Bez práce nejsou koláče
To mi takhle jednou s0cketka povídá, že se přihlásila na nějaký běh, a sice Enervit Janovských 11 km. Do Janova je to pořádný kousek cesty, takže kvůli jedenácti kilometrům zbytečná cesta. Ale devatenáct, to už je lepší! Zhlédla jsem propozice - paráda. Ale i výsledky předchozích ročníků - to už taková paráda není. Většina, starší ročníky nevyjímaje, to běhá za hodinu-hodinu a půl, kdežto já nemám šanci to dát pod dvě hodiny. Kdybych alespoň trochu trénovala... Takhle skončím poslední, i kdybych šla "na krev" :-/. To mě odradilo a nechala jsem to "plavat". Za nějaký čas mě to ale hlodalo, a tak jsem se rozhodla zúčastnit. Podotýkám zúčastnit, nikoliv závodit!
Ještě v pátek jsem nevěděla, zda pojedeme, ale nakonec to vyšlo.
Do noci jsem chystala věci, abychom ráno hned po snídani mohli vyrazit. Ovšem krátce po čtvrté ranní mi synek stáhl peřinu se slovy: "Máma spát ne! Pojď dolů, mámo!" Marné je veškeré přemlouvání, že je tma, tedy noc, a že máma potřebuje ještě chvíli spát :-/. "Jdeme hrát. Pojď!" Ach, proč jen jsem si přála, aby náš malý už uměl toto a tamto a třeba i mluvil ve větách :-D?
Díky časnému budíčku se nám podařilo vyrazit včas. Zatímco synek v autě samozřejmě ihned usnul, aby dospal, mě začínala slušně bolet hlava z únavy (přecijen jsem zvyklá spát déle než 3-4 hodiny). Cesta uběhla jak voda, pouze v Jablonci jsme se poněkud zamotali, a příjezdový čas byl akorátní, ihned jsme našli parkoviště pro účastníky a já se vydala vyzvednout strtovní číslo do sokolovny. U sokolovny bylo samozřejmě ještě jedno parkoviště, které nám bylo zřejmě záměrně zamlčeno, což mě trochu naštvalo, nemám ráda rozdělování na VIPky a neVIPky, a taky protože jsem se ještě potřebovala převléknout a musela jsem jít zas dolů a zas nahoru. Jako rozcvička to není špatné, ale zkrátka zbytečný stres, zda to stihnu tam a zpět na start nebo ne.
Na start jsem to stihla s cirka šestiminutovým předstihem. Cestou jsem pozdravila Leonu a zůstala jsem pěkně na konci startovního pole. Zima jak v lednici, inverze (a tedy slunce) se nekoná, a já jen v lehké běžecké bundě. Brrr! Klepala jsem se jak ratlík s vědomím, že od zítřka mě bude bolet v krku. Pár minut žvatlání pořadatele a z ničeho nic výstřel, div jsem se nepo..., jak jsem se lekla. A běželo se.
S vědomím, že jsem na konci a že mě už téměř nemá kdo předběhnout, jsem si jen tak běžela. Kam bych se hrnula? Rozhodla jsem se přeci hájit zadní pozici! Ale zas žádné cupitání, aby mě zítra nebolela lýtka. Pěkně velké kroky a do prudšího kopce chůze (v mém případě rychlejší než běh). Běžela jsem tak, že jsem zapomněla pořádně funět. Zato jiní funěli jak mašiny a hekali jak když je na nože berou, často až úsměvně, občas až obtěžujícně. Dlouho jsem se nemohla jednoho hekala zbavit. Do kopce mě vždy dostihl a po rovince jsem mu zas odběhla já. Ale nakonec jsem mu v jednom mírném stoupání odběhla natolik, že už mě to nerušilo.
Všude mlha jak mléko, celkem zima, viditelnost tak akorát k mé rychlosti. Zpočátku byl pořád někde někdo, ale pak jsem běžela témeř sama, což bylo parádní. Jen, abych nezabloudila! Žluté šipky nebyly v té mlze místy vidět, ale na důležitých křižovatkách stáli pořadatelé v reflexních vestách, aby nás správně nasměrovali.
Odhaduji, že někde kolem 7 kilometru mě začali předbíhat chrti z jedenáctky. Ale jako opravdu docela dost rychle. Jak demotivující! Když už se člověk smíří s tím, že je poslední, začnou ho najednou předbíhat ti, kdo startovali o čtvrthodinu později? Opakuji - demotivující! Ale po pár kilometrech se naše trasy rozdělily a já si zas běžela sama.
Vzhledem k tomu, že jsem zapomněla nastudovat profil trasy, neměla jsem absolutně vůbec ponětí kde jsem, kolik toho mám za sebou a kolik před sebou a co mě ještě čeká. Mlha, zima a liduprázdno hodně zkreslovalo situaci. Myslela jsem, že někde v půlce bude občerstvovačka, ale nikde jsem na ni nenarazila, jen někde v prvních kilometrech jsem zaregistrovala stolky, kde vybalovali něco z krabic, ale to mi přišlo nějak brzy po startu a hlavně nepřipravené. Ne, že bych ji potřebovala, ale pro orientaci na trati dobré...
Trasa parádní, terén jedna báseň, kopečky i kopce nahoru, sem tam polorovina, občas kopec dolu. Co mi tedy nevyhovovalo byl seběh po nějaké sjezdovce, a taky závěrečný seběh po šutrech a po prudké stráni. To bylo jako fakt fuj! Vlastně se ani moc běžet nedalo. Dvakrát jsem si lehce podvrknula kotnik a obávala jsem se, aby to nedpadlo jak na Baroku, že poběžím s vymknutým kotníkem a budu z něj mít bambuli, nebo jako v Jeseníkách, že se vymlátím na posledních kilometrech. Naštěstí cesta do cíle se v posledních metrech vinula pěkně vzhůru, takže nohy mohly ještě zapracovat. Před cílovou rovinkou přede mnou běžel jakýsi mladík a ozvalo se: "Dej ho!" "Mám, jo?" odvětila jsem. "Jasně, ten už nemůže." dostalo se mi škodolibé odpovědi. A tak jsem pár metrů před cílem zrychlila, abych asi o půl kroku předběhla jednoho chudáka, který už nemohl :-).
Oi diběhz jsem měl úplně jiný pocit než mívám. Bývám zplavená, vyšťavená, udýchaná, jdou na mě mdloby ze závěrečného sprintu. Ale tentokrát jsem sice byla zplavená, ale neudýchaná, spíše zmrzlá a tak nějak divně plná sil. Asi tím, že jsem zvolila zcela jinou taktiku. Možná ty dlouhé kroky? Nebo chůze do kopce? Když o tom tak zpětně přemýšlím, možná mi podvědomě chyběly ty 2 kilometry do půlmaratonu, nevím...
Několik minut jsem postávala před sokolovnou a mrzla ve snaze zahlédnout s0cketku se sestrou, ale ona nikde, nakonec jsme se našly telefonicky :-). Poklábosily jsme v sokolovně, já trochu rozmrzla, zhlédly jsme část vyhlašování. A mě tak napadlo, jak jsem se jen mohla chtít poměřovat s někým, kdo poctivě trénuje a třeba se i živí běháním v horách nebo triatlonem?
Skončila jsem poslední, téměř. Ale asi už stárnu nebo se jedná o jakýsi druh rezignace, protože mi to tentokrát přiliš nevadí. Zřejmě jsem někde uvnitř pochopila, že bez práce nejsou koláče a bez tréninku není dobrý čas. Nebo jsem možná už úplně mimo, když jsem se svým výkonem 1:55:49,5 (a tedy s půlhodinovou ztrátou na vítězku a mnohaminutovými ztrátami na mnohé seniory) relativně spokojená...? :-)
Ale zas mi ukažte někoho, kdo běhá 3krát do měsíce a uběhne horských 19 km pod 2 hodiny ;-) :-D.
Jo, a v tom krku mě samozřejmě bolí :-b...
Ještě v pátek jsem nevěděla, zda pojedeme, ale nakonec to vyšlo.
Do noci jsem chystala věci, abychom ráno hned po snídani mohli vyrazit. Ovšem krátce po čtvrté ranní mi synek stáhl peřinu se slovy: "Máma spát ne! Pojď dolů, mámo!" Marné je veškeré přemlouvání, že je tma, tedy noc, a že máma potřebuje ještě chvíli spát :-/. "Jdeme hrát. Pojď!" Ach, proč jen jsem si přála, aby náš malý už uměl toto a tamto a třeba i mluvil ve větách :-D?
