Skyrunning world championships 2014, Chamonix
Po deseti dnech mi konečně všechny myšlenky v hlavě dosáhli hladiny, kdy můžu objektivně napsat to, co jsme v Chamonix prožili. Teď, když se za tím, co tomu předcházelo ohlédnu, divím se, jak jsou cesty osudu klikaté. Loni v září, přesně patnáctého, mi na facebooku pípla zpráva od Sama Straky: Čau Radku. Tak sleduji, že jsi stále lepší a doslova zraješ jako víno. Fakt dobrý, hodně ... Chci se tě zeptat, jak jsi na tom s běháním v horách ? Měl bys do toho chuť ? Zvládáš i náročnější terén ? Nevadí ti stoupání, kde se třeba ani běžet nedá a seběhy, které se ani sbíhat nedají ? Jestli na většinu otázek máš pozitivní odpovědi, co kdybychom si popovídali, jestli bys potenciálně nechtěl jet příští rok na MS v Ultra SkyMarathonu do Chamonix ?
No, tohle byl ten první moment, kdy jsem se poprvý zamyslel nad tím, jestli bych někdy chtěl běžet dobrovolně do kopce, a to jako kurva velkýho kopce. Jenže v tý době jsem neměl vůbec představu, co to nějaký skyrunning je. Takže jsem mu řekl že jasně, ostatně to pro mě bude brnkačka, takovej Šutr v Šárce, to jsou přeci sakra velký kopce a jak mi jdou, takže NO STRESS. A tím to tedy všechno začalo. V tý době bylo Chamonix ještě pěkně daleko a přede mnou byly jiné cíle-hlavně rychlý maraton na silnici, který jsem si plánoval na květnový PIM. Ale to bych se opakoval. Prostě nakonec všechno dopadlo jinak, já místo PIMu běžel Perun. Když jsem ho doběhl, ted spíš dolezl, tak povídám Samovi: hele, tohle není pro mě, vezmi si do Chamonix někoho jiného, na tohle já nemám. Ale on mi slíbil, že v Chamonix to bude daloko jednodušší, že tam se dají kopce běhat a dolů to je taky snazší. Same!!!! Co jsi mi to tvrdil?? Na Perunu jsem byl rád, že jsem si hole nevzal, tady bych bez nich asi umřel někde držkou ve sněhu. A to, že Perun byl proti tomuhle lehká procházka po Beskydech, to mi teď už nikdo nevymluví. Ale popořádku.
Cesta nám uběhla parádně, s Honzou Mrázkem a Honzou Havlíčkem jsme probrali spoustu důležitých věcí ohledně běhání a bot a tak, ohledně výživy, díky čemuž si ze mě pak po zbytek akce průběžně dělali vtípky. Na chalupě v Chamonix nás už čekal Sam s Ankou a Leilou a taky můj nový kámoš Honza Bartas, který se mi stal nerozlučným parťákem v dobrém i zlém. Už jen kvůli němu stálo za to jet těch tisíc kiláků. Dny před závodem popsali ostatní dost podrobně, nemá smysl se tím zabývat. Jen jsem zjistil, že kopce jsou ještě prudší než jsem myslel a že nahoře je fakt sníh. Společná fotka s Aničkou Frost byla třešničkou na dortu předstartovního dne. Je to fakt fajn holka, skoro jsem měl pocit jako by byla od nás z Počernic jak byla příjemná.
Na pátek jsem se moc nevyspal, ulehli jsme asi v deset a před jednou už jsem se vrtěl. Na startu jsme byli včas a po chvilce vzájemnýho okukování jako že: hele, tenhle vyhrát UTMB, hele, támhle je Hernando, hele, to je pěkná holka... najednou odpočítali a my jsme vyrazili nahoru. Start byl dost rychlý ale to už tak bývá. V prvním kopci je to pohoda, všude tma, jen mi furt padá čelovka, tohle budu muset ještě doladit. Nahoru se vydrápu v době, kdy se sluníčko rozhoduje jestli už vykoukne nebo ne. Prostě nádhera. Tohle chlapeček ze silnice ještě neviděl. Nahoře ochutnáváme první kousky sněhu a za chvilku už sbíháme dolů k první občerstvovačce. Objevil jsem na ní polívčičku a moc dobrou, trochu si dávám a mažu zase dál. Život je ještě krásný. Konec seběhu už je dost technický a mám problémy. Dole stojí Sam a fotí, kousek za ním Kilian a pak Kristýna. Volám na ně, že Perun byl proti tomuhle sranda a Sam se jenom směje a mává abych utíkal. Tak utíkám, ono je to u nich asi 300 metrů po asfaltu což je paráda. Za chvíli ale přichází druhý stoupák, takový ten zásadní kamínek do mozaiky toho dne. V půlce kopce mi dochází pití, protože jsem si prostě dole nedoplnil. Za sebou vidím, jak se pořád přibližuje Petr Míl a tak čekám až mě dojde, že se jako kámoš určitě o vodu rozdělí. Petr mě došel, na mou repliku o tom že nemám vodu mi odpověděl že nahoře žádná občerstvovačka není a on že má bolavou nožičku. No, s bolavou nožičkou se chodí jinak. Nechávám ho jít napřed, že ho jako za chvilku doběhnu. Ale žízeň je prevít. Z prvního potůčku piju jen tak hlteček, abych náhodou ze špatný vody neblinkal, z těch dalších už ale lemtám naplno a je mi to jedno. Nahoře na sněhovým poli jsem asi trochu blbě koukal a po chvíli doběhnu k nějakému srázu, kde trasa evidentně nevede, jedině bych musel předat štafetu paraglajdistovi. No nic, otočím se a běžím zpátky najít něco, co připomíná trasu. Cestou využívám svojí schopnosti čůrat při běhu, jenže po pár metrech do sněhu zapadnu po kolena a tak jsem tam zůstal stát a do sněhu vyčůral SKBABI...pak už mi došlo, škoda. Budou tam mít památku.
