Blogy

Najkratší mesiac v roku sme spolu s Elenkou odštartovali v súťažnom tempe.

Fa zimná desiatka – Valentínsky beh dvojíc (1.2.2014)
asfalt, ľad / dĺžka 12,74 km / čas 1:02:40 / tempo 4:55 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect

Elenka si pre svoju prvú oficiálnu súťažnú desiatku nevybrala práve najlepšiu chvíľu. Zima síce tento rok nebola dlhá ani príliš intenzívna, svoju stopu začiatkom februára však predsa len v meste zanechala. Asi tak tretinu nábrežnej promenády pokrývala súvislá vrstva ľadu, od Lafranconi sa k tomu pridal aj veľmi nepríjemný protivietor.

Kvôli rôznym okolnostiam som štartoval zo zadných radov a horlivo som sa pustil do predbiehania. Možno až príliš horlivo, po troch kilometroch ma už statočne pichalo v boku. Tempo som prispôsobil situácii a držal som sa skupinky ktorú som dobehol. Na petržalskej strane sa v našom pláne bežať každý sám za seba objavilo pár trhlín. Výsledkom bolo že som to otočil a za nechápavých pohľadov bežcov som sa v protismere vydal Elenke v ústrety. Spolu sme pred sebou mali ešte polovicu trasy a tak sme bežali a klusali, predbiehali a boli predbiehaní, až po samotný záver v ktorom Elenka poriadne zafinišovala, vďaka čomu máme z cieľa pekné fotky :-)

(c) Beata Musilová / MB Pictures

Zhruba tretinu mojich kilometrov som nabehal počas Dankových plaveckých tréningov. Veď čo iné sa dá robiť kým on hodinu či dve maká v bazéne? Raz som si tak dal 12-krát schody pri Iuvente, preložené 400-metrovými výklusmi, inokedy som zas na okruhu natočil 17 kilometrov a raz som okolo Devínskej Kobyly aj s blúdením nabehal 24,6 km. Počas piatich behov mi robila spoločnosť aj Paulínka a to nielen v kočíku ale už aj v novučkom Croozeri. Na „bežecké“ konto jej pribudlo 43 kilometrov :-)

Beh sebaprekonávania, 2.kolo (9.2.2014)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:08 / tempo 3:28 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect

Na Kuchajde už s Elenkou patríme medzi tradičných účastníkov 2-míľového behu. Februárové kolo bolo pre nepriazeň počasia (brutálna poľadovica) o týždeň posunuté, aspoň bol čas na regeneráciu po desiatke. Tento raz som zvolil odlišnú taktiku, už som nebežal sám ale nechal som sa ťahať. Počítal som s tým, že bežci pred mnou v závere svoje úsilie vystupňujú a zrejme sa ich neudržím a tak sa aj stalo. Výsledok je ale aj tak pozitívny, časy na jednotlivé kilometre sú vyrovnané a za osobákom som zaostal len o nejaké 2 sekundy. Elenka fantasticky zúročila nabehané kilometre – v januári viac ako sto – a  svoj doteraz najlepší čas zlepšila o skvelých 25 sekúnd na aktuálnych 16:54 min.

s úsmevom pred aj po

Ja som si dva dni pred Kuchajdou naložil tak trochu nedomyslený beh do roboty. Okolo Kobyly som to vykrúžil až pod hrad Devín odkiaľ som pokračoval po trase behu Devín – Bratislava. Na záver takmer 26-kilometrovej štreky som toho mal už celkom dosť. Do Devínskych Karpát som sa ešte párkrát vrátil, spoznávať chodníčky ktorých je tu neúrekom, križujú sa jedna radosť a dokážu poriadne zamotať hlavu. Hlavne niekomu bez orientačného zmyslu, ako som ja.
Presvedčil som sa o tom v polovici mesiaca keď som sa domotol až kamsi ku Sandbergu a dlhý  pomalý beh som dobiehal v tempe štyri aby som stihol vyzdvihnúť Danka z tréningu. Hlavne však posledný februárový beh mi ukázal, aké je dôležité poznať svoje pieskovisko. Po známej žltej značke som za večerného šera dobehol až na Devínsku Kobylu. Radosť z jej zdolania však čoskoro vystriedal zmätok pri hľadaní správnej cesty. A tak sa stalo že som sa vydal smerom opačným ako som zmýšľal, bežiac netušiac kam, len za mdlého svetla z mobilu. Nasledujúca polhodina bola skúškou psychiky. Ukľudňoval som sa že som len kúsok od mesta a niekam ta cesta predsa musí viesť. Napokon sa ukázalo že vedie na Dúbravskú hlavicu a potom už bolo všetko ok.

