Blogy

Po     11 km; 0:54; asfalt, rovinka           vyklusání po nedělním 1/2maratonu, ani ten nový osobák v nohách moc necítím :-) Út     16,9 km; 1:26; trail, nastoupáno 554 m           dnes jsem při běhání po lese potkal mloka...

24. 5. 2014, Bánovce nad Bebravou, Slovensko

"Ešte upozorňujem, že hore v kopcoch sa zatúlala medvedica s medvediatami, tak dúfam, že máte všetci so sebou zvonček alebo pasce na medveďa. Závod je hento odštartovaný, tak možete bežat." dokončil organizátor závodu Johnny Pristach svojí vtipnou předstartovní rozpravu a tak jsme se teda rozeběhli. "Zvonček alebo pasce na medveďa..., co to ty pasce vlastně kurnik jsou?" Vrtá mi hlavou. No nic. Slovensko. Tak běžím dál, tlačíc se rozebíhajícím davem z místní sokolovny v Bánovcach nad Bebravou.

Bánovce nad Bebravou. Před týdnem jsem ani netušil, že vůbec nějaké takové město se sradovním názvem na Slovensku existuje a teď probíhám v pět ráno s davem ostatních šílenců jeho ospalé ulice. Na 3. ročník Bánovské 100vky jsem se přihlásil na poslední chvíli 6 dní před dnem D. Uvolnil se mi víkend a 102 km dlouhý trail s převýšením +4300 m přes slovenské kopečky zvané Strážovské vrchy byla lákavá výzva, jak si volný víkend užít a pořádně se zrasit.


Tempo je na začátek víc než svižné, ale jinak to ani nejde. Přes město a nějakou betonku jsme se dostali na krásnou lesní rovinatou pěšinku a na ní to peláší úplně samo. Furt čekám, co se mnou udělá start takhle časně ráno. Tahle zkušenost mi v ultra ještě chybí, když tedy nepočítám závody v dlouhém triatlonu, ale to už je dávno. Nicméně zatím je vše ok. Uvidíme co se mnou ještě provede fakt, že jsem spal přerušovaně jen cca 3h. Spaní v rozsvícené tělocvičně, kde furt někdo chodí, šustí a strašně chrápe bohužel pro mě fakt nedávám.

Postupně se startovní pole trochu roztahá a najednou běžíme sami s Kubou Hájkem, oba v trikách 100 Miles of Istria, takže "asi ňáký dobrý oddíl". Les končí a my vybíháme po modré značce na louku v otevřené a probouzející se ranní krajině. Úžasný pohled.
"Dneska to užijeme, bude to paráda!" povídám Kubovi, při pohledu na tu nádheru. A měl jsem pravdu, užili jsme si to se vším všudy.






Kecáme, co kdo stihl od Istrie za závody, když mezitím doběhneme až do vesnice Uhrovec. Pádíme vlevo a v pohodě kecáme dál.

"Hele, jak je dlouho co jsme viděli naposledy modrou značku?" ptám se po chvíli Kuby.
"A sakra, nějak jsme to zakecali..." odpovídá.

Paráda, takže první kufr a to neběžíme ještě ani hoďku. Super, takže čelem vzad a zpět, bohužel do kopce, ale naštěstí to nebylo tak daleko.

Na první občerstvovačku dorazíme přesně hodinu po startu. Vzhledem k tomu, že je to na 10,5 km tak to dělá průměrku přes 10 km/h. No, to je na stovku až dost. Nahážeme do sebe ňáký to pití, koláček a mažem rychle dál. Trasa začíná stoupat, naneštěstí hodně prudce, takže já pro změnu začínám hodně prudce zpomalovat. "Kurnik". Furt si říkám, že do toho stoupání musím v tréninku víc bušit. Vybíhání 1x týdně na Říp prostě nestačí, takže mi všichni zdrhaj a to stoupají většinou bez hůlek. No nic, však ono se to pak otočí, bude to z kopce a tam to jde zase mě. Opřu se do hůlek a snažím se to rvát taky, což nebyl dobrý nápad, zbytečně se unavuji a nikoho už stejně nedoženu.


Vyškrábat se až nahoru na Rokoš (1010 m.n.m) mi dalo docela zabrat. Cítím, že jsem šel zbytečně rychle. Navíc sluníčko začíná sílit a to je teprve před 8 ranní. No bude to ještě sranda. Aspoň, že je na co se dívat. Trasa je opravdu nádherná, úzká pěšinka vedoucí po zalesněném hřebenu s občasnými výhledy.



