SLOVAKMAN 226km – Venčení smraďocha po 3 letech
2.8.2014, Piešťany, Slovensko
Někdy začátkem června jsem si takhle ve skříni přerovnával věci na sport a vypadl na mě můj plavecký neopren. Koukal jsem na něj, ucítil jeho typický zápach gumy a nějak se mi ho zželelo. Už přes 3 roky, co se věnuji jen utra trailu, si jen tak puchří chudák bez užitku ve skříni. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco udělat a zase ho smraďocha někde vyvenčit. A když už, tak už, takže v úvahu přišel jedině Ironman.
Vzhledem k tomu, že na červnového Moraviamana v Otrokovicích jsem se už nestíhal připravit, tak oko padlo na Slovakmana 2.srpna ve slovenských v Piešťanoch. Chystalo se sem i pár známých, takže nebylo co řešit a jsme tu.
Zatím jsme ještě natěšení a svěží, ale do startu zbývá posledních pár minut. Takže navléknout smrďocha neopren, ať si to venčení užije, rozplavat se a jdeme na to.
Někdy začátkem června jsem si takhle ve skříni přerovnával věci na sport a vypadl na mě můj plavecký neopren. Koukal jsem na něj, ucítil jeho typický zápach gumy a nějak se mi ho zželelo. Už přes 3 roky, co se věnuji jen utra trailu, si jen tak puchří chudák bez užitku ve skříni. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco udělat a zase ho smraďocha někde vyvenčit. A když už, tak už, takže v úvahu přišel jedině Ironman.
Vzhledem k tomu, že na červnového Moraviamana v Otrokovicích jsem se už nestíhal připravit, tak oko padlo na Slovakmana 2.srpna ve slovenských v Piešťanoch. Chystalo se sem i pár známých, takže nebylo co řešit a jsme tu.
Zatím jsme ještě natěšení a svěží, ale do startu zbývá posledních pár minut. Takže navléknout smrďocha neopren, ať si to venčení užije, rozplavat se a jdeme na to.
Plavání (3,8 km)
"BANG!!!!!!" ozvala se přesně v 7:00 rána ne jak z děla, ale doopravdy z normálního historického děla. Včera večer při rozpravě říkali: "Start, to bude rána jako z děla!", ale netušil jsem, že to mysleli fakt vážně.
No vážení, leknu se jak malej a do vody spíš upadnu než skočím. Hned jak se vynořím a vidím tu melu před sebou, dochází mi proč tu vlastně jsem a také přepínám na kraul a razím jako ostatní vpřed. Začátek je jako vždy hodně "na tělo" a tak se snažím najít ve vodě tu svojí cestičku, abych někoho nekopl, nebacil nebo naopak od někoho nedostal do papuly. I přesto se po pár desítkách metrů vynořím pro jeden z dalších nádechů a ve vzduchu nad sebou vidím obrovskou pokérovanou pracku. Míří mi přímo do úsměvu. Tak tak stačím uhnout. Kdybych neuhnul a dostal jí do kebule, tak jdu tutově ke dnu.
No vážení, leknu se jak malej a do vody spíš upadnu než skočím. Hned jak se vynořím a vidím tu melu před sebou, dochází mi proč tu vlastně jsem a také přepínám na kraul a razím jako ostatní vpřed. Začátek je jako vždy hodně "na tělo" a tak se snažím najít ve vodě tu svojí cestičku, abych někoho nekopl, nebacil nebo naopak od někoho nedostal do papuly. I přesto se po pár desítkách metrů vynořím pro jeden z dalších nádechů a ve vzduchu nad sebou vidím obrovskou pokérovanou pracku. Míří mi přímo do úsměvu. Tak tak stačím uhnout. Kdybych neuhnul a dostal jí do kebule, tak jdu tutově ke dnu.
Plavou se tři kolečka do takového jakoby téčka. Nahoru proti proudu a dolu po proudu s výlezem z vody po každém kole. Proud je ale zanedbatelný, vodohospodáři zastavili průtok Váhu zvednutím nedalekého jezu.
První kolečko mám za sebou, vylezu z vody oběhnu bójku a dávám si bacha, abych si neukopl palec o šutry na dně, kterých je tu požehnaně. "Hop" krásná ladná šipka do vody a plavu dál.
Nahoře za otočkou kolem bóje pociťuji, že se mi chce trošku spát. To je to vstávání v 5 ráno. Zavřu oči a plavu naslepo vpřed. Je to příjemný. Teda až do té chvíle, než se donutím oči otevřít a kouknout se před sebe, zda plavu rovně. Samozřejmě, že ne. Srovnám kurz a ač nerad oči teda nechám dál raději otevřené.
 |
| Autor: Ladislav Adamek - Sportimage.cz |
Poslední otočka před koncem druhého kola. Je tu trochu na husto a kolega mi najednou pošle pěknou vlnu přímo do nádechu.
"Glo, glo, glo."
Cítím nezaměnitelnou chuť rybiny a čerstvých řas. Snažím se to vykašlat pod vodnou, ale moc mi to nejde. Snad má ta říční voda v sobě alespoň hodně živin, budu se určitě hodit.
"Glo, glo, glo."
Cítím nezaměnitelnou chuť rybiny a čerstvých řas. Snažím se to vykašlat pod vodnou, ale moc mi to nejde. Snad má ta říční voda v sobě alespoň hodně živin, budu se určitě hodit.
Poslední kolo. Plavu nahoru k bóji celkem osamocen. Při otočce okolo bóje kopnu víc, abych se stočil doprava a chodidlem mi projede takové známé cvrnknutí. Poslíček křečí...
"Už?"
Nicméně za chvíli jsem u konce 3. kola. Hotovo. Vylézám z vody v čase 1:07. Super v to jsem ani nedoufal. Při poklusu z vody do převlékacího stanu se snažím se ze sebe sundat neopren. Moc mi to nejde. Vršek je ok, ale nemůžu jej, už v sedě, dostat přes chodidla. Pořadatelský asistent na mě tázavě kouká, ale nepomůže. Nesmí. Šlápnu tedy na neopren a druhou nohou škubnu prudce nahoru.
"Jauúúúúú!"
"Čo je, čo je?" ptá se asistent.
"Mám křeč do lýtka jak prase. Jáúúúú!"
"Čože? Už?"
Kolo (180 km)
Snažíc se rozhýbat křeč, se nějak dopajdám z převlékárny ke kolu. Vyvedu jej z depa, nasedám a rychle se snažím roztočit kliky. Jen co vyjedu z kempu na rovinku, už lovím Magneslife a posílám jej do sebe na ex. Pro jistotu hned za ním ještě pod jazyk sáček šumivého magneska a jedu dál. Ty křeče se musí co nejdřív vyřešit, jinak bude malér.
První třiceti kilometrové kolečko z celkem 6ti jde překvapivě skvěle. Nahoru se jede po větru a parádní rovné silnici skvěle. Na první otočku na 15. kilometru dorážím s průměrkou 37 km/h. Po křečích ani památky. Super! Zpět je to proti větru je to trochu náročnější, takže klesám s průměrkou na 34,8 km/h, ale prvních 30 km je za mnou.
První třiceti kilometrové kolečko z celkem 6ti jde překvapivě skvěle. Nahoru se jede po větru a parádní rovné silnici skvěle. Na první otočku na 15. kilometru dorážím s průměrkou 37 km/h. Po křečích ani památky. Super! Zpět je to proti větru je to trochu náročnější, takže klesám s průměrkou na 34,8 km/h, ale prvních 30 km je za mnou.
V půlce druhého kola mě z rozjímání na kole vyruší nějaká rychlá holčina, která mě jakoby nic předjíždí na parádním časovkářském speciálu.
"Hmmm, pěkný zadek." oceňuji v duchu zajímavý nový výhled před sebou.
Pěkně se na to kouká a tak se ji snažím uviset, alespoň v rámci povinného rozestupu 10m (jízda v háku je v triatlonu zakázaná). Jede ale fakt jako ďábel a za chvíli je v tahu. Škoda, teď zase jen čučet na prázdnou silnici přede mnou.