Zimný beh na Pajštún - nebežím, fotím

Za zmienku hádam stojí ešte pred-maratónsky prípravný beh cez Petržalku. Popri Dunaji, okolo Draždiaku a krížom krážom cez najväčšie slovenské sídlisko som sa domotal až k ceste naspäť domov. Tento môj doteraz najdlhší beh mal byť previerkou pred blížiacom sa maratónom a zistenia neboli príliš pozitívne. Hlavne ľavá noha vykazovala prvé známky únavy niekde okolo 27. kilometra. V tempe 4:59 min./km som odbehol 32 km, ale to som už mal dosť a kilometer pred domom som to zabalil a zvyšok dokráčal.

Celková bilancia za 02/2014: bicykel hádam ani nestojí za zmienku, slabých 89 kilometrov. Zato bežecké kilometre pribúdajú jedna radosť, v najkratšom mesiaci roka som ich nazbieral 252,6 čo je moje nové maximum.

Téměř na rok přesně co loni. Zase poprvé v krátkých :) A běhám málo, a behám pomalu. A slunce zrychluje. Teda alespoň se to zdá. Dneska už je hnusně a tak zase vytáhnu "dlouhý".

Za tento rok jsem byla 4x přítomna stěhování a z toho 3x jsem se stěhovala já. Nemusím Vám povídat,...

Mám čas. Nemám čas. Kvantově je čas jen pojmem. Zde na Zemi si jej měříme. Posunuji se v realitě prostorem, čas mě následuje. Vybírám si plutí prostorem variant s druhou dcerkou. Pozemské dva roky mi denně ukazuje, co dospělí nevidí. Každý okamžik žije naplno. My dospělí hledáme své cesty a ona po ní jde.

Běh je pohyb. Život je pohyb. Dokud běhám (plavu, koluji, atd. - dosaďte si pro vás příjemný pohyb) žiji. Běhám v porovnání s rokem 2008 velmi málo, v porovnání se sousedem velmi mnoho. Bez porovnávání běhám tak akorát. Nejčastěji od kuchyňské linky k sedačce a zpět. Mám skvělou trenérku. Sotva ráno kolem šesté otevřu oči, zřím rozzářený desetizubý úsměv a slyším: "Táta. Honem. Běžíme!" Odborníci povytáhnou obočí, když bez rozcvičky, strečinku a běžecké abecedy zahájím svůj den náloží 50 x 8 metrů. Trenérka za zády mi nedá oddychnout a nestrpí ani zastávky na občerstvovací stanici. Krušné chvíle nastávají, když sedne na motorku. I když nejde o závod, musím tak běžet. Netoleruje ani šoupání nohou a rychlou chůzi.

Při procházkách venku je to podobné, pokud ovšem nespatří jiného běžce. Obdaří jej úsměvem a předvede mu, jak správně na to. Trenérka ví. Běhá se pro radost nebo když je potřeba. Na vlak, na nákup, na poštu. To mě ale diriguje z kočárku. Když se jí nepozdává rychlost, spustí svoje "Honem!". Takto vytrénován běhám i sám k vlaku, autobusu, od metra a občas i do lesa. Stačí si vzpomenout na kouzelné "honem, běžíme" a radost se rozlije celým tělem.


Běhám, tedy jsem a jsem, tedy běhám.

