co je to ten HANG!!!!!! J a pak pořád nahoru a vzhůru přes sjezdovku na samotný vrchol J
Start byl stanoven na 17:00 hodin. Je poznat, že je na Hromnice o hodinu více, protože i když jsem byla vybavena čelovkou, první dva kilometry k hotelu Bezruč jsem ji vůbec nepotřebovala.
Nesmíte se mi smát, ale vážně jsem se bála, že zabloudím. Proto jsem kromě čelovky byla vybavena náhradní čelovkou a podrobnou mapou. Ale hlavně jsem si domluvila parťačku. Katka 25. ledna absolvovala LH 24 a tak jsem se domnívala, že 2. 2. nebude mít závodní ambice a dáme to spolu „na pohodu“. Ve dvou se totiž bloudí lépe.
Taktiku jsem měla dá se říci tradiční – co bude po rovince, to běžet, do kopce svižně jít, pomáhat si holemi a proti držkopádu po umrzlém povrchu se jistit botkami s hřeby. Sem tam prohodit pár vět s Katkou, nebýt poslední, v Kameňáku se převlíct do suchého trička, zapláchnout únavu Radegastem a hurá dolů a domů.
No byla to nádhera. Setmělo se, svítily hvězdy a protože bylo jasno, cestou jsem se kochala výhledy na světly ozářený Frýdlant, Čeladnou, Frýdek – Místek. Smogovou clonu v té tmě vidět nebylo.
Vzpomněla jsem si na rok 1995, kdy jsem v létě byla na takové dobrodružné výpravě v Albánii. Tehdy jsme vyjeli do nějakého národního parku za Tiranou a z nejvyššího kopce v noci pozorovali „letecké pohledy“ na albánskou metropoli. Vida, člověk se štrachá někam na Balkán, aby zjistil, že podobně hezkou čumendu má v podstatě za rohem.
Příroda si letos dělá co chce. Takže ani tuto neděli se sníh nekonal. Sem tam nějaké zmrazky na cestě. Teplota nad nulou, alespoň pocitově. Náročná pro mě byla jenom závěrečná sjezdovka. Byla téměř souvisle pokrytá ledem a rozfučel se vítr. Jenomže už bylo vidět světýlko. A nebyla to perníková chaloupka, ale vysílač na Lysé Hoře. A věděla jsem, že kde je světýlko, tam je Luďa, Vlaďka a „pípač“ a cíl J
V Kameńáku to tradičně žilo. A pařilo. Ó jak já litovala, že jsem pro tentokrát řidič. Denisa totiž vyhrála v ženách a navíc je v nominaci repre ve sky runningu, tak se slavilo. Kolik zelených zase padlo za vlast a na Denisu !!! A já jen nečinně přihlížela Ja pomalu usrkávala nejlepší a nejzdravější ionťák na světě (říká můj praktický lékař) . Bohužel jen malý a desetistupňový J.
A pak už jen následovala cesta dolů. Nechtěly jsme s Katkou riskovat po zamrzlé sjezdovce, proto jsme zvolily bezpečnou trasu po červené značce na Lukšinec a pak po žluté do Malenovic. Tuhle volbu učinilo více lysacupistů, takže jsme se v lese nebáli vlka nic. Cestou dolů jsme celou „prodrbaly“, fakt se nám pusa nezavřela. Ale i z hovorů nás bolely nohy – bavily jsme se totiž o různých závodech, o horách, o běhání, o úrazech, o hubnutí, o dietách, o cestě na Island a tak JJ J.
Já jsem šťastná, že mám ty hory. Já jsem šťastná, že už můžu běhat. Samým štěstím jsem v neděli večer ani usnout nemohla. Dokonale jsem si proprala hlavu a všechny trable se alespoň na chvíli vytratily. Ještě máme před sebou tři lysacupové etapy, to je BEZVA BEZVA BEZVA, ještě bude příležitost nadopovat se endorfiny.
P.S. Nakonec jsme s Katkou trošinečku bloudily. Cca 3 minuty. Málem jsme totiž cestou dolů přehlédli odbočku na žlutou značku.
P.S.2 Pane doktore přes kolena. Jestli ještě stále čtete můj blog, zodpovědně prohlašuji, že dolů to neběhám!!!
Něco o sociálním chování.
Celý svůj život se považuji za empatického člověka. Když se dívám na zprávy, většinou pláču nad...
