Blogy

"Yukon Arctic Ultra 2015, bylo to hodně drsný a nádherný zároveň. Z těch osmi dní, co jsem strávil na trati, jsem intenzivně prožil každou vteřinu života a zážitků bylo tolik, že je ještě dlouho budu zpracovávat. Letos jsem se vydal na trať dlouhou 700km, nejvíce jsem předtím uběhl 160km, takže jsem neměl tušení do čeho jdu. Prvních 100km mě doprovázela moje žena, která se vydala na trať 160km. bohužel musela na 100.km vzdát pro intenzivní bolesti v kyčlích. Byly to naše líbánky :) 

 

 

Na start jsme přišli pozdě, a vůbec to byl stres před startem. Vše opadlo, když jsme se vydali na trať. Hned od začátku vládli šílený teploty pod -40°C a tak jsme měli pěknej vítr z toho co bude. Prvních 40km bylo po řece Yukon a nikam jsme se nehnali. Na 40km byl první check point a dlouho jsme se nezdrželi, čekalo nás dalších 60km, docela už kopcovitých a hlavně za tmy. Oba dva jsme vyrazili v Roclite 282 gtx, mají skvělý grip a hlavně jsme je nazuli kvůli gtx vrstvě, páč byla kosa jak kráva. 

Moji ženu Hosťu už od startu brali kyčle, ale ani nedutla. jenže pak už začala kulhat a nemohla nic déle skrývat, trpěla jak zvíře. Proto jsme se rozhodli, že zabivakujeme. Spacáky se dali zapnout k sobě a tak nám kupodivu ani nebyla "moc" zima a my dokonce zaspali. za ranního svítání jsme pak vyrazili na check point na 100km, Dog grave lake. Já jsem musel nazout už Race Ultra, páč Roclite 282gtx hold nejsou boty pro moji nohu. I když jsem měl botu dostatečně velkou, začínal jsem cítit, že mě tlačí ze shora na nehty. Jakmile jsem nazul Race Ultra 290 tak to byla pohoda, prostorná bačkůrka. A byl jsem překvapen, že i když bylo pod -40°C, mě na chodidlo zima vůbec nebyla. tohle je bota století. Po celou dobu závodu jsem ji z nohy už nesundal. Když jsme dosáhli 100.kmtak žena musela odstoupit. Jsem na ni hrdej, že dokázala trpět a že zdolala co zdolala. Já jsem si chvilku odpočinul a pokračoval přes noc dále. Přicházela krize a tak jsem radši rovnou zabivakoval, lepší na hodinku zaspat, než se motat s haluškama. Byla fakt kosa a tak se mi při stavění bivaku udělali lehké omrzliny na prstech ruky, naštěstí jsem to včas zaregistroval a nebudu mít z toho nějaký následky. Moc jsem nespal, či spíš vůbec. Lepší bylo se hýbat. Zhruba kolem poledne jsem dorazil na checkpoint 160km, Braeburn. Tam mě čekala Hosťa a táta, který byl součástí support teamu. Čekal mě dlouhý úsek na další check point, 75km a tak se mi nechtělo nikam odcházet. První psychická krize, bylo těžký zase říci ahoj a vydat se do divočiny. Pospal jsem asi hodinku a za šera se vydal na trať. Moc to nešlo, ale po pár hodinách jsem se docela rozešel a chvilkami i klusal, i když to bylo s těma saněma co jsem táhnul za sebou dost fyzicky vyčerpávající, nicméně to byla příjemná změna. Jít v noci je sakra náročný na psychiku, před sebou jen kužel čelovky, všude okolo bílo a temný les po stranách. Monotónně a tupě šlapu a zhruba po šesti hodinách se dostávám na jezera. Je to hned lepší, protože prostor je najednou otevřenější a člověk má alespoň falešný pocit bezpečí. Na jezeře poprvé spatřím ohromné stopy od vlka, ale je jen jeden a tak jsem relativně v klidu. Začínám být pěkně na kaši a tak uhnu ke břehu kde na dvě hodiny bivakuju a snažím se usnout a nemyslet na vlka. Daří se a já spím. Nejhorší je vylézt ze spacáku a vyrazit do zimy. Boty musim vždy brát sebou do spacáku, jinak by byly zmrzlý na kost a já bych je nenazul. Svižným tempem vyrážím dál po jezeře, začíná foukat a sněžit, nic příjemnýho. není pořádně vidět kudy vede trasa, to mě docela znervozňuje. Ale po chvíli, se začínají objevovat stopy od dalšího závodníka a já vím, že ho brzy dojdu. za svítání před sebou vidím postavu. To mi dodá energie a zase můžu chvíli valit. zastaví mě až over flow, voda která vytéká přes led. Radši si dám přes boty návleky a brodim přes vodu. Odhaduji to tak na dvě hodiny na další check point, Ken lake, ale lepší je neodhadovat, dorazim tam až za čtyři hodiny, trošku zdrcenej, ale veselej, že tam jsem. Najím se, zahřeju a hodinu se venku vyspím. Pozdě odpoledne vyrážím dál, opět vím, že mě čeká noční