Terén začíná klesat, složím hůlky a ženu dolů bez nich. Dneska sem si řek, že udělám změnu. Všechny seběhy dám bez hůlek. Stále mám před očima ty šeredný pády v Istrii, když pode mnou praskly při seběhu postupně obě zcela nové hůlky. Jde to překvapivě dobře, dolů letím stejně rychle a jistě jako s hůlkami.

V následném stoupání v dálce zahlédnu maďarského drtiče Lászla. Ten se dneska nějak šetří, to není možný. Za chvíli jsem za ním a při přelézání popadaných stromů, kterých je tu po vichřici z minulého týdne požehnaně, ho předbíhám.



V dalším klesání to zase pouštím, co to dá. V jedné zatáčce ale točím přes šutr, který jsem myslel, že je pevný. Bohužel není. Šutr se stočí, pravá natočená noha sklouzne bokem a kotník jde do víc než pravého úhle. Zvrknutí bolí jak sviňa.
"Auuu, kurvaaa!" zařvu.
Zkusím udělat krok, bolí to, ale jde to. Pomalu to rozcházím.
"Lepší než se zastavit a nechat to ztuhnout." utěšuji se.
Zkouším se pomalu rozběhnout. Naštěstí to po pár minutách docela jde. Uff.


Pár stoupání, výhledy a zase to jde z kopce. Domnívám se, že kotník je už v pohodě, tak to zase ženu. Jaká to chyba. V momentě, kdy jsem to vůbec nečekal, kotník zase vypne a snad se dotkne i země, jak se chodidlo zvrknutím vytočilo v pravém úhlu do vnitřní strany. Strašná bolest.
"Aúúú, chudák můj kotnííík!"
Úplně mi ho je líto, takovou čočku mu dát. Nevím co teď a mám pocit, že pro mě závod právě skončil. Došlápnout nepřichází bolestí v úvahu, hopsám tedy po jedný jako čáp.
"Au, hop, jau, hop, au, hop, jau."
Ne, musím jít. První šok už odezněl, zkouším udělat normální krok, bolí to, ale dá se to vydržet. To rozchodím. Musím.


Odeznělo to, rozhýbal jsem to. Po pár desítek minutách zase běžím a už to ani nevnímám. Mezitím se ale přede mě dostal Pavel Škabraha s kterým jsem se seznámil na startu. Pokouším se ho stíhat a nechávám se při tom hypnotizovat šiškou přivázanou na straně jeho batohu. "Bim, bam", "Bim, bam" lítá mu sem a tam, ze strany na stranu. No, pomáhá to jen z kopce. Jak přijde první stoupání, tak je pryč. "Ale stejně k čemu tu šišku má?" vrtá mi hlavou.


Nevyspání, strašný vedro, bolest kotníku a běh dohromady fakt není moc dobrá kombinace. Začínám mít první krizičku. Běžet už skoro nemůžu, když zpomalím, chce se mi spát, motám se a jdou na mě mrákoty. Takhle to dál už nepůjde. Zastavuju. Z batohu tahám sluneční brýle, tropiko ke kšiltovce a hlavně šlehu. Ta je osvědčená, ta mě postaví vždycky na nohy. Vzal jsem s sebou 3, šetřit nemusím, takže pošlu do hrdla jednu celou na ex. Známá hnusná chuť, která mi snad už i chutná. Jde se dál.





Teď se cítím skvěle. Běžím si sám, kochám se neskutečně nabíjecí a svěží krajinou, únava a mrákoty polevily. Šleha je prostě fááájn. :) Jak je vedro, tak hodně piju a camel začíná pomalu docházet, takže jsem rád, když zahlédnu 2. občerstvovačku.
"Jo to je tahléééé" říkám si v duchu. Včera jsem koukal na fotky z minulých ročníků a tahle občerstvovačka mi už na fotkách padla hodně do oka. "Pohodička u unimobuňky na stráni, tam se těším." říkal jsem si.



Když se vyškrábu nahoru a začne to zase klesat, vydýchám se a pustím to zase co nejrychleji dolů. Stále převládají krásné a měkké stezky bez šutrů, takže ani moc nedávám pozor, když tu vlítnu do šutrového pole a něž stačím zkorigovat rychlost přehlédnu jeden šutr a plnou parou o něj zakopávám. "Auuu". To byla ďaha. Hned je mi jasný, že je na čase rozloučit se s nehtem na palci levé nohy, tenhle tvrdý střet nemohl ve zdraví přežít. Chvílí zase poskakuji po jedné. "Kurva, kurva, kurva". Naštěstí není to tak hrozná bolest jako na 30. km vyvrknutý kotník, takže po chvíli běžím, s větší opatrností, zase dál.