Dálkoplazecké plány na rok 2014 první půlka roku
AKTUALIZOVÁNO 21.4.2014
Pomalu se nám začínají plnit kalendáře akcí. Z kraje roku to ještě není tak divoké, ale v květnu to začne - skoro každý víkend se (nejen) v ČeskoSlovensku koná nějaký zajímavý dálkový pochod/závod a já už teď vím, že nestihnu vše, co bych chtěla! Na druhou stranu je pár akcí, které bych určitě nechtěla propásnout a mám je zatím s vykřičníkem zatrhnuté v kalendáři:
7.3.2014 - KYSUCKÁ 100 www.kysuckastovka.wbl.sk/ - doporučuji všem horským masochistům! Jestli se...
Nejlepší den
V životě se setkáváme s obrovským množstvím protikladů. Jednou jsme nahoře, podruhé zase dole....
Běhání, tréninkové plány a jasná hlava
Možná nadpis působí zmatečně. Možná budete očekávat nějaké inteligentní rady pro běžeckou přípravu. Nenabízím žádná moudra. Možná si řeknete, že tenhle článek pro vás není, protože nepřináší žádnou, natož instatntní rychlou a univerzální radu, jak...
Brtnické ledopády po maďarsku
31.1.2014, Valdek, Severní Čechy
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
"Slušný otvírák sezóny" říkal jsem si o Brtnických ledopádech, když jsem plánoval svůj kalendář na tento rok. Na akci organizované lidmi okolo Olafa bude určitě sranda a bude to i taková náplast za mojí neúčast na jubilejní 20. Pražské stovce, kterou jsem ze zdravotních důvodů musel bohužel odpískat.
Termín se pomalu blížil a já se čím dál tím víc těšil. Koleno už bylo zase ok, záda stále drží, forma víc než dobrá. Až bych se lekl, že pro jednou nastoupím do nějakého závodu 100% ready. Naštěstí jsem pár dní před startem chytl smrtelnou rýmičku, takže alespoň něco bylo špatně a to je pro mě vždycky dobré znamení.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Teď už se řítíme v autobuse, kterým nás organizátoři převážejí z Valdeku, kde bude cíl, do německého Waltersdorfu na start závodu. Je mi zima a strašně mi mrznou palce u nohou. V nevytopené "tělocvičně" v campu ve Valdeku, kde jsme se převlékali, byla snad ještě větší kosa než venku. Od té doby jsem se už nějak nedokázal zahřát a to ani při pohledu na úžasný old school initerář, podle kterého budeme běžet. No nic, snad se během zahřeju, říkam si a bus už zastavuje ve Waltersdorfu.
Start je strašně rychlý, žádné otálení, tak tak jsem si stihl ještě odskočit a už Olaf odpočítává "... 3, 2, 1, Start". Zařadil jsem se tedy až někam na konec startujících a už všichni mažeme vstříc první polovině závodu vedoucí přes Lužické hory.
Překvapuje mě, kolik tu je na německé straně Luže sněhu a tak si tak přemýšlím jestli letní Inov8 Roclite, byla dobrá volba obutí. Sníh ale zvládají v pohodě návleky, jen mi to občas ve stoupání podklouzne, tak na vrcholu Luže u prvniho CP nasazuju ještě microspikesy.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Seběh dolů je parádní. Stromy ohlé pod tíhou sněhu a námrazy vytvářejí přírodní korálové závěsy, které cinkají pokaždé, když o ně při podlézání zavadím.
Sníh krásně tlumí došlap, když tu se mi pod ním vzpříčí o botu klacek a už letím "Uááááá". Krásný tygr plavmo s hladkým přistáním do sněhu. Bum. První mrchu mám za sebou. Oprašuji ze sebe sníh, aby na mě neroztál a nezábl a vyražím dál.
Ani to moc netrvalo a už jsem na Tolštejnĕ na 10. km, kde je kontrola v restauraci s občerstvením a časovou kontrolou. "Píp". Načetl se můj čip a v pořadí jsem se ukázal na 27. místě. To není špatný, ale jako cíl jsem si dal být nejhůř v top 20. Takže se nezdržuji, malá studená kofola šup do chřtánu a mažu dál. Celkem zdržení něco kolem 2 minut.
Nicméně na Klíč dobíhám sám a už si to stoupám serpentinami nahoru, když proti mě sbíhá dolu vedoucí grupa. "Vžžžžum" a byli pryč a další "vžžžum, vžžum", to jsou fofry to čumím. Pozdě ale přece mě napadlo, že bych si je mohl počítat, abych věděl jak na tom jsem, ale pozdě. Nicméně odhaduji tak do 15 šílenců. Jsem nahoře, zápis CP, fotečka do památníčku a mažu za nimi. Snad někoho doženu.