Díky časnému budíčku se nám podařilo vyrazit včas. Zatímco synek v autě samozřejmě ihned usnul, aby dospal, mě začínala slušně bolet hlava z únavy (přecijen jsem zvyklá spát déle než 3-4 hodiny). Cesta uběhla jak voda, pouze v Jablonci jsme se poněkud zamotali, a příjezdový čas byl akorátní, ihned jsme našli parkoviště pro účastníky a já se vydala vyzvednout strtovní číslo do sokolovny. U sokolovny bylo samozřejmě ještě jedno parkoviště, které nám bylo zřejmě záměrně zamlčeno, což mě trochu naštvalo, nemám ráda rozdělování na VIPky a neVIPky, a taky protože jsem se ještě potřebovala převléknout a musela jsem jít zas dolů a zas nahoru. Jako rozcvička to není špatné, ale zkrátka zbytečný stres, zda to stihnu tam a zpět na start nebo ne.
Na start jsem to stihla s cirka šestiminutovým předstihem. Cestou jsem pozdravila Leonu a zůstala jsem pěkně na konci startovního pole. Zima jak v lednici, inverze (a tedy slunce) se nekoná, a já jen v lehké běžecké bundě. Brrr! Klepala jsem se jak ratlík s vědomím, že od zítřka mě bude bolet v krku. Pár minut žvatlání pořadatele a z ničeho nic výstřel, div jsem se nepo..., jak jsem se lekla. A běželo se.
S vědomím, že jsem na konci a že mě už téměř nemá kdo předběhnout, jsem si jen tak běžela. Kam bych se hrnula? Rozhodla jsem se přeci hájit zadní pozici! Ale zas žádné cupitání, aby mě zítra nebolela lýtka. Pěkně velké kroky a do prudšího kopce chůze (v mém případě rychlejší než běh). Běžela jsem tak, že jsem zapomněla pořádně funět. Zato jiní funěli jak mašiny a hekali jak když je na nože berou, často až úsměvně, občas až obtěžujícně. Dlouho jsem se nemohla jednoho hekala zbavit. Do kopce mě vždy dostihl a po rovince jsem mu zas odběhla já. Ale nakonec jsem mu v jednom mírném stoupání odběhla natolik, že už mě to nerušilo.
Všude mlha jak mléko, celkem zima, viditelnost tak akorát k mé rychlosti. Zpočátku byl pořád někde někdo, ale pak jsem běžela témeř sama, což bylo parádní. Jen, abych nezabloudila! Žluté šipky nebyly v té mlze místy vidět, ale na důležitých křižovatkách stáli pořadatelé v reflexních vestách, aby nás správně nasměrovali.
Odhaduji, že někde kolem 7 kilometru mě začali předbíhat chrti z jedenáctky. Ale jako opravdu docela dost rychle. Jak demotivující! Když už se člověk smíří s tím, že je poslední, začnou ho najednou předbíhat ti, kdo startovali o čtvrthodinu později? Opakuji - demotivující! Ale po pár kilometrech se naše trasy rozdělily a já si zas běžela sama.
Vzhledem k tomu, že jsem zapomněla nastudovat profil trasy, neměla jsem absolutně vůbec ponětí kde jsem, kolik toho mám za sebou a kolik před sebou a co mě ještě čeká. Mlha, zima a liduprázdno hodně zkreslovalo situaci. Myslela jsem, že někde v půlce bude občerstvovačka, ale nikde jsem na ni nenarazila, jen někde v prvních kilometrech jsem zaregistrovala stolky, kde vybalovali něco z krabic, ale to mi přišlo nějak brzy po startu a hlavně nepřipravené. Ne, že bych ji potřebovala, ale pro orientaci na trati dobré...
Trasa parádní, terén jedna báseň, kopečky i kopce nahoru, sem tam polorovina, občas kopec dolu. Co mi tedy nevyhovovalo byl seběh po nějaké sjezdovce, a taky závěrečný seběh po šutrech a po prudké stráni. To bylo jako fakt fuj! Vlastně se ani moc běžet nedalo. Dvakrát jsem si lehce podvrknula kotnik a obávala jsem se, aby to nedpadlo jak na Baroku, že poběžím s vymknutým kotníkem a budu z něj mít bambuli, nebo jako v Jeseníkách, že se vymlátím na posledních kilometrech. Naštěstí cesta do cíle se v posledních metrech vinula pěkně vzhůru, takže nohy mohly ještě zapracovat. Před cílovou rovinkou přede mnou běžel jakýsi mladík a ozvalo se: "Dej ho!" "Mám, jo?" odvětila jsem. "Jasně, ten už nemůže." dostalo se mi škodolibé odpovědi. A tak jsem pár metrů před cílem zrychlila, abych asi o půl kroku předběhla jednoho chudáka, který už nemohl :-).
Oi diběhz jsem měl úplně jiný pocit než mívám. Bývám zplavená, vyšťavená, udýchaná, jdou na mě mdloby ze závěrečného sprintu. Ale tentokrát jsem sice byla zplavená, ale neudýchaná, spíše zmrzlá a tak nějak divně plná sil. Asi tím, že jsem zvolila zcela jinou taktiku. Možná ty dlouhé kroky? Nebo chůze do kopce? Když o tom tak zpětně přemýšlím, možná mi podvědomě chyběly ty 2 kilometry do půlmaratonu, nevím...
Několik minut jsem postávala před sokolovnou a mrzla ve snaze zahlédnout s0cketku se sestrou, ale ona nikde, nakonec jsme se našly telefonicky :-). Poklábosily jsme v sokolovně, já trochu rozmrzla, zhlédly jsme část vyhlašování. A mě tak napadlo, jak jsem se jen mohla chtít poměřovat s někým, kdo poctivě trénuje a třeba se i živí běháním v horách nebo triatlonem?
Skončila jsem poslední, téměř. Ale asi už stárnu nebo se jedná o jakýsi druh rezignace, protože mi to tentokrát přiliš nevadí. Zřejmě jsem někde uvnitř pochopila, že bez práce nejsou koláče a bez tréninku není dobrý čas. Nebo jsem možná už úplně mimo, když jsem se svým výkonem 1:55:49,5 (a tedy s půlhodinovou ztrátou na vítězku a mnohaminutovými ztrátami na mnohé seniory) relativně spokojená...? :-)
Ale zas mi ukažte někoho, kdo běhá 3krát do měsíce a uběhne horských 19 km pod 2 hodiny ;-) :-D.
Jo, a v tom krku mě samozřejmě bolí :-b...
Říjen v obrazech I (Limone)
Rok jde dál. Lezavý vítr chladí pláž.
Její dlouhé tahy dlouží se a mizí,
temnota se sbírá, ale nepadá
a běloba na zdi trochu uvadá.
Muž, který jde pískem, se prázdně obrací.
Sleduje, jak sever změnu stále zvětšuje.
Wallace Stevens: Polární zář podzimu (přel. Daniel Soukup)
Její dlouhé tahy dlouží se a mizí,
temnota se sbírá, ale nepadá
a běloba na zdi trochu uvadá.
Muž, který jde pískem, se prázdně obrací.
Sleduje, jak sever změnu stále zvětšuje.
Wallace Stevens: Polární zář podzimu (přel. Daniel Soukup)
A tak je to rok co rok …
Historie se opakuje. Respektive opakuje se můj běžecký rok.
Zima - naběhávám si kilometry, mráz mě nezastaví, užívám si každý výběh, jsem natěšená na jaro, připadne mi, že zvládnu úplně všechno, registruju se na kde co, píšu...
Hodinové běhy I: Dubeč – Háje
Úvodem (trochu delším)
Nápad na název seriálu přišel během dnešního běhu, když jsem zas po delší době mohl konstatovat, že se mi podařilo najít celkem smysluplnou trasu odněkud někam, navíc s přiměřeným množstvím asfaltu a ještě ke všemu přiměřeně (časově) dostupnou. Bez mučení se přiznám, že základem mé běžecké lenosti je často to, že mě nijak nemotivuje jít prostě a jen pouhopouze točit na okruh který už znám nazpaměť a který už mi kromě kilometrů (a velmi sporadické touhy překonat svůj čas z minula) nic moc nepřináší. Nemám nijak zvlášť v oblibě asfalt (stejně jako moje nohy) a když se mu můžu smysluplně vyhnout, tak to zpravidla dělám. A stejně tak si nijak nepotrpím na akce typu hodinu a půl cesty tam, běh, hodinu a půl cesty zpět. Věřte mi, že kdyby bylo možné obléct si před domem plavky a začít plavat, tak bych toho taky naplaval mnohem víc než nějakou umrněnou hodinu týdně. Takže základem pro mě je ztratit co nejméně času přesuny a současně zaběhnout něco pěkného.