Rozhlížím se do dáli před sebe jestli někoho nedotahuji, ale nikoho nevidím. Když se ale ohlédnu přes paseku zpět, vidím v dálce malinkou, neomylně se přibližující zelenou tečku. László.


Jde po mě, pokouším se přidat, ale místo toho na pasece přehlédnu modrou značku a sejdu z trasy. Vůbec mi to ale nevadilo, protože odměnou za tenhle malý kufr byl osvěžující studený horský potůček, kde jsem doplnil vodu a napil se co hrdlo ráčí. László mezitím šel samozřejmě přede mě.

Čekal jsem, že bůh ví jaký jsem si neudělal před Lászlem náskok, když ale sebíhám dolů z Baske, najednou slyším dusot, otočím se a on to valí neskutečnou rychlostí z kopce přede mne. Věším se za ním, když tu šup v zatáčce uklouzne, kotník do pravého úhle a já už přesně vím co se mu stalo. Pořádně si zvrknul kotník.

U vodní nádrže, kde mám co dělat, abych do ní neskočil, mě zase předbíhá László. Chvilku pokecáme, zkouším s ním držet tempo, ale jsem fakt koženej a tak ho nechám ho běžet.

Cesta přes Teplice byla dál stejně úmorná. Vedro, přehřívání a motavice. Nicméně podařilo se mi dotáhnout alespoň Braňa Gerega, který mě předběhl na kraji města. Konečně červená značka odbočuje z civilizace pryč do lesa a následuje stoupání. A po chvilce stoupání: Studánka! Sedám si k ní a piju co to dá. Jak ale sedím, začíná se mi zase točit hlava, tak si ji opřu o kolena zavřu oči a je to ještě horší. Motačka jak na řetězáku. Spraví to jen další polití hlavy studenou vodou.
"Asi tu chvílu zůstanu" říkám Braňovi
"OK, ty ma rovnako doženeš" a běží dál.

• 5+ km
• 15+ překážek 
• Čas závodníka: Závisí na kondici.
• Věk: 15-99
• Poznámky: Když nevíš do čeho lezeš, je to tak lepší.

Zaplatili jsme startovné a dohodli se kdo s kým a kdy vyrazí z Prahy. V neděli 1.6.2014 jsme vyrazili do Liberce. Nějaké zprávy o tom co nás čeká jsme zachytili předem. Jako, že v blátě nám můžou zůstat boty a na ostnatém drátu zase triko a do sprchy si máme vzít žabky. Koukl jsem taky na nějaké videa z Bořetic a říkal jsem si, že trať je bahnitá, protože je po dešti. Chyba v úsudku.

Krásný slunečný den, ani ne moc teplo, ani ne moc zima. V 10:00 jsme dorazili do Libereckého, Areálu Vesec. V pohodě jsme zaparkovali, rozdal jsem reversy všem, co je zapomněli a pomohl je vyplnit. Potom jsme pokračovali 1,5 km pěšky, dál do areálu k registraci. Připevnit čip, bágl do šatny, za kterou jsme zaplatili 25,- Kč v drobných. Jako kdyby už nemohli zdražit startovné o 25,- Kč? Fakt radost hledat v peněžence drobné. Naše startovní vlna byla v 11:30 a měli jsme ještě 40 minut, které jsme strávili sledováním doprovodného programu a vyhlášením výsledků elitní kategorie(čti zevling). Tam jsem zjistil, že nejrychlejší čas vítěze elitní kategorie mužů, je pod 40 minut a začalo mně zajímat za kolik bych to dal, kdybych běžel sám. Na vysvětlenou, rozhodli jsme se běžet jako tým, pomáhat si, čekat na posledního a povzbuzovat se.