V dálce v seběhu vidím postavičku tak odhaduju kde je trasa a vyrážím za ním. Běhat po sněhu který se propadá je fakt hustý. A pak z kopce dolů, to už je vedle mě polka co doběhla na třetím místě. Ona se snaží jet po nohou, já se snažím jet po nohou a ladit to hůlkama. Ona hází tygra, já jí lituju že neposlechla Sama a nevzala si hůlky. Během této myšlenky házím taky tygra a jedu za ní po prdeli dolů. Je to rychlejší a nohy odpočívají. A je to zábavný. Tohle se mi na tom skyrunningu fakt líbilo, škoda že toho nebylo víc. Pak už se zase muselo běžet ale v dálce už byla vidět přehrada a u ní konečně pití a občerstvovačka. Na tý jsem vypil všechno co jsem na ní našel, poskládal hůlky do báglu a vyrazil dál. Na horolezeckou část. Nevím jak jinak nazvat úsek, kde se pohybuju po žebřících, řetězech a stupátkách. Tempo 21 minut na kilometr, hmm fakt dobrý. To jsem nečekal. Beru za vděk každým metrem kde můžu popoběhnout. Pak si toho moc nepamatuju, jen že bylo nějaký městečko a v něm na konci občerstvovačka. Když jsem se chystal pokračovat tak dorazil Honzík Bartasů, plný nadšení a emocí. Tak jsme prohodili pár slov a povídám mu, že počkám a půjdem společně. Myslím, že jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jsem dnes maskotem týmu. Do třetího kopce jsme vyrazili spolu ale Honza přeci jen šel nahoru trochu rychleji, tak mu povídám ať jde, že ho nebudu brzdit. Jak bláhově jsem si myslel, že řekne: tak to ne, kamaráde, ty jsi čekal na občerstvení, tak teď počkám já na tebe. Vůbec. Normálně prostě se sbalil a šel. A mě se v hlavě objevila taková debilní myšlenka z Babicových dobrot. Když chceš dobrý výsledek na ultrasky, hoď tam Zemaníka. Když nemáš Zemaníka, dej tam Míla. Když nemáš ani Míla, dej tam Bartase. A když nemáš ani jednoho tak tam dej Brunnera nebo tam nedávej nic. Ono vyjde nastejno. Tyhle myšlenky fakt miluju. No nic. Honzík mi mizel nahoře po cestičce a já zůstal se svými hloupostmi. Pak se ta cestička tak jakoby trochu narovnala. Tak mi v hlavě vyskočilo: utíkej. Tak jsem se rozběhl a metr po metru jsem se blížil. On si chudáček šel, hůlka sem, hůlka tam. V klídku se otočil a zarazil se: tak ten chlapeček z roviny běží!! No jo, tak snadno ti to nedám hochu. Rozeběhl se taky. Po chvilce jsem vedle něho, radostně na mě zavolal něco v tom smyslu že je rád, že mě zase vidí. A já si utíkal. Cestou jsem ještě navlíkl jednoho japončíka nebo co to bylo. Nahoře se radostně ptám, kde že je další občerstvovačka, protože jsem byl zase bez vody. Chlapíci jen mávli rukou kamsi dolů do kráteru a že tam dole ve vesnici. Super. Tak jsem je požádal o trochu vody pro chlapečka ze silnice. Chvilku se dohadovali, jestli jako mi můžou dát napít, jestli to není proti pravidlům ale ten jeden řekl určitě neco v tom smyslu že vypadám fakt na kolaps a že mi dát můžou v rámci první pomoci. Mezitím se okolo prohnal Honzík a zmizel dole pod kopcem i s japončíkem. Asi po 2 minutách jsem se vydal za nimi, dole na louce krásně fandili lidi se zvonci. Když jsem doběhl blíž tak jsem zjistil že to nejsou lidi ale krávy co se zasekli u nějakýho křoví a klepou se tam o sebe a zvoní. Pak vesnice, kontrola výbavy a o kus dál naše výprava vyvalená na sluníčku. A že Honza je přede mnou. No to vím taky. Ale za chvilku byla občerstvovačka a on na ní. Jak byl rád, že mě zase vidí. Povídal něco jako že by musel už do konce jen klusat a takhle bude moci aspoň závodit. Z občerstvení to byl můj úsek. Asi 6-7km skoro rovinka. Tak jsem trochu zrychlil, jako že budeme s Honzou závodit. A ono se mu něchtělo, škoda. Běžel jsem si tedy sám a užíval konečně terén v jakým trénuju. Jenže to by nebylo Chamonix. Po pár km jsem se ocitl na křižovatce kde značka vedla do všech stran. A jako bonus odnaproti přiběhl borec a zastavil taky že neví. A z jiného směru další. Tak jsme tam asi 4-5 minut zevlovali a špekulovali, což bylo poučný, protože oni neuměli ani kváknout anglicky ani česky, jen francouzsky a já francouzsky umím jen Je t´aim, což jsem jim zrovna říkat nechtěl. Nakonec jsme zvolili jednu z tras, což bylo kupodivu správně a mohli pokračovat. Jenže můj náskok na Honzíka byl ten tam. Na občersvení na 69km pod posledním kopcem jsem se vůbec nezdržel a pelášil pryč. Když jsem odbíhal, naproti na louce už Honzík běžel. Kurňa, moje šance se zase ztenčila. Náskok tak 2 minutky. Tak jsem to v tom posledním kopci rubal co to šlo, nahoru, furt nahoru. U lanovky se ptám na kontrole, jestli už to teď tedy bude dolů a borec povídá: up and down. Jenže to up bylo ještě tak 6km po vrstevnici mezi šutry. Ale každá cesta má svůj cíl. V dálce se objevilo milé stavení a já tušil, že to bude poslední bod zlomu. Pak už to bylo jen dolů a já poslechl Samův hlas, který říkal, že v posledním kopci se nemá nikdo šetřit. Není na co. Jen se mi cestou ještě chtělo čůrat, co já ale umím, takže jsem za běhu dolů dělal krásnýho hada po pěšince. Jenže pak mi došlo, že jestli mě stíhá Honzík tak on ví že tohle je moje specialitka a podle čerstvý stopy pozná, že jsem blízko. Tak takovýhle debility člověka napadají po třinácti hodinách běhání v kopcích. Ale Honzík se neblížil, jen jeden frantík který za mnou ťukal holema a hnal mě tak dolů. Hnal ale nedohnal, každý místo se počítá. Dole v Chamonix už to bylo parádní, lidi tleskali, povzbuzovali. Za cílem jsem dosedl a byl rád, že už nikam nemusím. Zamával jsem klukům a Míše, kteří vedle startovali vertical a počkal na Honzíka. Kamarádsky jsem ho poslal pro pivko a pak jsme se vydali k autu a na jídlo. Pak už následovali samá pozitiva a sociální jistoty.