V průběhu třetího kola se najednou úplně otáčí vítr. Nahoru dupeme proti větru a dolů pro změnu po větru. Aspoň zase nějaká změna. Po 60 km už znám trať úplně nazpaměť a tak nějak se na kole začínám nudít. Některým místům na trati jsem už dal i svoje jména například: "Za dlouhou zatáčkou", "Díra u policajtů" nebo "U přejeté kočičky". Taky jsem zjistil, že když foukám pusou do brčka z air flašky, tak to děla super zvuk, jako když se píská na lahváče. Njn, pivo by bodlo.
Nahoru to mezitím začíná foukat čím dál tím víc, sotva udržím rychlost kolem 30 km/h. Dolů se to pak snažím po větru dohnat rychlostí zhruba 37 km/h, takže celkovou průměrku mám teď už jen 34 km/h a stále pomalu klesá.
"Vžžžžžžum"
Na cca 130. km mě předjíždí o kolo první muž. Ani jsem nestačil zaregistrovat, kdo to je, jaký to byl fofr. Njn to jsou ty časovkářské speciály, ale hlavně trénink, kterému jsem já, co se týče kola, v průběhu roku moc nedal. Když jsem začal po vyčerpávajícím ultra-trail závodu Malofatranská 100vka v červenci konečně trénovat i na kole, tak jsem měl najeto na kole pouze směšných 220 km od začátku roku a to bylo měsíc před Slovakmanem.
120. km, předposlední kolo. Nahoru mám co dělat udržet aspoň 28 km/h. Ten vítr mě fakt točí. Dolů je to stále ok, ale průměrka dál padá těsně k 33 km/h. Nicméně i tak je to super, doufal jsem v průměrku okolo 31 km/h, takže mám stále rezervu.
Projíždím místem "U přejeté kočičky", když tu koukám jak puk. Někdo jí tam postavil i pomníček. Ne ne, ten už tam musel být předtím a ani kočičce nepatří, jen sem si ho ještě nevšiml. Tak přeci jen lze na trase najít i po 150 km něco nového.
Poslední kolo. Zaplať pánbůh, že už tu dál nemusím kroužit jako nudle v bandasce. Už se těším se na běh.
Vjíždím zpět do kempu směrem k depu, kde mi odebírají kolo. Hotovo. 180 km cyklistiky za mnou ve slušném čase 5:30. I s plavání a prvním depem je to koukám za necelých 6:40. Nevěřícně studuji při přezouvání údaje na hodinkách. To je skvělý! Na osobák mám náskok přes 20 minut. Maraton mi teď stačí zaběhnout klidně za 4 hodiny a i tak 3 roky starý osobáček padne. Jenže já chci běžet maximálně na čas 3:45!
Běh (42 km)
Druhé depo je vcelku ok. Trochu jsem se zdržel s tím, že sem si před nazutím běžeckých bot pro jistotu ještě sundal ponožky a promastil nohy vazelínou. Jistota je jistota, puchýře fakt nechci.
Vybíhám vstříc tropickému maratonu. Na kole to pěkně ofukovalo, ale při běhu mi hned po pár krocích dochází, že to ve více než 30°C nebude vůbec zadarmo.
"Hlavně v klídku a nepřepálit začátek" říkám si v duchu.
Mrknu se na hodinky a koukám, že mám tempo kolem 4:24 min/km, takže běžím úplně opačně než si říkám. Snažím se teda trochu zpomalit, ale moc mi to nejde. Navíc jak ženu, tak mi někde z dresu vypadne připravená půlka rohlíku s hermelínem k svačině. No to je dost blbý, teď nemůžu proložit gely něčím normálním a nezbývá než doufat, že se z těch čistě gelů neposejřim.
První 7 km kolečko probíhám za 37 minut s průměrným tempem lehce pod 5 minut na kilometr. To už je lepší. Teď to jen udržet kolem těch 5 minut na kilák a je to doma.
"Auuuu, kurva křeč!"
Je to zpět a zase do lýtka na levé noze, jako po plavání. Musím zpomalit a rozklusat to. Kopnu do sebe Magneslife a koukám kolik mám u sebe ještě sáčků s šumivým magneskem. Jen tři. Jeden do sebe rovnou nasypu a ty dva zbylé schovávám na horší časy.
Ten sedmi kilometrový okruh na běhání se mi moc nelibí. Nejdřív podél Váhu víceméně na přímém slunci a pak se točíme v nějakém parku. Sice ve stínu, ale je to tam pro mě vždy nějaké nekonečné.
Ale ne, zase křeč, tentokrát už do obou lýtek. Přecházím na chvilku do chůze a snažím se to rozchodit. Dobrý, rozeběhnu se, ale musím ještě víc zpomalit, jakmile zrychlím, hned se rozjedou křeče.
První dvě kola tzn. 14 km za mnou. Přijde mi, že mi to trvalo věky, průměrné tempo mi kleslo už na 5:48 min/km. Křeče pitomý. Musím to za každou cenu udržet pod 6 minut na kilák, jinak to neklapne. To jsem si myslel, že poběžím pod 5.
Kde je problém, je hned jasný. Měsíc před Slovakmanem jsem vlastně neběhal. Pobolívá mě totiž pata a podle všeho to vypadá na plantární fascitidu. Začalo to už v červnu po Bánovské 100vce a nejdřív to bolelo jen málo a nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ale po Malofatranské 100vce na začátku července to začalo bolet už fest. Tak jsem si řek, že naběháno mám dost a že měsíc před Slovakmanem budu už jen jezdit na kole a plavat. Takže nohy asi odvykly běhání, navíc to strašný vedro a ztráta minerálů. Podmínky pro křeče jak dělaný. Aspoň, že ta pata bolí vždy až v klidu po běhu.
S velkým sebezapřením dobíhám 3 kolo a předbíhá mě první muž Petr Vabroušek. On už ale běží do cíle a Slovakmana tak dává za 8h 45min. "Hmmm" mě ale ještě čeká celý půl maraton. Ten první probíhám za urápených 2:02. To znamená dalších 21 km (3 kola) musím dát max za 1:58, jinak se můžu s novým osobáčkem rozloučit.
A zase křeče. "Nééééé". Nemůžu se toho zbavit a to polykám další už asi šestou denní dávku magnesia a furt to nepomáhá. Musím ještě víc zpomalit a navíc to vedro. Smažím se zaživa. Na občerstvovačkách už dávno úplně zastavuji a snažím se zchladit poléváním vodu. Poté pěkných pár metrů pouze jdu než znovu přejdu zase do běhu nebo spíš do klusu.
"ŽBLUŇK!"
Ozvalo se mi ze střev před závěrem 4 kola. Ale ne, to vypadá, že se blíží akutní potřeba WC. To je z těch gelů.
"Pane bože, ať to ještě vydrží těch posledních 14 km do cíle!"
"Žbluňk, žbluňk, žbluňk."
"No tak to nevydrží!"
Musím to vyřešit a to hned. Je to maximálně akutní, jinak se opravdu po... . Proběhnu cílovým zázemím a mířím do předposledního 5. kola, po 500 m odbočuji do hlubokého křoví u břehu Váhu a vše jde ven, hnačka jak sviň. Je to v čudu, osobáček to už určitě nebude. Zase velký zdrženi a průměrné tempo klesá někam k 6:15 na kilák. To je mizérie.
Předposlední kolo je opravu nekonečný, alespoň že křeče do lýtek už asi definitivně pršely. Do posledního kola vybíhám v celkovém čase 10:22. Kéž bych se vešel v cíli alespoň pod 11 hodin, když už je jasný že osobáček nebude. No jo, to ale taky neklapne. To bych to 7 km kolečko musel dát pod 38 minut a já jej teď dávám kolem nekonečných 48 minut. To bych musel být o 10 minut rychlejší a to fakt nehrozí.
I přesto zkusím zrychlit. Jíst už nic nemůžu a ani nepotřebuju, tak aspoň zrychlím o občerstvovačky. Už se nebudu chladit poléváním vodou ani jíst, jen se prostě napiju a hned poběžím dal, žádná chůze. A daří se, když v tom cítím jak se mi to ve střevech zase mele.
"Žbluňk, žbluňk."
Ne, to už musím vydržet. Už je to jen 4 km do cíle, to prostě musím vydržet!
Mrknu na hodinky, čas 10:44. To je můj osobák, ale já mám před sebou ještě 3,5 km naprosto zoufalým tempem. Nezbývá než v hlavě zapnout berana a běžet, nic nevnímat a běžet vpřed.
Poslední občerstvovačka a posledních 1,75 km, už je to jen kousek.