směna. moc se na to netěším. Padne tma, trail vede stále lesem a začíná to být náročné. Dá se říci, že od té doby co se ode mne oddělila Hosťa jsem s nikým nešel a nikoho moc nepotkal. Samota, tma a divočina začínají hrát svoje divadlo. Únava se taky už dost nahromadila a začali mě poprvé tahat achilovky. Po sedmi hodinách mam chuť zabivakovat, protože jsem už dost hotovej, ale najednou se začnou objevovat spousty čerstvých stop od vlků. je vidět, že to je smečka, a že slídí okolo trati. To mě hodně vyděsí a neodvážím se bivakovat. Sedám si na saně a padá mi hlava, ale dá se do mě zima. Pokračuji dál, ale je to velký boj. mam strach zastavit, přichází svalová horečka, do toho strach a já poznávám stavy, které jsem nikdy nezažil. Takhle to trvá ještě pár hodin. Peklo. Pak se dostanu na řeku a prostor je najednou otevřenější a mě spadne ohromný kámen ze srdce, strach opadnul. Chvíli odpočívám, jím a dávám si hlt slivovice. To mě postaví na nohy. Myslím si, že už to musí být kousek, ale prd. šlapu ještě další čtyři hodiny. Nad ránem vidím polární záři. Neuvěřitelný úkaz. Do Carmacks kde je checpoint dorážim uplně na kaši. Zde mě opět, ale čeká žena s tátou a to mě dodá nálady. Tady plánuji delší odpočinek. mam za sebou něco přes 280km. Když se asi po 4 hodinách probudím tak se cítím jak z jiný planety, jsem celej opuchlej a zmatenej. Vyrážím dále a po pár hodinách zase padá noc. Při jednom prudkém klesání si nevšímám, že je všude led a nepěkně padám, saně mě tlačí dolu z kopce, pěkně jsem si narazil kyčel a hlavu. Jdu dál, dál a dál. Pak ovšem zažívám zvláštní moment, či hypnotický stav. kdy najednou mám pocit, že saně za mnou nic neváží a že moje tělo dělá natolik robotické pohyby, že už není třeba ho ovládat a mam pocit jako bych v něm nebyl. Moje rychlost se dvojnásobně zvýší, ale někde v podvědomí vím, že se mi to vymstí. A taky, že jo. Po pár hodinách jsem najednou uplně na dně a místo euforických stavů přichází krize a únava. Na to, že v každým druhým stromu vidím postavu, zvíře či příšeru jsem si už zvykl, ale teď se k tomu přidávají sluchové halucinace. Slyším jak se někde baví lidi, jak něco někde pípá, cinkání a hučivé zvuky. Ze spáru noci mě zachrání svítání. Další check point McCabe dosažen a hranice 300km dávno za mnou. Pojím a chvilku pospím, spánkový deficit je již značný. Vyrážim co nejdříve abych stihl co nejvíce denního světla, v noci mě to už totiž stresuje. Čeká mě asi 55km a celkem dobře to utíká. Teda až na to, že nasněžilo a je měkký sníh. Z toho mě tahají už dost achilovky. Zkouším nasadit sněžnice, ale z nich mě zase začínají tahat nárty, takže mam na výběr buď achilovky nebo nárty. Cestou překonám několik over flows, namočim si boty, ale už je docela teplo (-15°C) a tak se to dá. Rychlejší tempo na začátku mě opět trestá a ke konci už toho mam plný brejle. Dorazim do Pelly Crossing a zde zůstávám celou noc, je třeba se pořádně vyspat a hlavně dat odpočinout achilovkám. Ráno vyrážim po Pelly river směrem na další check point Pelly farm, vyhlášená farma a nejoblíbenější check point. Jdu svižně a přes den a docela to vesele utíká, svítí sluníčko. Pozdě večer tam dorazim a potkávám zde další závodníky. Achilovky mě tahají jak čert a tak přichází vnitřní boj. Dávám si noc na rozmyšlenou. Ráno se probudim a pravou achilovku mam dost oteklou, chvíli zkoušim pokračovat dál, ale pak si uvědomuji jaká je to hloupost. Zdraví je pro mě nejpřednější a tak se obracím a belhám se zpět. Rozhodnu se dojít 55km zpět a tak dokončit oficiální trať na 300mil, která ovšem letos měřila 512km. Cesta je příjemná, slunce pálí, ale táhne se to, páč to moc rychle s nohama nejde. Kolem deváté večer dorazim do cíle 300mil. Jsem šťastnej a spokojenej, že to mam za sebou. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nepokořil plánovaných 700km, ale není čas na hrdinský činy a čeká mě sezóna, kterou bych nerad strávil o berlích. V takovémto extrémním závodě člověk nikdy neví co se stane a že se spousta věcí stane. Bylo to osm dní plných zážitků. Už teď vím, že se sem vrátím a pokusím se zdolat 700km, opět o něco zkušenější. Díky Yukone.