Další dny pro nás byli už příjemnou dovolenkou, kdy jsme mohli povzbuzovat zbytek teamu co ještě závodil a užívat si bolestí nohou. Poctivě jsem každý den lákal někoho na společný výběh ale ostatní ultráci většinou odpočívali a do běhání se jim moc nechtělo. Je tedy fakt, že ani já jsem moc nevypadal že běžím, tempo okolo 7:00/km mi připadalo optimální, do kopce to bylo v pohodě ale z kopce dolů jsem dělal krůčky jak baletka a všechno bolelo.
Co jsem se v Chamonix naučil? Že skyrunning není moc běhání, že je to hlavně hodně rychlé chození do kopců a odvaha pustit to dolů. Že při tom potřebuješ jiný svaly než při běhání po rovině, protože po žádným ultra na silnici mě nikdy neboleli týden nohy a po pár dnech jsem mohl začít normálně trénovat. Po Chamonix v podstatě už desátý den pořád klušu a pořád jsem unavený. Objevil jsem ale kouzlo skyrunningu. Atmosféra celého šampionátu byla nádherná, je to velký rozdíl, když jedeme na stovku na silnici ve čtyřech nebo když je nás na chalupě 20 z jednoho teamu. Když jsem viděl video od teamu Salomon, myslím, že si to užili skoro jako my. Velký rozdíl tam nebyl. A hlavně mě tohle běhání a lezení po kopcích fakt vzalo u srdíčka a už vím, že to není taková blbost říkat, že kopec je kámoš. Díky téhle akci jsem si udělal představu o tom, co chci na příští rok zkusit a co chci zlepšit. Mám zase nové cíle a sny. A sny se mají plnit. Takže díky Same, za to, žes mi ukázal kopce. Kopce, kde se běžet nedá a seběhy, které se sbíhat nedají. Udělám maximum pro to, abych zase za rok mohl být u toho. 
Skyrunning world champoinships – vertical kilometer
Po pauze opět vybíhají běžci. V dvacetivteřinových intervalech. Čekáme, stojíme frontu, odbíháme na záchod. Zdá se, že konečně na nás dojde řada. Sedm večer a stále ještě je teplo. Zpoždění je tak velké, že už přestávám být nervózní. Sejmutí čipu a vybíhám. Po silnici ke spodní stanici lanovky, náběh do terénu, serpentiny v prudkém svahu pod lanovkou. Neustále na slunci, s pohledem upřeným do prachu cesty, střídavě během a chůzí, krok za krokem s maximálním úsilím stoupáme vzhůru. Prázdno, opakování. Krátce za čtvrtinou pouštím Bernarda, který vybíhal čtyřicet vteřin za mnou. Budu rád, když mi dá v cíli čtyři minuty. Míjím pomalejší běžce. Pot stékající do očí. V poslední třetině se mění charakter trati. Přicházejí technické pasáže, schůdky, madla, skála,… Špatně volím cestu podkluzující drobnou sutí a zbytečně ztrácím. Schody k horní stanici lanovky, kus po rovině mezi budovami a závěrečné stoupání po široké cestě. Snažím se to rozběhnout, ale jako bych byl postavou ve zpomaleném filmu. Nedokážu to udýchat. Výška je znát. Probíhám cílem. Vydýchávám se. Pozvolna přichází únava. Shora kopec vypadá prudší a větší. Jedeme dolů.
Použité boty: roclite 243.
1.5.2014 – Arboretum Štramberk
Takový kratší, menší avšak menší reportík. Každý tento den slavíme jinak a i my nejsme výjimkou. Myšlenku na tento výlet byla Žanetka, že prej ví úplně o super místě, nuže tak jedem. Balíme saky paky a po nějaké chvilce v autě parkujeme ve...
Mlčenlivý rogaining
24 hodin, 52 kontrol, Javorníky + Vsetínské vrchy, Race Ultra Vest, Roclite, Radovan a Ondřej
Když se blíží závěr kalendářního roku, vyčleníme u nás doma vždy jeden výtisk kalendáře pro účely „rodinné termínovky“. V tomto se pak obsazují víkendy, licituje o aktivitách, značí akce rodinné, akce babiček, škrtá se, přepisuje a smlouvá. Výsledkem je propracovaný celek, kde byť jen prohodit dvě akce mezi sebou, není vůbec triviální záležitost. Jsou však data, která jsou od prvopočátku nedotknutelná: na Vánoce bude rodina pohromadě pod stromkem rozdávat dárky a poslední víkend v červnu tátu děti neuvidí, protože bude někde na rogainingu…
Kouzlo rogainingu je v tom, že je v Česku jen jednou do roka a je vždy jinde. Orienťák nás naučil nevracet se stále na stejná místa: srovnávat si meziročně trasy na známém okruhu nám nic neříká. Zato pokud něco voní neznámem, těžko se odolává:
Letos to byly Velké Karlovice – uprostřed mapy malebné údolí Vsetínské Bečvy a všude kolem kopce: krajiny plná hlubokých údolí a strmých svahů, rozptýlené osídlení a souvisle zalesněné hřebeny; na jihu hřeben Javorníků, na sever Vsetínské vrchy a obrysy Beskyd.
Po chvíli zírání do mapy tušíme, že držíme v rukách rébus. Kontroly se nedaří propojovat do větších celků, hluboká údolí je až nesmyslně oddělují. Tohle nebude snadné rozmotat. Nejsem zastáncem rozdávání map dlouho před startem, trocha stresu při plánování má taky svoje a může vyšachovat soupeře, ale tentokrát se to hodilo … Po dvou hodinách máme spojeno, naplánováno sbaleno. Dostavuje se tradiční pocit, že už je tak trochu po závodě, už zbývá „jen“ oběhnout naplánovaných 130 kilometrů a vylézt přes klacky k sedmitisícové výšce. Brzy však vychází najevo, že TADY platí jiné zákony než někde ve Středních Čechách.