Hodinový běh je pro řadu začátečníků pomyslná meta. Může to začít třeba snahou vydržet běžet hodinu bez zastavení, nebo zvládnout za hodinu uběhnout desítku. S hodinou se navíc docela dobře počítá v různých časových plánech. Když večer řeknete, že si jdete na hodinku zaběhat, vaše drahá polovička mrkne na hodiny a bez většího počítání ví, že až bude velká ručička zase na stejném místě, má vás očekávat s večeří. Když řeknete, že jdete ven na 50 minut, stejně si na tu večeři nejspíš deset minut počkáte... A ačkoliv při běhu většina běžců řeší spíše tempo, v minutách na kilometr, tak rychlost se stejně nakonec vyjadřuje v kilometrech za co? Za hodinu...
Dislaimer
Naštěstí nejsme v jedné z navenek humorně působících zemí, kde jsou lidé tak hloupí, že jsou schopní zažalovat autora článku o maratonu za to, že je nevaroval, že za 2 hodiny 10 to běží jen ti nejlepší. Nicméně stejně pro jistotu pár poznámek. Hodinové běhy jsou trasy, které mi trvaly přibližně (plus mínus cihla) hodinu. Někdy to jde líp, někdy to jde hůř. Vám taky. Proto u trasy uvádím jak kilometry, tak svůj čas a tempo. Takže se může stát - a stane - že mě budete na nějaké trase proklínat ještě za hodinu dvacet, nebo naopak budete po 50 minutách hladoví stepovat v kuchyni. Pokusím se vždy objektivně napsat, co vás na trase čeká, abyste mohli odhadnout, která z výše uvedených variant je pravděpodobnější. Hodinový běh znamená, že hodinu potřebujete pouze na běh. Mou snahou je, aby jakékoliv přesuny trvaly co nejkratší dobu, ale jejich délka samozřejmě závisí i na vašem bydlišti, způsobu dopravy a dalším, takže s prostou hodinou času zpravidla nevystačíte. U některých tras nahodím i možné (podle mě smysluplné) varianty. Vzhledem k tomu, že se bavíme o běhu, ne o jízdě tramvají, je však možných variant téměř neomezeně a určitě někde najdete lepší.
A konečně: to, že se trasa líbila mě, ještě neznamená, že vám se bude líbit taky. Ale snad ano. Aspoň občas.
Dubeč - Háje
13,3 km - 1:06 - 5:01 min/km - asfalt cca 3,6 km
Trasa: mapy.cz, Garmin Connect
Doprava: Na začátek trasy busem PID do zastávky Za Pavilonem (na znamení): 111 ze Skalky (metro A, 18 minut), 240 z Hájů (metro C, 22 minut). Konec trasy ve vzdálenosti cca 300 m od metra C - Háje.
Popis: Přímo u zastávky busu prolukou mezi domy do konce ulice U Transformátoru, po pěšině přes potok na hráz rybníka V Rohožníku. Zde pokračovat vpravo po trase naučné stezky Dubeč-Uhříněves. Pozor na značení, místy je velmi sporadické a je tak jednoduché špatně odbočit (nebo neodbočit). Po louce podél Říčanského potoka až k Podleskému mlýnu. V okolí mlýna hospodaří Výzkumný ústav živočišné výroby, takže zde můžete v ohradě zahlédnout například stáda jelenů a laní. U mlýna se připojí modrá turistická značka. Pokračujte dál podél rybníka (se svými 14,4 ha třetí největší rybník v Praze) a nenechte se zmást tím, že místy je na stromě jen jedna ze značek - do Uhříněvsi vás dovedou obě. Po chvíli značky opustí břeh a navedou vás na cca 550m asfaltový úsek vedoucí k Oboře v Uhříněvsi. Na okraji uhříněveské zástavby po pravé straně minete Židovský hřbitov a pak na nějakou dobu opustíte měkčí podklad (přesněji na nějakých 1850 m). Překřížíte ulici Přátelství (semafor, hlavní a velmi frekventovaný tah) a po modré (NS zde končí) doběhnete k nádraží Praha - Uhříněves (možnost zkrácení). Zde odbočíte doleva podél kolejí a budete pokračovat po zelené. Překřížíte ulici Ke Kříži (přechod, opět hlavní tah), odbočíte doprava a podběhnete železnici. Dále pokračujete po zámkové dlažbě až k napojení na ulici K Dálnici, kde zelená opět po přechodu přechází na pravou stranu silnice. Zbývá vám posledních asi 300 m po tvrdém, pak se zelená stočí mírně doprava mezi domy a pokračuje mezi loukami do Pitkoviček. Zde je (dle mého) asi nejnebezpečnější úsek: přibližně 100 metrů po silnici. V tomto úseku je hůř vidět na přijíždějící auta, vzhledem k tomu, že na obou koncích úseku jsou zatáčky. Osobně doporučuji (s vědomím páchání přestupku) přeběhnout přibližně v polovině úseku na opačnou stranu a běžet po pravé straně silnice. Tak budete mít při přebíhání dostatečný rozhled na obě strany. U konce úseku je po pravé straně velký asfaltový plácek, kde opět zvyšte pozornost - není zde malovaná krajnice, někteří řidiči si zde tudíž před prudkou zatáčkou (doleva přes most) poměrně hodně najíždějí. V zatáčce pokračujte dál rovně po zelené, která jde nejprve porostem u břehu potoka, poté po loukách. Tento úsek je místy až extrémně rozježděný od bikerů, takže v mokrém počasí počítejte s vydatným bahnem. Poté, co minete (po pravé straně) altánek, je možné odbočit ze značky a přeběhnout zkratkou do Křeslic. Pokud odbočku minete, doběhnete až na rozcestí Dobrá voda, kde se zelená vrací, a zaběhnete si asi o 750 m víc. V Křeslicích přeběhnete hlavní silnici (přechod, z obou stran jedou auta z kopce, proto často dost rychle) a máte na výběr. Buď odbočíte doprava po zelené, čímž si připíšete dalších cca 800 m asfaltu, nebo odbočíte doleva po červené, čímž si připíšete cca 300 m asfaltu a navíc dva pěkné kopce. Doporučuji variantu druhou. Červená za mostem odbočuje doprava ulicí do kopce, následně pak po lesní cestě padá zpět k potoku. U altánku je potřeba přeběhnout po mostku přes potok a pokračovat do kopce k silnici. Zde odbočíte doleva (zprava se připojí zelená) a poběžíte až do zatáčky (asi 200 m). Výhodou na tomto úseku je jeho přehlednost (viditelnost kolem 300 m, místy i více), nevýhodou možnost narazit na řidiče využívající právě zmíněné přehlednosti k testování výkonu motoru. V zatáčce zelená značka odbočuje a po pár metrech polní cesty vás zavede do Milíčovského lesa. Zde můžete buď sledovat značku, nebo běžet po okraji Milíčovského lesa (obě varianty cca 1,75 km) až do jeho severozápadního rohu. Zde už bez značení po asfaltu po okraji sídliště (po pravé straně budete mít Milíčovské homole, které zná asi každý z Jižáku prostě jako Kopce), podběhnout vedení vysokého napětí a dál až k cyklostezce obkružující sídliště. Odbočíte doprava a necháte se vést až do levotočivé zatáčky, za kterou pak následuje mírné stoupání ke křižovatce ulic Novomeského a Stříbrského. Závěrečný asfaltový úsek od rohu Milíčovského lesa má přibližně 750 m. Zde má trasa končí, nicméně pokud chcete doběhnout až na metro, čeká vás ještě 250 m ke křižovatce ulic Novomeského a Opatovská.
Race the Tube 0.1 – Prague Runners and Sabaton Runners
Zasraný virál. Internetem, nebo aspoň jeho běžeckou částí, letí video týpka co v Londýně předběhl metro. Všichni to like a všichni sdílejí, ale v našich běžeckých skupinách už se řeší, kde se to dá realizovat v Praze. Většina se shoduje po velmi dlouhé debatě, že v Praze je to nereálné, protože nemáme krátkou zastávku v rovině, kde se to dá. Všechno je moc dlouhé, kopcovité, rychlé. Reálnější mi přišlo plánovat výlet do Londýna s chutí porazit Brita na jeho vlastním území. Vzít partu kámošů, běžců na výlet, a užít si běh proti Londýnskému Metru. Druhý den vidím, že Ivan Bartoš - černý pasažér, řeší na svém FB s kolegou Víťou Krichlem - vysokohorským turistou, horolezcem a outdoorovým nadšencem, proč jezdit jednu zastávku metrem, když to maník uběhl. Po brainstormingu stanovují jediné možné místo Hlavák - Muzeum. Přidávám se bez přesvědčování a už řešíme za přispění diskutujících na zdi, kde, v jakém směru, kdy a pod. Pár hodin poté jedu náhodou navrženou trasou metrem po Céčku a před Hlavákem zapínám stopky, na Muzeu je vypínám a zjišťuji, že na zdolání skoro 700 metrů máme méně času než je světový rekord. A nikdo z nás není tak dobrý běžec. :(
Nadějě umírá poslední. Na tréninku Prague Runners říkám o plánu Robertovi Honzíkovi - Nike trainer, bezec, triatlonista, ad 1) je rychlejší než já a ad 2) je pro každou běžeckou špatnost. Přibíráme ještě Martina Nytru - rovněž Nike trenéra, ad 1) i ad 2) má stejné a tým je kompletní. Trasa dochází změny. Nové Butovice - Hůrka je sice o delší, ale má delší interval stání a je to rovina. Na zdolání cca 750 metrů máme dle měření asi 2:30 a to už se s odřenýma ušima dá stihnout a nemusíte se jmenovat Maslák.
