Karlovarská aktualitka
Poprvé jsem se zúčastnil velkého (rozuměj komerčního) běhu, když jsem dm rodinný běh na 3 kilometry dokončil za 17 minut a 20 vteřin. Díky tati, že jsi mě nenechal přepálit začátek.
Vltavarun 2014 aneb Hood to Coast po Česku
Vltavarun 2014 aneb Hood to coast po Česku
Znal jsem jedno chlápka v El Pasu, jednou se svléknul a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ho ptal, proč. "No a?" Řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad. Z filmu "Sedm Statečných"
1. Etapa Kvilda- Bučina rozcestí
Délka: 9,2 km, Náročnost: 1-2, Stoupání: 295m, Klesání: 191m, Povrch: Asfalt, šotolinaA přesně tohle se mi honilo hlavou když jsem se v sobotu 17.5. v 8:30 ráno postavil na start první etapy 350 km dlouhého štafetového závodu 12-ti členných družstev Vltavarun. Teplota 4°C, hustý déšť. K ideálu daleko, ale co už s tím. Tři, dva jedna start a běžím. Tentokrát je to pro mne jiné, běžím první z dvanácti a jsem kapitán týmu. Pro mně začal závod už před dvěma měsíci, kdy jsme s Terezkou, začali dávat dohromady tým, vybírat startovné, hledat ubytování, zajišťovat auta, sehnat náhradníka za zraněného běžce atd. Opravdu jsem byl rád, že jsem se konečně po vší "administrativě" na trati, a můžu běžet. Na prvním km koukám na Garminy a zarazilo mně tempo 4:18 na km. Prrrr! Zpomal, ať neutavíš motor hned na startu. Nechal jsem ostatní běžet dle svého a pokračoval jsem tempem 5:00 na kilák do kopce. A taky protože se mi začalo bouřit presso, které jsem si dal na v Penzionu Pohoda na Kvildě, ono ani ta večeře před startem nebyla nic moc. Vypadala dobře, ale šlehačka z plechovky to zabila. Pohleirch by zuřil. Nejen z důvodu bouřícího se žaludku jsem byl rád za ubytování v Hotelu Modrava.
2. Etapa Zátoň - Český Krumlov
Délka: 10,9 km, Náročnost: 3-4, Stoupání: 299m, Klesání: 333m, Povrch: Asfalt, zpevněná cesta, polní cestaHustý déšť mně nepotěšil ani nezahřál, ale to už si Honza sprintem klestil cestu na předávku a dával mi štafetu. Nitka na něm nebyla suchá, a já se prokousával první metry druhé etapy do kopce, který nebyl nejmenší. Byl jsem rád když jsem se dostal nahoru na rovinatější část a následný přeběh přes louku, kde jsem si užil terénu a potůčků a loužiček. Déšt už mně neštval a v duchu jsem si zpíval od Hložka a Kotvalda, "V pohodě, po kotníky ve vodě". Ale jen do chvíle sběhu, kdy jsem protáhl krok a pravou nohou mi projela ostrá bolest od achilovky až po stehno a musel jsem se na chvíli zastavit. Hlavou mi problesklo kdo všechno bude muset běžet etapu navíc, když to nedolezu a přešel jsem co nejrychleji do běhu. Šlo to, ale dřelo to. Při odrazu jsem nemohl nohu natáhnout a naplno se odrazit. Bylo to znát na tempu protože i z prudkého kopce do Krumlova jsem se sotva dostal na tempo pod 5:00 na km a to bylo málo. Umím rychleji i po rovince. Krumlovem jsem se pohyboval za hustého deště a musel dávat pozor v zatáčkách na kočičích hlavách, uklouznout zde by bylo stejné jako skočit holým zadkem na obří struhadlo. Pro nechápavé, hodně by to bolelo. Když jsem proběhl pod hradem uviděl jsem už předávku a sprintem, co mi pravá dovolila předal pásku Markétě. Chodit se s tím dá, běžet taky. Přece to nevzdám.