Stáváme se poutníky po horách, které milióny let čekaly na člověka. A když konečně přišel, jejich vrcholky mu daly ochranu, naději a bránu k bohům. (Václav Cílek)
Bylo to výživné, drsné, uspokojující. Taktická volba dvou kol s návštěvou občerstvení v tzv. Hashhousu znamenala běžet první kolo nalehko jen s Race Ultra Vest s lahví vepředu. Lehkost a svoboda – tady jsme asi závod rozhodli ve svůj prospěch. S přezouváním bot jsme se opět nezdržovali. Inov-8 sedí na noze a ač v kotárech a potokách – opět bez puchýřů. Plech běžel ve stařičkých a již trochu potrhaných Rocklite 275, Ondra v Roclite 315. Roclite 315 vlastně patří k malým soukromým objevům. Ta bota vypadá trochu „soc“ – žádné pestrobarevné variace a ódy profesionálních polykačů kilometrů. Je to ale funkční držák.
Rogáč je vzácný, je jen jednou do roka. Buď to bylo těmi kopci, nebo chrchláním v krku, respektem k letošním soupeřům, dechberoucí krajině – prostě jsme si letos nějak nestihli během celého dne a noci pokecat.
Děkujeme.
Radovan a Ondřej tým Inov-8, MČR 1. místo
Skvělá a rychlá večeře
Dva příspěvky denně, to tu dlouho nebylo. Rychlé a fakt moc dobré jídlo, které jsem sama vymyslela :-) Fotka nebude, protože jsme to snědli dřív, než mě napadlo ji udělat...
Příprava: 10 minut
Pečení: 25 minut
Pečení: 25 minut
Suroviny pro 2 strávníky:
1 cibule
250g mletého hovězího
2 cuketky
1 batát (300g)
8 malých (1cm) chilli papriček
60g šunky
Pepř
Kmín
Sůl
Česnek
Sádlo
1 cibule
250g mletého hovězího
2 cuketky
1 batát (300g)
8 malých (1cm) chilli papriček
60g šunky
Pepř
Kmín
Sůl
Česnek
Sádlo
Postup:
- Rozehřejte troubu na 175-200 stupňů. Na pánvičce na sádlo dejte cibuli a brzo přidejte mleté. Není potřeba to moc dlouho hřát. Cílem je maso rozdělit na malé kousky, aby se neslepilo, ne ho dodělat. Než se to rozehřeje a maso se zatáhne, můžete si oškrábat batát a spolu s cuketkami ho nakrájet na kostičky.
- Maso vypněte a přidejte všechno kromě česneku nakrájené na kostičky. Zamíchejte a dejte do trouby.
- Až se voda vypeče, asi za 20-30 minut, přidejte drcený česnek, zamíchejte a je to! :-)
Bylo nás pět aneb dokonalá hřebenovka
Tenhle víkend jsem měla strávit v pohodě na Lipně. Kamarádka organizovala rozlučku se svobodou. Z původního nápadu poklidné relaxace se postupně začalo vyklubávat něco akčnějšího: k původním slovům "výlet" a "pohoda" se začali přidávat slova jako "striptýz" nebo "diskotéka". Ojoj. Ale tak přežila jsem čínský nový rok v Číně, kde mě kolega dokonce pozvracel, tak diskotéku nebo nějakého naháče snad zvládnu taky... Ve čtvrtek ráno přišla zdrcující zpráva. Chudák nevěsta má horečku. To mě samozřejmě hodně mrzelo, nicméně nebudu zapírat, že se mi i trochu ulevilo.
A taky jsem si vzpomněla, že holky jedou na hřebenovku do Krkonoš! Hned jsem volala Leoně. "Jééé, no to je skvělý, tak pojeď s náma!" - "A kolik plánujete?" - "tak 20 až 30..." - V tu chvíli jsem trochu zezelenala, přece jen 2 týdny po angíně a antibiotikách, zatím skoro bez jakéhokoliv tréninku, se vzpomínkami na Prčické bolení... ale když jsem byla připravena zvládnout diskotéku, chlastačku a striptýz, co bych nedala 20 kiláčků. (30 můj mozek raději vytěsnil.). Tak opatrně reaguju: "A víš, že běhám pomalu a teď jsem moc neběhala..." - "Ale dyť mě znáš, já na ty kopce nejsem," odpovídá Leona a ujišťuje, že si s tím rozhodně němám lámat hlavu.
V pátek večer jsem dorazila k Renatě na chatu - velmi útulné stavení. Holky už tam byly a užívaly si fantastickou atmosféru.
Jako ranní ptáče jsem vstala v 6h, jako Renata. Něco málo jsme připravily k snídani (spíš Renata), já si především ohřála svá luxusní vajíčka se slaninou a zeleninou :)
Venku mírně pršelo, ale tak málo, že skoro ani nepršelo. Plánovaly jsme vyrazit brzo, protože odpoledne právě mělo pršet znatelně. Přiblížila se půl sedmá a Renata šla holky budit. Z kuchyně slyším Leonu, jak mumlá z postele: "Ale dyť tam prší, to přece nemůžeme jet!" Ale Renata se nedala: "Tady prší, ale tam neprší."
Postupně jsme se všechny sešly u snídaně a řešily jsme hlavně, co na sebe. Norové a iDnes měly předpověď poměrně podobnou, ale jak bude nahoře? Mělo by být celkem hezky, polojasno, teplíčko tak akorát. Neprozřetelně jsem vzala tablet a koukám na aktuální počasí na Snězce.
Oops. Na Medvědíně to bylo o něco lepší. Vyměnila jsem tílko za tričko s krátkým a do tašky do auta přibalila termotriko.
Jen, jak jsme otevřely dveře ven, bylo jasné, že bude krásně. Dorazili jsme k lanovce a venku bylo teplo, svítilo sluníčko, léto, jak se patří. Tričko a větrovka musí stačit. Na lanovce začalo trochu pofukovat, značně se ochladilo a nahoru jsme dojela poměrně vymrzlá. Ale hned, jak jsme se rozběhy, udělalo se nám teplíčko a brzo i vylezlo sluníčko. Foukal osvěžující větřík, počasí bylo úplně dokonalé.
Nikam jsme se nehnaly. Zvlášť do kopců a v obtížném terénu jsme střídaly chůzi s během. Užívaly jsme si kochací pauzy, čekaly jsme na sebe (teda spíš holky na mě), když bylo potřeba. A všechny jsme si to parádně užívaly.
Do kopců Jana s Petrou vždycky zmizely za obzorem děsně rychle. Z kopce se zase Leona proměnila v kamzíka a hopsala po kamenech s fantastickou lehkostí, zatímco my opatrně šly šutr po šutru se strachem v očích, aby nám to neuklouzlo, nebo abychom neztratily balanc.. zkrátka abychom se neztřítily do propastí. (Leona to pak vysvětlila tím, že si prý nastavila letecký řežim - na telefonu.)