Ladíme, plánujeme, měříme, Robert a Martin se proběhli po trati a hlásí, že neběželi na plno, ale mělo by to jít anebo ne o prsa asijské plavkyně. Ladíme datum akce. 5 běžců, milion závodů, minimum možností se sejít. Nakonec nacházíme průsečík a jde se na věc v neděli 19.10.
Neděle ráno je pěkně hnusně zataženo. Budí mě Ivan, že už jsou s Víťou na cestě. Vstávám dávám sprchu, oblíknout a vyrážím na Nové Butovice. Na místě je Jindra s Jitkou, jako support a on board bike camera by Ivan z Hejbuse. Analyzujeme trasu a zvažujeme, kterak budeme zdolávat překážky na trati, chvíli na to přibíhá Robert. Pomalu si probíháme trať a zdá se nám hodně dlouhá, na to jak je krátká. Pak nastavit kamery, dohodnout taktiku pořadí a jedeme na stanici Lužiny, kde se hned otáčíme směr Hůrka. Z Hůrky má trať menší převýšení a menší počet schodů nahoru než v opačném směru. Poslední hecování, nastavení kamery.
Jsme na Hůrce, otvírají se dveře, pálíme ven ...
Nadějě umírá poslední. Na tréninku Prague Runners říkám o plánu Robertovi Honzíkovi - Nike trainer, bezec, triatlonista, ad 1) je rychlejší než já a ad 2) je pro každou běžeckou špatnost. Přibíráme ještě Martina Nytru - rovněž Nike trenéra, ad 1) i ad 2) má stejné a tým je kompletní. Trasa dochází změny. Nové Butovice - Hůrka je sice o delší, ale má delší interval stání a je to rovina. Na zdolání cca 750 metrů máme dle měření asi 2:30 a to už se s odřenýma ušima dá stihnout a nemusíte se jmenovat Maslák.
Ladíme, plánujeme, měříme, Robert a Martin se proběhli po trati a hlásí, že neběželi na plno, ale mělo by to jít anebo ne o prsa asijské plavkyně. Ladíme datum akce. 5 běžců, milion závodů, minimum možností se sejít. Nakonec nacházíme průsečík a jde se na věc v neděli 19.10.
Neděle ráno je pěkně hnusně zataženo. Budí mě Ivan, že už jsou s Víťou na cestě. Vstávám dávám sprchu, oblíknout a vyrážím na Nové Butovice. Na místě je Jindra s Jitkou, jako support a on board bike camera by Ivan z Hejbuse. Analyzujeme trasu a zvažujeme, kterak budeme zdolávat překážky na trati, chvíli na to přibíhá Robert. Pomalu si probíháme trať a zdá se nám hodně dlouhá, na to jak je krátká. Pak nastavit kamery, dohodnout taktiku pořadí a jedeme na stanici Lužiny, kde se hned otáčíme směr Hůrka. Z Hůrky má trať menší převýšení a menší počet schodů nahoru než v opačném směru. Poslední hecování, nastavení kamery.
Jsme na Hůrce, otvírají se dveře, pálíme ven ...
O kousek, ale zjistili jsme že to je možné. Podcenili jsme přípravnou fázi a plánování intervalů v metru. V kavárně koukáme na videa a řešíme co dál. Nálada není nic moc veselá, ale spravuje to v mém případě presso a věneček. Sometimes you learn, sometimes you win. Teď to je o tom learn. Co jsme udělali blbě a proč? Zlepšit, vytunit a jdeme na to znovu. Důležité je se nikdy nevzdávat.
Hodil jsem Race the Tube do vyhledávání na youtube a koukám, že ze závodění se soupravou metra se stává docela velký movement. Hong Kong, Lausanne, Budapest, Lyon, Barcelona a díky nám i Praha. Dokonce to někdo plánoval už před náma, ale nedotáhl k realizaci.
Brzy na to jdeme znovu, poučeni, trénování, odhodlaní. Sledujte nás.
P.S.: A taky kraviny z backstage. :)
Prdelky na Príglu
Lidičky stálo to za to! V sobotu jsme s Tinou podnikli výpravu do Brna a oběhli si přehradu s dalšími 2000 běžci. K mému potěšení z nich dobrá polovina měla šikovné vyběhané prdelky, takže se běželo opravdu s motivací a to startovné 550 Kč se dalo překousnout.
A jestli se mi podaří napřesrok natrénovat a shodit pár kilo, půjdu to zase zkontrolovat...
5 beskydských vrcholů 2014 / 4. místo
31. května Tomáš opět zasedl před půlnocí k počítači a snažil se nás zaregistrovat na 5BV. Povedlo se mu to bleskurychle a už od této chvíle jsme si dělali srandu, že obhájit startovní číslo 4 nebude úplně jednoduchý...
Poslední týden před závodem spřádáme závodní plán na víkend. Cíl je jasný, nevytahovat podruhé čelovky, vyhnout se loňským halucinacím z druhé noci a být v cíli na večeři. To znamená uběhnout cca 120km za nějakých 20 hodin. Snem je první desítka celkového pořadí.
Dlouhá cesta do Vendryně tentokrát uběhla bez komplikací. Ještě téměř prázdná hala nás přivítala a my si vybrali místo pro spacáky, šli se zaregistrovat, na guláš a trochu prohlídnout okolí haly, abychom případně hned po startu nemuseli bloudit. Chvilku probíráme, kde asi bude nástupní vrchol, a tipujeme, že se poběží někam na východ na Polsko, aby nás hned na začátku nevedli přes nevypočitatelné závory a hlavní silnici. Zabalit, převlíknout a na chvilku zalehnout. No fakt jen na chvilku, bordel v hale a nervy nedají spát. No nic, jdeme se proklusat a protáhnout. Tomáš jde k pódiu čekat na obálku a já hledám místo, kde uvidím na plátno se jménem nástupního vrcholu a přitom budu blízko východu z haly.
Start ve 22hod. Tomáš už má dávno obálku, ale animace na plátně ještě plně neodkryla název. Už je vidět půlka a je jasné, že je to Beskydské sedlo. Rychle se rozhodujeme, že do Nýdku jdeme přes centrum Vendryně a údolím pod Prašivou, bez jasně značené cesty - risk hned na začátku, ale cesta by měla být nejkratší a s minimálním převýšením. Vyrážíme z haly a dost překvapení zjišťujeme, že běžíme se Zemaníkem a Petrečkem (pozdější vítězové). Na konci Vendryně objevujeme místní cestu do Nýdku, do kterého ještě dorážíme ve čtveřici. Kolem nás jinak nikdo. Dál už ale víme, že se jich neudržíme a pomalu nám mizí. A jsme sami. Supíme do sedla, kde chvíli hledáme na mapě Trojmezí jako 1. kontrolní bod. Rozhodujeme se pro postup po hřebeni a dále přes Bukovec. Pod Velkým Stožkem nás dobíhá Navrátil a Paloncý. Koukám jak Paloncý mačká mapu a najednou si uvědomuju, že já ji nemám. Sakra! Otočím se a naštěstí leží asi 10 m za mnou... Asi 1-2 km běžíme za nimi, oni běží dál po hřebeni, asi po žluté do Polska, kdežto my chceme po červené do Bukovce. Přes Bukovec probíháme osamoceni a rychle stoupáme na Komorovský Gruň. Tam nás překvapí mlha a viditelnost asi na 5 m a vybavují se nám živé vzpomínky na loňský ročník. Na trojmezí dobíháme přes Polsko, kde v Trzycatku potkáváme v protisměru první dvě dvojice. Naštěstí kontrola na altán pověsila blikačku, takže jsme ani nemuseli moc hledat. Kontrola nás překvapí a nabudí oznámením 3. místa.