V autě, které jsme už solidně zasquotovali, převlíknout do suchého, protože ze mně leje a jsem rád, že jsem si v "Nike autě" na Kvildě půjčil freečka. Moje lunary jsou úplně mokré. Ve Zlaté koruně jsme naložili Markétu a pohybovali jsme se nočními etapami k Budějovicím, kde jak známo by chtěl žít každý. Já teda ne, aby bylo jasno. Po půlnoci předáváme druhému autu. Penzión Pelikán v Purkavcích má otevřeno a dokonce i vaří. Posílám do dolů presso, smažák, brambory a tatarku. Martin si dal zmrzlinový pohár. Proč ne, je teprve chvíli po půlnoci. Nejvíc mně rozsekala Ester, která vytáhla fén a začala si v restauraci uprostřed noci fénovat vlasy. Po chvíli se přidala Markéta a nakonec přišel kluk z jiného týmu. jestli ho nemůže půjčit jeho kamarádce. No, pánové. Nemusíte mít prachy a svaly. Někdy stačí sehnat uprostřed noci dámě fén a získáte cenné body. Sbíráme se a ve sportovní hale v Týně nad Vltavou, za odměnu teplá sprcha. V obrovité hale chvíle spánku.
3. Etapa Kostelec nad Vltavou - Klučenice
Délka: 9,1 km, Náročnost: 3-4, Stoupání 164m, Klesání 183m, Povrch: Asfalt, lesní cesta, lesní pěšinaVrrr, Vrrr. Mám pocit, že jsem spal jen 5 minut, ale hodiny mně uklidňují, bylo to celých 45 minut. Vstát a přesunout se do Kostelce nad Vltavou. Moje poslední etapa se blíží, většina oblečení mokrá, ale přestalo pršet. Teplota kolem 10°C je proti předchozímu dni příjemná a hlavně už neprší. Na sebe kraťasy, nejmenší mokrou část oděvu vhodnou pro běh. A čekání na Honzu v rozhovoru s místními hasiči, kteří plnili nejen zde, ale podél celé trati funkci dobrovolných organizátorů a časoměřičů. Klobouk dolů a velké díky kluci a holky. Stát celou noc na dešti v zimě a jen za tričko! Díky. Najednou se za dodávkou objeví Honza, který mi vrazil pásku a já se vydávám na trať. Za vesnicí kouknu na Garminy, tempo 4:28 na kilometr. Pravá trochu bolí, ale dá se to vydržet, i tak radši zpomaluji, musím upravit techniku a neodrážet se přes spičku pravé. Což mně štve, jsem lehký a špičkou se mi běhá nejsnáze. Cesta se rychle změnila z asfaltu na měkký podklad, skoro až písek a je to velmi příjemné, pravá může víc zabrat. Nádherný výhled do krajiny na boží muka a krásná stavení uprostřed polí. Přede mnou 2 běžci,ty dám. V prudkém padáku z kopce je dávám.
Loni jsem si dal Od Tatier k Dunaju a letos Vltavarun. Nejde jinak než porovnat oba závody. Organizátoři se vytáhli a nasadili laťku pořádně vysoko. Značení trati na výbornou. Lepší než v Tatrách. Komunikace přes SMS, během závodu o strženém značení a dalších problémech, na výbornou. Organizace a komunikace během závodu, na výbornou. Opět lepší než v Tatrách. I když oba závody kopírují stejný model, Hood to Coat Relay jsou oba jiné. Charakter udává mimo jiné i krajina, která je u nás i na Slovensku jiná. V Tatrách jsme měli náročné etapy na začátku a k Bratislavě jsme se posouvali už po rovině. Na Vltavě nám pořadatelé přichystali spoustu překvapení a kdekoliv byl podél Vltavy kopec, hnali nás na něj. Tady nebyly lehké a těžké etapy, ale těžké a ještě těžší, ale tak to má být. Je to přece extrémní štafeta družstev. Extrémní je i to, že trávíte 2 dny mimo svoji komfortní zónu. Není to jako běhat s Runczech nebo Runtour, kde si odběhnete závod, převlečete se do suchého a MHDéčkem si dojede s kamarády na pivko. Když neběžíte pomáháte ostatním členům týmu. Komunikujete s druhým autem. Děláte navigátora řidiči a především se sdružujete. Jste 2 dny zavřeni v malé dodávce a třeba při vyzouvání se seznámíte lépe než by jste si přáli. Zjistíte hodně o sobě i o lidech co běží s vámi. Spíte pár desítek minut nebo pár hodin když máte štěstí. Ale tohle vše a spousta dalších věcí, jsou tím co tento typ závodu dělá jiným vyjímečným, až magicky přitažlivým. Běhání je tady kolektivní sport, už neběžíte sami. Budu parafrázovat Zátopkovo rčení. "Chcete něco vyhrát? Běžte 100 m. Chcete něco zažít? Běžte maraton." Za sebe dodám. Běžte příští rok Vltavarun, pak pochopíte jak je to jiné od běhání běžeckých sólo závodů v komfortní zóně.