Kolem 14. km jsme se zastavily na oběd. Jídlo jako z Alcronu. Knedlíčky s borůvkama, lívanečky, kyselo... všechno naprosto luxusní. Dobře, že jsme pak musely běžet dál, že si člověk musel dát umírněnou porci - jinak hrozilo, že bych snědla snad všechno :) Nakonec jsem měla carpaccio z řepy s kozím sýrem a půlku rizota - oboje snad nejlepší, jaké jsem kdy jedla.
Na 15. km jsme se musely rozhodnout: 20, nebo 30? Já jsem hlasovala spíš pro 20. Cítila jsem se dobře, ale už dlouho jsem nic nedělala, poslední pořádný běh byl na Hrbu, palce už jsem měla zalepené, protože začaly podezřele pálit... ale kdyby se holky rozhodly, že chtěji 30, tak bych to určitě zkusila. Petru ale ze seběhů začalo znatelně bolet koleno, takže to bylo jasné. Nebudeme to hrotit, 20 bude stačit. Dokonce jsme použily kopresní návlek na lýtko jako pružné obinadlo a tak se Petře aspoň trošičku ulevilo.
Asi tři kilometry před cílem jsme potkaly medvěda. Teda, ono to tak nejdřív vypadalo. Holky běžely malinko napřed, ale najednou se v zatáčce zastavily a opatrně tam přeslapovaly. Tak jsme si dělaly legraci, že to vypadá, že potkaly medvěda. Nebyl to medvěd, bylo to malé stádečko ovcí na cestě. Vypadaly moc roztomile. Ale jak jsme se k nim přiblížily, že projdeme, najednou se daly do pohybu a začaly na nás běžet. V panice jsme přeskočily příkop na louku. Ovce zůstaly na cestě. Trochu se nám ulevilo, příkop asi nedají. Jenže ony byly děsně atletické a najednou začaly přeskakovat ten přkop! Vybraly si Renatu a začaly ji pronásledovat po louce. Zatímco Renata běžela po louce a za ní ovce, my jsme se kolegiálně prohýbaly smíchy. Leona měla v pohotovosti svůj pepřák, ale naštěstí to nakonec ovce vzdaly a tak nějak nenápadně se nám povedlo projít. Když už jsme myslely, že je to snad za námi, zase se k nám otočily a daly se do pohybu, ale to už bylo naštěstí jen takové bububu a nechaly toho. Zajímalo by mě, kdo byl vlastně víc vyděšený, jestli my, nebo ony :)
Nakonec to bylo 22 km, takže jsme pokořily i půlmaraton. Teda, já s Petrou ne, protože nakonec jsme počkaly raději asi 2 km před cílem a Petru jsme naložily rovnou do auta, protože nemělo smysl, aby se dál trápila. (Nakonec to naštěstí snad nevypadá na nic vážného.)
Ve zbytku odpoledne jsme doplnily energii, slunily se a blbly na zahradě. Kdo udělá víc kliků, kdo je pružnější, kdo zvládne most a spoustu dalších blbostí, při kterých jsme se příšerně nasmály.
Holky přenocovaly ještě do neděle, já večer vyrazila směr domov. Docela mě dneska bolí nohy, ale jen svaly, takže skvělý. Dnešní výklus to snad zlepšil a zítra to vyšlapu na kole :)
A taky jsem si vzpomněla, že holky jedou na hřebenovku do Krkonoš! Hned jsem volala Leoně. "Jééé, no to je skvělý, tak pojeď s náma!" - "A kolik plánujete?" - "tak 20 až 30..." - V tu chvíli jsem trochu zezelenala, přece jen 2 týdny po angíně a antibiotikách, zatím skoro bez jakéhokoliv tréninku, se vzpomínkami na Prčické bolení... ale když jsem byla připravena zvládnout diskotéku, chlastačku a striptýz, co bych nedala 20 kiláčků. (30 můj mozek raději vytěsnil.). Tak opatrně reaguju: "A víš, že běhám pomalu a teď jsem moc neběhala..." - "Ale dyť mě znáš, já na ty kopce nejsem," odpovídá Leona a ujišťuje, že si s tím rozhodně němám lámat hlavu.
V pátek večer jsem dorazila k Renatě na chatu - velmi útulné stavení. Holky už tam byly a užívaly si fantastickou atmosféru.
 |
| Renata ma na chatě i hvězdičky :) |
Venku mírně pršelo, ale tak málo, že skoro ani nepršelo. Plánovaly jsme vyrazit brzo, protože odpoledne právě mělo pršet znatelně. Přiblížila se půl sedmá a Renata šla holky budit. Z kuchyně slyším Leonu, jak mumlá z postele: "Ale dyť tam prší, to přece nemůžeme jet!" Ale Renata se nedala: "Tady prší, ale tam neprší."
Postupně jsme se všechny sešly u snídaně a řešily jsme hlavně, co na sebe. Norové a iDnes měly předpověď poměrně podobnou, ale jak bude nahoře? Mělo by být celkem hezky, polojasno, teplíčko tak akorát. Neprozřetelně jsem vzala tablet a koukám na aktuální počasí na Snězce.
Oops. Na Medvědíně to bylo o něco lepší. Vyměnila jsem tílko za tričko s krátkým a do tašky do auta přibalila termotriko.
