Runtour Ostrava!!! Silniční desítka industriálnem.
Nenarodit se v Ostravě a nechodit na praxe do areálu dolu Hlubina, který je součástí Dolní oblasti Vítkovic na první ročník Runtour v Ostravě bych se asi jen těžko přihlásil. Razím pravidlo, že na závod mám cestovat kratší dobu než ho běžet. V tomto případě to chtělo běžet 10 km nad 4 hodiny nebo letět z Prahy vrtulníkem. Nakonec jsem to vyřešil kurzem ve čtvrtek v Ostravské Vivě a když už jsem byl ve městě, šlo to jednoduše vyřešit.
Už jen příjezd do areálu Dolní oblasti Vítkovic ve mně vyvolal spoustu emocí. Areál je ve stavu přerodu do moderního vědecko technologického střediska, které lze využít pro konání kulturních, ale i sportovních akcí jako je právě Runtour. Podchodem ze zastávky Vysoké pece jsem si došel pro číslo. V šatně jsem si jen vyměnil tričko za to fasované, oblečený jsem vyrazil už z domu. Uložil jsem si tašku do šatny a šel jsem hledat Frantu nebo Davida, kteří dorazili z Prahy. David už ve čtvrtek stejným vlakem jako já, potom pokračoval za rodinou a Franta dorazil až v sobotu, přímo na závod. Po chvíli jsem ho našel ve stínu, který na zem vrhalo potrubí a děkoval jsem pořadatelům, že balení obsahuje vodu. Včerejší piva v kombinaci se zelenou se hlásili o svá práva a místo na slunci. Stávku vnitřností jsem úspěšně potlačil proudem vody a čekali jsme až dorazí David s rodinou. Někdy během závodu na 5 km jsme se rozklusali a pak už najednou stáli na startu. Při průchodu koridorem jsem zaslechl nějakou holku jak říká, že nikoho tady nezná. I zželelo se mi této děvy a podal jsem ji ruku. Představil se a řekl, teď už znáš, potom dále pokračoval někam dozadu startovního pole. Na mně nezvyklé místo startu, ale měl jsem jedinou ambici, doběhnout a nepoblít se. Najednou start a jdeme na to.
Cesta byla úzká a tak se pole i když neodpovídalo velikosti We Run Prague sunulo docela pomalu, což nám vyhovovalo. Vodič na 55:00 stál kousek před námi a přišlo nám to jako ideální tempo na běh, když to pivo atd. a předtím pravá noha, kterou mi Pavel dál v pátek u oběda do pořádku. Od Pražského maratonu mi bránila v tréninku a tak jsme postupovali dál a dál. Až mně napadlo říct Davidovi, že budeme po cestě balit holky a dneska nezávodíme. Jedna před námi se zachechtala a tak jsem se zeptal, jestli mám šanci? Něco mi odpověděla, nerozuměl jsem co, ale když jsem ji před cílem dobíhal sliboval jsem, že zavolám. No, ale na FB má status vdaná, tak nevím no. Ale to jsem předběhl. Chvíli se běželo po asfaltu, který přešel na štěrk a to se opakovalo až do cíle. Celý okruh byl dle mně tak něco mezi asfaltovou desítkou a trailem po štěrku a železe. V různém tempu jsem se pohyboval po trati a průběžně jsem hecoval běžce co si zrovna vybírali slabou chvilku. Na Železárenské ulici slunce docela pálilo a i já jsem měl co dělat, hlavně v hlavě, tělo se poddávalo vůli, ale občas jsem si nadával a ptal se proč jsem pil tu zelenou. Pobavil mně běh podchodem pod zastávkou Důl Hlubina. Tudy jsem chodil z tramvaje na praxe a pak když jsme běželi přímo přes místo kde stávali dílny a učebny. Ano stávali, měl jsem husí kůži a slzy v očích. Slzy však za chvíli vysušilo horko nad asfaltem a trochu jsem přidal, abych se dostal pod proud vody z přistaveného hasičského auta. Skvělý nápad pořadatelé. Uf první kolo za mnou a piva a zelená si vybírali svou daň na mé fyzické pohodě. Ale netlačil jsem na pilu tempo pořád nějak pod 6:00 na km, cíl byl doběhnout a nepoblít se. Postupoval jsem dál a koukal se po areálu a užíval si závod na místě, které má jen těžko obdoby. Před 15 Lety bych zde mohl běžet jen s přilbou a maskou, pamatuji na ten smrad z koksovny, který nám občas prošel až do učeben nebo nás vyhnal z přestávky před dílnou zase dovnitř.