 |
| Z leva Martin, Jirka, Já, Pepa, Honza, Pavel, Martin(krasoň), Markéta, Ester, Terezka,Kačka, Martin |
VltavaRun 2014 – tak trochu jiné ultra
O účasti v tomto závodě jsem původně vůbec neuvažoval, bral jsem to, že to není nic pro mě. Ale nakonec jsem jen tak ze srandy na oposlední chvíli zareagoval na výzvu na webu Rungo.cz, a poslal jim pár řádků o sobě. Za pár dní se ...
Vyzval nás a tak jsme šli…Radegastova výzva :-)
Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.
O co se jednalo? Radegastova výzva je 24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.
Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně. Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.
Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…
Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.
Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“? Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat, reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.
Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě už asi napořád uhnízděný strach o koleno. Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.
Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.
Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.
V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.
Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.
Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.
Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…
Brdská stezka a Šutr. Nějak bylo ale jak bude?
Trochu jsem si zašťáral v loňských závodech a porovnal s letoškem. Nebudu zastírat, že se mi letos v Brdech na Brdské stezce 50km běželo parádně. Ten velký rozdíl je patrný i z grafu závodu loňského a letošního. Loni jsem se motal na tempu okolo 4:00/km, letos jsme si to kulili chvílema po 3:05/km. Škoda, že na ten den nevyšel nějaký maraton na silnici. Podle Dana, z toho mohl být čas pod 2:30hod a to by nebylo špatný. Ale aspoň si to nechám na někdy jindy. Oproti loňskému času 3:33:13 jsem se letos ( 3:06:59) zlepšil skoro o půl hodiny a to je dost.
A když už jsem byl v té historii tak jsem si našel graf z loňského šutru 72km. Ten sice vypadá jako EKG těsně před smrtí ale je to tím, že to byly 4 kola ve kterých je to furt nahoru a dolů. Na tempu je vidět, jak postupně uvadalo a jak v posledním kole přibilo hodně pomalých úseků.
Ostatně, teď v sobotu si dám Šutr 2014 takže bude nový graf na porovnání. A snad bude mít takový progres jako se povedlo na Brdský. Sice si letos připadám jak hypochondr, tolik doktorů, co jsem navštívil letos jsem snad neviděl za celý život ale ono to bude určitě k něčemu dobrý. Minulý týden 185 km, tento týden se v tom zase plácám a mám jen 24km. Ale aspoň si na sobotu pořádně odpočinu. Ono je všechno k něčemu dobrý. Kurva, hlavně to vidět pozitivně.
 |
| Brdská stezka 2013 |
 |
| Brdská stezka 2014 |
 |
| Šutr 2013 |
2014 – XXI. týden
Po volno
chtěl jsem si jít vyklusat po VltavaRunu, ale napřed jsem slíbil poséct trávník na zahrádce. Tak jsem se oblékl do běžeckého a šel na zahrádku. Zbývalo mi asi 5x máchnout srpem a měl bych hotovo. Nějaký...
Jesenická 100
Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.
Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem n...
Maratonské doznívání…Praha 2014
Od maratonu uběhlo už osm dní a už jsem tak nějak vše vstřebala, se vším se smířila a všechno si vyhodnotila. A mám jasné v jedné věci…ZA ROK CHCI V PRAZE BĚŽET ZNOVU J.