Peláším jak můžu, ale za celý zbytek smyčky přes Lužické hory z Klíče až zpět na Tolštej jsem dohnal asi jen dva. Pod Ptačincem se napojuji znovu na stezku vedoucí na Tolštejn po které se již běželo. Dobíhám na silnici v Lesném a přesto, že jsem tudy už před čtyřmi hodinami již běžel, nepochopitelně nemůžu najít cestu kudy se stoupá k Tolštejnu a zakufruju. Ač mi to za chvilu trkne, že jdu blbě, stačilo to na to, aby mě ty dva zase předběhli.
Trošku rozladěnej stoupám k Tolštejnu, když mě dohání někdo další a hned jak je na dostřel, začne se vyptávat jak to jako nahoře na občerstvovače funguje a co dobrýho tam prý dostane atd. Otočím se co je to za zelenáče a on to Kuba Řídel. "Nazdár, tak tebe jsem viděl naposledy před půl rokem na občerstvovačce v Arnuvě na UTMB" vítám ho. Funíme spolu do kopce skoro stejně usilovně jako funí proti nám studený vítr a probíráme naší účast a útrapy na loňským UTMB.
"Píp, píp" skenují nám čipy v hospodě pod Tolštějnem. 38. kilometr, 12. a 13. místo, to už je lepší. Hážem do sebe rychle polívku, já doplňuju ještě ionťák do camelu a Kuba mezitím už mizí dál. Přidává se k němu i Gábor, který ani nevím, kde se tu zase vzal. "To je kurva kosa" kleju když vylezu na mráz, který přiživuje orkán, objedaný Olafem v ceně zájezdu. Nezbývá než se rozeběhnout a zahřát se, alespoň dohoním kluky. Za chvíli už je mám a je mi zase teplo.
Z Tolštějna až do Krásné lípy valíme všichni víceméně spolu. Občas jsme trochu roztahanější, ale na dalším CP jsme zase všici pohromadě a ani lahůdkový výstup po sjezdovce k vysílači na Jedlové nás nijak nerozhodí.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
V Krásné Lípě je kontrola a zároveň konec první poloviny tratě v restauraci U Kukurce. Přivítá nás Olaf "píp" a odpípne si nás na 13. místě. Rovnou nám vrazí do rukou také itinerář na druhou polovinu tratě.
Uvnitř se vyhřívá celkem početná skupinka borců, Honza Suchomel a další. Ale co mě nejvíc zaujalo, podává se tu pořádná porce voňavého guláše. "Mňam", hodím ho do sebe a jdeme dál. Vyrážíme všichni najednou a je nás skoro půl tuctu, jen Gábor ještě zůstal. Venku je stále ještě tma. "To je fajn vyrážet do druhé poloviny ještě za tmy" říkám si. Trošku bloudíme po Lípě a hledáme červenou, což nás trošku roztahá, takže dál už pokračujeme zase jen s Kubou a kluci jsou někde kousek před námi.
Ledopády, které nás čekají, jsou slíbená nejhezčí část trati. Ačkoliv to tu dobře znám, na střední jsem chodil do Varnsdorfu, v zimě jsem tu nikdy nebyl a tak jsem na to fakt zvědavej. Začíná to slibně, žebříky nahoru dolu, zledovatělé schody a pěšinky po římsách skal. Mezitím se rozednilo, takže jsme už vypli čelovky.
Postupně to Jakubem vše probíháme a několikrát doženeme skupinkou v čele s Honzou Suchomelem, kteří někde prošvihli jeden CP, tak se k němu museli vracet.
Škoda jen, že mrazu bylo málo a všechny ty ledopádové výjevy jako Varhany, Velký ledový sloup, Opona atd. nejsou ještě úplně ve formě, ale i tak je to paráda.
Postupně se zase všichni doženeme, přecházíme do chůze a kecáme. Hlavně Kuba nám dopřává zajímavé přednášky o americkém vs buddhistickém přístupu k běhu. Celkem vážnější téma se rychle otočí a najednou nás seznamuje pro změnu s existencí a taji japonského chobotnicového porna. "Hmmm, pán je asi znalec" řekl by klasik.
Přestože už mám můj cíl, zdá se, splněný (pohybuju se v top20), síly mám ještě dost a už se mi dál nechce pouze jít. Na CP, kde si kluci s Honzou sedají, se trhám a jdu dál. Přidává se ke mně pouze Kuba, ale i ten nakonec zpomaluje tak, až jsem nakonec sám a s kluky se potkáváme jen při vracení z jednotlivých CP od kterých se odchází stejnou cestou jako přichází.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
Vybíhám z lesa a přede mnou vesnice Kopec, kde je kontrola na 69. km. Bohužel zatím pouze v autě, protože do restaurace se kontrola přesune až v deset až otevřou a já tu sem moc brzo. Seznamuje mě s tím jak se věci mají slečna na kontrole. "Píp" 7. místo objeví se na kompíku. Tý jo. Pěkný. Dolejvám si do camelu "pure Kofola", když k CP se řítí Gábor. "Kde ten se tu zase vzal?". No nic, hodím vestu s camelem na záda a zdrhám.