7-8 km jsem kapku trpěl, ale když jsem se blížil cíli potkal jsem Davida v protisměru, který mi zahlásil, že Ester je kousek přede mnou. Tak jsem na to šlápnul, abych ji trochu prohnal. Záhy jsem si všiml, že mé tempo se z nějakých 6:00 na km hnulo na 4:30 na km a pádil jsem co to šlo, začal jsem předbíhat lidi před sebou a pořádně jsem se trestal za předchozí prokalený večer. I ráno jsem musel hodit 2 Ostravské záchranáře, abych dorovnal hladinu. Do cíle jsem už, ale vbíhal jako za normálního stavu a hnal se s větrem o závod. I tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Čas 55:15 není můj nejlepší, ale vzhledem ke kocovině by se do nějakých tabulek na přední místa dostat mohl. V cíli jsem si vzal pití a šel si na chvíli lehnout pod cisternu se studenou pitnou vodou, kde jsem se zchladil. Neměl jsem daleko k přehřátí a poblil ... Když jsem se vracel zpět k šatnám musel jsem si sednout u pódia a koukat se na areál. Vybavili se mi vzpomínky na střední školu a všechna místa v okolí, kde jsem se ještě docela nedávno pohyboval. Zase husí kůže a slzy mi vyhrkly do očí a tak jsem si tam pod tím železem chvilku poseděl a pobrečel. Jo, poslední dobou jsem pořád na měkko. Ale co s tím už. Zřejmě jsem jediný běžec na světě s podobným vztahem k tomu místu. A až za dlouho jsem sebral a po cestě k šatně potkal Frantu. Šli jsme sledovat doprovodný program a tombolu a nikam vážně nikam se mi v tu chvíli nechtělo a ani by to nešlo.
Během bloku Czechturism jsem se dostal na pódium a hrál jsem J.K.Tyla. chtěl jsem Mikuláše Dačického z Heslova, který více odpovídal mému stavu večer před závodem. Nicméně jsem byl ujištěn, že Tyl, pil taky a ne málo. Když čtu jeho stránku na wiki, myslím, že víc smilnil, ale u toho asi taky i pil. Dárkem jsem za vystoupení dostal hlavolam a pak se chtěl Franta podívat na Most. M. Sýkory a dát si Ostravar. Ještě si vyžádal podpis Svěrkoše a Lukeše. I přes mé varování, že je Franta sparťan, ho dostal. Protože jim sdělil, že si váží každého dobrého hráče. Potom jsme se podívali po centru Ostravy. Pro Frantu šok, nikdo v něm nebyl, ale to už je osud postindustriálních měst v přechodném období. Franta si vyfotil most M. Sýkory, ukázal jsem mu okolí a podal stručný výklad historie města a nejbližšího okolí. Potom jsme našli nejbližší hospodu kde měli Ostravar. Frantovi opravdu zachutnal, ale dalšího už jsme nestihli, museli jsme na vlak.
V Regiojetu si k nám do kupé přisedli Tomáš s Fildou. Filda 5 km za 17:17 a krásné třetí místo, gratuluji. A následně si dali, dle Tomášových slov, výklus na 10 km. Filda za 44:00 a Tomáš za 47:58. Každý říká výklus jinému času, ale dobrý. My třicátníci jsme si s Frantou koupili Veltlínské zelené 2011 a v tomto duchu jsme pokračovali až do Prahy. A dále bych nerozebíral, co se dělo. Neb co se stane v Ostravě a Regiojetu by tam taky mělo zůstat.