LYSACUP!!! 22. 2. 2014. Finále. Ach jo… Ale jak je patrné z titulku, tolik se toho za celý den seběhlo. Poslední závod Lysacupu se již tradičně běhá z Rajské Boudy. Délka 5,7 km, 811 metrů převýšení a asi 270 borců na startu. Poslední etapa se tradičně startuje ve třech vlnách, podle nejlepšího umístění v jednotlivých etapách. První skupina - bez umístění v první 50. Druhá skupina vybíhá po 2,5 minutách - umístili se v některé etapě mezi 13-50. Nakonec skupina "elite" se ztrátou 5 minut - umístění v některé z etap do 12. místa. K tomu se ještě boduje do celkového pořadí dvojnásobně. Toto jsem si nezapamatovala, to jsem opsala Na start jsem se dopravila s Danem a Djangem. Postupně jsme se na parkovišti poslézali všichni. Přesně si to nevybavuji, bylo nás 18? 20? To není důležité. Důležité je, že jsem dostala funkci. Stala jsem se „spojkou“. Berďa vymyslel, že se po doběhnutí nebudeme tradičně srocovat v Kameňáku, ale v cíli se otočíme a první pozávodní pivko, kofolu a polívku si dáme až v Rajské boudě. Současně mě pověřil, abych tuto zprávu rozšířila mezi ostatní. Inu jsem v oddíle nováček a tudíž tak trochu „nosič, potah,primitiv“. Nicméně si myslím, že jsem se úkolu zhostila kvalitně. Během 5-ti minut to věděli všeci. Trochu mě zarmoutilo, že Koudy už „to věděl dávno, protože to vymyslel“. No nechme otázku prvenství nápadu se srazem stranou. Nejde o život. Bylo „pěkně hnusně“. Poprchávalo, šedivo. Někteří přišli s nápadem ani nahoru neběžet a rovnou se posadit do Rajské, protože otvíračka je v 10:00 hod. Bylo to ale prázdné mlácení slámy, v 10:00 hodin jsme se radostně přemístili na start. A už se běželo. Poprvé letos v první vlně. Moc dlouho jsem si této pozice neužila, vzápětí nás smetla vlna č. 2 následovaná vlnou č. 3. Ale co, první kilometr jsem běžela. Na druhém kilometru to už začalo stoupat, současně ale asfalt nahradila lesní cesta a to už je paráda. Má taktika byla jednoduchá…PŘYDAT. Šla jsem do závodu naplno (z mého subjektivního pohledu). Běžela jsem, co to jenom šlo. Funěla jsem jako lokomotiva, ale zároveň jsem se cítila dobře a i přes mírné nevyspání plná energie. Dokonce jsem předbíhala…Předběhla jsem Orlika – Medvidká, předběhla jsem i Petru. Přiznávám, že asi hlavně z toho důvodu, že jsem měla na nohách Orocy. Kdo neměl při této etapě hřeby nebo alespoň nesmeky, hořce zaplakal. Od Lukšince byl souvislý led. Do toho pršel namrzající deštík. Já se ale nebála, při každém dopady nohy jsem slyšela, jak se hřeby zakously do ledu a držely a držely. A já držela taky. Tempo. Hlavou se mi honila olympiáda. Jak se každý medailista musí překonávat, jak zarvat. Čím blíže k vrcholu, tím více mlhy. V posledních zatáčkách zaregistruji dvojčata, Berďu a Rudu a slyším, jak fandí. Hodně mě povzbudili, rozhodla jsem setrvat v běhu….Posledních 200 – 300 metrů jsem už cítila houpání v žaludku, ale styděla bych se, kdybych přešla do chůze. Vzpoměla jsem si totiž, jak jsem sledovala olympiádu. Gabriela Soukalová finišuje do cíle. A já si sedím v teple a povzbuzuji: “Vydrž, vydrž, to dáš, nevzdávej se, to už vydržíš“. Jojo, krásně se to fandí, hůř se běží v reáluUž vidím Luďu a Vlaďku, čip – píp.. Chce se mi zvracet. Nemůžu nic, tak se zavěšuji kolem krku Dědkovi Beskydskému.Od Dědka se dokodrcám k hladícímu bodu, kamarádka mi udělá fotku a už běžíme dolů. Do tepla. Na hodně zledovatělých místech přecházíme do chůze. Katka by asi přidala, ale já se na ledu bojím a další úraz už nechci riskovat. I když boty drží fantasticky. Jiné už nechci. To jsem teda letos udělala „posun“. Ještě loni bych si koupila nějaké šmrncovní lodičky. A teď