 

Co se týče vybavení, tak jak už jsem výše zmiňoval, tak jsem sebou bral Roclite 282gtx a dvoje Race Ultra 290. Roclite jsem musel po dni sundat, páč to nejsou boty ušité pro moje chodidlo. Zato Race Ultra to jsou boty s velkym B. měl jsem strach, že mi v nich při těch velkých mrazech bude zima, ale nebyla ani trošku. Kožená obešívka boty udělala svoje a jistě pomohla pro udržení tepla (škoda že není na novém modelu Race Ultra). Sice nemají podrážku jak třeba Roclite, ale drželi parádně. Měl jsem sebou jedny o číslo větší a jedny a dvě čísla větší, obouval jsem spíše ty o dvě čísla větší. Dále jsem měl Inov8 gaiters, pohodlný a lehký návleky, ideální do sněhu. Akorát gumička asi není dělaná do velkých mrazů tak se velice brzy přethrla, ale nahradil jsem ji gumou z tepláků a ta vydržela:) Pak jsem měl batoh Inov8 Race Elite 16 v kterym jsem měl 3l vak na vodu. Na hrudi jsem potom měl Inov8 chest pouch,  který se osvědčil parádně, používal jsem ho na jídlo aby bylo po ruce a na baterky aby byly v teple. Vše jsem měl pod mikinou aby to nemrzlo, chvilku trvalo něž jsem si na to zvykl, ale pak jsem o tom ani nevěděl. Shrnuto podtrženo s vybavením od Inov8 jsem byl spokojen na 90%, což je hodně.

Když jsem prvně donesl tuto botu do kanclu, kolega nešťastně chytnul hlavu do dlaní a s poznámkou "jak zas doma obhájím, že mám nové boty" odešel na kávu... Asi to chtělo panáka, protože nakonec musel 270ku koupit i manželce, která zatím neběhá.

 

Před pár lety jsme specifikovali trailové prostředí, kdy jsme vytvořili tři hlavní kategorie, kterými jsme poté prohodili naši nabídku:

1. trail na tvrdé podložce, kamenitý povrch, ultra, těžký technický profil,...
2. trail na měkké podložce, lesní cesty, bláto, sníh,...
3. offroad, pro běh bez limitu, překážkové běhy, orientační běh,...

 

Koncept RACE ULTRA je primárně vyvíjen do ultra prostředí, tedy na tvrdou trailovou podložku, nicméně v česko-slovenském prostředí to bude jedna z nejuniverzálnějších běžeckých bot na trhu. Pokud nechcete řešit povrch, délku nebo počasí, požadujete skvělou funkčnost, dobrý grip podešve, ochranu chodidel i v momentě vysoké únavy, zkrátka chcete jednu botu na všechno, tohle je koncept pro vás.  Jak už je u INOV-8 dobrým zvykem, i koncept RACE ULTRA obsahuje modely se sklonem mezi patou a špičkou 8 a 4mm (8mm = race ultra 290, 4mm = race ultra 270).  Každý běžec a běžkyně si tak může jednoznačně vybrat úroveň propriocepce, tlumení, komfortu, ochrany a dynamiky své boty, primárně pro trailové prostředí. Za zmínku určitě také stojí fakt, že RACE ULTRA 290 získala v roce 2014 cenu na největším sportovním veletrhu ISPO. Pojďme si ale detailně rozebrat novou 270ku a když rozebrat, tak na součástky.
Na tuto botu jsem se těšil jak malý kluk. Na dobu téměř sedmi měsíců se tato bota stala každodenním společníkem na cestě mým hektickým životem. Chodila se mnou do práce, připravovala se mnou tréninky v lese, běhala, až se po zhruba 700 kilometrech dostala do dnešní podoby.