10 minut před startem, přesun do koridoru. Krátká  rozcvička, kterou organizoval moderátor z pódia a už to jelo z kopce. Kecám, prvních 500 metrů se běželo do kopce a prudkého. Takže pomaloučku pomalu a stejně tu byl hlouček závodníků, který trať ucpal. Po chvíli seběh a dorazili jsme k první překážce, přeskok balíků ze slámy. Hej, je jasné, že nás nesestřelí hned na startu, protože by se hodně lidí vrátilo. Na zahřátí ok a pak dál k druhé, běh přes pneumatiky a nějaké to mini bahýnko. Pořád nás nechtějí vyděsit. Až za chvíli jsme dorazili k bahýnku, které je bahýnko a dělá tuhle akci, jak to jen popsat? Bahnitou! Smrdělo to jako kravský hnůj, to fakt nemusím, až se mi zvedal kufr, ale zvracení jsem překonal a už jsem se brodil bahnem a tahal kamarády. Markéta ztratila botu a musela ji lovit. Těžší bylo ji nasadit. Dál studeným potokem a zase bahýnko a zase lovení kamarádů a spoluběžců. Holky zapadají do bláta, tak hluboko, že je úplně jedno kam jim musíte sáhnout, aby jste je vytáhli ven. ;) Fajn závod tohle, musím to podnikat častěji. :) A zase lesíkem až k dvou metrové zdi, kterou zdolávám po vojensku. Nahoře, přetočit hlavou dolů a přehodit nohy, zatímco se držím zdi. O zbytek se postará gravitace, akorát zezadu to vypadá děsivě. Jak jsem se dověděl od Káti, která se přišla ujistit, že jsem ok. Holky mají na zdi stupačky na nohy. Prý rovnoprávnost. :D Počkat na posledního a běžíme zase dál lesíkem k překážce, provazová síť. Vylézt do tří metrů po provazové síti a zase dolů. Uvědomil jsem si, že mě tohle baví. Zase kousek lesíkem a překážka přeskoč, podlez, proskoč. Tři odpočinkové zdi. Trochu nuda, okolí hezké. ;) Menší seběh a jsme u ostnatého drátu.

Tady pro mně teprve začal Spartan Race. Tohle bahnění jsem si náramně užil. Asi 30 metrů plazení do kopce ve smradlavém blátě. A vím, že není úplně normální si tohle užívat. :) Nahoře počkat na ostatní, povzbuzovat a jdeme dál k malému tunelu, kde se běžkyně přede mnou zahákla vlasy do zavíracího špendlíku z čísla, které tam někdo strhnul o síť. Odháknout a leze se dál, po čtyřech v předklonu dál. U tohohle závodu se často bez cizí pomoci neobejdete. Za tunelem následuje šplh. Nejdřív do bazénku s vodou, teď už bahýnkem light až po pás a potom vyšplhat po mokrém laně a zazvonit na zvonek. Chvíli mi to trvá, ale zvoním a dolů. Koukám, že kdo to nevyšplhá musí dělat Angličáky. David si zrovna užívá péči jedné dobrovolnic, které mu dává pěkně sežrat, že nevyšplhal.

Jako bych ji viděl v kožených kozačkách, v korzetu a s důtkami. Asi se podívám po Slovenských BDSM salónech. :D Jen nevím co si o ní představuje David. Další překážka je ručkování po trubkách. Je to víc technické a o mrštnosti než o síle. Skočil jsem nahoru a vzal jsem to levá, pravá a už jsem za překážkou. Počkat na ty co dělají angličáky. Aha, až teď jsem si uvědomil, že je tu nějaký trest za nesplnění na překážce. Hm, abych se snažil, fakt nechci dělat angličáky!!! Už jsme všichni a běžíme pomalu dál, až na 2 zrádce, kteří i přes dohodu, že běžíme jako tým prchli. Jejich jména nebudu zmiňovat neb mi za to nestojí zmáčknutí klávesy. Dorazili jsme po úseku v bahně k hromadě štěrku, kde jsme holýma rukama nahrabali do kýblu štěrk, chtěl jsem použít kbelíky, ale to nám nepovolili, a s kbelíkem na rameni jsme absolvovali malé kolečko v terénu, cca 60 metrů. Všiml jsem si, že tu leží kluk s křečí, kterému pomáhal dobrovolník, tak jsem mu tu křeč promasíroval a poradil jak běžet ať ho to nebolí. Tuším, že jsem ho viděl na další překážce, což byla skála asi 10 m vysoká, po které jsme lezli po laně, jak ho chytila znovu, ale to už byl asi 3 metry nad zemí a já kus za překážkou. To jsem mu nezáviděl, došlo mi, že na křeče vůbec netrpím, ani u maratonu jsem ji neměl.