Bylo to můj první závod seriálu Runtour, který je jiný než We Run Prague, který běhám, ale něco mezi trailem a silniční desítkou. Udělat závod v dolní oblasti Vítkovic byl geniální nápad. To místo je unikátní a dělá unikátním i cokoli co v tom areálu děje. Nevadilo mi ani běžet dvě kolečka po stejné trase. Velmi se mi líbí i medaile, které Runtour vydává letos poprvé ve své historii. Medaile z každého závodu má v sobě vyrytu dominantu města, kde se zrovna závod konal. Bomba. A rozhodně to letos nebude můj poslední závod ze seriálu. Koupil jsem zároveň s číslem do Ostravy i číslo do Prahy, a zvažuji i trať v Liberci. Pokud pojedu vlakem s Frantou je o zábavu postaráno. Kdo se k nám přidá? :)
Už jen příjezd do areálu Dolní oblasti Vítkovic ve mně vyvolal spoustu emocí. Areál je ve stavu přerodu do moderního vědecko technologického střediska, které lze využít pro konání kulturních, ale i sportovních akcí jako je právě Runtour. Podchodem ze zastávky Vysoké pece jsem si došel pro číslo. V šatně jsem si jen vyměnil tričko za to fasované, oblečený jsem vyrazil už z domu. Uložil jsem si tašku do šatny a šel jsem hledat Frantu nebo Davida, kteří dorazili z Prahy. David už ve čtvrtek stejným vlakem jako já, potom pokračoval za rodinou a Franta dorazil až v sobotu, přímo na závod. Po chvíli jsem ho našel ve stínu, který na zem vrhalo potrubí a děkoval jsem pořadatelům, že balení obsahuje vodu. Včerejší piva v kombinaci se zelenou se hlásili o svá práva a místo na slunci. Stávku vnitřností jsem úspěšně potlačil proudem vody a čekali jsme až dorazí David s rodinou. Někdy během závodu na 5 km jsme se rozklusali a pak už najednou stáli na startu. Při průchodu koridorem jsem zaslechl nějakou holku jak říká, že nikoho tady nezná. I zželelo se mi této děvy a podal jsem ji ruku. Představil se a řekl, teď už znáš, potom dále pokračoval někam dozadu startovního pole. Na mně nezvyklé místo startu, ale měl jsem jedinou ambici, doběhnout a nepoblít se. Najednou start a jdeme na to.Cesta byla úzká a tak se pole i když neodpovídalo velikosti We Run Prague sunulo docela pomalu, což nám vyhovovalo. Vodič na 55:00 stál kousek před námi a přišlo nám to jako ideální tempo na běh, když to pivo atd. a předtím pravá noha, kterou mi Pavel dál v pátek u oběda do pořádku. Od Pražského maratonu mi bránila v tréninku a tak jsme postupovali dál a dál. Až mně napadlo říct Davidovi, že budeme po cestě balit holky a dneska nezávodíme. Jedna před námi se zachechtala a tak jsem se zeptal, jestli mám šanci? Něco mi odpověděla, nerozuměl jsem co, ale když jsem ji před cílem dobíhal sliboval jsem, že zavolám. No, ale na FB má status vdaná, tak nevím no. Ale to jsem předběhl. Chvíli se běželo po asfaltu, který přešel na štěrk a to se opakovalo až do cíle. Celý okruh byl dle mně tak něco mezi asfaltovou desítkou a trailem po štěrku a železe. V různém tempu jsem se pohyboval po trati a průběžně jsem hecoval běžce co si zrovna vybírali slabou chvilku. Na Železárenské ulici slunce docela pálilo a i já jsem měl co dělat, hlavně v hlavě, tělo se poddávalo vůli, ale občas jsem si nadával a ptal se proč jsem pil tu zelenou. Pobavil mně běh podchodem pod zastávkou Důl Hlubina. Tudy jsem chodil z tramvaje na praxe a pak když jsme běželi přímo přes místo kde stávali dílny a učebny. Ano stávali, měl jsem husí kůži a slzy v očích. Slzy však za chvíli vysušilo horko nad asfaltem a trochu jsem přidal, abych se dostal pod proud vody z přistaveného hasičského auta. Skvělý nápad pořadatelé. Uf první kolo za mnou a piva a zelená si vybírali svou daň na mé fyzické pohodě. Ale netlačil jsem na pilu tempo pořád nějak pod 6:00 na km, cíl byl doběhnout a nepoblít se. Postupoval jsem dál a koukal se po areálu a užíval si závod na místě, které má jen těžko obdoby. Před 15 Lety bych zde mohl běžet jen s přilbou a maskou, pamatuji na ten smrad z koksovny, který nám občas prošel až do učeben nebo nás vyhnal z přestávky před dílnou zase dovnitř.