Podešev RACE ULTRA

Stejně jako u konceptu Trailroc je podešev RACE ULTRA složena ze tří různě tvrdých směsí (Tri-C). Bílá, dělená pata má největší tvrdost směsi. V momentě vyšší únavy při dlouhém běhu začíná většina běžců a běžkyň "tahat paty za sebou" a podešev v této části hodně trpí na otěr, proto zde tedy máme nejtvrdší směs. Zónováním došlapové hrany paty (terradapter) dochází k rovnoměrnějšímu přenosu došlapové energie . Střední, černá část podešve má střední tvrdost, její primární funkčnost je zajistit výborný kontakt s podložkou (grip) a musí mít dobrou otěruvzdornost na tvrdém povrchu. Zelená obvodová část podešve je vyrobena z nejměkkčí směsi a zajišťuje vynikající grip na tření v případech, kdy se potřebujeme odrazit na kluzké skále, seběhnout kamenité suťoviště, atp. Měkkost této části podešve zdaleka neodpovídá měkké kontaktní směsi podešve x-talon! Špunty vystupují z podešve o 4,5 mm a z přiloženého obrázku nové a použité boty je vidět subjektivní využití podešve někde mezi 30-40%. Samozřejmostí je předtvarovaná zońa ohybu (metaflex), která napomáhá k efektivnějšímu "ohnutí" masy materiálu podešve a mezipodešve  přední části boty a umožňuje tak účinnější vedení odrazu. Měl jsem možnost využít podešev na snad všech možných površích, od asfaltu, kostek, přes měkké lesní cesty, orienťák, až po bláto, současnou břečku, hluboký sníh a led. Až na hluboký sníh, bláto a břečku mě mile překvapil vynikající grip. V hlubokém sněhu se vzorek přirozeně "ucpává", ale pro tohle prostředí máme jiné koncepty.


Mezipodešev

Compressed EVA je dnes pravděpodobně nejvhodnější "technologií" pro trailovou botu, která je na trhu dostupná. Mezipodešve s touhle směsí mají vyvážený poměr mezi propriocepcí (vnímáním povrchu) a tlumením v momentě vyšší únavy. Pochopitelně svou roli zde hraje ještě výška mezipodešve a drop. 270ka má výšku v patě 14mm, výšku ve špičce 10mm a troufám si říct, že tento poměr je optimální jak z hlediska vnímání povrchu, tak také z hlediska tlumení pro drtivou většinu aktivních běžců a běžkyň. Za slovem optimální je asi nejlépe vhodné dosadit pojem maximální funkčnost, protože po prvním výběhu v této botě pochopíte to subjektivum, o kterém píšu. Výborná kontrola nad situací při běhu, vnímání povrchu, dynamický přenos energie, ale zároveň velmi vysoký komfort a úroveň tlumení při vyšší únavě. Mezi podeševí a mezipodešví je vložen tenký polymerový prstenec (metashank), který svým tvarem kopíruje plantární fascii a hlavně ochraňuje chodidla v případě nějakého proražení podešve o ostrý kámen, atp. Neubírá nijak zásadně na finální flexibilitě celé boty a oceníte ho v těžkém kamenitém klesání na 30.kilometru (metashank je šedý díl, viditelný v řezu). Z řezu botou v přední a zadní části je patrné, že má tato směs fanatstickou tvarovou paměť. I přes to, že mám mírnou formu pronace, není vidět žádná deformace směsi, a z hlediska celkového zatížení došlo ke změně výšky v patě na  cca 12,5-13mm a ve špičce na 9-9,5mm. Prakticky došlo tedy jen k opotřebení podešve, materiál mezipodešve nezaznamenal žádné změny.




