Jen, jak jsme otevřely dveře ven, bylo jasné, že bude krásně. Dorazili jsme k lanovce a venku bylo teplo, svítilo sluníčko, léto, jak se patří. Tričko a větrovka musí stačit. Na lanovce začalo trochu pofukovat, značně se ochladilo a nahoru jsme dojela poměrně vymrzlá. Ale hned, jak jsme se rozběhy, udělalo se nám teplíčko a brzo i vylezlo sluníčko. Foukal osvěžující větřík, počasí bylo úplně dokonalé.
 |
| Připadala jsem si jako na módní přehlídce. Krávy chodily volným krokem, jedna po druhé, každá v jiném designu... |
Do kopců Jana s Petrou vždycky zmizely za obzorem děsně rychle. Z kopce se zase Leona proměnila v kamzíka a hopsala po kamenech s fantastickou lehkostí, zatímco my opatrně šly šutr po šutru se strachem v očích, aby nám to neuklouzlo, nebo abychom neztratily balanc.. zkrátka abychom se neztřítily do propastí. (Leona to pak vysvětlila tím, že si prý nastavila letecký řežim - na telefonu.)
 |
| Renča fotí, makáme! |
 |
| O legraci nebyla nouze. |
 |
| Akce! |
 |
| A ty panorámata! |
 |
| Tři tyčky jít, čtyři tyčky běžet, k patníku jít, ke kameni běžet, ke smrčku jít... |
Kolem 14. km jsme se zastavily na oběd. Jídlo jako z Alcronu. Knedlíčky s borůvkama, lívanečky, kyselo... všechno naprosto luxusní. Dobře, že jsme pak musely běžet dál, že si člověk musel dát umírněnou porci - jinak hrozilo, že bych snědla snad všechno :) Nakonec jsem měla carpaccio z řepy s kozím sýrem a půlku rizota - oboje snad nejlepší, jaké jsem kdy jedla.
Na 15. km jsme se musely rozhodnout: 20, nebo 30? Já jsem hlasovala spíš pro 20. Cítila jsem se dobře, ale už dlouho jsem nic nedělala, poslední pořádný běh byl na Hrbu, palce už jsem měla zalepené, protože začaly podezřele pálit... ale kdyby se holky rozhodly, že chtěji 30, tak bych to určitě zkusila. Petru ale ze seběhů začalo znatelně bolet koleno, takže to bylo jasné. Nebudeme to hrotit, 20 bude stačit. Dokonce jsme použily kopresní návlek na lýtko jako pružné obinadlo a tak se Petře aspoň trošičku ulevilo.
 |
| Hlavně nespadnout :) |
Asi tři kilometry před cílem jsme potkaly medvěda. Teda, ono to tak nejdřív vypadalo. Holky běžely malinko napřed, ale najednou se v zatáčce zastavily a opatrně tam přeslapovaly. Tak jsme si dělaly legraci, že to vypadá, že potkaly medvěda. Nebyl to medvěd, bylo to malé stádečko ovcí na cestě. Vypadaly moc roztomile. Ale jak jsme se k nim přiblížily, že projdeme, najednou se daly do pohybu a začaly na nás běžet. V panice jsme přeskočily příkop na louku. Ovce zůstaly na cestě. Trochu se nám ulevilo, příkop asi nedají. Jenže ony byly děsně atletické a najednou začaly přeskakovat ten přkop! Vybraly si Renatu a začaly ji pronásledovat po louce. Zatímco Renata běžela po louce a za ní ovce, my jsme se kolegiálně prohýbaly smíchy. Leona měla v pohotovosti svůj pepřák, ale naštěstí to nakonec ovce vzdaly a tak nějak nenápadně se nám povedlo projít. Když už jsme myslely, že je to snad za námi, zase se k nám otočily a daly se do pohybu, ale to už bylo naštěstí jen takové bububu a nechaly toho. Zajímalo by mě, kdo byl vlastně víc vyděšený, jestli my, nebo ony :)
Nakonec to bylo 22 km, takže jsme pokořily i půlmaraton. Teda, já s Petrou ne, protože nakonec jsme počkaly raději asi 2 km před cílem a Petru jsme naložily rovnou do auta, protože nemělo smysl, aby se dál trápila. (Nakonec to naštěstí snad nevypadá na nic vážného.)
Ve zbytku odpoledne jsme doplnily energii, slunily se a blbly na zahradě. Kdo udělá víc kliků, kdo je pružnější, kdo zvládne most a spoustu dalších blbostí, při kterých jsme se příšerně nasmály.
Holky přenocovaly ještě do neděle, já večer vyrazila směr domov. Docela mě dneska bolí nohy, ale jen svaly, takže skvělý. Dnešní výklus to snad zlepšil a zítra to vyšlapu na kole :)
2014 – XXVII. týden
Po 19,9 km; 1:35; asfalt, nastoupáno 345 m
po delší době zas asfaltový okruh přes Jestřebí, Pobučí, Krchleby, D. Bušínov a Lupěné. Tím jsem zakončil červen na 372 km. Měl bych přes prázdniny trochu přidat.
Út ...
Trhejte kytičky pro svoje polovičky
Vše začala kdysi tahle fotka... Fenomén posledních let horských běhů Kilian "Salomon" Jornet na ní jako první dobíhá do cíle (tuším) Transvulcanie... To u něj není nic neobvyklého. On pořád dobíhá první že... asi tak jako my chodíme každej den do hokny. Ale na téhle fotce jsem si všiml tenkrát ještě něčeho jiného. Za pasem v šortkách měl svazek květin. Týýýjo, on si vyhrává závody-ne s prstem v nose, ale s pugétem za pasem... Nevím, jestli je od někoho dostal, nebo je cestou sám natrhal, ale vím, že mě to dost zaujalo. Pak jsem na fotku narazil ještě jednou o několik měsíců později a napadlo mě, že jestli je fakt pro někoho trhal, během Ultra závodu, tak proč já, bych nemohl když jdu běhat, občas donést tomu svému srdéčku taky kytici (Od K.J. Erbena)...
Prve se mi to povedlo loni na podzim v Jeseníkách. Nejsem botanik, abych s určitostí řekl, zda to byly nějaké květy co se udržely z léta, nebo něco co kvete tak pozdě... Nicméně zde se zrodila moje oblíbená činnost během běhu. Trhání květin pro moji milou. :-)
Jesenické kvítí
Jak jsem říkal, nejsem žádnej botanik a na kytky jsem ve 4 třídě v Přírodopise chyběl, takže občas nevím co ani trhám... Vlastně občas jo-řepku a listy lopuchů-jako dekoraci. Ale tak či tak vím, že takto darovaná květina, přítelkyni vždy potěší. Nejlépe když doběhnu ráno a položím kytku vedle postele. Je to takové krásné zpestření-nejen běhu, které můžu všem zadaným běžcům doporučit.
Hlavně takto natrhané kytky mi přijdou, že vydrží déle a daleko víc potěší.
Ale především od těch z květinářtví, jsou prostě k nezaplacení... Na vše ostatní je tu přece MasterCard!
Já pádím ven běhat a trhat. A co vy? :-)
Ale především od těch z květinářtví, jsou prostě k nezaplacení... Na vše ostatní je tu přece MasterCard!