Letos jsem si říkala, že to už ksakru musí být pod čtyři. Všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Za březen jsem naběhala 250 kilometrů, za duben 230. Dodržovala jsem striktně tréninkový plán. 11. května 2014 jsem měla běžet svůj výroční 10-tý maraton, současně se jednal o 20. ročník pražského maratonu . Byl den matek (čili jsem měla přeci nárok na nějaký ten „dárek“), mé startovní číslo 1620 bylo dělitelné nejen čtyřmi, ale i třemi!!!. Cílové časy na kontrolních závodech také nasvědčovaly maratonské podčtyřce…
A pak tady byly všelijaké ty znamení „shůry J“
Např: Hrál se fotbal Baník x Olomouc. Ještě v 90-té minutě remíza 2:2. Koukám na telku a říkám si: "jestli Baník vyhraje, já to dám pod 4." A buch, Baník dal gól na 3:2. Jiný příklad: duben, dceřiny přijímačky na gympl. Říkám si: "Ty jo, jestli se dostane, zaběhnu pod 4" Buch, dostala se na oba gymply. Letos budu mít 42 a to je takové hezké maratonské číslo, to určitě také něco věštilo….Zkrátka jsem si nepřipouštěla nic jiného….
Měla jsem úplně jednoduchou strategii. Zavěsit se za vodiče na 4 hodiny a poslední 3 km před cílem zkusit přidat. Protože se říká, že když nemůžeš, můžeš ještě 2x tolik. A náš kurde Koudy prezident nás furt honí, že máme KURDE PŘYDAT. A kamarádka běžkyně radívá, že „když nemůžeš - natáhni krok“.Rozhodla jsem se dokonce běžet bez mp3 přehrávače a vůbec se nekoukat na Garminy. Zkrátka čistá mysl a v hlavě jen 3:59:59. Jenomže osud si nakonec stejně prosadí svou.
Do Prahy jsme s oddílem vyjížděli už v sobotu. Byla to veselá cesta. Všichni jsme měli strach o Koudyho a tak jsme mu před odjezdem hromadně napsali sms, aby si nezapomněl přibalit ty správné běžecké boty (stejné velikosti, stejné značky a hlavně do páru J). Ve vlaku nám ty zprávy poněkud vytýkal, neboť „kurde pro samé čtení sms neměl čas si pořádně a v klidu zabalit“. Tipovali jsme si sami sobě a pak ostatním navzájem cílové časy. Lehce jsme si připili na Berďovy narozeniny. Kluci dělali nábor nových členek VZS – v hledáčku měli zejména jednu mladou průvodčí. Čili pohoda a bezestres.
V Praze jsme se rychle ubytovali a pak valili do Holešovic na expo vyzvednout si startovní čísla a baťůžky. Dokonce jsem si dostali rozchod, abychom mohli případně výhodně nakoupit běžecké botky a oblečky. Tady bych ráda zdůraznila, že 40 minut je zoufale MÁLO…no ale na pár kousků běžeckého outfitu to stačilo … J
Z expa naše kroky vedly do pizzerie na večeři. Od Koudyho jsme dostali pokyn dát si tři piva. Co pokyn, to byl úplný rozkaz. On totiž v okamžiku, kdy zjistil, že má botky, morálně velice povyrostl a jal se prosazovat svou autoritu.
Poslušně jsme se tedy nacpali těstovinami a zapláchli vše pěnivým mokem. Piva jsem si dala jen dvě. Desítky. Ale Koudy tak škaredě koukal, že jsem se ho hrozně bála a dala si ještě jedno malé JJJ. Hostel jsme měli hned vedle pizzerie, následoval tedy urychlený přesun do peřin. Usnula jsem lehce a hravě a spalo se mi celkem dobře. I když…V hlavě jsem stále přemítala nad dotazem Bobiká: „A jsi smířená s tím, že to také nemusí vyjít?“
Ráno jsem se probudila dost hodně nervózní. Lehce se mi při připevňování startovního čísla začaly klepat ruce. Mlela jsem páté přes deváté a hlavně pořád. Několikrát jsem si musela odskočit, naposledy pár minut před startem do toi-toiky.
A už tu byl startovní výstřel, Smetanova Vltava, to bylo hodně emotivní, úplně mě mrazilo. Dav asi tak 11 tisíc bláznů a nadšenců se dal do pohybu. Vodiči na 4:00 byli sympatičtí kluci, taky jsem jim hnedka řekla, jaký mají dnes těžký úkol. Fakt jsem se na ně doslova nalepila. Tudíž jsem ani pořádně nevnímala, kudy běžím. S jistotou si vybavuji si jen Karlův most , Podolí a pivovar ve Smíchově. Počasí bylo ideální, pršelo asi jen 15 minut, tou dobou jsem se pohybovala už kolem 20-tého kilometru. Prý foukal silná vítr. O tom ale já vůbec nevím. Já myslela jen na to výsledné číslo a od ostatního se oprostila. Na půlmaratonu jsem se pohybovala kokem času 1:59. Běželo se mi dobře. Ale všichni dobře víme, že maraton začíná až tak kolem kilometru třicátého. A právě a do 30-tého kilometru jsem pořád běžela s Kačenkou. Ona už je profik, maraton pod čtyři už v Praze dala.