7-8 km jsem kapku trpěl, ale když jsem se blížil cíli potkal jsem Davida v protisměru, který mi zahlásil, že Ester je kousek přede mnou. Tak jsem na to šlápnul, abych ji trochu prohnal. Záhy jsem si všiml, že mé tempo se z nějakých 6:00 na km hnulo na 4:30 na km a pádil jsem co to šlo, začal jsem předbíhat lidi před sebou a pořádně jsem se trestal za předchozí prokalený večer. I ráno jsem musel hodit 2 Ostravské záchranáře, abych dorovnal hladinu. Do cíle jsem už, ale vbíhal jako za normálního stavu a hnal se s větrem o závod. I tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Čas 55:15 není můj nejlepší, ale vzhledem ke kocovině by se do nějakých tabulek na přední místa dostat mohl. V cíli jsem si vzal pití a šel si na chvíli lehnout pod cisternu se studenou pitnou vodou, kde jsem se zchladil. Neměl jsem daleko k přehřátí a poblil ... Když jsem se vracel zpět k šatnám musel jsem si sednout u pódia a koukat se na areál. Vybavili se mi vzpomínky na střední školu a všechna místa v okolí, kde jsem se ještě docela nedávno pohyboval. Zase husí kůže a slzy mi vyhrkly do očí a tak jsem si tam pod tím železem chvilku poseděl a pobrečel. Jo, poslední dobou jsem pořád na měkko. Ale co s tím už. Zřejmě jsem jediný běžec na světě s podobným vztahem k tomu místu. A až za dlouho jsem sebral a po cestě k šatně potkal Frantu. Šli jsme sledovat doprovodný program a tombolu a nikam vážně nikam se mi v tu chvíli nechtělo a ani by to nešlo.
Během bloku Czechturism jsem se dostal na pódium a hrál jsem J.K.Tyla. chtěl jsem Mikuláše Dačického z Heslova, který více odpovídal mému stavu večer před závodem. Nicméně jsem byl ujištěn, že Tyl, pil taky a ne málo. Když čtu jeho stránku na wiki, myslím, že víc smilnil, ale u toho asi taky i pil. Dárkem jsem za vystoupení dostal hlavolam a pak se chtěl Franta podívat na Most. M. Sýkory a dát si Ostravar. Ještě si vyžádal podpis Svěrkoše a Lukeše. I přes mé varování, že je Franta sparťan, ho dostal. Protože jim sdělil, že si váží každého dobrého hráče. Potom jsme se podívali po centru Ostravy. Pro Frantu šok, nikdo v něm nebyl, ale to už je osud postindustriálních měst v přechodném období. Franta si vyfotil most M. Sýkory, ukázal jsem mu okolí a podal stručný výklad historie města a nejbližšího okolí. Potom jsme našli nejbližší hospodu kde měli Ostravar. Frantovi opravdu zachutnal, ale dalšího už jsme nestihli, museli jsme na vlak.