Už vidím cil. 500 m ...., 300 m ...., 50 m ..., 10 m. Teď už jen nahoru po rampě a je tu. Cíl!
Zvládl jsem to! Byl to maraton hrůzy s mým nejhorším časem vůbec za 4:24. Taková škoda, tak pěkně jsem to měl po plavání a kole rozjetý a nakonec mě dostane běh, na který jsem si nejvíc věřil. Koukám na časomíru, mám to za 11:07:51. Což dělá 57. místo celkově ze 168 závodníků. Uznávám, na tu mizérii to není tak špatné, ale přeci jen mi to trochu mrzí. No, trochu víc.
Na druhou stranu, pokud by vše klaplo, mám na to si ten osobáček ještě o dost zlepšit a to je nakonec dobrá motivace vyvenčit zase smraďocha a někdy to zkusit znovu.
Nakonec trať iromana celá naše grupa úspěšně zvládla, takže to byl pro všechny jistě příjemně strávený sobotní den. Díky organizátorům za pěkný závod a všem co to v tom vedru dali gratuluju!
Údaje z oficiální časomíry:
"Hmmm, pěkný zadek." oceňuji v duchu zajímavý nový výhled před sebou.
Pěkně se na to kouká a tak se ji snažím uviset, alespoň v rámci povinného rozestupu 10m (jízda v háku je v triatlonu zakázaná). Jede ale fakt jako ďábel a za chvíli je v tahu. Škoda, teď zase jen čučet na prázdnou silnici přede mnou.
V průběhu třetího kola se najednou úplně otáčí vítr. Nahoru dupeme proti větru a dolů pro změnu po větru. Aspoň zase nějaká změna. Po 60 km už znám trať úplně nazpaměť a tak nějak se na kole začínám nudít. Některým místům na trati jsem už dal i svoje jména například: "Za dlouhou zatáčkou", "Díra u policajtů" nebo "U přejeté kočičky". Taky jsem zjistil, že když foukám pusou do brčka z air flašky, tak to děla super zvuk, jako když se píská na lahváče. Njn, pivo by bodlo.
 |
| Autor: ondrapaja.rajce.idnes.cz |
"Vžžžžžžum"
Na cca 130. km mě předjíždí o kolo první muž. Ani jsem nestačil zaregistrovat, kdo to je, jaký to byl fofr. Njn to jsou ty časovkářské speciály, ale hlavně trénink, kterému jsem já, co se týče kola, v průběhu roku moc nedal. Když jsem začal po vyčerpávajícím ultra-trail závodu Malofatranská 100vka v červenci konečně trénovat i na kole, tak jsem měl najeto na kole pouze směšných 220 km od začátku roku a to bylo měsíc před Slovakmanem.
 |
| Autor: ondrapaja.rajce.idnes.cz |
Projíždím místem "U přejeté kočičky", když tu koukám jak puk. Někdo jí tam postavil i pomníček. Ne ne, ten už tam musel být předtím a ani kočičce nepatří, jen sem si ho ještě nevšiml. Tak přeci jen lze na trase najít i po 150 km něco nového.
Poslední kolo. Zaplať pánbůh, že už tu dál nemusím kroužit jako nudle v bandasce. Už se těším se na běh.
Vjíždím zpět do kempu směrem k depu, kde mi odebírají kolo. Hotovo. 180 km cyklistiky za mnou ve slušném čase 5:30. I s plavání a prvním depem je to koukám za necelých 6:40. Nevěřícně studuji při přezouvání údaje na hodinkách. To je skvělý! Na osobák mám náskok přes 20 minut. Maraton mi teď stačí zaběhnout klidně za 4 hodiny a i tak 3 roky starý osobáček padne. Jenže já chci běžet maximálně na čas 3:45!
Běh (42 km)
Druhé depo je vcelku ok. Trochu jsem se zdržel s tím, že sem si před nazutím běžeckých bot pro jistotu ještě sundal ponožky a promastil nohy vazelínou. Jistota je jistota, puchýře fakt nechci.
Vybíhám vstříc tropickému maratonu. Na kole to pěkně ofukovalo, ale při běhu mi hned po pár krocích dochází, že to ve více než 30°C nebude vůbec zadarmo.
"Hlavně v klídku a nepřepálit začátek" říkám si v duchu.
Mrknu se na hodinky a koukám, že mám tempo kolem 4:24 min/km, takže běžím úplně opačně než si říkám. Snažím se teda trochu zpomalit, ale moc mi to nejde. Navíc jak ženu, tak mi někde z dresu vypadne připravená půlka rohlíku s hermelínem k svačině. No to je dost blbý, teď nemůžu proložit gely něčím normálním a nezbývá než doufat, že se z těch čistě gelů neposejřim.
První 7 km kolečko probíhám za 37 minut s průměrným tempem lehce pod 5 minut na kilometr. To už je lepší. Teď to jen udržet kolem těch 5 minut na kilák a je to doma.
"Auuuu, kurva křeč!"
Je to zpět a zase do lýtka na levé noze, jako po plavání. Musím zpomalit a rozklusat to. Kopnu do sebe Magneslife a koukám kolik mám u sebe ještě sáčků s šumivým magneskem. Jen tři. Jeden do sebe rovnou nasypu a ty dva zbylé schovávám na horší časy.
Ten sedmi kilometrový okruh na běhání se mi moc nelibí. Nejdřív podél Váhu víceméně na přímém slunci a pak se točíme v nějakém parku. Sice ve stínu, ale je to tam pro mě vždy nějaké nekonečné.
Ale ne, zase křeč, tentokrát už do obou lýtek. Přecházím na chvilku do chůze a snažím se to rozchodit. Dobrý, rozeběhnu se, ale musím ještě víc zpomalit, jakmile zrychlím, hned se rozjedou křeče.
První dvě kola tzn. 14 km za mnou. Přijde mi, že mi to trvalo věky, průměrné tempo mi kleslo už na 5:48 min/km. Křeče pitomý. Musím to za každou cenu udržet pod 6 minut na kilák, jinak to neklapne. To jsem si myslel, že poběžím pod 5.
Kde je problém, je hned jasný. Měsíc před Slovakmanem jsem vlastně neběhal. Pobolívá mě totiž pata a podle všeho to vypadá na plantární fascitidu. Začalo to už v červnu po Bánovské 100vce a nejdřív to bolelo jen málo a nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ale po Malofatranské 100vce na začátku července to začalo bolet už fest. Tak jsem si řek, že naběháno mám dost a že měsíc před Slovakmanem budu už jen jezdit na kole a plavat. Takže nohy asi odvykly běhání, navíc to strašný vedro a ztráta minerálů. Podmínky pro křeče jak dělaný. Aspoň, že ta pata bolí vždy až v klidu po běhu.
S velkým sebezapřením dobíhám 3 kolo a předbíhá mě první muž Petr Vabroušek. On už ale běží do cíle a Slovakmana tak dává za 8h 45min. "Hmmm" mě ale ještě čeká celý půl maraton. Ten první probíhám za urápených 2:02. To znamená dalších 21 km (3 kola) musím dát max za 1:58, jinak se můžu s novým osobáčkem rozloučit.
A zase křeče. "Nééééé". Nemůžu se toho zbavit a to polykám další už asi šestou denní dávku magnesia a furt to nepomáhá. Musím ještě víc zpomalit a navíc to vedro. Smažím se zaživa. Na občerstvovačkách už dávno úplně zastavuji a snažím se zchladit poléváním vodu. Poté pěkných pár metrů pouze jdu než znovu přejdu zase do běhu nebo spíš do klusu.
"ŽBLUŇK!"
Ozvalo se mi ze střev před závěrem 4 kola. Ale ne, to vypadá, že se blíží akutní potřeba WC. To je z těch gelů.
"Pane bože, ať to ještě vydrží těch posledních 14 km do cíle!"
"Žbluňk, žbluňk, žbluňk."
"No tak to nevydrží!"
Musím to vyřešit a to hned. Je to maximálně akutní, jinak se opravdu po... . Proběhnu cílovým zázemím a mířím do předposledního 5. kola, po 500 m odbočuji do hlubokého křoví u břehu Váhu a vše jde ven, hnačka jak sviň. Je to v čudu, osobáček to už určitě nebude. Zase velký zdrženi a průměrné tempo klesá někam k 6:15 na kilák. To je mizérie.