2. kontrolní bod je Kozubová. Postup není úplně jasný, ale volíme kombinaci silnice z Hrčavy a poté po zelené a červené (kvůli studánkám) do Mostů u Jablunkova. Pak po cyklotrase podél železnice a opět po silnici do Dolní Lomné a pak už jen kousek po modré na vrchol. K první studánce, která je trochu mimo trasu, se nám zabíhat nechtělo, druhou se stojatou vodou využil jen Tomáš, já raději ne. Naštěstí za Mosty jsme objevili jednu luxusní studánku, kde jsme oba naplnili vaky. V nohách máme už 45 km a je 3:45 ráno. Zatím běžíme na pohodu. Stoupání z Dolné Lomné je pěkně dlouhé, ale je okořeněno nádhernou horskou loukou pod Malou Kykulkou, která je nasvícená měsícem s hvězdami. Kvůli tomuhle se běhá po horách. Na konci trochu zmatkujeme, protože si to "zkracujeme" přes louku přímo na vrchol Kozubové, ale kontrola je asi o 500 m jinde u rozhledny a kaple. Jsme opět na 3. místě s hodinovou ztrátou na 2. místo. Další postup na 3. kontrolní bod, kterým je Těšínočka se zdá být nakonec jasný, cestou přes Malý Polom, kde je kontrola od CHKO a nesmí se běžet přímo po hřebeni, ale musí se pod ním.
Není na co čekat, vyrážíme a pomalu koukáme, jak svítá. Stále běžíme a už dlouho jsme neviděli žádnou značku. Najednou jsme na křižovatce a totálně nevíme kde jsme. Nakonec zjišťujeme, že jsme u Slavíče zapomněli odbočit podél vleku a běželi stále po asfaltce. Po chvíli rozhodujeme, že seběhneme až do Úspolky, skoro k v.n. Morávka, a pak po cyklotrase nahoru na Visalaje/Jižanky. Pak zas dolů po modré podél Řečice a pak už jen nahoru po žluté a po sjezdovce na Těšínočku. Od Úspolky běžím se svěšenou hlavou a moc toho nevnímám, na nic nemyslím, koukám na míhající se špičky bot a snažím se aspoň držet nějaké tempo, prostě nic moc. Z Ježanky dolů už to pěkně bolí, naštěstí objevujeme další studánku s tradičními hrníčky a tak toho plně využíváme. Asi v půlce stoupání po žluté k vlekům potkáváme proti nám opět Zemaníka s Petrečkem. Jsou druzí. Tohle opět nakopne. Vrchol je nedaleko a neměli bychom o moc klesnout v pořadí. Po sjezdovce to jde překvapivě snadno a jiné dvojice nikde nevidíme. Dojdeme na vrchol, ze kterého je parádní pohled na Lysou. Jsme na 4. místě a na 3. ztrácíme 15 minut. Čekali jsme to po seběhnutí z cesty horší. Počítali jsme totiž, že jsme naběhli tak o 6km navíc a ztratili okolo hodiny (nakonec jen necelé 3km). 4. kontrolní bod je Kykulka, na kterou se rozhodujeme jít přímo přes Lysou, sice do kopce, ale nejkratší cesta s možností doplnit síly na jejím vrcholu.
Sbíháme nadšení v nám již dobře známé ranní ultramaratonské euforii. Že budeme po 85 km na 4. místě jsme nečekali. Ještě při seběhu z Těšínočky potkáváme 5. dvojici. Když probíháme místem kde jsme potkali 2. dvojici, zjišťujeme ztrátu cca hodinu a čtvrt, takže moc času jsme na ně mezi 2. a 3. KB neztratili. Nastupujeme do stoupání na Lysou. Je to asi 800 m nahoru, ale jde to celkem snadno. V půlce navrhuju, ať jdeme část po asfaltu, kde lze držet tempo, a nemusíme se soustředit na každej kámen před sebou. Před posledním stoupáním se kolem nás prožene mix, trochu nevěřícně koukáme, ale pak se uklidníme. Nikde na rukách nemají 5bv pásky, uff. Na vrcholu se chvilku zdržíme ve frontě na birell. Mě moc nechutná. Zdravíme partičku místních běžců a vyrážíme dolů na Kykulku. Než začneme klesat, zase nadávám. V hospodě jsem nechal hůlky. Tak rychlý proběhnutí a už frčíme dolů. Za chvilku nás zase zmate další skupinka běžců, kteří maj i dresy. Ale vzhledem k tomu, že jsou tři tak se uklidníme. Akorát nás trochu nepochopitelně nepozdraví při předbíhání. No nic... Za chvilku jsme u mohyly Ivančeny a začínáme stoupat. Asi někdy tehdy se Tomáš zakouká do mapy a splete si Kykulku s Kyčerou (kterých je mimochodem v Beskydech nepočítaně), která je kousek dál po hřebeni. A tak asi 35 m pod vrcholem Kykulky navrhuje, že ji obejdeme po vrstevnici, abychom nemuseli až nahoru. Mě už trochu dochází a tak vítám každý ulehčení a víc nad tím nepřemýšlím. Sbíháme přes Muroňku do sedla a plazíme se na Kyčeru. Sakra, jak dlouhý to ještě bude, říkám si. Najednou koukám, že Tomáš zmateně popochází sem a tam. Sakra, ta kontrola tam není! Jsme na blbým vrcholu. Trochu ve mě zatrne. Zpátky na Kykulku je to skoro 100 výškových metru. V mým aktuálním stavu fakt nic moc! Při zpětném plazení potkáváme jednu dvojici, jsou 3. A těsně pod vrcholem Kykulky opět Paloncýho a Navrátila, kteří už míří na 5. kontrolní bod. Na kontrole jsme tedy na 5. místě. Poslední kontrolní bod se dal očekávat - Javorový. Padám do trávy a nabírám poslední sílu. Už jenom jeden kopec!
Běžíme dolů, už potřetí stejné 2km mezi Kykulkou a Kyčerou. Tomáš hledá poměrně přímou cestu do Pražma. Jen nás trochu zdrží obrovská lesní školka. Při jejím obcházení si levou nohou kopnu kámen do pravýho kotníku, ale naštěstí mě rozbolí až v neděli večer doma :-) V Pražmu kupujeme Magnesii a doplňujeme opět prázdné vaky. Cesta po silnici do Morávky je nekonečná. V Morávce prohodíme pár slov s holkou na kole, která tvrdí, že asi 20 min za námi je mix a prej už taky jen jde. Konečně se objevuje žlutá a před námi poslední kopec. Mě je už líp, a aby Tomáš alespoň částečně odčinil navigační chybu, váže si mě poprvé na gumicuk. Docela to pomáhá. Držíme pěkný tempo a za chvilku jsme pod Velkým Lipovým. Pod Ropicí, v momentě kdy se cesta trochu narovnává, začínáme vždy 30s běžet a 30s jít. Za námi nikdo. To pátý místo už snad udržíme! Těsně pod posledním krátkým stoupáním na Javorový se za námi zase objevuje běžec, ale naštěstí už běží sám, mimo závod. A teď to přijde. Kontrola nám oznámí 4. místo. Paráda. Ani se nezastavujeme a vyrážíme do cíle! Poslední seběh z Malého Javorového po serpentinách plných kamení bolí, ale jde to. Dole už nás čeká jen asi 2 km tupě naprosto rovnou lesní cestou a 2 km okolím Vendryně. Občas se otočíme, ale nikdo za námi není. Necelý 2 km před cílem mě bohužel vypadne baterka u hodinek. Poslední půlhodinu jsem tam měl nastavenou nepřetržitou navigaci do cíle, takže GPS běžela neustále a vysosala baterku... Tak si trochu zanadávám, ale cíl už je blízko a tak jsou myšlenky jinde. Hlavní silnici ve Vendryni zdárně překonáváme a teď už jen, aby nespadly závory. Hala už je na dosah. Běžíme a užíváme si to! V cíli nám potvrzují 4. místo a my padáme na zem. V ten moment tělo nějak vypíná a já najednou nedojdu skoro ani ke spacáku... :-) Chvíli po našem doběhu padá na Beskydy tma.
Všechny předzávodní sny i cíle jsme si splnili, nebo výrazně překonali. Nakonec jsme tedy byli na 4. místě, uběhli/ušli 133 km s 4900 m převýšení za 20:16 hod.