Běžím bez přestávky ve více než slušném tempu až k Zadní Doubici a pokračuji dál podél pravé strany potoka. Říkám si sám sobě "Jó seš kabrňák, teď si si na něj udělal fakt pěkný náskok!". Pro jistotu se otočím zda tam někde za mnou není...
"To není možný!" vykřiknu. On je hned za mnou, ani ne 50m. Ale co to, kurňa, co to? Gábor si v klídku běží na druhé straně potoka než jsem já! Jak to? Něco je špatně... Vytahuju itinerář. "Já sem takovej debil!". Měl sem běžet po modrý značce po levý straně potoka, ale já si běžím po žlutý značce po pravý straně potoka, kudy se budeme vracet až obkroužíme smyčku k 19. kontrole. Potok je spíš říčka, který suchou nohou rozhodně nedám a asi bych tam zahučel minimálně po kolena, jak je hluboký. Žádný můstek či lávka v dohledu. No nic, potupně se otáčím a valím zpět. V tý kose to brodit nebudu. Doběhnu zase zpět do Zadní Dubice a vidím most přes potok, turistické návěští a u něj Honza Suchomel s kolegou. "Tak tomu říkám trhák!" řek by klasik.
Kluci na mě koukají, kde jsem se tam vzal a hlavně odkud to přibíhám. Nj stane se. Prohodíme pár slov a protože kluci už běžet dál asi nechtějí, běžím dál sám. Zatím to jde stále dobře a tak někde za hranicí již v Německu dobíhám Gábora. Dál už běžíme spolu. No spolu, Gábor je neustále přede mnou a svým strojovým tempem se jako lokomotiva žene bez jakéhokoliv zastavení či odpočinku stále dopředu.
Vbíháme do soutěsek Saského Švýcarska, kde je to fakt nádhera, mají tu v létě i lodičky jako jsou v soutěskách v Hřensku. To jsem ani nevěděl. Gábor uhání a já se pokouším taky něco nafotit. Každá fotka mě stojí zdržení a on je hned v nedohlednu.
Taky ani chvíli nepostojí, nezapózuje, nic. To je houby modelka toto.
Zkusím tedy vyfotit alespoň sebe. Taky žádná hitparáda. No nic, raději toho nechám, Gábor už je zase někde v nedohlednu.
Doženu ho až na schodech a žebřících stoupajících strmě od potoka na vrchol skal k chatě Hermannsek. Jedny schody ve těsné skalní soutěsce jsou tak úzký, že je to spíš připomíná uzounký tunel. Sotva se tam protáhnu. Lituju lidi co to jdou s velkými batohy, to bych chtěl vidět jak se tímto protáhnou.
I pohled zpět po schodech dolu je zajímavý, takový schody do pekel. Nahoře si zapíšeme fixem kontrolu CP19 a mažeme dál přes CP20 po celkem dlouhý pasáži až zpět do obce Kopce, kde hospoda již dávno otevřela, takže kontrola nyní na 86. km je už schovaná uvnitř v teple.
"Jste tu poprvé nebo už podruhé?" ptá se obsluha. "Naštěstí už podruhé" odpovídám. "Tak si pojďte vedle". "Píp". "Jste šestý". Zajímací, nikoho jsme nepředběhli a máme posun o jednu pozici vpřed. "Někdo za špičky odpad" bylo nám vysvětleno. Gábor si sedá a vytahuje svoje plněný rohlíčky z listového těsta. To by mě zajímalo čim to má plněný, nic jiného jsem ho jíst zatím neviděl. Kupuju 1,5l láhev pure Kofola a skoro celou ji přelejvám do poloprázdného camelu. Zbytek nabízím Gáborovi, který si ji přelívá do 0,5l PET lahvičky, kterou používá celou dobu. Moc toho nepotřebuje kluk jeden, je to pravý minimalista. Ještě do sebe nasoukám studenou vodou naředěný hovězí vývar a koukám, že Gábor na mě mrká, že jdeme. Oki. Venku přichází spousty závodníků, kteří tu jsou poprvé a čeká je ještě to celé ani ne tak dlouhé (17 km) , ale velmi náročné kolečko, které my už máme naštěstí za sebou a vůbec jim to nezávidím.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
Gábor zatopí pod kotlem a jeho strojové tempo se zase neúprosně rozjede, běžíme úplně vše co jde, chůzí jen prudké kopce. Vlaju za ním jako kačer na provázku, do kopců ho nestíhám vůbec. Ještěže na vrcholcích všech kopců je vždy fixková kontrola, která ho alespoň trošku zdrží, když loví kontrolní list pro označení v batohu. Čék si s ním ani moc nepokecá, anglicky moc neumí, takže naše komunikace se tím zúžila pouze na víceméně posunkové dohadování se u křižovatek kudy kam. Jakmile se dohodneme, usměje se a běžíme zase dál on stále přede mnou jako stroj co se nikdy nezadře. To mě už aspoň začínají bolet kolena, na což mu poukazuji, ale on bez slitovaní pádí dál.