Bylo to můj první závod seriálu Runtour, který je jiný než We Run Prague, který běhám, ale něco mezi trailem a silniční desítkou. Udělat závod v dolní oblasti Vítkovic byl geniální nápad. To místo je unikátní a dělá unikátním i cokoli co v tom areálu děje. Nevadilo mi ani běžet dvě kolečka po stejné trase. Velmi se mi líbí i medaile, které Runtour vydává letos poprvé ve své historii. Medaile z každého závodu má v sobě vyrytu dominantu města, kde se zrovna závod konal. Bomba. A rozhodně to letos nebude můj poslední závod ze seriálu. Koupil jsem zároveň s číslem do Ostravy i číslo do Prahy, a zvažuji i trať v Liberci. Pokud pojedu vlakem s Frantou je o zábavu postaráno. Kdo se k nám přidá? :)
Trénink s: Adélou Boudíkovou
Na sobotu budou dva běžkaři týmu BORCI zdar! dlouho vzpomínat. Ono je sice hezké v rámci přípravy na závody na kolečkových běžkách mydlit kopce kolem Brna, ale pokud přijde takové zpestření, jako se poštěstilo nám, tak je skutečně co závidět...
S Martinem míjíme majestátní biatlonový stadion v Novém Městě a za chvilku už parkujeme přesně dle předcházejících telefonických pokynů. To ještě netušíme, jak pěkný den nás čeká. Vyhlížíme Adélu Boudíkovou, naši bezpochyby nejlepší laufařku. Tu...
Pražský city trail aneb honička po schodech
Hned jak jsem prvně viděla upoutávku na pražský citytrail, bylo mi jasné, že toto bude něco pro mě. Pak se ale ukázalo, že by to byl čtvrtý závod v jednom týdnu, navíc den před maratonem a pustila jsem ho při nejmenším na rok z hlav...
Běžela se desítka, čepovala dvanáctka. RUN TOUR OSTRAVA
Že se má běžet nějaký závod v Ostravě, jehož trasa povede skrz Dolní oblast Vítkovic, jsem zaregistrovala už začátkem roku. Od účasti mě ale původně odrazovalo vysoké startovné. Přece jenom 450 kč není málo, zejména pokud vše přepočítáme na piva J...V květnu se ale ozvala celá banda běhuchtivých petřkovických kamarádů z Jahodové ulice a tak jsem se přihlásila i s Robertem. Startovné jsem vzala na milost, zvlášť když prvních 700 přihlášených mělo dostat funkční tričko Mizuno. A já jak známo mám pro všelijaká ta tričenka slabost J
Na závod jsem systematicky netrénovala. Prostě si jen tak chodím běhat do lesa. Do úseků jsem se ještě nepustila. Bo se mi ještě nechce :-) . Ani předpověď počasí jsem nesledovala, protože jsem věděla, že zkrátka poběžím.V týdnu mě postihla viróza. Markétka nakazila nejprve mě a pak i Roberta. Teplotu jsem ale naštěstí neměla ani zvýšenou a protože nejsem chlap, rýmečku nepovažuji za nemoc.
Bylo horko, to mám ráda. Na startu jsem dokonce zahlédla vodiče na 45, 50, 55 minut a na hodinu. To je sympatické, věřím, že závod běželo hodně nováčků, kteří s udržením tempa potřebovali pomoci.
Já jsem si věřila na čas kolem 50-ti minut. Ale pýcha předchází pád. Už po prvním kilometru mi vytuhly nohy a bylo mi tak nějak divně. Ne že bych se přímo flákala, to zas ne, to jsem i snažila KURDE PŘYDAT. Ale nějak to nešlo zkrátka. Navíc se mi zdálo, že mám nějaký těžký zadek nebo co...a nekoordinovatelné ruce...