místo elagance praktické botky. Náhle před sebou vidím hráče curlingu. Skutečně. Někdo před námi nekontrolovaně klouže z kopce v curlingovém podřepu. I ruku má před sebou nataženou, jako by v ní držel hrací kámen…No není to curlingový hráč, je to náš Orlík – Medvídka. Na notách má totiž boty s totálně sjetou podrážku. Takové totalitní „jarmilky“. Poněkud nejapně mu navrhuji, že by se mohl zout, že by mu to možná na tom ledu drželo lépe. Čím níže, tím sněhu ubývalo. A už tu byla Rajská bouda a zasloužená plzeň. Tradičně mnou cloumají endorfiny, ale tentokrát poněkud intenzivněji. Na rozdíl od listopadu jsem si zrovna na této etapě zlepšila čas o necelých 5 minut. Radostí se úplně vznáším. A pak už se vznášíme autem směr Kotelna ve Frýdlantu. Zasloužená sauna. Zasloužený relax. Nádherně jsem si odpočinula. Prezident nechává kolovat výtečné přívlastkové víno. Ani do bazénu se mi už nechtělo… Vyhlášení a after party se letos nekoná U Freuda, ale v Malenovicích v hospodě Pod Borovu. Vyhlašování se mi líbilo. Na bedně jsem po zásluze nebyla, ale atmosféra skvělá. Např. borkyně ženy místo květin dostávaly pórek. Hodně ho zbylo. Proto byl po vyhlášení výsledků dán k dispozici. Uzmula jsem jeden kousek a v neděli z něj obratem uvařila polívku. Pořadatelům zbylo i hodně vína z vinotéky U Karla. Dav byl vyzván k rozebrání. Zabojovala jsem úspěšně o jednu láhev. Hned jsme s ní v neděli zapili můj svátek. Tombola…Zakoupila jsem si 10 lístků ve 4 různých barvách, abych podpořila dobrou věc. Tu slyším ….“Jágr bílá“….Jágr je přece 68 a tu já mám na stole. Radostně si běžím pro cenu. Cyklistický dres. Nevnímám další vytažené čísla. Zato ale vnímám Ivon, která ke mně běží s lístkemč. 95 – „Na, to je tvoje“. Za lístek jsem získala běžecké tričko s dlouhým rukávem. Děcka, jak já byla spokojená… Tanec, hodně tance. Hrálo kytarové trio Los Pedros a byla to naprostá pecka, byli schopni zahrát cokoli. Mezi tancem pivíčko, zelená (brrrrrrrrr), Lysá hora (hmmmmm). Jak si tak od baru fičím s pivem na taneční parket, zaslechnu zvolání „Lenkočlenko“. Otočím se aon to Vašek (se mi představil, jsem ho neznala) a vedle něj Fido. Ten oddílový Fido, který si za pomoci běžně dostupných součástek sestrojil domácí EKG a pak si diagnostikoval za 5 minut smrt. Tentokrát mě neskutečně pobavil s historkou, kterak si za pomoci pájky vypálil jakýsi výrůstek na krčních mandlích. Smíchy jsme se váleli. Fidovi se nechtělo k lékaři, protože by mu naordinoval antibiotika. A tak otevřel ústa, jazyk si chytnul do kombinaček a rozžhavenou pájkou vypaloval to, co dle jeho názoru na krční mandle nepatří. Prý to bolelo „jak sviňa“, ale operace se zdařila, Fido vypadá zdravě! A zase tanec, hodně tance. Stoša chodil po rukách. Vzepřel se i na židli. Inu-bývalý gymnasta. Já jsem tak zpívala, že jsem si vyřvala hlas. Dokud Los Pedroshráli, tančilo se. A pak už tady bylo něco málo po půlnoci a padla. Jelo se domů. Děkuji Majde za odvoz. Asi si užila svoje. My pasažéři jsme byli hodně rozjuchaní, pořád jsem ji něco nabízeli. Majda se však ukázala jako profík a víno odmítala. Už se těším na všechno další běhání. Hlavně zůstat zdravá. V květnu horský běh na Lysou horu, Radegastova výzva, v srpnu Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton, září, říjen a šup, už je tu další ročník Lysacupu. Budu trénovat, ať se zadaří a alespoň sem tam atakuji v cíli umístění začínající jedničkou – např. 199 :-) :-) :-) P.S: Asi se to dobře nečte. Ale dnes jsem psala na nějakém starším modelu PC a vůbec se to tady nedá opravit, fotky nejde vložit.Anebo to možná jde¨, ale já to zkrátka NEUMÍM :-)))