Svršek

V této části boty neproběhla evoluce, ale revoluce. Jak už to tak v životě bývá, funkční parametry, které jsou na opačných pólech osy, nikdy nemohou být implementovány do jediného výrobku. Dosavadní produkce svršku v inovejtu kladla důraz na maximální prodyšnost, co nejrychleji odvést vlhkost od chodidel a prozvdušňovat je. Tento parametr má svou obrovskou výhodu v zajištění výborného klimatu v botě, nicméně zkracuje se zde živostnost svršku. Má to svou logiku. Nová 270ka má svršek vyroben z dvojitého, velmi pevného sendviče, který bude mít velmi dlouhou živostnost, ale horší prodyšnost oproti třeba Trailrocu.
Svršek je napnut na širokém kopytě standard, je bezešvý a zejména v příčné klenbě poskytuje dostatečný prostor pro její přirozenou práci. Příčná klenba je při běhu nejvíce zatěžovanou částí chodidel a neměla by být v žádné části "stresována" úzkým svrškem, sešitím nějakých dílů, plastovou výstuhou, atp. Tady vůbec nezáleží na běžeckém stylu, trail je vždy o kombinaci různých došlapů. Ať už při svém běhu došlápnete na patu, střed chodidel nebo špičku, odraz je vždy veden z příčné klenby. Právě při odrazu se klenba rozšiřuje a pokud je někde limitována ve své přirozené činnosti, dochází k problému. (únava, tření, puchýř,...). Jak říkával starý pan Baťa, tvar boty je zásadní, ovlivňuje nejen pocit a radost z boty, ale podepisuje se na celkové živostnosti zvolené boty. Jednoduše řečeno, chodidla v odrazové části běhu nemohou být širší, než je lůžko boty (šířka boty v místě příčné klenby).
Špička svršku má trojitou výztuhu a ochranu proti nakopnutí různých předmětů. Nejedná se o žádné těžké plastové díly, linka - špička podešve, termoplasticky vyztužená špička a tenký film kontaktní pryže používané v outdoorové produkci (lezečky) zajišťují rovnoměrnější rozložení tlakových sil z masivního spodku boty směrem ke svršku. Tahle kombinace společně s pevným sendvičem svršku se i po 700 kilometrech zdá být "dokonalá"
Další revoluční prvek se ukrývá v patní části. Na vnější i vnitřní části paty jsou malé "kapsičky" které jsou určeny pro upevnění kotníkového návleku RACE ULTRA GAITER. Dokonalé řešení, kdy nemusíte tahat žádnou gumičku, lanko nebo šňůru pod patu, ale celý návlek upevníte na srvršek. Návlek jednak zabrání pronikání nečistot dovnitř boty, ale hlavně zvýší tepelný komfort uvnitř boty. Kotník je totiž jedinou částí našich nohou, který je při běhu chráněn jen ponožkou. A právě "zateplením" kotníku zvýšíme komfort při běhu a můžete si tak dovolit běžet déle v různých sračkách. Vím, život začína za hranicí "comfort zone", ale v tomhle případě ten komfort oceníte.
Opatek v běžecké botě také dost často způsobuje různé problémy. Ještě před pár lety se ve většině trailových bot používaly enormě tvrdé opatky, které patu velmi pevně držely v zafixované pozici a při techničtějším trailu pak způsobovaly řadu problémů (otlaky, puchýře, záněty, atp). Zde se můžete setkat s velmi měkkým, flexibilním termoplastickým opatkem o tloušťce 0,8mm, který je velmi citlivý jak k patám, tak také k achilovkám. Zároveň ale podrží a ochrání kotník v jisté pozici. V případě nějakých výrustků na patě nebo atypických tvarů paty, se dá tento opatek tepelně aktivovat a natvarovat na takto asymetricky tvarované chodidla. Nikdy to nebude ideální řešení, ale rozhodně může pomoci.
Unvitř boty se můžete setkat s 6mm vysokou vkládací stélkou, která nese označení X-STATIC XT2. Už při lisování těchto stélek se do směsi přidávají částice stříbra, které následně zajišťují antibakteriálnost, do určité míry tedy omezují zápach, atp. Nejedná se o žádnou převratnou nanotechnologii, ve své podstatě něco podobného používali už ve starém Řecku. Výhodou je, že stříbro zůstává stále součástí stélky.