Já pádím ven běhat a trhat. A co vy? :-)
RUN FREE!!
Pár Jesenických kvítků
Ranní mlha nad Vranovskou přehradou a drobná kytice
Později jsem se naučil i květinu vázat
Občas ozdobí i stůl u oběda
Kdo mi podá kopretinu, řepku a lopuch?
Sbírku květů uzavírá kvítí z Vizovických kopců
Jún: Klasicky…
Ďalší mesiac v ktorom som bojoval s mojím boľavým kolenom, mesiac v ktorom som zahájil nevyhnutnú oddychovú fázu. Odštartoval som ho však pekne zostra.
Hneď prvého júna sme si vyšli na prechádzku po Železnej studienke, Elenka bežala, ja som kočíkoval. Klasicky mi to ale nedalo pokoja a hore asfaltkou som tlačiac kočík vybehol aj ja. Dva kilometre s prevýšením 160m a s cca 20-kilovou záťažou som zvládol za necelých 15 minút. Za odmenu som si dal v bufete pagáč Po dennej pauze som vyskúšal intervaly do mierneho kopca, je to fuška. Ďalší deň to už boli plnohodnotné kopce, spestrené asi 4km asfaltovým úsekom na Devín, keď som, klasicky, zle odbočil. Žiaľ, klasicky to aj skončilo, bolesťou kolena. Takže prestávka, nech zvládnem aspoň 6. kolo behu sebaprekonávania (8.6.2014, záznam trasy na garmin connect). Na pomoc som si opäť prizval malú princeznú a spolu nám to šlo krásne, júnový čas sme zlepšili o 3 sekundy :-) Ba čo viac, časom 11:38 min. / T3:35 sme prenikli až do top 10, patrila nám siedma priečka.
V pondelok klasicky, Danko trénuje, ja behám. Tentoraz 14km popri Dunaji v úmornej 32-stupňovej horúčave. A má vôbec zmysel spomínať boľavé koleno? V utorok som si cestou z triedneho aktívu (zrpš) dal cca 2,5km naboso na okruhu a v stredu ráno som Andrejovi ukázal, aké krásne stupáčiky som objavil v devínskych karpatoch. Bola to paráda, stúpania a klesania sa striedali ako na bežiacom páse (?!), rovinky boli nedostatkový tovar. O dva dni, klasicky počas Dankovho tréningu, som hľadal ďalšie nové chodníčky, čo sa aj podarilo.
Aj ďalšie dva behy som strávil v lese, v kopčekoch, veď bolo treba zodpovedne sa pripraviť na Tatry Running Tour (20. - 22.6.2014). Účasť na vysokohorskom podujatí sme poňali dovolenkovo, na Štrbské pleso sme celá malá família (bez psa) dorazili dva dni pred štartom. To aby bol čas sa aklimatizovať a získať výhodu nad súpermi :-)
Hneď v prvý večer som si vybehol k plesu, od ktorého sme boli ubytovaní skutočne čo by kameňom dohodil. Do krátkeho, ale intenzívneho stúpania som vyrazil klasicky svižne, a hneď som aj pocítil rozdiel v nadmorskej výške. Oťaželi mi nielen nohy, ale aj ruky, bol to zvláštny pocit. Prvý okruh som dal svižne, v druhom som mierne zvoľnil, na konte som mal prvých 7,5 tatranských kilometrov. Vo štvrtok sme si všetci štyria dali menšiu túru k Popradskému plesu. Po krátkom oddychu som sa k plesu vrátil behom, tentoraz mimo asfalt, pekne po skalách. Hore to ešte celkom šlo, cestou dole sa však vrátila intenzívna bolesť kolena, posledné dva km som odkráčal...
Štrbské pleso Night run (20.6.2014)
asfalt, prírodný / dĺžka 3,85 km / čas 14:50 / tempo 3:51 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
To čo som si v stredu prebehol tréningovo, ma v piatok večer čakalo na ostro. A ostré to veru bolo. Hneď od začiatku vyleteli viacerí bežci ako splašení, akoby pred nimi ani nebol kopec. Čo iné mi zostávalo, ako pridať sa k nim. K prvej horskej prémii pri hoteli som pribiehal okolo desiateho miesta, na dosah ruky som mal tímového kolegu Maťa. Po prvý raz bola vypísaná aj súťaž minimálne trojčlenných tímov, do ktorej sme nastúpili v zostave ja, Martin Šmotlák a Jozef Mráz. Oficiálne sme bežali ako AKV Bratislava, vstúpili sme však do povedomia ako Dúbravskí fotri :-) Späť na trať; občas som niekoho predbehol, občas niekto mňa, až som napokon dobehol na 10. mieste. Na začiatok celkom dobré.
Cross run (21.6.2014)
kros / dĺžka 12,00 km / čas 57:28 / tempo 4:48 min/km / Asics GEL Fuji Elite
záznam trasy na garmin connect
Trať druhej etapy musela byť kvôli následkom veternej smršte zmenená, čo sa výrazne podpísalo na jej profile. Vzdialenosť aj prevýšenie zostali takmer rovnaké, avšak namiesto pôvodného „pohodlného“ 2 km dlhého stúpania (200m+) a následného klesania do cieľa, nová trať bola hotová húsenková dráha. Chvíľu hore, chvíľu dole, zas a znova, zdolať sme postupne museli približne 20 stúpaní. Zo začiatku šlo všetko ako po masle, pohyboval som sa v prvej desiatke, aj v stúpaniach som si držal slušné tempo. Presne v polovici trate však prišlo pichanie v boku, ale také som ešte nezažil. Kvôli bolesti som dokonca dva razy zastavil, čo moji súperi bez poďakovania využili ;-) Až s návratom k Štrbskému plesu som sa ako tak rozbehol k výslednému 14. miestu.
Interski run (22.6.2014)
kros / dĺžka 7,10 km / čas 36:45 / tempo 5:10 min/km / Asics GEL Fuji Elite
záznam trasy na garmin connect
Posledná etapa, tak ako dve predošlé, začala stúpaním k Štrbskému plesu a potom ešte kúsok ďalej. Po dvoch kilometroch sme sa dostali k chuťovke, ktorú účastníci sobotného Sky & Cloud Runu už poznali, k výstupu po modrej značke. Dĺžka 1 km, prevýšenie 180 m, chvíľu beh, častejšie však chôdza. Nasledoval zbeh dolu zjazdovkou, kde som stratil dosť času, radšej som šetril ešte stále z maratónu boľavé koleno. Potom sme sa zas štverali hore dopadovou plochou skokanského mostíka, za tým aj na snehovú kopu, ešte jedno stúpanie späť k plesu a potom už len zošup do cieľa. V etape som skončil na 10. mieste.