Doběhli jsme k dřevěné stěně, kterou jsme zdolávali po chytech a nesměli spadnout, ani se držet za vrchní část. Prošel jsem a na konci jsem si zazvonil. Zase dál, únava už se trochu projevuje i na mně, ale utíkáme se Šimonem ke skluzavce, kde na nás křičí dobrovolníci, "rozběhněte to naplno a skočte, je to lepší!" Šimon skočil, ale nějak se po cestě otočil a pokračoval hlavou napřed a po zádech, až později řekl, že když přestal cítit skluzavku pod zadkem, nadechl se a zavřel oči. Když se vynořil a otevřel je, viděl moje nohy jak letí do jeho obličeje, a rychle uskočil. Já to vpálil v plné rychlosti za ním a jen jsem viděl jak se otáčí a pak jak mířím nohama do jeho obličeje, až šplouch. O kousek, ale netrefil jsem ho. Zbytek bazénku kraulem, voda je na začátek června teplá. :D Tuhle překážku si užili všichni. Odteď není méně a více špinavých. Jen mokrých a špinavých.

Když fouká vítr, je trochu zima, ale po louce už je to do cíle kousek. Teď máme šikmou plošinu, s provazem. Na konci se musíte přehoupnout a je to ok. Pokud ovšem nesklouznete zpět do bazénku a to občas bolí. Markét někdy poví. Už jen zvedání pytlů přes kladku. Zde si dovoluji cenzuru sprostých výrazů. Pytel má 35 kg, já 62 kg. Vidím Martina jak se s tím pere. Váží asi ještě méně než já. Jde to, ale fakt pomalu, nakonec volím taktiku vyručkovat po laně a potom si lehnout. Pytel dostanu až nahoru a opět bez penalizace. Už nám chybí jen oštěp, ale s Danem si říkáme, že tam budeme skákat všichni. A tak se taky stalo. Doufal jsem, že máme víc hodů, protože oštěp držím v ruce poprvé v životě. Figurínu sice zasáhnu, ale jen bokem a to nestačí. Tím bych Peršana akorát nasral, ne zabil. Oštěp má navíc zůstat zaražený v terči. Hm, tak 30 angličáků a došlo i na mně. Pěkně poctivě. Někdo to flákal, když se pořadatelé nedívali. Nechápu, proč sem lezou? Aby podváděli nebo překonali sama sebe? Je to za mnou a utíkáme do cíle, skok přes oheň a je to za námi. V cíli jsme dostali medaili a finisherské triko. Teď už si můžeme dát sprchu a převlíknout se do suchého a čistého. Dva kluci se převlékali vedle a jsou už po sprše. Prý nám ji nezávidí, protože sprcha je horší než celý závod. Fakt nevím co myslí tím, že je to poslední překážka.


Tak jo pochopil jsem. Voda je studená a teče z hadic, kde se neustále 30+ lidí umývá. Ale jak pravil Dan, "po 10 minutách, přestaneš cítit tělo, a dál už je to v pohodě." Oficiální motto závodu je "a pochopíš v cíli." Navrhuji změnu na "pochopíš ve sprše." Omyl jsem se z nejhoršího, šeškrábal trochu bláta a zbytek opadá po cestě nebo domů. Převlíknout, pivo a něco k jídlu. Společné foto v suchém a samozřejmě sdílení zážitků.

Předem jsem nevěděl do čeho vlastně lezu a nakonec jsem to dal, i s ostatníma a ještě jsem si to náramně užil, asi by mě to v armádě bavilo. Prostě MEGA!!! Hromada fotek, bláta v pračce a zase vědomí, že zvládnu něco víc než jsem čekal. Dneska jsem šel v tričku Spartan Race Finisher a potkal jsem poslíčka se stejným tričkem. Jo ten pohled, "a pochopíš v cíli nebo sprše", to už je jedno. Koukal jsem na další videa a články, a až dneska jsem jak je rozšířené je tohle hnutí po světě. ;)

Na závěr. Organizace na místě výborná, tam nebylo co vytknout. Až na tu šatnu, ale pro jednou to přežiju. Bohužel to nemůžu říct o webu a komunikaci před závodem. Registrační email, dík triviální chybě padal členům týmu do spamu. Slova kapitálkou a už to je ve spamu. Doporučil bych pro příští rok nějaký validátor. Akorát jsem měl více práce s komunikací v týmu. A když jsem volal na info linku závodu, dozvěděl jsem se, že zde informace nepodávají, a musím volat na jinou "infolinku". Přitom stačí líp vyškolit personál. A zlepšit web. Celkově je moc složitý nejen pro BFU, běžný Franta Uživatel. Emaily měli kapku nepřehledné texty a vlastně nikdo z týmu pořádně nevěděl kde co a jak. Výsledky jsem našel na stránkách partnera a jen díky komentáři na FB. Ze Spartan Race mi přišel email, až po pár dnech, kde mně odkázali na stránku partnera, který zajišťoval časomíru a tam jsem proklikal k výsledkům, které jsem už znal. Milí organizátoři to je feedback pro další závody, ne kritika. Jinak jsem si Sprint užil a organizace na místě byla perfektní. Děkuji a už šilhám po Trifecta tribe. To je medaile pro všechny co dokončí Spartan Race Sprint (5 km + 15 překážek), Super (13 km + 21 překážek) a Beast (20 km + 26 překážek).