Tomáši díky moc, tohle by mě před rokem nenapadlo!
 |
| ráno na pódiu / foto: 5bv.cz |
team xfatul / Jakub Hendrych + Tomáš Zdvihal
| Číslo | Název týmu | KB1 | KB2 | KB3 | KB4 | KB5 | Cíl | Pořadí |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 52 | SALOMON - SUUNTO/LEKI | So 01:26 | So 04:30 | So 08:38 | So 11:13 | So 14:20 | So 15:48 | 1 |
| 31 | Velkej a malej | So 01:26 | So 04:14 | So 08:21 | So 10:54 | So 14:28 | So 16:00 | 2 |
| 138 | Chrochruni | So 02:12 | So 05:48 | So 10:01 | So 12:38 | So 16:15 | So 17:28 | 3 |
| 4 | xfatul | So 01:42 | So 05:26 | So 09:46 | So 13:04 | So 16:43 | So 18:16 | 4 |
| 32 | Beskydští nomádi | So 02:22 | So 06:06 | So 10:28 | So 13:34 | So 16:58 | So 18:35 | 5 |
| 62 | After FIT | So 02:22 | So 06:04 | So 10:28 | So 13:28 | So 17:21 | So 18:55 | 6 |
| 239 | The cooling birds | So 02:55 | So 06:30 | So 11:05 | So 14:07 | So 18:03 | So 19:39 | 7 |
| 102 | Na krev | So 02:35 | So 06:38 | So 11:04 | So 13:57 | So 17:41 | So 19:51 | 8 |
| 252 | Lenoši | So 02:20 | So 06:32 | So 11:17 | So 14:39 | So 18:22 | So 19:52 | 9 |
| 45 | ULTRASTA Frýdek-Místek | So 02:22 | So 06:00 | So 10:50 | So 13:56 | So 18:18 | So 20:06 | 10 |
Celkové výsledky zde: http://www.5bv.cz/cz/vysledky/all
Pátek třináctého v pondělí
Asi je to evidentní již z titulku příspěvku. Včera prostě nebyl můj den.
Před časem jsem si koupila nové kolo - závoďáka, krásné holátko. S tím, že na starém, které mám ověšené vším možným (odrazky, blikačky, zvonek) budu podnikat již jen dopravní cesty, nainstalovala jsem k tomu všemu i blatníky. Hnus :-D!
A včera že vyrazíme k babičce do Prahy.
1. Cesta tam.
Vypravování se je děsné, dítě jako obvykle zlobí, nechce se najíst, pak se nechce napít, ani vysvléknout, ani obléknout, natož vyčistit chrup. Honím ho po bytě sem tam a vyhrožuji, že pojedu sama. Nezabírá to. Prý si klidně bude doma bagrovat a převážet LEGO. No, co s tím? Zkrátka je nad věcí, takže já se vpravuji připevnit na kolo cyklosedačku v domnění, že se prcek umoudří. A také, že ano. Jen sejdu dolů po schodech, už brečí: "Taky, taky, kolo!". Bezva! Jdu ho rychle připravit a cestou ven mu ještě zakazuji hrabat se venku v pískovišti, protože je to mokré a navíc by ho cestou na kole škrábal písek v oblečení.
Kolo připravené, sice jsem odmontovala pumpičku a taštičku s nářadím a náhradní duší, ale už se s tím nebudu zabývat, protože defekt jsem neměla leta a když už by s něco stalo, nejdedeme přeci daleko. Nazouvám nové tretry a jdu. Dítě je zadělané od mokrého písku od hlavy až k patě, takže zouvám tretry a jdu ho převléci. Za krátko usedáme oba na kolo a vyrážíme. Otevřu vrata. Zavřu vrata. Nejde mi zaseknout bota do spd. Cože?! Zkouším to, ale nejde to, nové kufry nejsou asi kompatibilní se starými nášlapy. Otvírám vrata. Vyndavám dítě ze sedačky a se žádostí, ať nechodí do písku, jdu přezout na staré dobré tretry. V minutě hotovo. Zjišťuji, že dítě je celé od písku, ale už ne promočené, takže oklepu a vyrážíme.
Konečně na trase, uff! Nově instalované blatníky drhnou o kolo, a to jsem se dala co nejdál od plátě to šlo. Hrůza! To bude cesta :-/...
Nabírám směr Jižní město, protože chci vyzkoušet jinou cestu než ty nevyhovující trasy přes Jesenici, Vestec nebo Kunratice. Sice už jsem tudy jela, ale nějak to přeznačili a v novém značení chybí zančky, takže se ztrácíme v nové zástavbě v Šeberově - 3 km od domova - no, super začátek!
Díky místní obyvatelce nalézám stezku a pokračuji, abych za krátko po neuvěřitelném kličkování přes v Kateřinkách a na Chodově narazila na konec cyklotrasy a schody. S dítětem v sedačce - nelze! Obracím a vydávám se po silnicích jednosměrka-nejednosměrka hledat cyklotrasu přes Opatov. Po dlouhém bloudění po sídlišti najdu. Pohoda až na Chodov. Jen mě iritují neustálé zančky "Začátek stezky pro chodce a cyklisty"/ "Konec stezky pro chodce a cyklisty". Ty, kdo prodává, vydělá majlant :-/... Plánuji sjet z Chodova do Krče k Labuti, ale "Zákaz vstupu na staveniště". No, super. Ještěže tam napsali vstupu, takže na to kašlu a jedu :-). Cestou se motám mezi automobily, ale jde to. Staveniště to rozhodně není. U Labutě čumendo na labutě a kačeny, jinak by byl řev. Pak pokračování po "opruz" trase podél Spojky do Braníka a dále přes Barranďák a Prokopákem nahoru.
Už už se blížíme k cíli, když zjišťuji, že dítě usníná a neuvěřitelně pitomě se mu vyvrací hlava ze strany na stranu. To se mi ještě nestalo. Vždycky, když někoho vidím, že takhle veze spící dítě, tak si říkám, zda je dotyčný normální. Takže zastavuji, dávám sedačku do polohy lehu a pomalinku jdu, aby to bylo co možná nejkomfortnější. Po několika desítkách minut klidu míjím rusky hovořící skupinku žen a dětí. Je to v klidu do doby než si jedna dívenka všimne, že vezu spící dítě a zuřivě začne cinkat na zvonek na svém kole. Ještěže neumím nadávat rusky! No, co, alespoň mohu pokračovat dál v jízdě...
Trasa přes Jižňák? Never more! Za každou cenu vybudované/vyznačené cyklotrasy a cyklostezky, které nikam nevedou, a když už, tak zdlouhavě myškovat, sesedat a bůhví co ještě, to je lepší jet po silnici :-/.
2. Cesta zpět.
Frčím si to jako vždy Prokopákem dolů k Vltavě. V Hlubočepích mi podezřele hapruje zadní kolo, ale asi je to jen těmi špatně seřízenými brzdami (Jo, dejte si kolo do cykloservisu tady u nás, mimo sezónu jsou ochotní, ale nové špalky vám nalepí na ráfek, takže budete pořád brzdit a seřizovat si to stejně sami :-/.)...
"Opruz" trasa je opruz, přes Cholupice nebo Břežanské údolí je to teď po silnici v hustém provozu - s dítětem nic moc, takže zkouším jet nově přes Modřanskou rokli.
Tady jsem nebyla už více než 5 let, takže se kochám. Zhruba v půlce zjišťuji, že zadní kolo pomalu ale jistě měkne. Sakra! Zpytuji, že jsem ráno nevzala pumpu a náhradní duši. Zákony schválnosti fungují spolehlivě :-/. Raději sesedám a vedu kolo, aby vydrželo déle. Vypadám asi vtipně, protože na pneu není nic moc znát a já šlapu jak blbka vedle kola do kopce i z kopce. V Písnici už to ale znát je, jenže chci dojet s malým v sedačce co nejdál, ideálně ke stezce ve Vestci. Jenže v Kunraticích už jedu po ráfku, takže malý bude šlapat po svých...
Ale jde to, cestu skrz zástavbu v Kunraticích známe a není tu provoz, pak pěkná cesta podél jahodových plantáží a o cyklostezce až do Hrnčíř. Malý střídavě ťapká po svých nebo ho nesu tzv. na koni. Jistě vypadám jak ichtyl, ale žádný z desítek projíždějících cyklistů se nezeptá, za něpotřebuji pomoct. Ne, že bych to vyžadovala, poradím si sama, ale když vidím někoho v nesnázích, za zeptání člověk nic nedá. Holt už to není jak bývalo :-(. Nebo je to tím dítětem, pánové? ;-)
Domů jsme dorazili už za šera, no, spíše za tmy.
Ať mi nikdo neříká, že existuje jen pátek třináctého!
Před časem jsem si koupila nové kolo - závoďáka, krásné holátko. S tím, že na starém, které mám ověšené vším možným (odrazky, blikačky, zvonek) budu podnikat již jen dopravní cesty, nainstalovala jsem k tomu všemu i blatníky. Hnus :-D!
A včera že vyrazíme k babičce do Prahy.