Poslední čipovou kontrolu na 91. km úplně vypouštíme, máme vše co potřebujeme a už je to jen kousek. Necháme se jen oscanovat "Píp" a hned vylézáme z pošty v Brtníkách a pokračujeme dál. Už je to jen posledních 16 km, je krásně kolem 3/4 na dvě, svítí sluníčko a vše taje.
Vím že Maďaři jsou fakt mašiny, ale zažít to na vlastní kůži je fakt síla. Gábor maže a maže resp. vůbec se s tím nemaže a pořát jen běží dál. Uviset ho se mi bez problému daří pouze z kopce, jinak mi většinou utíká. Dělá malý krůčky, ale strašně rychle, přitom jakoby bez úsilí. Naštěstí ho zastaví alespoň elektrický ohradník kousek za nádražím v Panský. Gábor se ho snaží přelézt, což se mu ale nedaří, tak ho podlézá, ale vyzkoušejte si to, po skoro 100 kilometrech se ohnout až na čtyři na zem. To se mi teda nechce. "A vůbec vždyť je zima, určitě v tom ani není proud!" říkám si a jal jsem se to vyzkoušet. "Áúúúúúú, kurvááá!" dostal jsem pecku jak baseballkou. Jak jsem byl propocený, tak to koplo až někam do ramene "Au". Potupně jsem ohradník také podlez po čtyřech jako Gábor, který už byl zase fuč.
Cíl už byl jen kousek. Přes Zelný kříz, vrchol Hrazený a Čitkův mlýn jsme se vydrápali na poslední vrchol Vlčice, kde byl poslední CP27. "Odtud už je to z kopce až do cíle" snažím se Gáborovi ukázat na vytisknutém profilu trati. Myslel jsem to jako "Klídek, pohoda už je to jen z kopce, můžem zvolnit", ale Gábor to asi (ne)překvapivě pochopil přesně naopak, rozběhl se a nasadil tempo, který bylo fakt vražedný. "On se chce snad ještě nakonec trhnout!?" napadlo mě. Naštěstí nakonec ho zastavili klasické Olafošipky, které jsou před závěrem většiny jeho tras a zahrnují bloudění pokud možno hustými křovinami, bažinami, vodou a jinými vychytávkami. Tak sem Olafa blahořečil, že mi Gábora zpomalil a proklínal zároveň, protože jsem se propadl sněhem do tý bažiny nebo co to bylo a měl botu plnou strašně ledové vody.
I z toho jsme se ale vymotali. Ale že to dalo práci a to bylo ještě denní světlo, ty co to půjdou po tmě lituji. Vyběhli jsme z lesa, před námi louka, stavení a vpravo konečně cíl! Kemp Valdek.
"Píp". Olaf nás přivítal a sejmul čtečkou v čase 19:15:14 přesně v pět odpoledne. To jsem fakt nečekal, ale stihli jsme to ještě za světla na krásném 6. místě. Podal jsem Gáborovi s díkem ruku, protože to byla hlavně jeho zásluha. Jel jak mašina a jsem rád, že sem to mohl dát s ním.
Díky organizátorům za krásnou trasu, všem s kterými jsem běžel za skvělou společnost a speciálně Gáborovi za tuto Maďarskou lekci.
Na svět přichází druhé vydání
Když jsem na konci srpna spouštěl crowdfundingový projekt s přáním získat peníze potřebné na vydání a distribuci knížky Maraton a jiné pošetilosti, nebyl jsem úplně přesvědčen, že se to podaří. Přeci jen najít 200 lidí, kteří by ji chtěli koupit ještě před vydáním, byla docela výzva. Měl jsem však i náhradní plán: když se to nepodaří, nechám vytisknout 10-15 kusů a rozdám je kamarádům jako trochu objemnější péefko. A život půjde dál.
Ale nakonec se podařilo. Našel se víc než dvojnásobek zájemců. Ještě jednou moc děkuji všem, kdo k tomu pomohli. Někteří objednávali po dvou kusech, někteří po čtyřech, jeden budoucí čtenář si dokonce zamluvil šest knížek. V té chvíli jsem byl přesvědčen, že tím příběh končí. Bude pouze limitovaná edice pro předplatitele plus něco, co jsem podle zákona povinen odevzdat knihovnám.