Po dlouhé době mě zaujala běžecká fotka. Je z nedávného půlmaratonu v Mexiku a ukazuje dva světy. Tarahumarskou běžkyni versus Nike+ woman. Nebo jeden svět? Každopádně srovnání je zajímavé po všech stránkách, nejen u oblečení a obutí.

aneb za blbost se platí ... Poslední sobota a poslední etapa lysacupu již jarně letního závodu, jelikož zima se odstěhovala do tramtárye a zbylo po ní jen led a občas trochu sníh. Ráno klasika. Nachalovat se, obléci a vyrazit na rajskou. Jelikož...

Tak ešte jedno obzretie sa za uplynulým rokom a malá rekapitulácia tých NAJ bežeckých momentov.

NAJ-krajší beh: Malokarpatský (Dračí) kros (27.10.2013)
Dlho to vyzeralo že tento titul zostane legendárnemu krosu Baba – Kamzík, ale októbrové babie leto k nám privialo Dračí kros. Jasná obloha, 16°C, krásna a pritom náročná trať, mäkučký koberec napadaného lístia hrajúceho všetkými farbami jesene a v neposlednej rade aj správne naladená forma vyniesli Dračí kros na špicu mojej hitparády.
NAJ-dlhší beh: Beh malokarpatskou hmlou (2.11.2013)
Babie leto bolo v prvú novembrovú sobotu už len v hustej hmle rýchlo miznúcou spomienkou. Cez Kamzík a ďalej po červenej značke som sa dostal na Spariská a tak som si povedal že to potiahnem na Biely Kríž. Tak som ťahal, za dve hodiny som na jedinú výnimku nestretol živú dušu. Až pri návrate sa pred Kačínom začali trúsiť ranný turisti. Aj s trochou sídliskového pobiehania som skončil na čísle 30,17 km.
NAJ-rýchlejší beh: 2-míľový beh sebaprekonávania (3.11.2013)
Podľa očakávania bol najrýchlejším behom ten najkratší. Môj prvý 2-míľový (3,218 km) beh som v januári absolvoval v čase 12:59 min., tempo 4:02 min./km. bolo už vtedy na moje pomery veľmi rýchle. Na Kuchajdu som sa vrátil až o pol roka a čas som si zlepšil o vyše minútu. Vrchol potom prišiel v novembri keď som dve a kúsok okruhu zabehol za 11:07,9 min., čo je tempo 3:28 min./km.
NAJ-extrémnejší (zimný) beh: 2. Beh na Pajštún (23.2.2013)
Stručná charakteristika podujatia? Poriadny extrém! Čo sa trate, aj čo sa počasia týka. Z vyhriateho bufetu v stupavskom amfíku sme boli vydurení rovno do dažďa, snehu, silného vetra. Teplota výrazne pod nulou, snehové záveje po kolená, miestami aj viac a hlavne to stúpanie, to brutálne stúpanie na Pajštún. Záverečný zošup dole pripomínal viac valiace sa snehové gule než beh. V 33-člennom súťažnom poli som skončil presne v polovici.
NAJ-extrémnejší (letný) beh: Záhorská Bystrica Run (28.7.2013)
Opačný koniec tepelného spektra som 5 mesiacov po Pajštúne okúsil na bežeckej časti Stupava trophy. Leto 2013 bolo poriadne horúce a so štartom na pravé poludnie atakovala ortuť teplomera tropickú štyridsiatku. Organizátor našťastie operatívne na trať doplnil tretiu občerstvovačku, bez nej by to bolo peklo. Hoci ku koncu už dochádzali sily, vybehal som si pekné 10. miesto.
NAJ-lepší beh: Senecký beh okolo Slnečných jazier (28.9.2013)
Toto je samozrejme subjektívne hodnotenie dané mnohými faktormi. Tak po prvé – bežal som doma, v mojom „rodnom“ meste. Po druhé – prišla ma povzbudiť aj moja rodina. Po tretie – priam ideálne bežecké počasie (slnečno, 15°C, bezvetrie). Po štvrté – skvele naladená forma. Po piate – rýchly zajac (ďakujem Tomáš Bizoň). Po šieste – super výsledok (3. absolútne / 2. v kategórii). Tento beh proste z môjho pohľadu nemal žiadne slabé miesto a preto je môj NAJLEPŠÍ v roku 2013.