Přikládám ještě video borce, který si zaslouží AROO! AROO! AROO! Víc než kdokoli jiný.

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně

...necháme to na leto? Leto je už takmer tu, príliš času nezostáva, je potrebné konať. Keďže koleno samé od seba nechce prestať bolieť a moje aktívne pauzovanie príliš nepomáha, rozhodol som sa zveriť sa do rúk odborníkov. O pár dní, 10.6. presne, idem do Sportclinic a dúfam že tam sa dozviem na čom som a ako z toho von. Zreferujem nabudúce. A teraz k májovému pobehovaniu.


Sviatok práce sa (nielen) na našom území oslavuje voľnom, zostáva tak viac času na behanie :-) S Elenkou sme sa prihlásili na druhý ročník Ivanskej 5 polky (1.5.2014, záznam trasy na garmin connect), behal som napokon len ja, keďže náš au-pair Danko sa zabával na oslave kamarátových narodenín. Minulý rok som zostal tesne za métou T4:00, tentoraz som si dával vyššie ciele. Počasie rovnako horúce ako vlani, konkurencia silná, forma otázna. Keď to skrátim, dopadlo to napokon dobre. Z trojice čo ma predbehla po dvoch km som to dvom súperom oplatil, nepočítal som však s povestným drvivým finišom Mariána Almášiho. Kde sa vzal, tu sa vzal, asi 10 metrov pred cieľom preletel okolo mňa. No čo, veď aj 8. miesto (z 274 štartujúcich) je pekný výsledok ;-) S časom 19:54 min. som to bez poriadnej prípravy doklepal k tempu 3:37 min./km.

no verili by ste že ma ešte predbehne?

Druhý deň som si dal výklus s mojimi dievčatami, trochu vytriasť unavené lýtka, pripraviť sa na nedeľný 2-míľový beh sebaprekonávania (4.5.2014, záznam trasy na garmin connect). Okolnosti ma tentoraz donútili vziať so sebou aj croozer a okolo Kuchajdy krúžiť aj s Paulínkou. Malá princezná tak mala pred sebou svoj prvý ozajstný pretek :-) Aby som s croozerom nerobil medzi bežcami paniku, nechal som sa odštartovať o minútu skôr, dráha tak na čas patrila len nám dvom. Po pár sto metroch som sa nastavil na tempo cca 3:40 min./km. a už som sa len obzeral, kedy ma dobehnú prví rýchlici. Na moje počudovanie sa dlho nikto neblížil a tak som si posledných pár sto metrov pred cieľom povedal, že už sa dobehnúť nenechám. Cieľom som prešiel asi o pol sekundy skôr ako víťaz Alex Moravčík. Nemám to síce ničím podložené, ale myslím že tak rýchly kočík na Kuchajde ešte nebol :-) Svoju premiéru zvládla Paulínka v tempe 3:36 min./km., celkovo nám patrila 12. priečka (zo 103 štartujúcich).

už sa práši za kočiarom

V pondelok som ráno vyklusával v lese a skusmo som so sebou zobral aj nášho maltezáka Timmyho, celkom mu to šlo, hoci zo začiatku bol neposedný. V utorok večer som na sídlisku hľadal predmaratónsku formu, ale poriadne sa predo mnou ukryla, potvora  Zároveň to bola previerka kolena pred ďalším súťažným nasadením. Asi nikoho neprekvapí keď poviem, že stále bolí. Na šamorínsky PomléRun II (8.5.2014, záznam trasy na garmin connect) sme opäť šli traja bez Danka. Až pár minút pred štartom padlo konečné rozhodnutie ako vlastne pobežíme, Paulínka bola opäť v mojich rukách. Z troch okruhov vedúcich mestským parkom a priľahlými ulicami som dva šiel s Elenkou a v treťom som kopol do vrtule. Prvých takmer 6 km sme s Eli šli stabilné tempo cca 5:30, záverečné 2 km som prefrčal v tempe okolo 4:00. Bol to beh pre radosť a umiestnenie nehrá rolu :-)

futašíme v Šamoríne :-)