Trasa byla všechno jen ne nudná a lehká. Dvakrát stoupání, podchod, několik vraceček ba i struska a štěrk pod nohami. Člověk musel být stále ve střehu. Na trati jsem tak trochu závodila s Dědkem beskydským. Chvíli jsem vedla já, chvíli on, aby mě nakonec tradičně porazil. No jo, když on ale používá takové veselé finty...
Například: Běžíme druhé kolo, možná tak sedmý kilometr. Probíháme kolem pořadatelů a hlídkujicích policistů. V tom Dědek zvolal: „Mohli by jste mě prosím zastřelit“? No ten nechápavý výraz v očích mě hooodně rozesmál. A taky jsem začala přemýšlet, zda i já jsem tak hodně gorogy a na odstřel...no věkem možná už ano J J J
Přiznávám, že od osmého kilometru jsem se nemohla dočkat cíle. Na 9,5 km jsem narazila na Halloottu, který mě dobře povzbudil: „Výborně, Leni vydrž a natáhni krok“. Co už se dá ztratit takový kousínek do finiše.Tak jsem ho poslechla a doběhla ten kousek relativně svižně.
V cíli jsme dostali krásnou medaili. Občerstvení v podobě ovoce a musli tyčinek, k tomu vodu. Hned bylo dobře. A když jsem se dočkla vychlazeného Radegasta, bylo ještě lépe. A když jsem zjistila, že ve své kategorii jsem třetí, bylo to překvapivé J
Čas kolem 52 minut není nijak oslnivý. Ale na víc jsem dnes určitě neměla. Důvod, proč za rok běžet zase.
Až budu mít velké děti, mám takový plán: Objedu si všechny závody Run Tour v Česku. Budu cestující aktivní důchodce. Třeba mi i nějakou kategorii vymyslí (např. "ženy na pokraji smrti" )
Každopádně bylo dnes BEZVA vidět Ostravu rozpohybovanou a rozběhanou.
Co se mi hodně líbiloJ :
Trasa.Pokud je cílem běžeckého seriálu ukázat z každého města to typické a TOP, tak v Ostravě se to povedlo. Industriální prostředí Dolních Vítkovic je naprostý unikát.
Medaile. Jednoduchá a se symbolem radice. Origoš, který neskončí v šuplíku, ale na stěně v práci, aby mě příjemně rozptylovala od povinností J J J.
Průběh závodu. Vše začínalo na čas, přesně podle itineráře, žádné zbytečné prodlevy.
Dětský koutek s hlídáním dětí. No moje děti byly nadšené. To jsem ještě na žádném závodě nezažila. Dětem se vůbec z koutku nechtělo. Přesvědčila je až slíbená kofola a bramborový placek (bramborový řízek, jak říká Markétka).
Skupina, která hrála na pódiu. Připadala jsem si tak trochu jako na Coloursech.
Funkční tričko Mizuno. Konečně mi sedla velikost J
Co se mi nelíbilo L:
Jen jeden stánek s kofolou a pivem. Po trase sice bylo dost občerstvovaček s vodu, rovněž tak i v cíli. Ale běžec, jakmile doplní vypocenou vodu nealkem, touží po něčem dalším. Po kofole (aby doplnil cukry) a pak po pivu (aby doplnil ionty a vitamíny). Ta fronta byla nekonečná. Hlasuji do příštího ročníku za dva stánky J. A místo dvanáctky navrhuji čepovat desítku, přece jenom po tom běhu ...
No a protože se mi po dlouhé době podařilo obsadit „pozici“ v kategorii (skončila jsem 3), bylo mi líto, že se katagorie nevyhlašovaly...
Ale to jsou jen takové malé věci. Prvnímu ročníku Run tour v Ostravě celkově tleskám a jsem zvědavá, jak vyjde srovnání s Run tour v Brně, na který se chystám v srpnu. Doufám, že bude jiná barva trička :-)
Štěstí intuitivního běžce
Mám dvě myšlenky, které jsou možná naprosto rozdílné, ale přesto obě souvisejí s během. Myslel jsem na ně při svém obvyklém sobotním treninku, kdy si většinou zaběhnu v mírném klusu svých patnáct kilometrů. Během té trasy je dost času na myšlenky, které se mi častokrát jen mihnou hlavou během týdne. Jsou jako kulový blesk. Rychle se objeví a pak zmizí.