Předposlední kolo je opravu nekonečný, alespoň že křeče do lýtek už asi definitivně pršely. Do posledního kola vybíhám v celkovém čase 10:22. Kéž bych se vešel v cíli alespoň pod 11 hodin, když už je jasný že osobáček nebude. No jo, to ale taky neklapne. To bych to 7 km kolečko musel dát pod 38 minut a já jej teď dávám kolem nekonečných 48 minut. To bych musel být o 10 minut rychlejší a to fakt nehrozí.
I přesto zkusím zrychlit. Jíst už nic nemůžu a ani nepotřebuju, tak aspoň zrychlím o občerstvovačky. Už se nebudu chladit poléváním vodou ani jíst, jen se prostě napiju a hned poběžím dal, žádná chůze. A daří se, když v tom cítím jak se mi to ve střevech zase mele.
"Žbluňk, žbluňk."
Ne, to už musím vydržet. Už je to jen 4 km do cíle, to prostě musím vydržet!
Mrknu na hodinky, čas 10:44. To je můj osobák, ale já mám před sebou ještě 3,5 km naprosto zoufalým tempem. Nezbývá než v hlavě zapnout berana a běžet, nic nevnímat a běžet vpřed.
Poslední občerstvovačka a posledních 1,75 km, už je to jen kousek.
Už vidím cil. 500 m ...., 300 m ...., 50 m ..., 10 m. Teď už jen nahoru po rampě a je tu. Cíl!
 |
| Autor: Ladislav Adamek - Sportimage.cz |
Na druhou stranu, pokud by vše klaplo, mám na to si ten osobáček ještě o dost zlepšit a to je nakonec dobrá motivace vyvenčit zase smraďocha a někdy to zkusit znovu.
Nakonec trať iromana celá naše grupa úspěšně zvládla, takže to byl pro všechny jistě příjemně strávený sobotní den. Díky organizátorům za pěkný závod a všem co to v tom vedru dali gratuluju!
Údaje z oficiální časomíry:
Rozběhávání bolístek …
I když to dle aktivity na blogu nevypadá, stále běhám.
Možná ne tak často jako dřív, možná ne tak daleko, ale běžecké boty nesmutní doma v koutě a pavouci si vnich nedělají bunkry.
Něco se ve mně trochu změnilo ... ta potřeba poznávat okolí se zmírnila. Za necelé tři roky v poklusu už mám doběhnutelné trasy proběhané tak, že foťák sebou netahám. Nemám potřebu se s vámi dělit o úchvatné scenérie mých běžeckých tras. Hlavně proto, že když běhám za městem, běhám stále stejnými cestami a reporty by byly tak trochu jednotvárné ...
Hodně chodím na běžecký ovál na stadion za barákem.
Poslouchám mluvenou knihu, nebo jen tak kroužím po dráze sám se sebou, s myšlenkami.
Odběhnu si svých pár koleček a jdu domů.
Je to vlastně podobné tomu, když jde normální chlap na pívo. Dá si svých pár kousků u stolů štamgastů a za hodinu jde domů. Nic zvláštního na tom není, nic na co by se daly skládat chvalozpěvy.
Nerad bych, aby jste získali dojem, že mě běh najednou nudí, to ani náhodou. Stále v něm hledám uklidnění a relaxaci a stále dokola ji v něm nacházím. Stále tam všechny své potřeby nalézám a uspokojuji. Toto se jen tak nezmění a já jsem za to moc rád ...
Ozval se mi virtuální běžecký kamarád s dotazem, kdy si spolu konečně zaběháme. Vezme prý druhého virtuálního klučinu, nasednou do auta a přijedou na návštěvu.
Ať naplánuji něco moc hezkého a ukážu jim svůj kraj.
Trochu se mi orosilo čelo.
Nejenže mi to mírně narušuje moje introvertní ochranné pole, ale také hrozí odhalení pravdy, že jsem jen běžecký šourač a ne pravověrný namakaný sportovec.
A ke všemu jsem 14 dní nikde nebyl, protože si ukňouraně hladím naražená žebra, která jsem si pochroumal při přeletu přes řídítka koloběžky ... trapná záležitost, škoda mluvit. Naštěstí mě u toho nikdo neviděl ;-)
Je načase se do toho pořádně obout ... a bolístku rozběhat.
Počkal jsem si na dobu, kdy běžní lidé sedají ke zprávám, pustil si do uší Volání kukačky a opatrně vyběhl. Chtěl jsem to obrátit hned před vchodem. Otřesy při dopadu na vlhký chodník se přenesly do žeber a zkřivil se mi úsměv.
Tohle nepůjde ... ale nakonec šlo. Změnil jsem rytmus a výrazně ubral rychlosti.
Jen Kukačku jsem vypnul. Nedokázal jsem se soustředit na vyprávění o pajdajícím detektivovi. Pustil jsem si raději novou desku FINK.
Song Pilgrim mě dostal do té správné běžecké nálady.
Nikam jsem se nehnal. Doma jsem slíbil, že za chvíli jsem doma, že se jdu jen protáhnout. Potřebuji vyzkoušet, že už to půjde. Kdo mohl tušit, že pauza čtrnácti dní způsobí, že se tělu po pohybu bude stýskat?
Jasně žebra bolela, ale zkoušel jsem na sebe duševní habaďůru a snažil se tuhle bolest vypnout. Je jeden takový tip. Když tě něco bolí, prašti se někam jinam, budeš se soustředit na novou bolest a na tu starou zapomeneš.
Tak jsem se soustředil a sledoval, kde se co hýbe, natahuje.
Super! Tohle lýtko začíná nějak tuhnout, váznout. Mohlo by začít bolet, že? Pomaloučku jsem klusal, skoro se ani nezapotil. Myslel jsem si na pevnou vůli, na vytrvalost. Myslel jsem na ženu, která se mi směje, když skuhrám nad kdejakým otokem, výronem, zatrhnutým nehtem. Nechal jsem se předbíhat dalšími běžci, kteří také zavítali na ovál. Nenechal jsem se vyhecovat k rychlejšímu tempu, běžel jsem si stále to svoje.
Podvědomí povypínalo nervové zakončení, žebra jsem cítil, ale netrápily mě.
Běžci, kteří přiběhli po mně, zase odběhli domů a já zůstal opět sám.
Spokojeně si doběhl desátý kilometr a zastavil.
Najednou jsem nemohl pohnout rukou na straně, kde mám naražený bok.
Nemohl jsem si odplyvnout, protože sebeprudší nádech či výdech způsobil ostré píchnutí.
Sejití ze schodů jsem musel komentovat sprostými výrazy.
Tělo opět pozapínalo co vypnulo.
Jen žasnu nad sílou mysli. Co všechno dokáže.
Když člověk chce, dokáže věci, které by jindy vzdal hned na začátku.
Doma již rodina spala a když je probudil zvonek u dveří, neměli ze mně velkou radost.
Dostal jsem sprďana a prý ať si beru klíče.
Ani jsem nemukl.
Pod sprchou jsem se kroutil a pod peřinou jsem se vrtěl, abych nelehl na pálící bok.
Ale ten pocit ... to, že jsem běžel. Že jsem to nezvdal a odběhl mnohem víc, než jsem chtěl ... ten pocit mi za to stál.
Možná ne tak často jako dřív, možná ne tak daleko, ale běžecké boty nesmutní doma v koutě a pavouci si vnich nedělají bunkry.
Něco se ve mně trochu změnilo ... ta potřeba poznávat okolí se zmírnila. Za necelé tři roky v poklusu už mám doběhnutelné trasy proběhané tak, že foťák sebou netahám. Nemám potřebu se s vámi dělit o úchvatné scenérie mých běžeckých tras. Hlavně proto, že když běhám za městem, běhám stále stejnými cestami a reporty by byly tak trochu jednotvárné ...
Hodně chodím na běžecký ovál na stadion za barákem.
Poslouchám mluvenou knihu, nebo jen tak kroužím po dráze sám se sebou, s myšlenkami.
Odběhnu si svých pár koleček a jdu domů.
Nerad bych, aby jste získali dojem, že mě běh najednou nudí, to ani náhodou. Stále v něm hledám uklidnění a relaxaci a stále dokola ji v něm nacházím. Stále tam všechny své potřeby nalézám a uspokojuji. Toto se jen tak nezmění a já jsem za to moc rád ...