Po výdatnej 4-dňovej pauze som sa najprv trochu pomotal po devínskych kopcoch a potom aj na Mlynoch, kde som v daždi a vetre ladil rýchlosť na ďalšie ostré nasadenie. Po prvý raz som vyrazil na VW Slovakia Run & Fun (17.5.2014, záznam trasy na garmin connect), súťaž trojčlenných štafiet. Tú našu okrem mňa tvorili Peťo Ambrus a Paťo Lopušný. Bolo jasné že elitné štafety BMSC a behame.sk budú nad naše sily, my sme si ale verili. Peťo nám to rozbehol výborne, nestratil kontakt s čelnou skupinou (mimo favoritov) a odovzdával mi na siedmom mieste. Nejakých 10 sekúnd pred nami bola tretia zostava behame.sk, mojím cieľom bolo chytiť Andreja Červeňana a v prípade potreby sa za ním potiahnuť. Už po cca 700 metroch sme predbehli členku štafety ktorá odovzdávala štvrtá, na konci Mosta SNP som už bežal spolu s Andrejom. Prijal som jeho návrh striedať sa na hrádzi, nepríjemný protivietor bol výdatným sústom, ale tempo sme držali dobré a tesne pred otočkou na treťom km sme trhli ďalšiu štafetu. Ďalej som to skúsil sám a vyšlo to. Až do konca svojho kola som bežal sám, Paťovi som odovzdal ako štvrtý. Prvé tri tímy boli neskutočne ďaleko, tam sa získať už nič nedalo. Aby sme ale nestratili, Paťo vo veľmi svižnom tempe dorazil náš tretí úsek a potvrdil získanú pozíciu. Zo 180 štafiet sme s časom 1:33:36 obsadili vynikajúce 4. miesto v tempe 3:54 min./km.

the dream team

Rýchlosť som využil aj na druhý deň, keď som si dal tempový beh 16 km v T4:24 a v pondelok som si dal ďalší „hamster run“, na školskom okruhu som nakrúžil 12 km. Po týždni cestných behov som sa vrátil do lesa, hľadať nové chodníčky nad Devínom. Misia bol úspešná, objavil som pár chutných stupákov a krovinami zarastených cestičiek. Na druhý deň som sa na nové bežecké teritórium vrátil, cestu mi spestrili fáborky víkendového MTB maratónu. Z časti som ich nasledoval a bolo z toho pekných 20 km / +623 m. V sobotu podľa hesla „Behá celá rodina“ sme v plnom počte štartovali na jarnej Krasňanskej Kúrii (24.5.2014, záznam trasy na garmin connect). Všetci štyria svorne sme prebehli / prechodili kratšiu trasu, Danko to dotiahol až na pódium medzi chlapcami :-) No a samozrejme sme si užili pekný deň v spoločnosti bežeckých priateľov.

ešte jedno stúpanie a hurá do cieľa

Aj v nedeľu sme v našej malej milej rodinke holdovali športu. Kým Danko poctivo zbieral bazény na tréningu, ja som po tretí raz štartoval na akcii Rozbehajme Karlovku (25.5.2014, záznam trasy na garmin connect). Po treťom a druhom mieste v predošlých rokoch som mal teraz logicky zvíťaziť ;-) to by však nemohol štartovať Alex Moravčík. A tak som dobehol opäť druhý, v čase o 1:14 min. lepšom než vlani. Pred obedom, po odbehnutí detských kategórií, sme si všetci štyria Kostkovci ešte zabehli rodinný beh na 300m a vybojovali sme si šiestu priečku.

behá celá rodina

V utorok som si beh do práce natiahol cez Dlhé diely a ako výživný bonus som si dal schody od River Parku na Mudroňovu a tie sú fakt sila. To už sa opäť trochu začalo pripomínať koleno, aby ma na druhý deň v ranných kopčekoch dorazilo. Už o dva dni som sa ale vrátil a nebol som sám. So mnou prišli baby :-) Elenka si chcela skúsiť niečo dlhšie v kopcoch a tak som aj aj s Paulínkou v croozeri trochu povodil po lese. Princezná už bola ku koncu unavená a trochu nervózna, ale obe dievčatá to pekne zvládli. A v posledný májový deň som s Jožim obkrúžil Devínsku Kobylu a pridal aj čosi naviac a vyšiel mi z toho polmaratónik.

Zhrhnuté, spočítané, v máji som nabehal 210km, z toho 38km spolu s Paulínkou, zabehol som šesť súťaží, všetky však boli krátke a na bicykli som pridal 170km.