Tady jsou:
1. Kdy se z hobíka stane 
1000 miles adventure bike endurance challenge
Tak uz nam to vsem zacina, v nedeli v 15:00 startujeme z Hranic u Aše. Cele nase pocinani muzete sledovat na oficialnich strankach www.1000miles.cz
Budu mit u sebe tracker, ktery muzete sledovat zde: Tracker Viewranger
kdo me bude chtit nejak povzbudit budu mit u sebe tento telefon 00420737650656
celou trasu si muzete prohlidnout tady Mapa zavodu
ted uz dobaluju batoh, kolo je sbalene a mirim za par minut na letiste! Tak ahoj a drzte palce, predpoved pocasi je tak strasna ze se to vyplati sledovat z tepla domova :D
For my english speaking friends you can follow me HERE
for text messages please use 00420737650656
See you !!
Swissman extreme triathlon – Jan Francke
"....Do kokpitu krásně svítí sluníčko, všude kolem mě modro a ticho. napravo ode mně vidím ohromné hory. Otáčím kniplem a zvedám výšku abych se vznesl nad ty hory..." Píííp,píííp,píííp,píííp "..Sakra co to pípá? Koukám na palubní desku a najednou ztrácím výšku..." Píííp, píííp, píííp, píííp "...Zběsile zvedám knipl až ho úspěšně utrhnu, pípání zvyšuje intenzitu. To je konec, říkám si...." Píííp, píííp, píííp....Jenže je to teprve začátek.
Otevírám oči a pípající budík hlásí zběsilou časovou hodnotu 2:30 ráno. Ač jsem před chvilkou večeřel tak vím, že musím snídat. Otevírám zaschlé hrdlo a cítím se jak husa do který cpou násilím šišky ač nemá hlad. Jenže vím co mě čeká a tak se rozhoduji přijmout pocit husy. Čeká mě tedy jeden z nejextrémnějších dlouhých triatlonů, Swissman (3,8km plavání-180km na kole - 42km běh) v nádherných, ale brutálních Švýcarských Alpách.
4:15am nasedáme všichni na loď, máváme našemu doprovodnému teamu na břehu a plujeme do tmy na vzdálené ostrůvky. Tam nás kapitán nemilosrdně vykopne a noříme se do vod jezera Magiore. Je pět ráno a 239 odvážlivců se vydává na první část závodu. Plavu si a následuji maják, co svítí v dálce na břehu, dlouze se zamyslím a najednou zjišťuji, že vylézám z vody na prvním místě s náskokem 5minut. Co se dá dělat, příště nesmím tolik přemýšlet. V depu už na mě čeká Pája, můj supporter (čili má podpora a nezbytný doprovod) a jako správný gentleman mě pomáhá navléci do cyklo hadrů. S úsměvem se vydávám na 180km s převýšením něco přes 4,5km. Cítím jak mě hory volají a těším se až se do nich zaříznu. Slunce vychází a je pohoda. Jenže jsem z tý pohody jel moc rychle a hned v prvním kopci mi dochází, a že to je sakra kopec, 20km nahoru a z toho půlka po kostkách. Snažim se kochat, ale hlava mi padá k řidítkům a tupě zírám před sebe. Radši dělám, že nevím kolik mi ještě zbývá. Když se doplazim nahoru, tak mi Pája s Honzou podávají coca colu a housku se šunkou, kterou s povděkem hltám v prvním sjezdu. Zvedám hlavu, hluboce se nadechuji, až housku vdechnu a najednou to všechno chápu. Nejsem tady abych se dřel se sklopenou hlavou, jsem tu abych si užil nádheru a majestátnost Alp. Za odměnu dostávám od hor zelenou a vlévá se mi energie do žil.