Přišla první krize, mohlo to být tak na cca 32. kilometru. Překonala jsem ji heslem:"To není krize, to je jenom kopeček". Další krize cca 35-tý kilometr "To zase není krize, ale kopeček". Na občerstvovačce do sebe kopku ionťák a pak banán, který vzápětí málem letí ven. Ale ustála jsem to. Na 39-tém km už byli vodiči daleko. Ale pořád mi to vycházelo na čas těsně pod 4 hodiny. Začaly přicházet v náznacích křeče. Ale já si vzpomněla na všechny z vás, co jste mi přáli štěstí, drželi palce a tak jsem zase zarvala.
Na 40-tém kilometru jsem měla mezičas 3:48. No a konec. Křeče a nohy jako z betonu. Fakt jsem se snažila běžet, ale už to nešlo, fakt ne...Bojovala jsem. Slzy v očích. Nedalo se...A do cíle doběhla s osobákem. Svůj čas z roku 2008 jsem si zlepšila o 2 minuty a 25 vteřin. Na 4:02:19. Když jsem dobíhala posledních 500 metrů Pařížskou ulicí, vůbec jsem nevnímala atmosféru. Prý to tam vždy burácí, jak diváci fandí. Já to nevím, já si vůbec nic nevybavuji…Já jen byla najednou hrozně unavená.
Poprvé po maratonu žádný wow pocit v cíli, žádné emoce, žádné endorfiny Někdo mi na krk pověsil medaili, dostala jsem láhev s vodou, kterou jsem okamžitě vypila. Vzala jsem si banán, obalila ho v soli, opět vše zapila. Neměla jsem ale sílu. Já jsem dokonce zapomněla, jak se ze Staroměstského náměstí dostat na Václavák, kde byli šatny a masáže.
Prvních možná 10 vteřin v cíli jsem byla hodně smutná. Pak převážila radost ze zlepšení. Nálada se mi pozvedla i masáží. Dokonale mým nohám pomohla. A tak jsem s medailí na krku a omotaná alufólií dotrajdala na hostel. Tady už byli všichni. Kačenka, Ruda, Bobiká, Keňan. Jarek osobák. Koudy spokojený, Berďa nespokojený, Lenia usmívající se, Stoša smířený s tím, že přestal být týmovou jedničku. A já taková rozporuplná…
Ale co už. Zkrátka jsem v Praze ještě pod čtyři zaběhnout neměla. Osud to tak nechtěl. A vůbec, kdo by se otravoval s nějakým časem těsně pod čtyři. Když už, tak alespoň pod 3:50 JJJ. Jednou to musí přijít!!!
No ale sprcha spláchla únavu a už jsme se přemisťovali do pizzerky, abychom doplnili jouly a nějaké ty minerály a vitamíny. Kudy nám tentokrát žádné pokyny ke konzumaci pěnivého ionťáku dávat nemusel, šlo to tak nějak přirozeně J. Stejně přirozená byla i rozjuchaná atmosféra ve vlaku cestou do Ostravy…
Mám-li všechno shrnout myslím si, že Praha je celkem těžký maraton. Plno kočičích hlav, různé náběhy na mosty, vracečky, uličky. Do toho dav a chvílemi nemožnost se hnout kupředu. Ale vodiči svou roli plní fantasticky. Rozhodně to nebylo naposledy, co jejich služeb využiju. Je hodně „osvobozující“, když nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jenom se nechat vést.
První okamžiky v cíli jsem byla rozhodnutá, že Praha never more. Dneska to už cítím úplně jinak. Chci zkrátka zažít tu burácející Pařížskou JJJ.
Emil Zátopek: Už nechci startovní číslo
Ještě jednou archiv, ještě jednou Stadion. Počátek roku 1958 a Emil Zátopek oznamuje ministru národní obrany, že končí kariéru. Na rozloučenou dostal věcný dar.