V súčte časov za všetky tri etapy mi v hodnotení 123 bežcov patrilo dvanáste miesto. Martin skončil šiesty, pričom v tretej etape finišoval na fantastickom treťom mieste. Jozef bol kúsok za mnou, na pätnástke. Spolu sme v hodnotení tímov zvíťazili s 3-minútovým náskokom.
Po zvyšok mesiaca som už len oddychoval, jún som uzavrel so 151,6 km behu a 144,5 km bicyklovania.
Hneď prvého júna sme si vyšli na prechádzku po Železnej studienke, Elenka bežala, ja som kočíkoval. Klasicky mi to ale nedalo pokoja a hore asfaltkou som tlačiac kočík vybehol aj ja. Dva kilometre s prevýšením 160m a s cca 20-kilovou záťažou som zvládol za necelých 15 minút. Za odmenu som si dal v bufete pagáč Po dennej pauze som vyskúšal intervaly do mierneho kopca, je to fuška. Ďalší deň to už boli plnohodnotné kopce, spestrené asi 4km asfaltovým úsekom na Devín, keď som, klasicky, zle odbočil. Žiaľ, klasicky to aj skončilo, bolesťou kolena. Takže prestávka, nech zvládnem aspoň 6. kolo behu sebaprekonávania (8.6.2014, záznam trasy na garmin connect). Na pomoc som si opäť prizval malú princeznú a spolu nám to šlo krásne, júnový čas sme zlepšili o 3 sekundy :-) Ba čo viac, časom 11:38 min. / T3:35 sme prenikli až do top 10, patrila nám siedma priečka.
Aj ďalšie dva behy som strávil v lese, v kopčekoch, veď bolo treba zodpovedne sa pripraviť na Tatry Running Tour (20. - 22.6.2014). Účasť na vysokohorskom podujatí sme poňali dovolenkovo, na Štrbské pleso sme celá malá família (bez psa) dorazili dva dni pred štartom. To aby bol čas sa aklimatizovať a získať výhodu nad súpermi :-)
Hneď v prvý večer som si vybehol k plesu, od ktorého sme boli ubytovaní skutočne čo by kameňom dohodil. Do krátkeho, ale intenzívneho stúpania som vyrazil klasicky svižne, a hneď som aj pocítil rozdiel v nadmorskej výške. Oťaželi mi nielen nohy, ale aj ruky, bol to zvláštny pocit. Prvý okruh som dal svižne, v druhom som mierne zvoľnil, na konte som mal prvých 7,5 tatranských kilometrov. Vo štvrtok sme si všetci štyria dali menšiu túru k Popradskému plesu. Po krátkom oddychu som sa k plesu vrátil behom, tentoraz mimo asfalt, pekne po skalách. Hore to ešte celkom šlo, cestou dole sa však vrátila intenzívna bolesť kolena, posledné dva km som odkráčal...
Štrbské pleso Night run (20.6.2014)
asfalt, prírodný / dĺžka 3,85 km / čas 14:50 / tempo 3:51 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
To čo som si v stredu prebehol tréningovo, ma v piatok večer čakalo na ostro. A ostré to veru bolo. Hneď od začiatku vyleteli viacerí bežci ako splašení, akoby pred nimi ani nebol kopec. Čo iné mi zostávalo, ako pridať sa k nim. K prvej horskej prémii pri hoteli som pribiehal okolo desiateho miesta, na dosah ruky som mal tímového kolegu Maťa. Po prvý raz bola vypísaná aj súťaž minimálne trojčlenných tímov, do ktorej sme nastúpili v zostave ja, Martin Šmotlák a Jozef Mráz. Oficiálne sme bežali ako AKV Bratislava, vstúpili sme však do povedomia ako Dúbravskí fotri :-) Späť na trať; občas som niekoho predbehol, občas niekto mňa, až som napokon dobehol na 10. mieste. Na začiatok celkom dobré.
kros / dĺžka 12,00 km / čas 57:28 / tempo 4:48 min/km / Asics GEL Fuji Elite
záznam trasy na garmin connect
Trať druhej etapy musela byť kvôli následkom veternej smršte zmenená, čo sa výrazne podpísalo na jej profile. Vzdialenosť aj prevýšenie zostali takmer rovnaké, avšak namiesto pôvodného „pohodlného“ 2 km dlhého stúpania (200m+) a následného klesania do cieľa, nová trať bola hotová húsenková dráha. Chvíľu hore, chvíľu dole, zas a znova, zdolať sme postupne museli približne 20 stúpaní. Zo začiatku šlo všetko ako po masle, pohyboval som sa v prvej desiatke, aj v stúpaniach som si držal slušné tempo. Presne v polovici trate však prišlo pichanie v boku, ale také som ešte nezažil. Kvôli bolesti som dokonca dva razy zastavil, čo moji súperi bez poďakovania využili ;-) Až s návratom k Štrbskému plesu som sa ako tak rozbehol k výslednému 14. miestu.
kros / dĺžka 7,10 km / čas 36:45 / tempo 5:10 min/km / Asics GEL Fuji Elite
záznam trasy na garmin connect
Posledná etapa, tak ako dve predošlé, začala stúpaním k Štrbskému plesu a potom ešte kúsok ďalej. Po dvoch kilometroch sme sa dostali k chuťovke, ktorú účastníci sobotného Sky & Cloud Runu už poznali, k výstupu po modrej značke. Dĺžka 1 km, prevýšenie 180 m, chvíľu beh, častejšie však chôdza. Nasledoval zbeh dolu zjazdovkou, kde som stratil dosť času, radšej som šetril ešte stále z maratónu boľavé koleno. Potom sme sa zas štverali hore dopadovou plochou skokanského mostíka, za tým aj na snehovú kopu, ešte jedno stúpanie späť k plesu a potom už len zošup do cieľa. V etape som skončil na 10. mieste.
Po zvyšok mesiaca som už len oddychoval, jún som uzavrel so 151,6 km behu a 144,5 km bicyklovania.