Ozval se mi virtuální běžecký kamarád s dotazem, kdy si spolu konečně zaběháme. Vezme prý druhého virtuálního klučinu, nasednou do auta a přijedou na návštěvu.
Ať naplánuji něco moc hezkého a ukážu jim svůj kraj.
Trochu se mi orosilo čelo.
Nejenže mi to mírně narušuje moje introvertní ochranné pole, ale také hrozí odhalení pravdy, že jsem jen běžecký šourač a ne pravověrný namakaný sportovec.
A ke všemu jsem 14 dní nikde nebyl, protože si ukňouraně hladím naražená žebra, která jsem si pochroumal při přeletu přes řídítka koloběžky ... trapná záležitost, škoda mluvit. Naštěstí mě u toho nikdo neviděl ;-)
Je načase se do toho pořádně obout ... a bolístku rozběhat.
Počkal jsem si na dobu, kdy běžní lidé sedají ke zprávám, pustil si do uší Volání kukačky a opatrně vyběhl. Chtěl jsem to obrátit hned před vchodem. Otřesy při dopadu na vlhký chodník se přenesly do žeber a zkřivil se mi úsměv.
Tohle nepůjde ... ale nakonec šlo. Změnil jsem rytmus a výrazně ubral rychlosti.
Jen Kukačku jsem vypnul. Nedokázal jsem se soustředit na vyprávění o pajdajícím detektivovi. Pustil jsem si raději novou desku FINK.
Song Pilgrim mě dostal do té správné běžecké nálady.
Nikam jsem se nehnal. Doma jsem slíbil, že za chvíli jsem doma, že se jdu jen protáhnout. Potřebuji vyzkoušet, že už to půjde. Kdo mohl tušit, že pauza čtrnácti dní způsobí, že se tělu po pohybu bude stýskat?
Jasně žebra bolela, ale zkoušel jsem na sebe duševní habaďůru a snažil se tuhle bolest vypnout. Je jeden takový tip. Když tě něco bolí, prašti se někam jinam, budeš se soustředit na novou bolest a na tu starou zapomeneš.
Tak jsem se soustředil a sledoval, kde se co hýbe, natahuje.
Super! Tohle lýtko začíná nějak tuhnout, váznout. Mohlo by začít bolet, že? Pomaloučku jsem klusal, skoro se ani nezapotil. Myslel jsem si na pevnou vůli, na vytrvalost. Myslel jsem na ženu, která se mi směje, když skuhrám nad kdejakým otokem, výronem, zatrhnutým nehtem. Nechal jsem se předbíhat dalšími běžci, kteří také zavítali na ovál. Nenechal jsem se vyhecovat k rychlejšímu tempu, běžel jsem si stále to svoje.
Podvědomí povypínalo nervové zakončení, žebra jsem cítil, ale netrápily mě.
Běžci, kteří přiběhli po mně, zase odběhli domů a já zůstal opět sám.
Spokojeně si doběhl desátý kilometr a zastavil.
Najednou jsem nemohl pohnout rukou na straně, kde mám naražený bok.
Nemohl jsem si odplyvnout, protože sebeprudší nádech či výdech způsobil ostré píchnutí.
Sejití ze schodů jsem musel komentovat sprostými výrazy.
Tělo opět pozapínalo co vypnulo.
Jen žasnu nad sílou mysli. Co všechno dokáže.
Když člověk chce, dokáže věci, které by jindy vzdal hned na začátku.
Doma již rodina spala a když je probudil zvonek u dveří, neměli ze mně velkou radost.
Dostal jsem sprďana a prý ať si beru klíče.
Ani jsem nemukl.
Pod sprchou jsem se kroutil a pod peřinou jsem se vrtěl, abych nelehl na pálící bok.
Ale ten pocit ... to, že jsem běžel. Že jsem to nezvdal a odběhl mnohem víc, než jsem chtěl ... ten pocit mi za to stál.
Běh Oborou 2014
Ve středu 13.7. jsem se poprvé účastnila Běhu Oborou. Běží se trasa Mniší-Hukvaldská obora, kterou mám téměř za domem, ale ostuda je, že jsem si tam ještě nebyla, ani tréninkově, zaběhat :-).
Bylo mi naznačeno, že je to celkem zvlněná trasa, no a byla. Desetikilometrový závod. Převýšení bylo menší než běhám v tréninku (jak je to možné?- nechápala jsem), ale v závodě jsem tedy měla pocit, že je to stále do kopce, chvíli z kopce a opět do kopce a že ty rovinky jsou vlastně taky do kopce. Pocitově jediné "z kopce" mi to přišlo až na konci závodu.
Jako správný výmluvář, proč nebyl lepší čas, uvedu že jsem už třetí den měla celkem silný kašel a trochu teplotu, takže jsem se na závod přišla vypotit-což se nakonec povedlo.
Přiznám se, že jsem i dvakrát přešla do kroku-tudíž, mé milé soupeřky, formu stále nemám a asi tento rok už mít nebudu, tak snad se zastaví na návštěvu příští rok ;-).
Závod byl velice komorní, díky čemuž se mi podařilo obsadit třetí místo. Příští rok se ráda zúčastním, i když mi momentálně přišla trasa celkem náročná a bolelo to.
Žádný jiný Pepa Teamák se nedostavil, z čehož jsem byla velice smutná!!! Styďte se!
Bylo mi naznačeno, že je to celkem zvlněná trasa, no a byla. Desetikilometrový závod. Převýšení bylo menší než běhám v tréninku (jak je to možné?- nechápala jsem), ale v závodě jsem tedy měla pocit, že je to stále do kopce, chvíli z kopce a opět do kopce a že ty rovinky jsou vlastně taky do kopce. Pocitově jediné "z kopce" mi to přišlo až na konci závodu.
Jako správný výmluvář, proč nebyl lepší čas, uvedu že jsem už třetí den měla celkem silný kašel a trochu teplotu, takže jsem se na závod přišla vypotit-což se nakonec povedlo.
Přiznám se, že jsem i dvakrát přešla do kroku-tudíž, mé milé soupeřky, formu stále nemám a asi tento rok už mít nebudu, tak snad se zastaví na návštěvu příští rok ;-).
Závod byl velice komorní, díky čemuž se mi podařilo obsadit třetí místo. Příští rok se ráda zúčastním, i když mi momentálně přišla trasa celkem náročná a bolelo to.
Žádný jiný Pepa Teamák se nedostavil, z čehož jsem byla velice smutná!!! Styďte se!
Nervozita stúpa!
Už sa to blíži! Od Tatier k Dunaju! :) Behám, kolobežkujem z práce a do práce. A hlavu mám plnú starostí, čo si zabaliť, uvariť, upiecť, pretože jedlo máme vlastné. Potrebujem tip na nejakú trvanlivú bielkovinu. Sušené mäsko?
Vymyslela som, že si do dózy vezmem kopu kuskusu so zeleninou a bokom k tomu balkánsky syr/akawi syr. To bude na väčšie jedlo. A k tomu si upečiem sušienky z banánov a ovsených vločiek, na doplnenie energie. Pred behom asi nejakú tyčinku/gel a na druhý a tretí úsek mám pripravené žuvačky Bitters - už som ich spomínala tu. Som nervózna hlavne zo spania, pribalím si možno aj štuple do uší. :) Počasie má byť vraj v sobotu nič moc, asi aj dážď. :/ Ale v nedeľu sa má vyčasiť. Tak na nás myslite! Pokúsim sa podávať nejaký report, budem normálne online.
Náš tím sa volá Vyfigury a štartujeme 10:20. Ja bežím piaty úsek. Už sa vidím, ako mi bude celý beh v ušiach znieť Elán! :D Tu sa môžete pozrieť na úseky minulý rok. :)
Cez víkend sme boli už tradične splavovať Vltavu. Počasie nádherne vyšlo. :) Cesta tam bola menšie peklíčko v autobus-saune. :D Ale vynahradila nám to voda a musím nás pochváliť, ani raz sme sa neurobili a zmákli sme všetky jezy! :)
V pondelok sme mali na Nike úžasný tréning s Bárou! Bežali sme na Babu popri Vltave, so zapadajúcim slniečkom zrkadliacim sa vo vode. :) Z tejto strany som tam nikdy nebežala. Záznam na mojom endomonde - https://www.endomondo.com/workouts/389355891/4788029.