1. Cesta tam.
Vypravování se je děsné, dítě jako obvykle zlobí, nechce se najíst, pak se nechce napít, ani vysvléknout, ani obléknout, natož vyčistit chrup. Honím ho po bytě sem tam a vyhrožuji, že pojedu sama. Nezabírá to. Prý si klidně bude doma bagrovat a převážet LEGO. No, co s tím? Zkrátka je nad věcí, takže já se vpravuji připevnit na kolo cyklosedačku v domnění, že se prcek umoudří. A také, že ano. Jen sejdu dolů po schodech, už brečí: "Taky, taky, kolo!". Bezva! Jdu ho rychle připravit a cestou ven mu ještě zakazuji hrabat se venku v pískovišti, protože je to mokré a navíc by ho cestou na kole škrábal písek v oblečení.
Kolo připravené, sice jsem odmontovala pumpičku a taštičku s nářadím a náhradní duší, ale už se s tím nebudu zabývat, protože defekt jsem neměla leta a když už by s něco stalo, nejdedeme přeci daleko. Nazouvám nové tretry a jdu. Dítě je zadělané od mokrého písku od hlavy až k patě, takže zouvám tretry a jdu ho převléci. Za krátko usedáme oba na kolo a vyrážíme. Otevřu vrata. Zavřu vrata. Nejde mi zaseknout bota do spd. Cože?! Zkouším to, ale nejde to, nové kufry nejsou asi kompatibilní se starými nášlapy. Otvírám vrata. Vyndavám dítě ze sedačky a se žádostí, ať nechodí do písku, jdu přezout na staré dobré tretry. V minutě hotovo. Zjišťuji, že dítě je celé od písku, ale už ne promočené, takže oklepu a vyrážíme.
Konečně na trase, uff! Nově instalované blatníky drhnou o kolo, a to jsem se dala co nejdál od plátě to šlo. Hrůza! To bude cesta :-/...
Nabírám směr Jižní město, protože chci vyzkoušet jinou cestu než ty nevyhovující trasy přes Jesenici, Vestec nebo Kunratice. Sice už jsem tudy jela, ale nějak to přeznačili a v novém značení chybí zančky, takže se ztrácíme v nové zástavbě v Šeberově - 3 km od domova - no, super začátek!
Díky místní obyvatelce nalézám stezku a pokračuji, abych za krátko po neuvěřitelném kličkování přes v Kateřinkách a na Chodově narazila na konec cyklotrasy a schody. S dítětem v sedačce - nelze! Obracím a vydávám se po silnicích jednosměrka-nejednosměrka hledat cyklotrasu přes Opatov. Po dlouhém bloudění po sídlišti najdu. Pohoda až na Chodov. Jen mě iritují neustálé zančky "Začátek stezky pro chodce a cyklisty"/ "Konec stezky pro chodce a cyklisty". Ty, kdo prodává, vydělá majlant :-/... Plánuji sjet z Chodova do Krče k Labuti, ale "Zákaz vstupu na staveniště". No, super. Ještěže tam napsali vstupu, takže na to kašlu a jedu :-). Cestou se motám mezi automobily, ale jde to. Staveniště to rozhodně není. U Labutě čumendo na labutě a kačeny, jinak by byl řev. Pak pokračování po "opruz" trase podél Spojky do Braníka a dále přes Barranďák a Prokopákem nahoru.
Už už se blížíme k cíli, když zjišťuji, že dítě usníná a neuvěřitelně pitomě se mu vyvrací hlava ze strany na stranu. To se mi ještě nestalo. Vždycky, když někoho vidím, že takhle veze spící dítě, tak si říkám, zda je dotyčný normální. Takže zastavuji, dávám sedačku do polohy lehu a pomalinku jdu, aby to bylo co možná nejkomfortnější. Po několika desítkách minut klidu míjím rusky hovořící skupinku žen a dětí. Je to v klidu do doby než si jedna dívenka všimne, že vezu spící dítě a zuřivě začne cinkat na zvonek na svém kole. Ještěže neumím nadávat rusky! No, co, alespoň mohu pokračovat dál v jízdě...
Trasa přes Jižňák? Never more! Za každou cenu vybudované/vyznačené cyklotrasy a cyklostezky, které nikam nevedou, a když už, tak zdlouhavě myškovat, sesedat a bůhví co ještě, to je lepší jet po silnici :-/.
2. Cesta zpět.
Frčím si to jako vždy Prokopákem dolů k Vltavě. V Hlubočepích mi podezřele hapruje zadní kolo, ale asi je to jen těmi špatně seřízenými brzdami (Jo, dejte si kolo do cykloservisu tady u nás, mimo sezónu jsou ochotní, ale nové špalky vám nalepí na ráfek, takže budete pořád brzdit a seřizovat si to stejně sami :-/.)...
"Opruz" trasa je opruz, přes Cholupice nebo Břežanské údolí je to teď po silnici v hustém provozu - s dítětem nic moc, takže zkouším jet nově přes Modřanskou rokli.
Tady jsem nebyla už více než 5 let, takže se kochám. Zhruba v půlce zjišťuji, že zadní kolo pomalu ale jistě měkne. Sakra! Zpytuji, že jsem ráno nevzala pumpu a náhradní duši. Zákony schválnosti fungují spolehlivě :-/. Raději sesedám a vedu kolo, aby vydrželo déle. Vypadám asi vtipně, protože na pneu není nic moc znát a já šlapu jak blbka vedle kola do kopce i z kopce. V Písnici už to ale znát je, jenže chci dojet s malým v sedačce co nejdál, ideálně ke stezce ve Vestci. Jenže v Kunraticích už jedu po ráfku, takže malý bude šlapat po svých...
Ale jde to, cestu skrz zástavbu v Kunraticích známe a není tu provoz, pak pěkná cesta podél jahodových plantáží a o cyklostezce až do Hrnčíř. Malý střídavě ťapká po svých nebo ho nesu tzv. na koni. Jistě vypadám jak ichtyl, ale žádný z desítek projíždějících cyklistů se nezeptá, za něpotřebuji pomoct. Ne, že bych to vyžadovala, poradím si sama, ale když vidím někoho v nesnázích, za zeptání člověk nic nedá. Holt už to není jak bývalo :-(. Nebo je to tím dítětem, pánové? ;-)
Domů jsme dorazili už za šera, no, spíše za tmy.
Ať mi nikdo neříká, že existuje jen pátek třináctého!
5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech
Marek Moškoř
5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech
Článek je dlouhý, ale v porovnání s tím, jaká beskydská pětka doopravdy je, je ještě dost krátký. Pět beskydských vrcholů je akcí, kterou jsem si už nějakou dobu chtěl vyzkoušet. Bohužel sehnat k sobě někoho dostatečně bláznivého, kdo se nebojí bolesti ani nejistého výsledku, nebylo snadné. Přece jen, tohle není běžná sportovní akce a slovo extrém nemá ve svém podtitulu náhodou. Na začátku roku se mi ale podařilo domluvit se s kamarádem Viktorem. Není to sice běžec, ale věděl jsem o něm, že před třemi lety došel v nevhodné obuvi Beskydskou sedmičku – už tento fakt byl pro mě příslibem, že tenhle kluk se jen tak nevzdá. Podali jsme přihlášku jako tým Brownův pohyb a začali se těšit na závod. Přípravu jsme nějak extra neřešili, dvakrát jsme vyrazili obrazit hlavně méně známá místa. Na konci zimy jsme prošmejdili okolí Grúně (Těšiňočka, Malý a Velký Lučný, Janikula) a v létě jsme prozkoumali okolí vrcholu Slavíč a přilehlé hřebeny.
Mezitím jsem si v průběhu roku ověřil, že mi vyhovují delší trasy v horách. Padesátka v Kalifornii nebo Slezský maraton mi docela sedly. Nejsem sice nějak extra rychlý, ale vždy si pohyb v přírodě užívám a to mi ke štěstí stačí. Letošní rok zcela záměrně ignoruji systematický tréninkový plán. Jediné, o co se snažím, je prostě chodit běhat. Netlačím na pilu, snažím se naučit poslouchat, co mi říká mé tělo. Výsledkem je zlepšení časů ve všech závodech, které jsem zatím letos absolvoval. Byl jsem proto dost zvědavý, v jaké formě mě zastihne podzim. A pak to začalo. Na začátku září týden výpadek v běhání pro nemoc. Než jsem se dostal zpátky do rytmu, tak pár dní před Ostravským půlmaratonem nepříjemné bolesti břicha. Do závodu jsem proto šel bez očekávání – a byl z toho nakonec osobák 1:31:11. Do 5BV zbývaly dva týdny, během kterých jsem se k běhu dostal pouze třikrát, vždy spíše tak na zahřátí. Ale už jsem to neřešil. S parťákem jsme měli už dlouho naprosto jasnou závodní strategii: půjdeme na pohodu, turisticky, žádné běhání nebo závodění.