Jenže asi jenom hodinu po konci projektu přišel první mail s dotazem, jestli je knížka ještě k sehnání, že si ji dotyčný nestihl předplatit. A pak další. A další. Někdy i pár desítek denně.
Nechtěl jsem být jako hostinský z Hospody na mýtince, který byl naštvaný, když k němu chodili hosté. Po prvním vydání tedy následoval hned za dva týdny dotisk, dalších 400 kusů.
Asi si lidi mezi sebou řekli, že to není až taková blbina. Potom zase další vlna mailů. „Moc se mi knížka líbila, chtěl bych objednat ještě jednu (dvě) pro kamaráda (manžela, přítelkyni).“ I ze Slovenska, z Anglie nebo ze Švýcarska. Paní na pražských poštách už mi skoro tykaly. Odnesl jsem tam přes osm stovek balíčků (ano, nedělám si iluze, velký podíl na tom měl i „vánoční efekt“).
Ale ta čísla sem nepíšu, abych se chlubil.
V té chvíli jsem byl přesvědčen, že doprodám tisící kus a končím. I tahle představa vzápětí padla. Začátkem prosince se mi totiž ozvalo nakladatelství Grada Publishing s nabídkou, že by rádi vydali druhé vydání (technicky vzato: dotisk) a zajistili jeho distribuci v knihkupecké síti po celé republice. I na Slovensku. Chvíli jsem váhal, udělal jsem si mini průzkum na Facebooku, který dopadl celkem jednoznačně, a nakonec jsem si řekl: proč ne? Jednání byla korektní a především bez námitek přistoupili na mou hlavní podmínku, aby v knížce zůstalo poděkování přispěvatelům a aby stejná zůstala i (doporučená) cena.
Takže včera opustilo druhé vydání tiskárnu v Havlíčkově Brodě a začíná se prodávat. V e-shopech a od nového týdne i u všech dobrých knihkupců, jak se říká. Bude to mj. dobrý test, jestli knížka je dospělá, nebo jestli neměla zůstat jen v „undergroundu“. Sám jsem zvědav. I když žádná čísla o prodeji a žádné případné recenze pro mě nebudou tak důležité jako desítky milých mailů, vzkazů, esemesek a taky pár klasických dopisů, které jsem dostal od čtenářů. To byl ten nejhezčí honorář.
Vám, kteří se k „pošetilostem“ dostanete teprve teď, přeji příjemné čtení. Snad se vám budou líbit. A já mám konečně čas pustit se do další knížky.
Už jsem napsal první větu.
 |
| Obálka druhého vydání, nahoře s logem. |
Jenže asi jenom hodinu po konci projektu přišel první mail s dotazem, jestli je knížka ještě k sehnání, že si ji dotyčný nestihl předplatit. A pak další. A další. Někdy i pár desítek denně.
Nechtěl jsem být jako hostinský z Hospody na mýtince, který byl naštvaný, když k němu chodili hosté. Po prvním vydání tedy následoval hned za dva týdny dotisk, dalších 400 kusů.
Asi si lidi mezi sebou řekli, že to není až taková blbina. Potom zase další vlna mailů. „Moc se mi knížka líbila, chtěl bych objednat ještě jednu (dvě) pro kamaráda (manžela, přítelkyni).“ I ze Slovenska, z Anglie nebo ze Švýcarska. Paní na pražských poštách už mi skoro tykaly. Odnesl jsem tam přes osm stovek balíčků (ano, nedělám si iluze, velký podíl na tom měl i „vánoční efekt“).
Ale ta čísla sem nepíšu, abych se chlubil.
 |
| Pražský deník aneb Něčím se díra v novinách zaplácnout musí |
V té chvíli jsem byl přesvědčen, že doprodám tisící kus a končím. I tahle představa vzápětí padla. Začátkem prosince se mi totiž ozvalo nakladatelství Grada Publishing s nabídkou, že by rádi vydali druhé vydání (technicky vzato: dotisk) a zajistili jeho distribuci v knihkupecké síti po celé republice. I na Slovensku. Chvíli jsem váhal, udělal jsem si mini průzkum na Facebooku, který dopadl celkem jednoznačně, a nakonec jsem si řekl: proč ne? Jednání byla korektní a především bez námitek přistoupili na mou hlavní podmínku, aby v knížce zůstalo poděkování přispěvatelům a aby stejná zůstala i (doporučená) cena.