Včera som si dala 10km po náplavke smer Braník - https://www.endomondo.com/workouts/389965873/4788029. A k tomu oba dni cca 13km na kolobežke. Dnes si dám pauzu. Iba kolobežka do práce a domov a ráno krátke popobiehanie. Boli sme skupinka bežcov ráno fotiť nejaké fotky pre kamaráta už o šiestej. Som úplne K.O. Fotečkami sa pochválim hneď ako budú. Vo štvrtok si dám ešte jeden výbeh a potom až na štarte! :)
 |
| Bežci na vode 2014 |
Vymyslela som, že si do dózy vezmem kopu kuskusu so zeleninou a bokom k tomu balkánsky syr/akawi syr. To bude na väčšie jedlo. A k tomu si upečiem sušienky z banánov a ovsených vločiek, na doplnenie energie. Pred behom asi nejakú tyčinku/gel a na druhý a tretí úsek mám pripravené žuvačky Bitters - už som ich spomínala tu. Som nervózna hlavne zo spania, pribalím si možno aj štuple do uší. :) Počasie má byť vraj v sobotu nič moc, asi aj dážď. :/ Ale v nedeľu sa má vyčasiť. Tak na nás myslite! Pokúsim sa podávať nejaký report, budem normálne online.
Cez víkend sme boli už tradične splavovať Vltavu. Počasie nádherne vyšlo. :) Cesta tam bola menšie peklíčko v autobus-saune. :D Ale vynahradila nám to voda a musím nás pochváliť, ani raz sme sa neurobili a zmákli sme všetky jezy! :)
V pondelok sme mali na Nike úžasný tréning s Bárou! Bežali sme na Babu popri Vltave, so zapadajúcim slniečkom zrkadliacim sa vo vode. :) Z tejto strany som tam nikdy nebežala. Záznam na mojom endomonde - https://www.endomondo.com/workouts/389355891/4788029.
Včera som si dala 10km po náplavke smer Braník - https://www.endomondo.com/workouts/389965873/4788029. A k tomu oba dni cca 13km na kolobežke. Dnes si dám pauzu. Iba kolobežka do práce a domov a ráno krátke popobiehanie. Boli sme skupinka bežcov ráno fotiť nejaké fotky pre kamaráta už o šiestej. Som úplne K.O. Fotečkami sa pochválim hneď ako budú. Vo štvrtok si dám ešte jeden výbeh a potom až na štarte! :)
9.8.2014 – Hostýnská Osma 2014
Něco hodím do placu …
Dlouho jsem se těšil do Rajnochovic a o to více na Hostýnky. Na zázemí, trať, výhledy do krajin. Přesto nějak jinak byl tento rok jiný. Netrénoval jsem v horách vůbec. Myslel jsem, že jsem nakolobkovanej a když jsem tomu...
2014 – XXXIII. týden
Po volno
Út 14,5 km; 1:11; trail/asfalt, nastoupáno 365
první půlka lesem za Hněvkov a zpět po cyklostezce, kde jsem si dal 6*200m rovinky
St volno
Čt 14,5 km; 1:06; lesní cesty, rovinka
na n?...
Běhat jako Forrest Gump
Scénu, jak se malý Forrest Gump rozběhne a odpadávají z něj dlahy a podpěry (nebo co), považuji za jednu z nejzásadnějších v historii světové kinematografie. Vyrovnají se jí snad jenom některé pasáže z filmů Casablanca a Jako jed.
Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.
Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.
To je pravé poselství Forresta Gumpa.
Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.
Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.
To je pravé poselství Forresta Gumpa.
North Downs Way 100 miles
Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul. Start závodu začíná v šest hodin ráno, což dělá okno dvanácti hodin dobrého počasí a pak má začít trošku
peklíčko. Před závodem se domlouvám s kamarádem Danem, že mi bude dělat společnost na trati a bude z něj můj pacer. Trať NDW100 vede po dávné křídové oceánské usazenině, která v jinak plochém Surrey a Kentu, tvoří přírodní val s né moc dlouhými, ale za to ostrými výšvihy. Trasa slibuje 165 km a zhruba 3000 metrů převýšení.
 |
| Závodní brífing |
V pátek celý den leje jako z konve a já si říkám, že to bude na trati pěkné peklo. Když se totiž smíchá voda s jílem, je to taková klouzačka jak v zimě na LH24 nad Bezručem v hangu. S touto představou si kupuji lístek na poslední vlak směr Farnham, počátek dálkové turistické trasy North Downs Way. Kolem půl druhé v noci dorážím na místo startu v areálu místní základní školy. Jako správný punker vytahuju žďárák, spacák a malou karimatku a ulehám ke krátkému 3 hodinovému spánku. Registrace v sobotu je totiž možná jen od 4 do 5:30. Jako na objednávku v momentě chystání spaní, přestává pršet, natahuji budík a spokojeně usínám.
 |
| Stepping stones |
Můj cíl je jasný, porazit všechny Čechy na startu a ještě si odnést opaskovou sponu pro finišera pod 24hodin. Limit závodu je stanoven na 30 hodin, poté již člověk nemá nárok ani na finisherské triko, to se právě stalo na minulém ročníku Markétě, která se zpozdila jen 7 minut, a emoce se dali vyvážet přes kanál na kontinent.
 |
| Startovní Selfie |
Start je cca 5 minut pěsky od budovy školy, nikomu se moc nechce jit dopředu mezi eliťáky a tak je všude docela dost místa a nemusím se s nikým tlačit, jak třeba na Transvulcanii, takový namotivovaný horský kozel jako je Honza Bartas, by si chrochtal blahem, že může startovat v klídku vepředu. Šest a je odstartováno, mám velkou výhodu známého prostředí a šinu si to pěkně v tempíčku, vstávající anglickou krajinou. Z poklidného běhu mě vytrhují všudy přítomné branky, které oddělují jednotlivé pole a pastviny. Trasa je mi známá, a když zaváhám, je krásně značená pořadateli. Pro stopro jistotu mám sebou ještě GR30 garmina. V průměru co 12 km, vyjímečně 18 km, je na trase občerstvovací stanice se základním sortimentem, bohatší než v hornatém Špáňu, jak se někteří mohli dočíst na blogu už zmíněného Kozla nebo hladové princezny Zuzky, na trati Buff Epic Trail.
Až překvapivě dobře mi to běží, držím se průběžně od 23 až do cca 30 místa, v závislosti na tom jak často vyhledávám diskrétní zónu ostružin. Probíhám samé krásné a pro mě známé úseky, kde často jezdím na biku nebo jiné běžecké závody. Na cca 40 km probíhám CP Box hill, kde je super pasáž přes Stepping stones zakončená výšvihem po schodech na nejvyšší kopec na trati. Dole na mě pořadatel volá pořadí, že prý třicátej, to by mě ani ve snu nenapadlo, že budu takhle vepředu.
 |
| Petr Hrubý dobíhá na CP 60míle |
Vůbec se necítím, že bych něco přepaloval, nebo se cítil nějak špatně. Jen mě pořád od startu bolely stehna ze zadu, to až do takové míry, že stahováky od Compressportu bylo jediné řešení jak bolest utlumit. Pokračuji dál, vydrápu se na Box hill, a už mě zase přepadá potřeba hledat diskrétní místečko, nacházím jediné v 40 stupňovém srázu, ze kterého se následně nemůžu vyškrábat. Po nějaké době se mi to daří a vracím se bojovat na trať, a ejhle problém. Asi jsem nějak přehnal hygienu a rozdřel jsem si nějaká "ta" místa, bolest jako hrom, a když už se zdá že bych si na ni mohl zvyknout, sůl z potu mi dopřává pořádné peklíčko. Tempo rázem přechází do ultrapomalého a za pár kilometrů jsem schopný spíše jen rychle jít. Sem tam popobíhám, ale nějak se nemůžu do závodu vrátit, přicházím o dost míst, ale špatná nálada se nedostavuje, dost si vykládám s ostatníma lidma na trati, jak to jde, čerpám jejích pozitivní energii a snažím se nemyslet na to co se mi děje pod trenýrkama.