Po     11,5 km; 0:56; asfalt, rovinka           po nedělním delším běhu jsem si jen tak trochu zaklusal po cyklostezce Út      15,6 km; 1:19; trail, nastoupáno 522 m           v rámci dnešního běhu jsem si dal dvakrát svižn?...

Za tuhle akci patří velký dík Michaelovi a všem okolo Trailpointu. Bez nich by prostě Šutr nebyl. Stala se z něho taková trochu kultovní záležitost pro 200 vyvolených, pozice na startovním roštu jsou rozebrané během prvního dne. Je škoda, že třeba na tu nejdelší trať se nepřihlásí tak moc běžců, možná by pro další roky stálo za to udělat limity na jednotlivé distance.
Každopádně v sobotu jsem stál v devět na startu i s ostatními dálkoplazy. Vzhledem k termínu jsem Šutr bral jako dobrou tréninkovou přípravu na Silvu Norticu. Takže bez nějakého ladění, prostě odstartovat a běžet. Cíl byl takový, že jsem původně chtěl běžet rychleji než loni, kdy mě celou dobu před sebou hnal Dan a já tak neměl chvilku klidu. Letos jsem pořád doufal, že na start dorazí Michal Kovář, který mi to týden před startem slíbil. Kdyby tam byl, mohli  jsme se trochu hecnout. Asi ale šetří síly do Nových Hradů.  Páteční večer a průtrž mračen, která se přes Šárku přehnala udělala na trase přehlídku nových terénů. Někde to byla úplně nová trať. Seběhy byly hodně rozemleté, výběhy naopak pěkně klouzavé a bahnité. A s každým kolem to bylo ještě lepší, protože se na trat přidávali i běžci na méně kol. Po startu jsem vyrazil rozumným tempem vpřed. Bohužel ho nikdo jiný neakceptoval, takže se závod stal soubojem sám se sebou a časem. V půlce okruhu jsem zjistil, že někdo dementně přeházel trasu na jinou cestu. Naštěstí to bylo kousek o pbčerstvovačky a tak se dalo rychle echo Michaelovi a ten bleskově chybějící značení doplnil a nikdo snad nezabloudil. První kolo cca 1:22hod. Doběhl jsem do cíle a Evžen mě potěšil informací, že jsem špinavý jak prase. A každým kolem se to zlepšovalo. Bahno prostě všude. Jen se v dalších kolech  divil, proč ty ostatní nejsou tak zabahněný. Druhý kolo cca 1:22hod. Pohoda pořád vládla a běžel jsem si svoje tempo, klídek. Ve třetím kole začalo být docela teplíčko a vlhkost vzduchu se podobala parní sauně. Vzal jsem s sebou lahvičku a během kola do sebe nalil litr vody. OK, kopce jsem pořád běhal, i když už pomaleji. Bahno se začínalo objevovat i v místech, kde se předtím dalo běžet. Třetí kolo asi 1:29hod. Poslední kolečko pak bylo už takovým fajn zakončením. Pravdou je, že jsem zvolnil, kilometry v nohách už byly znát a když prostě běžíš a nikdo za tebou nedupe a nežene tě, nemá smysl to rvát. Takže v tom posledním kole jsem ty prudký kopce vychodil a trénoval aspoň rychlochůzi , která se bude za měsíc hodit na Mont Blancu. Do cíle v čase 5:58hod. O osm minut pomaleji než loni ale na výrazně težší trati než loni. Evžen mě přivítal tím, že jsem běžel konec pěkně pomalu a jestli o tom vím. Je to prostě matematik.
Zakončení-tombola, vyhlášení. V tombole jsem vyhrál mou oblíbenou čelenku Inov8 a hlavně jsme se nasmáli. A pak za první místo legendární Ultrazdroj, který jsem vypil hned cestou domů. Hodil se.
Byla to bezva akce.
V neděli jsem zjistil, že jsem se asi fakt dost šetřil a tak jsem ještě zaběhl k tátovi na chatu 43 kiláků. Tím považuju vytrvalostní část tréninku na Silvu za ukončenou.
Celý Šutr jsem odběhl v trailových botkách Inov8, model Raceultra 290, který by měl být v podzimní kolekci. A byla to výborná volba. Perfektní do bahna, přiměřeně dobrá pro asfaltové úseky. Nohy jak v bavlnce. HOWGH.

Dobytek.

Inov8 Raceultra290. Bota, která podrží.

Až tam nahoru se dnes podíváme

Jarda pád rozchodil

žízeň je veliká, život mi utíká.. :-)

Michal postupuje vpřed!

Lukáš si užívá cílovou rovinku