Závěrem

Za těch 6 let, co mám možnost pracovat s inov-8, jsem měl 3 zásadní milníky. Prvním byla geniální offroadovka x-talon 212, která nakonec loni získala titul trailová bota roku 2014 v České republice. Následně přišel Trailroc 255, který zaplnil mezeru na trhu a troufám si říct, že definitivně změnil vnímání trailové boty na trhu. Teď je tu race ultra 270, univerzálka, jedna bota na vše s výjimečnou funkčností a tradičně skvělým designem. 270kou budou nadšení všichni aktvní běžci a běžkyně, kteří pravidelně běhají, 290ku naopak ocení začátečníci. Různé mezinárodní recenze a testy 270ky jsou sice vždy subjektivní, ale v zásadě potvrzují, že je tato bota natolik zásadní novinkou roku 2015, že ji zkrátka musíte mít doma špinavou v botníku. Letos se tento koncept bude postupně obejvovat v níže uvedených barevných variantách. Dost bylo písmenek, obout boty a vypadnout ven. Bez diskuzí a hned...




 

 

Záběry: Great Gable, autor: Zbynek Simcik

Vystupova trasa na Strave: https://www.strava.com/activities/249258076

Záběry: Scaffel Pike, autor: Zbynek Simcik

Vystupova trasa na Strave: https://www.strava.com/activities/249258066

- naběháno 2195 km

- nastoupáno cca 42 000 m

- běháním jsem strávil 242 hod, tj. 10 dní

absolvoval jsem 7 závodů a z toho:

- 6x ultra

- 2x  +100 km

- 4x do 10. místa (vše s Tomášem Zdvihalem)

- Došlo k výměně v hlavních rolích. Obouvám nyní pouze inov8. Letité Adidasy Boston II
jsem už po 2600 km opravdu uložil k odpočinku a Trailrocy 255 doběhaly na P100. Takže nyní mám do města a lehké traily inov8 Flite 195 a do terénu o kus lehčí inov8 Trailroc 245. Ještě časem přibude něco na +70 km závody, asi RaceUltra...

- nechal jsem se trochu vyhecovat a přihlásil se třeba na Perun SkyMarathon. Jinak vrcholem by měla být Malofatranská 100. A vše by mělo doplnit i pár kratších závodů, možná hned v únoru Hubáčkova 20 nebo Pošemberský ultrakros.

Leden jsem se snažil pojmout spíš objemově, ale současně jsem chtěl přidat na převýšení. Takže minimalizace pobíhání podél vody a když už tak buď s kočárkem (ideálně s protivětrem) nebo aspoň jako intervaly. Občas si připadám dost divně, když koukám zpětně na mapu a trasa se motá Prokopským údolím zleva doprava a zpět s jediným cílem a to co největší převýšení. A když běžíte z práce s 8 kg na zádech, tak to taky potěší.

s Aničkou podél vody

z práce za soumraku

Vypíchnul bych zatím asi tři běhy:

Když si v zimě v 6 ráno zapomenete do lesa čelovku a chystáte se na prudký seběhy a výběhy v terénu, tak nic moc, ale když se rozkoukáte tak to jde. Na prvním km nastoupáno 110 m, včetně malého skalního výšvihu nad žel. tratí. Pak už to rostlo pomaleji, ale byla to zábava.

První letošní dlouhej běh. Ráno ve Všenorech ani živáčka. V lese taky pusto, ale zato se běželo příjemně. Chtěl jsem učit tělo spalovat tuky, takže běžím bez snídaně a bez tyčinek nebo gelů. Cílem bylo mimo jiné proběhnout údolím Nazaret. No teda proběhnout, motání se mezi popadanými stromy, potok jsem přeskakoval snad 20x a po nějaký cestě kromě konce ani památky. A na závěr kolmo svahem. Říkal jsem si, že tady to snad vyznačoval Olaf... ;-) Ale výhled stál za to.

Ke konci už jsem se trochu mlel, ale první letošní třicítka byla pěkná, akorát na +1000 m to nevyšlo.

údolí Nazaret

výhled na Vrané nad Vltavou

Ráno nabírám Tomáše a hurá směr Hanspaulka. Akorát vychází slunce a je pod nulou. Je to už můj čtvrtý běžecký den po sobě, tak jsem zvědavý jak budu vypadat ke konci. První okruh jde příjemně, ranní slunce nabíjí, dokud nepřijdou závěrečné 3 kopce za sebou, v tom posledním už mám jazyk u kolenou. Pak se zase rozbíhám, ale jde to už ztuha. Ve druhém kole začíná sněžit a je z toho pěkná chumelenice. Poslední kopec už vynechávám a tak opět +1000 m zatím nepadne. V obou kolech jsme vynechali smyčku k Babě. Myslím, že jsme si to užili. No, ještě uvidím na kolik okruhů se nakonec přihlásím.

Na konci 1. epizody mám tedy 294 km | +5050 m. Pro začátek to dobrý.