 |
| Setkání s Danem |
Dobíhám jakštakš na 50tou míli závodu, což znamená jediné a to že jsem v půlce a za dalších deset mil se setkám s Danem, který mě doprovodí nocí, až do vytouženého cíle. Posílám sms, a ještě krátký potvrzující telefonát, že jo, že je připravený se se mnou loudat, až do rána. Těch deset mil mi dost zpříjemňuje jeden Amík a skvěla Newcastelanka, povídáme o závodech, o životě. A míle ubíhají, ale s nimi i má energie a naopak narůstá veliká bolest v nohou a hlavně pořád těch prokletých stehnech. Dan mě už netrpělivě vyčkává ještě před vlastním CP na 60 míli a volnou chvíli si krátí focením ostatních závodníků. Když ho už konečně vidím, jen se směje, při pohledu na Zombíka. Nejsem schopný běhu už vůbec, na CP se snažím do sebe dostat dostatek jídla, co nestihnu pobrat já, tak velice ochotně mi i několikrát donese Dan k židličce. Takhle to má vypadat, pacer k nezaplacení. Já se snažím, nějak domluvit nohám a hlavně puchýřům na pravé noze, ať mě neserou a ještě mě nějakou dobu nesou směr vesnička Wye, kde je konec závodu. Že nestihnu vytoužený limit je mi už jasné. Když navíc na cp mezitím dobíhá Petr a chvilku po něm Monika, už vím že jsem v prdeli kompletně. Věděl jsem, že jsem měl na ně v průběhu až víc jak hodinový náskok. Tenhle střet mi vystavil účet jak hodně zle na tom jsem. Holt ti dva jsou zkušní harcovníci. Petr se
nezdržuje, chce stihnout 24hodinovku, ale podle jeho výpočtu prý, už to nestíháme. V hlavě si myslím něco o bláznech, a oči se mi zapichují do největšího puchýře co mám na noze. Z CP vybíháme s Danem vstříc noci, po chvilce nás dobíhá i napapaná vždy elegatní Monika, a par minut pokecáme a zanedlouho nás i Móňa opouští s svým stabilním tempem mízí do temného lesa.
nezdržuje, chce stihnout 24hodinovku, ale podle jeho výpočtu prý, už to nestíháme. V hlavě si myslím něco o bláznech, a oči se mi zapichují do největšího puchýře co mám na noze. Z CP vybíháme s Danem vstříc noci, po chvilce nás dobíhá i napapaná vždy elegatní Monika, a par minut pokecáme a zanedlouho nás i Móňa opouští s svým stabilním tempem mízí do temného lesa.
 |
| Snažím se vyřešit pár bolístek |
Má bolest se dostává do nové dimenze, bolí mě nohy už naprosto brutálně a nejsem schopný udržet nějaké rozumné aspoň chodící tempo. Do dalšího CP to není zas tak daleko, a nějak to zvládáme s Danem prokecat. Strategie je jasná, nesmím se zastavit, takže jen doplnění vody, hrst jídla a tradá dále. Zastavení by pro mě asi znamenalo, že si tělo taky může usmyslet regeneraci a to je pak uplný konec, kdy začne bolet i to co do té doby vůbec nebolelo, takzvaný syndrom "Ráno poté". Po tomto občerstvení do karet nepřítele číslo jedna ,DNF, hraje do noty vzdálenost Cépéček. Jsou od sebe vzdáleny cca 21 km. Tyhle kiláky se pro mě stávají naprostým utrpením a pro Dana, asi i úplně novou zkušeností, co dělat s člověkem, který už ani neudrží směr. I přes všechnu bolest, se snažím nezastavovat, což jde. Na pomoc jsem si i posbíral větvě v lese a udělal je provizorními hůlkami. To docela pomohlo, a zase jsme si to štrádovali směr finiš. Po pár desítkách minut mě napadla super myšlenka, že si dám nohy hore, abych jim chuděrám odlehčil. Já je neodlehčil, já je tím vlastně zabil. Navíc, kolem nás prochází další a další závodníci a všichni, jak je dobrým anglickým zvykem, se ptají jak mi je. Jsem česky upřímný a nesportovně je posílám do prdele. Po notné dávce sebezapření a bolesti se zvedám s odhodláním pokračovat.
 |
| Klaním se před štědrým Santou |
V ten moment začíná pršet, mé odhodlaní se v sekundě mění, a zcela odevzdaně, vyslovím nahlas to co už Dan asi tušil, ale nevyslovil. Vzdávám, to je to jediné možné východisko z tohoto utrpení. Ale vlastně ne tak docela, Dropnout ze závodu se může, jen na CP. takže pořád mám před sebou cca 9 km v dešti a bahně. Přecházíme nekonečný dálniční most, prší jak sfiňa a já začínám docela hustě mrznout, naštěstí mi mozek ještě funguje, vytahuji alufólii, a dělám si krásnou skotskou sukni, aby mi nohy neupadly. Vleču se za Danem, jak ožralec, neschopný dopředné chůže. Vší silou se opírám hůlky a snažím se přimět levou a pak pravou nohu k pohybu v před. Dan je stále optimista a popohání mě směr teplo. Po nekonečných desítkách minut, dorážíme na čekpoint. Rezignovaně hlásím konec, málem se rozbrečím, když mi strhávají startovní číslo. Chci si ho nechat, pro připomínku co jsem všechno protrpěl, není mi to dovoleno. Naštěstí je zde přistavený minibus, s dalšíma jako jsem já. Nasedám upadám do komatu a probouzím se až na cestě do finiše. Sleduji dění kolem sebe, úspěšné finišery a všechny ostatní. Každý má ten svůj příběh, a já vám ten svůj právě dovyprávěl. Já se vrátím!
 |
| Bolest |
Opět děkuju všem SMSkářům, bez vás bych tak dlouho na trati nevydržel...
Nejlepší muž: Danken Oakes za 17:04:12
Nejlepší žena: Jenni Ball za 21:51:03
A podle všeho užásná Monika Vavrochová doběhla do cílé na užásném 3 místě mezi ženami. Obrovská gratulace!!!
Hostýnky nás baví
sepsali Jiřík a Jana
Hostýnská 8 se letos běžela už potřetí a jsou mezi námi takoví, co ji běželi třikrát. Ale když tam je tak bezva.
O účasti našeho kroužku na tomto ultra bylo rozhodnuto hned po dokončení loňského závodu, protože jde opravdu o jednu z nejzdařilejších akcí, kterých jsem se účastnil. Nejde totiž jen o závod samotný, ale i to všechno společenské dění okolo, v čele se skvělým pořadatelem Lukášem Tomčíkem.
V pátek tedy vyrážíme ve složení Jana, Tina, Jiřík. Po rychlé prezentaci si holky zabírají poslední 2 žíněnky v tělocvičně a já jdu stavět stan.
A kruci. Karel má na stánku zase nové boty. To zase bude drahé. Ale když ony jsou tak hezké.
Pak už jen večeře, nějaká ta rychlá pivka, poslední rady ohledně výbavy a hurá na kutě. Nevím jak v tělocvičně, ale ve stanu stála noc opět za prd :o) Celou noc přijížděli další a další stanaři a pak se ještě lehce podnapilí sousedi rozhodli, že budou před stanem dlouhé hodiny probírat jaké jídla má kdo rád, komu co nechutná a kdo je na co alergický…. až jsem z toho dostal hlad :o)
V tělocvičně bylo taky veselo. Nevím, proč si někteří lidi myslí, že když řvou za zataženým závěsem, není je slyšet. A proč musí v 5 ráno nechat dohrát budík celou melodii až do konce, když je start až v 8.
Ráno klasická nervozitka - několikrát na WC a hurá na start. Ještě uvítání s Dolnolhotskou sekcí, která přijela až ráno (Radim, Petr, Tomáš) – všichni čerství a natěšení, tak to má být :o) – a jdeme na to.
Čelo to po asfaltu rozbíhá poměrně svižně, tak nelením a zkouším se držet v závěsu – bohužel jen než přišel první kopec. Pak už radši zvolňuju a jdu si svoje. Vůbec poprvé mám sebou hůlky a okoukávám u ostatních techniku.
(V pátek před závodem jsme vedli debatu ohledně použití hůlek a přestože jsem si je vzal, tak si pořád nejsem jistý, jestli to bylo dobře nebo ne. Možná to byl jen nezvyk nebo špatná technika, ale ke konci mě už chytaly křeče do tricepsů i předloktí. Navíc mi přes polovinu závodu jen překážely. Ale zase kdo ví, jaké by to bylo bez nich :o) Asi s nimi budu muset víc experimentovat než to vychytám.)