Skvěle vyhlížející předpověď počasí slibovala na druhý říjnový víkend teplo a sucho. Co víc si přát? Ve Frýdku jsme nabrali Vendy a Ondru z týmu Červený trpaslík a jelo se vstříc dobrodružství. Protože se všichni dobře známe, dohodli jsme se, že pokud nám sedne tempo, tak se budeme v závodě držet spolu. Hodně se to hodilo zvláště v první noci, takže nám cesta utekla jako nic. Ale ještě rychle zpátky na start. Závod začínal v centru Vitality ve Vendryni u Třince. Skvělé zázemí sportovního areálu a báječní organizátoři nás nabíjeli dobrou náladou. Zaregistrovat se, vyzvednout trička, vystát frontu na guláš.
Do startu závodu zbývala necelá hodinka, takže příprava byla úplně v pohodě. Batoh jsem si balil už doma, zbývalo jen převléci se. Zde si dovolím ještě krátkou odbočku k vybavení. Docela dlouho jsem byl přesvědčen, že si vezmu svoje Salomon XT S-LAB 5 Softground. Vzhledem k místu startu (předpokládal jsem dost asfaltu) i suchému počasí to ale postrádalo logiku. Zvolil jsem proto trailové Saucony Peregrine 4, které mají skvělou přilnavost a hlavně na tvrdém povrchu jsou měkké, téměř jako silniční boty. Ponožky jsem zvolil pětiprsté Smartwool. Ponožky jsem vůbec nesundával, boty jen kvůli vytřepání kamínků nebo jehličí. I když jsem boty vykoupal v ranní rose a okusily řádně bláta, tak v cíli jsem neshledal na nohou žádný puchýř nebo otlačeninu, dokonce ani můj tradiční černý nehet se nekonal. Pro někoho možná malé detaily, ale viděl jsem, jak moc to dokáže ovlivnit průběh celého závodu.
NA HRANIČNÍ ČÁRU
Je pátek těsně před 22:00 a 200 dvojic už napjatě sleduje plátno s odpočítáváním. 3, 2, 1, 0! K pódiu, ze kterého ještě před chvíli hovořili moderátoři, se řítí týmy a rychle hledají obálku se svým číslem. Mezitím se na plátně objevuje název nástupního vrcholu, kde se terpve dozvíme polohu prvního kontrolního bodu (KB). Beskydské sedlo, to je mi povědomé. Skenuji mapu a záhy místo nalézám na hranicích s Polskem. Rychle se rozhodujeme pro postup po asfaltce přes Bystřici a Nýdek. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů, v sedle se objevujeme někdy před půlnocí. Nahoře již dvojice studují svoje mapy. Prvním KB je Trojmezí. Vždyť to ani není vrchol! Je to sice pravda, ale po cestě k našemu prvnímu cíli si vrcholů užijeme hned několik, volíme totiž trasu po červené. Noc je teplá, hvězdy a měsíc svítí a my zdoláváme jeden vrchol za druhým. Malý Sošov, Velký Sošov, Cieślar, Malý Stožek, Velký Stožek – to už je pět, viďte. Krkavice. Šest, to je taky vrchol.
NEJKRATŠÍ CESTA JE PŘES NEJVYŠŠÍ HORU
Cesta na Těšiňočku je příznačná tím, že dlouhé hodiny nepotkáváme žádný tým. Tipujeme, že ti nejlepší jsou dávno před námi a vlna, kterou jdeme my, to z větší části asi vzdala. V oblasti Malého Polomu musíme jít spodní dřevařskou cestou, protože nás na hřeben nepustí správa CHKO a ochranáři. Když ale vidíme, jaké stopy zanechali při cestě z Polomu majitelé horských kol, nabýváme dojmu, že v tom není žádná ochrana, jako spíše politika. A ta paseka, kterou jsme viděli na jiných místech po těžbě dřeva, to snad ani nemusím zmiňovat. Na odbočce “obchůzí trasy” nás dohání jeden tým, brzy pak potkáváme další. S týmem "Relax víkend pro dva" dobře pokecáme a dlouhá a nezáživná cesta nám hned lépe uteče. Z Grúně už vidíme Těšíňočku, kde jediná rozumná cesta na její vrchol je po sjezdovce. Dole potkáváme demotivovaný tým, který se rozhodl pro návrat na základnu. Dáváme docela v pohodě sjezdovku (po necelých 80 km chůze) a za chvilku jsme nahoře. Shora je průsekem krásně vidět vrchol Lysé hory, za kterou v přímém zákrytu leží KB4, Kykulka.
SETKÁNÍ S DIVOČÁKY A ÚPRK PŘED MAĎARY
Vědomí, že nás od cíle dělí už jen jeden vrchol nám vlévá do žil nový život. Cestou dolů na Krásnou dokonce na pár místech běžíme. Začali jsme závodit! Po 95 kilometrech. Rozhodujeme se neobcházet Travný přes Pražmo, ale stoupáme přes sedlo Na Přelači, kde se chceme napojit na lesní cestu a sestoupat na Morávku. První část plánu je bez problémů, ale lesní cestu nemůžeme najít. Nakonec se napojujeme, ale stačí chvilka a přecházíme vhodné místo a sestupujeme jinam, než jsme chtěli. Viktora navíc atakuje vlk a než se dostaneme na asfaltku na začátku Morávky, je můj parťák téměř vypnutý. Fyzická únava a bolest si začíná vybírat svou daň. Poprvé výrazně zpomalujeme. Ve stoupání z Morávky nás předbíhají dva týmy. Zastavujeme se už hodně často. Zkouším jít pomaleji a povzbuzovat. Z rutiny nás na chvíli vytrhne stádo divokých prasat, které slyšíme pár metrů od nás pod cestou u Velkého Lipového. Cesta se vleče a kilometry jsou nekonečné. Zpomalení tempa a únava se podepisují i na mně. Zažívám živé sny, vidím v lese věci, které tam nejsou, začíná mi vypadávat obraz a zvuk. Ale jdeme. A bojujeme. Až na poslední vrchol. V 2:00 dostáváme zápis na Javorovém.
Máme to! Teď už se jen dostat do cíle. Nejtěžší část závodu ale právě začíná. Vidím, že parťák jde s velikým sebezapřením. Přídává se ještě bolest zad. Suneme se vpřed. Víme, že každé světlo čelovky za námi se rovná ztrátě jednoho místa. To, co bychom jinak normálně kontrolovali, je mimo naše síly. Nevadí, hlavně dojít. Volíme trasu z Javorového po zelené, což je nejhorší značená trasa v celých Beskydech. Pokud by někdo chtěl návod, kudy rozhodně trasu nevést, ať se jde proškolit právě zde. Chodník je veden šílenými klikaticemi naprosto nevhodným velmi prudkým terénem. Pod nohama kamení, listí a kořeny a hlavně neustálé vracečky. Do zblbnutí. A teď si představte, že tohle scházíte dolů, ve tmě, v nohách hrubě přes sto kilometrů. Ale slezli jsme.
Do cíle zbývá nějakých 5 kilometrů, polovina z toho po psychedelicky rovné cestě lesem. Předbíhají nás další dva týmy. No nevadí, hlavně dojít. Otáčím se a cca 150 za námi vidím další světélka. To by ale už snad nemuselo být… A v tom mě to napadlo. Kde není cíl není ani vůle. Zhasínáme čelovky a jdeme lesem po tmě. Vypadá to, že finta zabrala. Světla čelovek za námi jsou stále stejně daleko, nevšimli si nás a tak nepřidávají. Les končí a jdeme krajem vesnice, kde se objevuje pouliční osvětlení. Ti vzadu nás nesmí vidět! Na chvíli to rozbíháme, abychom byli skryti ve tmě co nejdéle. Vidíme světla cca 300 m od nás. Vypadá to, že už nás nedoženou. Párkrát se ještě otočíme, ale vypadá to dobře. Přecházíme hlavní cestu, do cíle zbývá už jen cca 200 metrů. "Čelovky!” vykřikne Viktor, “tam na lávce přes řeku, kousek za námi.” Zase se rozbíháme. 100 m před cílem už víme, že nás nedoženou. Zvládli jsme to. V nohách 125 kilometrů s převýšením necelých 4900 metrů. Za minutu po nás přicházejí naši poslední soupeři, maďarský tým TTT. Tito nenápadní stejcové v obyčejných kalhotách mají od nás velký respekt. Je to totiž přesně ten typ lidí, do kterých byste to nikdy v životě neřekli.
5BV je jedinečná akce a já pořadatelům přeji, ať vytrvají. I když je to kruťárna a místy dost pakárna, tak v konečném důsledku zde více než jinde platí “jaký si to uděláš, takový to máš”. Díky.
Výsledky: http://www.5bv.cz/cz/vysledky/all