Takže včera opustilo druhé vydání tiskárnu v Havlíčkově Brodě a začíná se prodávat. V e-shopech a od nového týdne i u všech dobrých knihkupců, jak se říká. Bude to mj. dobrý test, jestli knížka je dospělá, nebo jestli neměla zůstat jen v „undergroundu“. Sám jsem zvědav. I když žádná čísla o prodeji a žádné případné recenze pro mě nebudou tak důležité jako desítky milých mailů, vzkazů, esemesek a taky pár klasických dopisů, které jsem dostal od čtenářů. To byl ten nejhezčí honorář.
Vám, kteří se k „pošetilostem“ dostanete teprve teď, přeji příjemné čtení. Snad se vám budou líbit. A já mám konečně čas pustit se do další knížky.
Už jsem napsal první větu.
December – Opäť skáčem cez kaluže
Keďže rok 2014 sa práve dnes zbavuje prvého mesiačika, december preletím naozaj len tak v rýchlosti. Začiatok bol po 11-dňovej degenerácii pomerne ostrý, hneď 1.12. sme spolu s Elenkou opäť zamierili na Kuchajdu na posledný 2-míľový beh sebaprekonávania. Sily som si tam zmeral s Palim Jánošom aj Martinom Žigom a obaja mi to už klasicky natreli. Pocitovo to nebol najlepší beh, za svojím najlepším výkonom som ale zaostal len o sekundu, takže pohoda. S časom 11:09 min. to bolo 4. miesto (tempo 3:28 min./km). Elenke sa darilo o čosi lepšie, zlepšila sa o 2,5 sekundy.
záznam trasy na garmin connect
S Palim sme si spolu na druhý deň dali výklus a pár roviniek. Martinom Urbaníkom (www.stefaniktrail.sk) som sa nechal nahovoriť na nočný beh okolo Kamzíka, bolo zábavné sledovať desať bláznov s čelovkami naháňať sa po lese :-) Druhú decembrovú sobotu som si zabehol na Devínsku Kobylu a vychutnal si tak prvý sneh, pekne praskal pod nohami. Na malokarpatské chodníčky som sa vrátil ešte viac krát, či už s Martinom a Mikim (22,46 km) alebo sám (21,12 km). Popri tom som si dal aj nejaké rovinky a s Elenkou a Paulínkou sme spolu s partiou okolo Ivana Gaboviča zabehli desiatku.
V druhej polovici mesiaca som pozbieral všetky okolité kopce; 21.12. padla Kobyla, o deň neskôr som zdolal Kamzík a 24.12. bol na rade Bratislavský Vianočný beh a teda beh cez Sitinu. Vlani bola celá trasa prikrytá statočnou vrstvou ľadu a zmrznutého snehu, tento rok sme na podobné roztopašnosti mohli len spomínať. Preto niet divu že na 9,75 km dlhej trati som si zlepšil čas o závratných 11:51 min. čo ma vynieslo na veľmi pekné 5. miesto (tempo 4:19 min./km). Rovnako ako toto zlepšenie ma teší aj fakt, že sa celkom ujala moja myšlienka elegantného behu, keď som už nebol jediný exot v kravate a dokonca pribudli elfovia, čert aj Santa :-)
záznam trasy na garmin connect
Druhý sviatok vianočný sme si s Mikim Kérim zabehli okolo Kobyly a 28.12. sme celá família zamierili na Rendez. Tentoraz nie pozerať vlaky ale behať. Rozlúčka so starým rokom v Rendezi mala byť prvá súťaž na ktorej Elenka pobeží podľa pripraveného plánu a v určenom tempe. V tom som jej mal svojou prítomnosťou a sledovaním tempa pomôcť ja. S radosťou môžem konštatovať že náš plán vyšiel na výbornú. Vďaka Elenkinej húževnatosti a miernemu náskoku ktorý sme získali v prvých dvoch kilometroch, sme aj pri strate rýchlosti v závere tempo 5:30 min./km dosiahli :-)
záznam trasy na garmin connect
Tesne pred koncom roka som si skúsil stupňovaný beh so začiatkom na 4:45 a záverom na 3:45. No a tradičnou bodkou za odchádzajúcim rokom bol Silvestrovský beh cez bratislavské mosty. V roku 2012 som bol šťastný ako blcha v kožuchu za čas 45:42, teraz bohatší o skúsenosti a nabehané kilometre som si trúfal na hranicu 39 minút. Počasie stále prialo, tak som vytiahol krátke nohavice a vyrazil do boja. Bežalo sa dobre, celú druhú polovicu trate som sa držal dvojice v dresoch behame.sk a ani tak nie ďaleko vpredu bol Marián Almáši. Výbeh na most Lafranconi rozhodol, trojica bežcov predo mnou si vytvorila malý ale konštantný náskok a tak som skončil sedemnásty v čase 39:19 min. (tempo 3:52 min./km).