Vyjíždím dalších hodně, ale nevim kolik, kilometrů na nejvyšší bod závodu, Furka pass 2448m.n.m. kde opět likviduji housku se šunkou, jak málo stačí ke štěstí. Dlouhý sjezd, další dlouhý výjezd na další vysoké sedlo a pak už jen 30km z kopce a zbytek co by kamenem dohodil a zbytek dojel. Začínám mít ovšem takové zvláštní tušení, že kluci (doprovod) nestihnou přijet dřív do depa než já. Inu mé tušení se proměnilo v realitu a já si po příjezdu z kola dvacet minut počekal než dorazili. Podporovali mou skvěle jedoucí ženu a jelikož slunko svítilo, tak turisté ucpali hory a tím i Páju s Honzou. Vím, že vše je jak má být a taky vím, že vše zlé pro něco dobré je a tak jsem čas vyplnil tím, že jsem se na příjíždějící a vybíhající závodníky upřeně a drsně díval a věřil v to, že je ještě předběhnu. Kluci přijeli, já si nazul svoje mílovky Inov-8 Trailroc 150 a lehce nasranej vyběhnul velice svižným tempem vstříc 42 alpským kilometrům s dvěma kilometry převýšení. V těchto botech závodím poprvé a občas musim kontrolovat, jestli je mam stále na noze, lehčí boty jsem totiž nezažil. Letim jak vítr. Slunce pálilo a mě se to líbilo, a to hlavně proto, že jsem stále předbíhal a blížil se pod závěrečnou třešničku na dortu, Kleine Scheiddeg. Připojí se ke mě Pája a čeká nás závěrečných 9km do brutálního kopce do 2064 m.n.m. Ač se mi chce zvracet tak jsem motivován několika fakty. Pája mě žene ku předu jak nadmutou kozu, či zde spíš krávu. Miluju hory a my stoupáme pod jednou z nejdrsnějších hor, Eiger, která mě fascinuje a dodává sílu. A hlavně se už těšim i docela do cíle. Takže závěrečných 9km zvládáme motivovaní, s úsměvem a s pocitem na zvracení. Najednou slyším kravský zvonec a vim, že to není kráva, ale cíl a zvon, který ohlašuje, že jsem to zdolal. Jsem šťasten, uctivě děkuji Pájovi za jeho podporu během závodu a dáváme si spolu cílového piváka, který se úspěšně hřál celý den na sluníčku, ale co, když jsem zvládnul tohle, zvládnu i teplý pivo. Poté se ukloním uctivě horám a poděkuji jim za jejich vlídnost. Slunce zapadá a já koukám hluboko dolu do údolí kde bojuje moje žena Hosťa a snažim se ji přitahovat nahoru, nakonec to zvládla i ona a jsem na ni hrd.
Inu další zážitková štace je minulostí a i z této jsem si odvezl opět spousty osobních zážitků a k tomu 13.místo celkově. Trvalo mi to zhruba 13 hodin a 26 minut, prostě celodenní výlet přes Alpy. Díky
2014 – XXVI. týden
Po volno
turistika v kopcích nad Vrchlabím v okolí obce Strážná
Út 12 km; 0:58; trail/asfalt, trochu přes kopec
konec dovolené, cestou ještě zastávka v Jičíně a prohlídka Prachovských skal ...
48. Krakonošova 100
Už dvakrát jsem se na tuto stovku přihlásil a vždycky mi do toho něco vlezlo. Před dvěma lety se narodila dcera, loni to byla oslava jejích prvních narozenin. Tak jsem letos nenechal nic náhodě, naplánoval jsem dovolenou, zajistil ubytov?...
2014 – XXV. týden
Po 16 km; 1:17; trail, nastoupáno 434 m přes Lupěné lesem do Hněvkova a kolem Nemilky zpět do zábřeha, Út 16,5 km; 1:19; trail, nastoupáno 478 m Variace na mije klasické lesní kolečko, při jednom ze seb...