Průběh závodu si vlastně ani moc nepamatuju, ale bylo to nějak takto: kopec – vedro - seběh – vedro - kopec – vedro - seběh – trochu roviny – zase kopec – zase vedro :o) K tomu nějaké občerstvovačky, turisti na Hostýnu a sem tam pár slov s probíhajícími. Od 30.km vlastně skoro sólo závod – nikdo přede mnou, nikdo za mnou, tak radši dávám bacha na každé odbočce a i tak trochu kufruju – můj přehřátý mozek nějak přehlídnul asi metrovou značku na asfaltu :o)
Spousta běžců přepálila začátek a přes 150 lidí nedokončilo - to už je celkem výmluvné samo o sobě – prostě fakt teplíčko. Postupně tedy sbíhám odpadlíky a do kamery (která pořád jezdila okolo běžců) se snažím vykouzlit úsměv jakože je to dneska fakt brnkačka :o)
Nějak jsem ale neodhadnul zásoby pití a na poslední občerstvovačku doběhnul už jen setrvačností na výpary. Než jim tam vypiju všechnu vodu :) , tak se tu najednou vzali další 3 běžci a mozek chce opět závodit, nohy už bohužel ani moc nee :o) Přesto se nechávám „ukecat“, hodím do sebe 3 rychlé cukříky a rozbíhám to jakože svižně :o) Tedy dokud nepřišel poslední kopec – tady nastal konec všem ideím - pár kroků, vydýchat, protáhnout, zase pár kroků atd. Poslíčky křečí neustále baví běhat od mozku ke svalům a jen čekám až se někde zakousnou, hlavní adept je pravý hamstring :o) Nějak se mi nakonec podaří vydrápat i tento krvelačný kopec a následuje snad 5km seběh do cíle. Tady se do toho pořádně obouvám a valím střemhlav dolů. Zajímavé kolik má člověk najednou energie, když ví, že už ho nečeká žádný kopec :o)
Do cíle přibíhám lehce křečován za 8:08:05 a je z toho celkové 12.místo, líp to nešlo ani kdybych se pos… :o)
Po pivu a sprše se už zase začínám cítit trochu jako člověk a jdu vyhlížet ostatní, kteří se rozhodli užít si to trochu déle. Postupně ale začíná pršet až je z toho slušný liják s bleskama a pořádný vítr. Začínám mít obavy o Janu s Tinou, které jsou ještě na trati.
- ( Nedávno jsem četl v článku Honzy Bartase o dotazu co dělat v bouřce s hůlkama – bohužel bez odpovědi. Tak snad budou všichni v pohodě.)
Postupně přibíhá i kompletní Dolnolhotská sekce a poté i Jana a Tina,
které (jak jinak) skončily obě na bedně ve své kategorii. Sice krapet promoklí a „zmrzlí“, ale všichni s úsměvem od ucha k uchu a o to přece jde především :o)
které (jak jinak) skončily obě na bedně ve své kategorii. Sice krapet promoklí a „zmrzlí“, ale všichni s úsměvem od ucha k uchu a o to přece jde především :o)
Když mě po asfaltovém začátku dobíhají ze zadních pozic Petr s Tomášem (asi zaspali start :-)),
posílám je stíhat Radima.
Jsou ještě mladí a neklidní, jejich tempo by nebylo nic pro mě. Asi je to závod, měla bych se snažit, ale to vedro je úmorné. Nevím, proč musí být letos na každém ultra takový pařák. Chtělo by to nějaký deštíček.
Informace o tom, kolik je nás v kategorii se různí. Tina říkala 6, Ilona prý 12. (Nakonec jsme ve výsledcích 4). Tinu jsem viděla pod Obřanama, takže je skoro na dohled (otáčet se nebudu) Ilonu jsem neviděla, asi je někde vpředu. Ostatní neznám.
Vedro. Moje původně černé elasťáky vykvetly solí doběla. Pořád piju, na každé občerstvovačce dolívám vodu. Žaludek klasicky v tom horku stávkuje. Šetřit ho ale nebudu. Tu tyčinku do něj dostanu.
V Držkové je polívka. Risknu to, ty melouny už mi lezou krkem.
A hele, Ilona. To jsem si myslela, že je přede mnou, Tak šup, jde se dál. Zadarmo jí to nedám. Ani ohlížet se nebudu. Z Trojáku sbíhá za mnou po sjezdovce nějaká žena. (Neohlížela jsem se, cesta dole zatáčela.) Jaké tričko měla Ilona? Bílé? Asi mě za chvilku docvakne. Ne to není ona, ještě mě nedostala.
Jednou jsem viděla film o nějakých lidech, kteří nosili hlínu na kopec, aby byl vyšší a v mapách byl zaznamenán jako hora. Ale že to bude dělat Lukáš mezi prvním a druhým proběhem přes Čerňavu a Jehelník, to mě nenapadlo. Že ho to baví. Ale byly nejmíň o 50m vyšší!
To byl poslední kopec. Ještě mě nemají. Asi se zkusím občas trochu mrknout dozadu.
Začalo nějak foukat. A slyším zdálky nějaké hřmění. Nějak se nám setmělo a rozpršelo. Já jsem to zase s tím deštíčkem tak vážně nemyslela! Původně jsem si myslela, že se budu sprchovat až v cíli. Bouřka, slejvák, místo pěšinky potok. Dobré je, že jsou nějací lidi za mnou, když tady sebou šlehnu, tak mě někdo najde.
Už se otáčím. Naštěstí pronásledovatele nevidím. Pravděpodobně taky bojují s živly.
Poslední úsek, kdy SLYŠÍM cíl, běžím ale od něj, závěrečný asfalt, za mnou nikdo, vychutnávám si Jiříkovo a Petrovo povzbuzování a cíl. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil, viděli byste pěknou fotku zmoklé slepice :-)
Vedro. Moje původně černé elasťáky vykvetly solí doběla. Pořád piju, na každé občerstvovačce dolívám vodu. Žaludek klasicky v tom horku stávkuje. Šetřit ho ale nebudu. Tu tyčinku do něj dostanu.
V Držkové je polívka. Risknu to, ty melouny už mi lezou krkem.
A hele, Ilona. To jsem si myslela, že je přede mnou, Tak šup, jde se dál. Zadarmo jí to nedám. Ani ohlížet se nebudu. Z Trojáku sbíhá za mnou po sjezdovce nějaká žena. (Neohlížela jsem se, cesta dole zatáčela.) Jaké tričko měla Ilona? Bílé? Asi mě za chvilku docvakne. Ne to není ona, ještě mě nedostala.
Jednou jsem viděla film o nějakých lidech, kteří nosili hlínu na kopec, aby byl vyšší a v mapách byl zaznamenán jako hora. Ale že to bude dělat Lukáš mezi prvním a druhým proběhem přes Čerňavu a Jehelník, to mě nenapadlo. Že ho to baví. Ale byly nejmíň o 50m vyšší!
To byl poslední kopec. Ještě mě nemají. Asi se zkusím občas trochu mrknout dozadu.
Začalo nějak foukat. A slyším zdálky nějaké hřmění. Nějak se nám setmělo a rozpršelo. Já jsem to zase s tím deštíčkem tak vážně nemyslela! Původně jsem si myslela, že se budu sprchovat až v cíli. Bouřka, slejvák, místo pěšinky potok. Dobré je, že jsou nějací lidi za mnou, když tady sebou šlehnu, tak mě někdo najde.
Už se otáčím. Naštěstí pronásledovatele nevidím. Pravděpodobně taky bojují s živly.
Poslední úsek, kdy SLYŠÍM cíl, běžím ale od něj, závěrečný asfalt, za mnou nikdo, vychutnávám si Jiříkovo a Petrovo povzbuzování a cíl. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil, viděli byste pěknou fotku zmoklé slepice :-)
Co dodat? Že to prostě bylo opět všechno moc fajn a za rok se tam všichni těšíme znovu :o)
výsledky: http://www.hostynskaosma.cz/results.html
pondělní dodatek:
I přes nedělní vyklusání mám v pondělí takovou svalovici ve stehnech, že jsem jen tak tak schopen dojít do práce. O pohybu po schodem raději pomlčím :o)
Stehna se mi ale už teď „třepou nedočkavostí“ na kopečky na Slezském maratonu, který nás všechny čeká už tuto sobotu :o)