záznam trasy na garmin connect
Po prvý raz sa mi podarilo prekonať hranicu dvesto, s rokom 2013 som sa lúčil s nabehanými 210 kilometrami, na bicykli som nakrútil 136 km. Uplynulý rok bol rokom výrazného výkonostného rastu, zbierania skúseností, spoznávania nových skvelých ľudí a ja som vďačný za každú lekciu ktorú som dostal v každej oblasti môjho života.
záznam trasy na garmin connect
S Palim sme si spolu na druhý deň dali výklus a pár roviniek. Martinom Urbaníkom (www.stefaniktrail.sk) som sa nechal nahovoriť na nočný beh okolo Kamzíka, bolo zábavné sledovať desať bláznov s čelovkami naháňať sa po lese :-) Druhú decembrovú sobotu som si zabehol na Devínsku Kobylu a vychutnal si tak prvý sneh, pekne praskal pod nohami. Na malokarpatské chodníčky som sa vrátil ešte viac krát, či už s Martinom a Mikim (22,46 km) alebo sám (21,12 km). Popri tom som si dal aj nejaké rovinky a s Elenkou a Paulínkou sme spolu s partiou okolo Ivana Gaboviča zabehli desiatku.
 |
| na Vianoce beháme elegantne |
záznam trasy na garmin connect
 |
| na Rendezi sa preháňajú nielen vlaky |
záznam trasy na garmin connect
 |
| ešte že mal už plné hrnčeky :-) |
záznam trasy na garmin connect
 |
| modrá nie je snáď len obloha :-) |
1st Slovak Winter Running Trophy (19.1.2014)
Beh: asfalt / dĺžka 9,31 km / čas 36:41 / tempo 3:56 min/km / Asics Gel-DS Racer 8
Pred rokom som do snehovej takmer desiatky na Železnej nastupoval čerstvý a neskúsený bežec, v roku 2014 bola situácia už celkom iná. Mal som za sebou sobotnú MTB časť, síl však stále zostalo dosť. Za rok som nazbieral aj nejaké tie skúsenosti. Hlavné však bolo že trať bola suchá ako oko cynika a to predurčovalo na rýchly beh.
 |
| štart ...čo k tomu dodať |
Prvé dva kilometre viedli miernym stúpaním, prevýšenie nejakých 30 metrov. Už tu sa pole pekne rozťahalo, snažil som sa držať krok s Palim Jánošom a Mariánom Almášim. Snaha bola, obaja mi ale kúsok poodbehli a akoby to nestačilo prebehol okolo mňa aj Martin Žigo a veselo zmizol v diaľke. A po ďalšom kilometri / +20 metrov to prišlo... stúpanie na Kačín. Na zhruba 1200 metroch sme nastúpali 100 metrov a práve tu sa v prevažnej miere rodilo konečné poradie.
Pred vrcholom som dobehol Mariána, zároveň sme sa odpútali od našich prenasledovateľov. Občerstvovačka na Kačíne zostala opäť nepovšimnutá, veď kto by v tak parádnom klesaní brzdil. A to parádne klesanie pokračovalo tak dva a pol kilometra a s priemerným tempom 3:34 to síce nebol žiadny šprint ale ani víkendová turistika. Pár desiatok metrov pred nami sa mihal chrbát Reného Malého ale márna bola naša snaha, nepriblížili sme sa mu ani o piaď.
 |
| ja som ten v modrých teniskách :-) |
Každému pokles(k)u je však niekde koniec a ten náš prišiel cca 1,5 kilometra pred cieľom. Cesta sa zrovnala, ba čo viac, začala zas vôbec nie pozvoľna a nenápadne stúpať (+20 metrov). Obehli sme jeden rybník, druhý rybník a pred poslednou zákrutou zavelil Marián do záverečného šprintu. Keďže starší majú prednosť, poslal som ho napred a takticky som mu kryl chrbát. Výsledkom bolo 16. miesto v čase 36:41 min., čo bolo výrazne lepšie než predštartová prognóza.
 |
| synchronizovaný beh. vraj bude aj na olympiáde. |
V rámci kombinácie sa po oba dni na štart postavilo 57 mužov, mne so ziskom 217,13 bodu patrilo 20. miesto. A keďže som v rámci kombinácie v sobotnej MTB časti obsadil 29. miesto, tak som si vlastne v behu o deväť priečok polepšil :-)
Už teraz spriadam plány na letný Stupavský cyklomaratón, na ktorý asi vyrazím opäť so synom, len tak pre radosť z pohybu :-)